Volení.
Ať Hrdku pyšnou, kvůli věnu,
Jenž nouzy zdá se výhost dát,
Kdo chce sy volí zasvou ženu,
Kdo chce sy hledí oni drát:
Vmém srdcy nepůsobí změny,
A nemá sjměním žádné ceny.
Též Pinky, jejíž příbuzenství
A povyšený slavný rod
Mně mohlby pomoct kdůstojenství,
A přeskočiti mnohý schod,
Mé srdce nechce rozmanité,
A hrdé, příliš šperkovité.
Ne Květku vmnohých kněhách zběhlou,
Jenž libě hrát a zpívat zná;
A zacházeti umí sjehlou;
Ať též sy oni, kdo chce, dbá.
Ta jest mi tuze usměvačná,
A chlubná, žvavá, uštěpačná.
Též Důrku, jejíž krásy chvála
A pověst táhne hochů roj,
Byť pak se sebe lepší zdála,
A nejnovější nesla kroj:
Předc nechcy zatu krásy cenu
Ji sobě zvolit zasvou ženu.
30
Ach! tebe Bělo! srdce volívolí,
Ač nejsy nejkrásnější zvšech;
Ač nemáš vjmění statek celý,
A nečetla sy mnohých kněh:
Ač nejsy zvysokého rodu,
Předc nemáš přitom žádnou škodu.
Však prázdna pejchy, nádhernosti,
A jiných zzvyku jdoucých chyb,
Jest tichá, šetří sobě ctnosti,
A nescházý jí bystrost, vtip.
Ji jedinou sy srdce volí;
O šťastný budu, jestli svolí!
Šeb. Hněvkovský.