ŘEČ Z OKNA ARCHY

ŘEČ Z OKNA ARCHY
Nuže, páni, co říkáte? Když jsem – čtyři léta tomu – začal budovat svou Archu, smáli jste se, ušklíbali, neboť tehdy daleko se zdálo ještě do potopy. Já sic nejsem starý Noe, let mám teprv čtyřicet pět, neviděl jsem Abrahama, neřku-li pak otce Noe! Ba ni vína nemiluji, neboť raděj piju pivo. Jisto však, že starý Noe také básnická byl duše, neboť takovým se stává, komu Bůh své rady sdílí. A že rád měl dobrý nápoj, také básníka je znakem. A že se mu poškleboval vlastní syn – toť osud věštců. Nuže, páni, co říkáte? Nebyl čas už stavět Archu? Krčíte se, uhýbáte, krev se leje, vlny hučí, pomalounku Archa stoupá. A to, prosím, jenom prší! Ještě nejsou prolomeny hráze mořské, tůně nebes! Potopa, ta teprv přijde! Starý svět tu nezůstane! 66 Zhynou stromy, domy, dómy, slavné rody, slavná jména, zhynou vzácné drahé spisy, a když barbar šikmooký, jenž se přižene v ty kraje, nerozluští našich písem, z obrazů si zrobí katě, z číší svatých bude píti, troskám chrámů pak se vyhne, neb tam v nocích bude strašit! Duchové tam budou chodit s kvílením a vlčím vytím: Soudci, kteří nesoudili, knězi, kteří nekněžili, vůdcové, co nevodili, rodiči, co nerodili, učení, co neučili, zkušení, co neradili, muži, již se poženštili, starci, již se pochlapčili, všichni ti, co velcí malí před teletem tancovali, pravdy se však nezastali, svého Boha pochovali. Nuže, páni, ještě čas je: Račte vstoupit do mé Archy. Nehleďte, že mám tu slony, kozy, berany a osly. Stará moudrost: Lepší osel živý nežli doktor mrtvý. Nuže prosím, račte vstoupit: kapitán jsem shovívavý, 67 bez chlebenky dám vám požít nektaru a ambrosie. Račte, páni profesoři, doktoři a advokáti (ale, prosím, proces žádný!), račte, páni kaplánkové, co trháte do škol boty, faráři též račte dále, jimž za války spadlo břiško. Též vy, páni velemožní, chcete-li se ještě spasit, zanechte svých residencí, wertheimek a sklepů, stájí (neb je rychle vemte ssebou), vstupte chvatně do mé Archy, než to vlny spláchnou s vámi. A též vás, mé sličné dámy, do Archy zvu na kafíčko. Mám tu kanárky a kosy, papoušky a holubičky, nebude vám chvíle dlouhá. (Módní listy nechte doma, neboť na ples nepůjdeme –.) A můj havran krákoravý nebude nás dlouho děsit, vypustím jej klovat mrchy. Nechcete-li, nuže dobrá. Na vás moc už nezáleží, vy jste zralí pro potopu. Aspoň vpusťte mi sem mládež, 68 učně, dívky, studentíky, neb ti nadějí jsou světa. Rychle dál! Proud krve roste, pomalu se Archa zdvihá, brzo vzpluje nad potopou nad tím velkým hrobem lidstva, popluje tak osamělá, andělů jen zpěvy nad ní, a kol bouřné rudé vlny. Koncem r. 1916. 69