Jak žalostné sme dočkali se chvíle, Vníž Vlasti jméno zlého dojít cýle, A svalit má se (beznaší-li viny?) Vše, Čech co slove, v věčné rozvaliny? Tak již sme klesli, světu kuposměchu, Že v Čechách Čechem být se brání Čechu, A, být-li nechce nasvé řeči stupcem, Jest mocně zaklet, věčným zůstat hlupcem. Y můž-li vradě pouhý Čech kde sedět? Ký ouřad vést? co odumění zvědět? Ach, v Svatyně ty, ač se vjít vně kojí, Vchod Německý mu brání zámek trojí. [III] Kdo z Vyšších, těch, co čest a slávu mají, A ještě víc – co očeštinu dbají?... Čech, vlastenec, se zaodbůjce drží, A zausylí... posměch odnich trží. Co jazyk nám se tupí, krade, hatí, Čech srdce čilost, bystrost ducha tratí; Čech vlasti jmě a předků slávu ztratí, Až jazyk mu se zutupí a zhatí. Co cyzý řeč se rozhnízdila vvlasti, Jak bolestné Čech vsrdcy počil strasti!... Tímť, že se nyní pocyzotě honí, Vklouz vrtký duch a liché srdce doní. Tak zocháb již, jak těžké porobotě, Ten nynější lid vnečeské té clotě, Že krk jhu nahne, neb se valí nato, Kde moc ho pudí, neb mu stkví se zlato. Ten pocyzým mře, nadomácý zývá, Ač tamto dražší, tuto lepší bývá; Tak sláskou kvlasti, chuti naše klesly, Co cyzý knám se obyčeje vnesly. [IV] Zde Mudroň hledí, jenby vtipem svítil, A pěkně psal a živě světu cýtil. Kdež Bůh a ctnost? Ach, osvícení nyní Jen světlý mozk a srdce tmavé činí. Tam Světka zas, co cyzých zlých kněh jedu Se nalýká, jen myslí nabesedu. Což bude zní? ta Dívkou bude hladkou, Však zrádnou Ženou, nedbalou y Matkou. Kam staročeská upřímnost se děla? Či k Slovanům nás lepším uletěla? Zde faleš zlá teď vlichotě se vije, A podpodvodným lsti se kvítkem kryje. Kdo můž, vté psotě, býti seč a skoho, Ten jistě hoří býti sto y stoho; Toť káže zysk, toť láska k sobě velí: Nechť zhyne vlast, jen když my budem celí!.. A tím-li během nesvalí se vpuchu, (O ještě-lis kde, braň ó Český duchu!) Vlast, takovými obstoupena syny, Svším, Čech co slove, vsmutné rozvaliny? [V] Ty slavný Čechu! jehož bleskem jména Vlast odmnohých je věků zvelebena, Vté temnotě, když Světla Česká hasnou, Svěť nad Horou, a Hvězdou*) nám buď jasnou! Ten žije duch, ta vžilách Tvých krev plyne, A sláva Tobě předka toho kyne, An Báti**) smutnou Holomoucy zbavil, Svět vysvobodil, Čechy přeoslavil. Y, byť měl sto ust, hlahol zzvonoviny, Kdož vypoví vše znamenité činy, Jež podnikali slavní předcy Tvoji, Vždy, vboji skutkem, radou napokoji? Viz blesk jích činů!... Čechu, roznítí-li Ten láskou kvlasti ochotné Tvé žíly, Jích spanilý duch, uvede, (zdaž klamu?) Tě, branou slávy, do Věčnosti chrámu. ——— *) Sternberk, počesku: Hvězdová hora; Hvězdohorský. **) Bátě neb Bátý, vůdce tatarů, od Jaroslava Sternberka poražen a zabit, roku 1241. Synem Bátovým byl Sarták, a bratrem, Bakraj. [VI] Všaks Dědic jejich! rodu vznešeného, Y vzácných zásluh, ducha šlechetného; Ten na Tobě, když jasně stkvě se, kvete, Viz, pěkný Tobě Muza věnec plete. Tu, jíž se Ty, jak celý rod Tvůj svítí, Nechť záři světlou umění vlast cýtí! A, jakos bohyň umělosti ctitel, Buď chránce Čecha, řeči oslavitel. Což dím? Ctnost s Pravdou, jimž jsme štěstí vinni, Tvé zvolivše sy srdce zasvatyni, Tě učí oddat, povinen cos komu, Co Bohu, Vlasti, Králi, Sobě, Domu. Blesk šťastného Tě nevypíná losu; Y naty hojnou dštíš Své lásky rosu, Jež, čím je Tvá víc šťastná vejška níží, Tím Tvá víc k Tobě milostivost blíží. Těm, co Ti časným robotí již ránem, Víc dobrýms Otcem, nežli mocným Pánem; Zač jasná tvář a veselé Ti oko Jích vděčné srdce jeví převysoko. [VII] Ne jako Lítoň, který vpejše žije, A zslz a potu ubožiny tyje, A mní, když péče všem oň ojednoho, Že proň jsou všickni, on pak pronikoho. A slavných předků světlost zdědiv rodu, Věk vmarném hubí zhejřilosti brodu, A jsa jich vnukem, jen dle žil a kostí, Má všech jich vady, žádné však zjích ctností. Tys oslavil... Mlč, Muzo, již! tvé pění Tvář mírného syc muže začervení, A snadby čistá zloustým se zdála, Že kalně plyne zpochlebenství chvála. Jen libte se Ti, co Ti, svité krásně, Čech, Moravan a Slovák nesou básně; Neb zaslouží-li zalíbit se Tobě, Tak jistě dojdou všudy chvály sobě. V Oujezdě dne 9. Března 1802.
Antonín Puchmajer.
[VIII] Rejstřík.
Stránka Přídavek k Prozodyi České1–32 Svatyně Venušina v Knídě1 Šťastní žácy22 Toužení pomilé23 Husařka a Milostpán24 Lakomý a závistný27 Marnotratnost– Žádost28 Těžké vybrání29 Volení30 Volení ženicha31 Vlastnosti nevěsty35 Staroušek39 Vzbuzení kradosti vmáji44 Kesvátku (jmeninám) P. Jozefa Dobrovského46 Dub Černohorský47 Zlatý věk52 Příkladné květiny– Na Dudka54 Odkládání55 Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru roku 179856 Oda na Jana Žižku z Trocnova60 Čáry66 Děvčí boj. Zpěv třetí68 Šťastný oběšenec92 Na Marynu93 [IX] Stránka Na ctnost95 Na smrt Pana Františka, Martina Pelcla (umřel 21. Unora 1801.)98 Csövar, Hrad Raškův103 Ohlas na Bernarda, Antonína Veršausera108 Váhavý ženich112 Pravá blaženost115 Předlička119 O Bendovi120 Pousteník– – O Burdovi125 Na Antonína Puchmajera126 O Běle128 O Hlázkovi– – O Pavlíčkovi– –
[X]

Svatyně Venušina v Knídě, báseň P. Montesquieu, z Francouzského v jazyk Český uvedená od Antonína Puchmajera.
Zpěv první.
Tak sy utěšený Kníd pěkná libuje Láda, Tady že vždy jest radč než v Pafu a Cyteře sýdlem. Nikdý snebeských se bytů nesnese nasvět, Vyvolenýmby svým se neokázala v Knídě. Tak ji obvykli zde, že, vidouc Královnu světa, Necýtí již víc té svaté bázně, co duši Náhle pojímá, boha když oko člověka zhlídne. Oblakem zacloněná se časem zakryje; ale Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně. [1] Město jest vté krajině, naniž vylila hojnost Darů ctných a rozmanitých ruka Osudu štědrá. Jaro tu panuje vždy, a šťastná ouroda půdy Dává obyvatelstvu, co chce, vše volně a hojně. Zyma tu nepokazý ani valná vichřice kvítí. Zefír líchotivý, an vábí zpoupěte růži, Lehkých nakřídlách všudy libou pokraji vůni Roznáší a povlovným tvář zchlazuje váním. Stinných podolinách, kde bůjná stáda se pasou, Čerstvé rozmanitou se chlubí květiny krásou. Příjemně pokřovinách tu zpívaje ptactvo se střídá; Potocy hrčícý a zvučné háje tu vábí; Neusychá tu strom; tu teplota zárody množí, Větrem y utěšeným zde vždy až mílo se dychá. Překrásný blíž města se vznáší příbytek Ládin, Jejžto Vulkán sám, muž pěkně Žížlily, vzdělal 2 Pronevěrnicy svou, když žehraje vskutku ji s Marsem Postiženou kdys všem byl směšně odslonil bohům. Odvážnáby to věc byla smrtedlníku y těžká, Vobytu Ládině stín jen vnitřních opsati krásot. Tak jest utěšený, že žádnému nelze, než krásným Milostkám, co ho strojily, krás jeho vypsati sličnost. Zlata tu dost; tu zříš y nadyamanty y blankyt: Než já maluji zbohacení jeho, nesměje krásy. Sličné obtočují jej zahrady vůkol a vůkol: Pomona srůžovitou kjich ozdobě pracuje Florou. Otrhaný tam keř hned vkrašší rozkvete růže; Očesaný zas strom hned mlíčným kryje se kvítím. Kdy se vyráží zas s Knídyčankami Láda, Svévolnými že tam vše, řekbys, hračkami zbouří: Rozšlapaný však list a tejnou květina mocý 3 Poznovu vpříjemnou a svíží barvu se klíčí. Tam, když vroztomilých se točí vesele kolách, Nymfy bělohubé a obyvatelkyně sličné: Prostolibou jích chtíc a čistou zděliti radost, Sama skáče a božský blesk ssebe Milina skládá. Svou tu y utěchu má, když najích patřecy kola, Nanevinná jích srdce a jasná líce se dívá. Zvzdálí přeširokou oko člověka spatřuje louku, Která proměnitým se pěkně strakatí kvítím. Pastýř spastýřkou vije tam sobě kytky a věnce; Kvítek roztomilý, jejž pěkná Lídyje najde, Krašší vždy se mu zdá a že schvalně ho vsadila Flora. Cefej oblívá tuto kolem dokola louku, Spěšně křivotokým mezy zábřehy kroutě se během. Švižné nepouští dřív zzrádné kotliny Nymfy, Až ho stiskne a sladkou dá, co mu slíbila, hubku. 4 Když se přiblíží kněmu krásné děvčata mladé, Zadržený břeh líže a vlny, co běžely spěšně, Jiných najdou vln, jimž odplynouti se nechce. Však, kdy která vněm se koupá dívčice hezká, Láskou popuzený sní volně se milkuje smělý. Srozvinutým tu hrá a zlatým vrkočem dlouhým: Byť ji y líp y mocněji stisk, se čeře a pěně, Vodou řeřabatou se sám vždy výšeji vspíná. Tu ji unáší, a běže a táhna ji dále, Strachu nahání vší milé družině plaché. Než tak utěšeným a drahým břemenem chlubný, Neřeřabí svých vod již víc; ale zlehka posvé Pěstuje ukojené a jasné hladině míle. Pak, ač bezděčný, ven nabřeh zvolna ji sázý; Tím y ustrašenou y smutnou družinu těší. Mirtoviště se počíná, kde louka se končí, Vněmžto kolikerá se křižuje pěšina bludná. 5 Milý smilou svou, kde stinný chládek je vábí, Vsmutcých roztomilých slovy upřímnými se těší. Amor přívětivý, chtě jim jích zlehčiti rány, Vtejnější je vždy a hustší křoviny vodí. Věkovitý a svatý les stím hájem se stýká; Ledva že tam skrz listí proniknouti lze světlu. Nedosýhnutá tam očím člověka hlava Dubů mnohověkých se pyšně voblaky skrývá. Nábožný tě strach tam pojme; sýdlo tu bylo Bohů, řekbys, dřív než zezemě povstali lidé. Dál, kde rozstírá svůj jasný paprsek slunce, Napahorku se stkví až mílo Svatyně Lády. Jedno to jest jen právě svaté nasvětě místo. Velkou Venuše moc tam nejprv zkusyla lásky: Zhlídla Adonyáše, a vtom hned mžíknutí náhlém Hluboce jedovatou vsvém srdcy počila střelu. 6 Což to, povídá: já smrtedlníku se oddám? Milujiť jej! ach, což to dím? ba ctímť ho co božství. Netřeba žádnému již mne oněco žádati více; On jen v Knídě je bůh; jemu nechť se oběti pálí! Kdy ji vodvážnou a lichou vyzvaly půtku, Palas hrdinská a zpupná Hřmitele žena: Uražená, že někdo se smí jí rovnati vkráse, Tam radu utěšených svých milých svolala Lásek. Chtělať zvěděti, zdaž to nactnou bohyni sluší, Zšatů svlícy se všech a očima jinocha z Troje Všecky viděti dát své vnady a krásoty skryté. Odhodivši pak vnad svých sladších záclonu lehkou, Kouzedlný svůj pás sobě podvlasy schovala zlaté, Sněžné líbeznou y oudy skropila vůní. Vsedši nasvůj vůz, jejž sněžné labutě táhly, Jistá vítězství, mezy hrdé sokyně vstoupí. Pastýř rozpačitý vsvé dlouho mysli se váhal, 7 Kteréby dal ztěch dvou tak vážného rozbroje základ; Ale jak naspanilou jen okem Milinu mrštil, Oko mu zslnulo hned a vmdlé se zavřelo nocy. Knohoum bohyniným vtom vypadlo jabko mu zlaté: Mluviti chtěl, leč pomatení jeho stalo se výřkem. Vkostele tomto natěkavých se vznášeje křídlách Venuše syn mezy pozlacenými římsami lítal. Ledva mladá naň jen očkem hodila Psycha, Šíp, jimž ranívá, vněm samém vězeti zůstal. Začil milosti bůh sám prudké plameny lásky; Vzdychnul, třesoucým a temným promluvě hlasem: Takť já ranívám! – ach, nemohu zdržeti déle Vrukou luku ni střel! vtom mdlý padl v Psyšino lůno. Nejcytlivější tam poznav milosti sladkost, Ach, teď vím, že jsem, dí: sladké Rozkoše bohem. 8 Kdožkoli dovážné jen krokem Svatyně vstoupí, Vutěšeném se vytržení tu hodinu spatří. Kdož to vyjádří, cyt jaký duši tu pojme? Tohoť necýtí, leč božská nanebi říše. Utěšeného co má a krásného nátura vsobě, Řemeslný a vtipný duch co stkvostného zrobí: Vše vtom chrámě se stkví; tu všudy nastěně vzácné, Div že nedychají, tak živé se obrazy třpytí. Zrozpěněných se vod zde sličná Venuše rodí; Její kráse se tam vše diví nanebi božstvo. Ale čistonitá, své vidouc krásoty nahé, Studem Láda se rdí: kde máš, řcy, lahody větší Nadspanilý stud ten, jímž tvář se růžuje pěkná? Strašný nakrvavém zde stojí Smrtonoš voze, Nadnímž stojazyká a chlubná Sláva se vznáší. Kam se hne koli, předjeho popěněnými se koňmi Ženou Strach a Smrt; on nyní vstupuje vbitvu, 9 Mužně sy počíná, a vprašném kouři se tratí. Láskou rozslazený tam naloži, růžemi stlaném, Rozkládá se mdlý a pěkné Miliny šetří. Usměchem příjemným tvář strašnou míleje, okem Chtivým polýká vnad, jímiž se Láda mu třpytí. Zamilovancy ti dva, když věncy je Rozkoše váží, Tichým vzdycháním se blíží khodině šťastné. Obapolně se tak vse očima vpěřili mocně, Lásek že nevidějí, co přinich vesele svádí. Vpokoji obzvláštním zas malíř pěkně a věrně Slavnou vymaloval jest Chromce a Venuše svadbu. Nebešťanstva je tam říš celá pospolu vslávě. Vulkán učazený jest smutný méně než jindy, Předceť vmyšlínkách; a krásná bohyně lásky Okem zlednatělým jích naradovánky se dívá. Posléz podává tak nuceně mužovi ruky, Víc že se zdá jí odtáhnouti než podati jemu. 10 Naškaredého y dýl by hleděti nesměla Chromce, Smutné kroztomilým svým Láskám zvracuje oči. Krásná zde ta bohyně zas, co nebesy vládne, Nápojem naplněnou bere od Hřmitelkyně číši. Chromec, kdy Krasopaní mu Věrnosti přísahu skládá, Nesmírné má potěšení; ale božstvo se směje. Nedočkavý zas bůh tam dál vede Venuši ksvadbě; Bohů vystrojených jde zaním hromada hlučná. Však ona zruk se mu rve, a čím je postele bližší, Tím mu mocněji odpírá a se sylněji brání. Až sy vodporu tom (tak šťastná náhoda chtěla) Poodhrnula klok a bílou odkryla roušku. Závista však ale muž, vnad božské Miliny hledě, Čerstvější je je skrýt, než teď se pěstiti sními. Kposledu pokládá svou choť již nalože, čistě Připravené a přívětivou chutě záclonu spouští. 11 Zutěšených se tu vnad a krás vždy těšiti tuší. Božstvo se rozcházý: jakž jest to Chromcovi mílo! Radostná jest tvář a jasná bohyně každé, Bohů pošmourná, a naobličeji Marsa Cos jak zasmušilá se valně mocuje Závist. Krásou potěšená toho kostela, Láda tu sama Způsob ukládá, čest jakou vzdáti jí třeba. Obsluhy pořádá a ustanovuje y svátky, Zároveň jsouc ona vtom y Kněžna y Bohyně místě. Jisto, že kdekoli má své Venuše chrámy, tu jejím Víc hana oltářům, než slušná děje se pocta. Pěkné děvčata zde, by přidaly ozdobu kráse, Uličují svých vnad, a zchytrale šperky se fintí. Která čím koho ví víc dosebe páliti láskou, Tím se prodává dráž květší bohyni chvále. Tam žena, nevzpomenouc, že Manželi slíbila věrnost, 12 Jednou coživa jde se scyzým pěstiti mužem. Dar, jejž zamrzký svůj dostala výstupek, dává Voběti naoltář, kde mocná bohuje Láda. Jinde odrodilí zas muži nátury dary Divoce vyhlazujíc a vymužujíce se sami, Vženský stroj se přetvořují a v Svatyni Lády Činí nejnižší, co mrzcý otrocy, služby; Volně y posvěcují tam pohlaví Žížlile sličné, To, co stratili již, y to, jehož míti jim nelze. Odzmilelých než svých cti také bohyně žádá V Knídě, by nejkrašší vzor čistého vydali ctění. Ohněm posvatným tam vroucý plameny lásky, Prosbami vzdychání, a obětí outlota srdce. Každá uznává vtom šťastném místě se Pěknost Za Božství a čest se jí tak, jak Milině, vzdává. Tím kdo posýlá své krásné dívčicy prosby, Jakby je nášel kní, tak vděčně je shrnuje Láda. 13 Rozkochaných se pár a pár tam vkostele scházý, Tu se polibujíc, kde Věrnost vládne a Stálost. Tam sy povzdychují ti, jichžto děvčata kruté Srdcem zkamenělým jak tvrdá skalina trápí. Vzdycháním se tam jích velká zmenšuje muka, Záře chlácholivá jim libé naděje vzcházý. Bohyně přislibujíc jich ublahoslaviti, měrou Jejich běd a utrpení, vždy šťastny je činí. Žehrání, ač jedovatý šíp vstřeluje vsrdce, Rozjídá se y vněm, vždy vnitř se tajiti musý. Tajně potřeba snést své milé nápady vrtké, Jak se přijímá nebe přísný osud a vůle: Spravedlivějšíť tím, když směle najeho ostrost Odváží se kdo a smí sy toužit a stejskat. V Knídě se počítá mezy první bohyně přízně, Oheň plápolavý a vzteklý milosti zápal. Srdcem svým kdo míň a kým víc láska zas vládne, 14 Toho Krasopaní vždy zamilostníka sy volí. Kdo zas necýtí, jak velká lásky je sýla, Tomu nedovolí vjít dosvé Svatyně nikdý. Zdaleka posýlá své vroucý bohyni prosby, Svobodu zamítá, a smutnou nevoli žádá. Svobody prost chce být, jíž nechce prozbyti, krom ten, Vkterém lahodivý chtíč sladké Rozkoše dřímá. Žížlila naspanilé zvlášť v Knídě laskavá panny, Mímo jiných krás jim tichou daruje skrovnost. Slušně darem tím y vnady y krásoty kryjíc, Těm ceny udělují a oněm lahody libé. Ale zavroucý zas vroucý oddati lásku, Outlý živiti cyt vsvém čistém srdcy a pouhém, Slovem y upřímným svůj živý vyznati oheň, Krok ten nepejří zde žádného děvčete líce. Samo srdce jen vždy tu šťastnou hodinu určí, Čitedlnost kdy má daň sladkou platiti lásce, Kdy až vvytržení má oblahoslaviti svého. 15 Ale bezvnitřní se vzdáti lásky a ohně, Svévolnáť to věc; tím srdcy se potupa činí, Bohyně uráží a svatokrádež se páchá. Amor Knídyčanů zvlášť sobě všímaje, těžké Šípy vybírá a těmi je hluboce raní. Zhlídna, že roztomilá se smutí dívčice krutou Jinocha přísností a darmo klásce ho loudí: Jejím vzdycháním se pohne a zhašuje plamen, Vkládaje komočení šíp dořeky Zapomenutí. Vsrdcých dvou když zas, jichž láska ještě se netkla, První začíná se prudký vzmáhati oheň, Tak že utěšená se jim ta proměna líbí, Sladká svoboda poznechutí, a se očima zběhnouc, Rychle se zapejří a vtom zběhu Rozkoše cýtí: Stále vypouští on čerstvé ztětivy šípy, Rozžíhá y vždy jich oheň vplameny větší. Nikdý nedovolí, by vroucý stydnula milost, Buď ji roznítí, neb spěšně docela zhasý. Nechtě, y natržená by dýl měla tížiti pouta, 16 Chladné lásky a mdlé vždy vroucý zkracuje chvíle. Schvalně nastrojených tam není hádek a svárů, Smírů přinucených, ani tužby a žaloby teskné. Zacházý vše hned ten čas, jak láska se skončí, Nikdý neuvidí se jiskry ohně, co hasne. Živější však cyt vždy vábí osoby outlé: Větší zatírá tu menší vpaměti sladkost. Vystřelil ztoulu bůh y na Aryandu y Fedru Střely přešpičaté a hluboce vsrdce je ranil. Ženy ty láskou teď, teď záštím zůřivě vrouce, Zřejmě dokazují, jak velká lásky je sýla. Tak že vystřelený šíp ostrý ztětivy Milka Záhubivý jest hrom, jímž Zevs svět tresce a kárá. Venuše pěknooká tam s Milkem zděluje práce: Lásku vštěpuje Syn, a Matka vnadami mílí. Děvice navštěvují tam denně Svatyni Lády; 17 Každá posýlá své vroucý bohyni prosby; Každá vyráží tam vmilé písni a krátké Prostolibý svůj cyt, jak srdce je, vněmžto se rodí. Jedna zpívala tak: Má někdy k Tyrsovi milost, Mocná bohyně! vmém již srdcy docela zhasla. Královno! nežádám, bys mou zas zkřísyla lásku; Způsob radč, nechť teď mne pěkný miluje Dámon. Bohyně překrásná! (tak druhá mluvila tíše,) Zsyl mne, ještě svou bych tajila jinochu milost. Načas rozpačitý jsa omé vpochybě lásce, Vpozdním vyznání tím větší počije sladkost. Třetí zpívala zas: O slavná bohyně Knídská! Mně se nic nelíbí teď nežli samota tichá, Nic než temný háj; teď všecka mě zábava mrzý. Miluji snad; ach! jistě že mám já Dafnyše ráda! V Knídě když připadají zas svátky a ročnice slavné, Jedním v Svatyni jdou y chlapcy y děvčata rázem.rázem, 18 Slušnou chválu a čest by písněmi Milině vzdali. Než tam nepálí jí kecti oběti žádné, Chválíc bohyni tím, když osvé zpívají lásce. Mládenec modrooký, svou drže zaruku dívku, Takto pronikavým jí hlasem dosrdce zpívá: Pěknohubou kdyžs zhlíd, ó mocný Amoře! Psychu, Šípem tím sy se bod, jímžs mé teď poranil srdce. Stejný stvým můj los, a též mně směje se štěstí: Tys mé plameny čil a já tvé Rozkoše sladké. Já sem v Knídě byl sám, a vše, co spisuji, zočil; Tam sem Temiru zhlíd, tam vní se rozkochal láskou. Pokaždém ji uvidění, vmém srdcy se šířil Oheň plápolavý; chcyť tam vté končině milé Co budu živ sní žít: kdož štěstí mému se vrovná? Kdykoli vejdeme vchrám; jsem jist, že doněho žádný 19 Člověk nevstoupí, an vvěrné lásce mě předčí. Kdykoli utěšený zas palác Žížlily vzhlídnu, Budu myslit a mnít, že má vněm Temira bydlí. Vzahradě nejkrašší chcy trhati kvítky a růže: Kvítky vsypu jí vklín a růže zaňadra strčím. Temira dycháním zas obživovati je libým, Bude y nosyti vždy: jsouť odemě kvítky y růže. Snad ji y doprovodím vtu hustou křovinu tmavou, Vnížto kolikerý se semtam křižuje chodník. Tam kdy zabloudí....zabloudí... Než mocný Venuše synek Skrytých tajemství svých vyjevovati mi brání. 20 Vysvětlení slov pozatmělých. Str. Bohuje – kraluje co bůh 13 Božstvo – (coll.) bohové 9 Čeře se – malé vlny dělaje po řece 5 Čistonitá – čiře, čistovnitičistovnitě nahá 9 Družina – tovaryšky 5 Hřmitele žena – Juno 7 Hřmitelkyně – to samé 11 Klok – ženský oděv, palla 11 Mílí, míleje – lahodě, zkrašluje 10 Milkuje se – lahodně zacházý 5 Obsluhy – ceremonye 12 Odrodilí – nezdární, svrhlí 13 Ročnice – vejroční svátky, slavnost 18 Rozkochaných – zamilovaných 14 Řeřabí – viz: čeře se. Skrovnost – mírnost, modestia 15 Svíží – čerstvou 4 Vymužujíce se – osvé mužství se připravujíce 13 Vzor – mustr 13
21

Šťastní žácy.
Blaze nám! ach, cožby dal Mnohý zato, kdyby znal, Což my nyní šťastní žácy Znáti můžem lehkou pracý. Jaký poklad výborný Může žáček pozorný – Veškole sy vydobyti Nacelé své živobytí! Naučí se číst a psát, Počty dělat, Boha znát, Vesvětě se mravně chovat, Štěstí lidské rozmnožovat. Kdožby tedy líně chtěl, Kdyby také vůli měl, Místo školy doma sedět, Aneb marných toulek hledět? Kdožby neměl sradostí Učit se, a spilností Všemožnou se přičiniti, Poklad ten sy vydobyti? Jan Zabranský.
22

Toužení pomilé.
Snad se nyní přiměsýčku Pozahradě prochodí, Sáhnouc rukou narůžičku, Mne sy namysl přivodí; Snad vsvém tichém pokojíku, Vněmž jí svítíš, měsýčku, Sedí sama přistolíku, Kloníc hlavu vručičku; Snad y vzdychá: obych měla, Koho žádám, přisobě! Takbych smutně neseděla, Poklade můj! přitobě. Kní mne Bože! ať to bílé Hrdlo její obejmu! Ať ji líbám, ať mé milé Tuto tesknost odejmu. Jiří Palkovič, Slovák.
23

Husařka a Milostpán.
Páslo děvče upotůčka Stádo husý, vstíně bučka. Stoje a hlídaje nasvé stádo, Byloby vědělo rádo, Kolik mu těch husý dosta scházý. Počítá. Vtom podstín kněmu vcházý Milostpán té dedinydědiny, Táže se té děviny: Kolik, milé dítě, husý Máš vsvém stádě, jenž tě musý Poslouchat; a jedním časem Kolik hlav ty svojím hlasem Jako kněžna spravuješ. Řekni! tak se zraduješ. Dám ti pásek skřížkem bílým: Stoli jich je, či se mýlím? Milý pane! usmálo se děvče, Spány sem syc málo ještě Mluvila; ale slýchám nasvé uši, Učiti pánů nám že nepřisluší. Pán se odsprostého jakživ nerád učí, Své pak chyby vida, jeho zaně mučí. Hledejte pravdy sám, Nadání já vám dám. 24 Myslíte, že těch husý sto má býti; Vidíte, řeklo, trhaje sy kvítí: Ještě jednou toli, a půl toli, a čtvrt toli, a jedna Býtby jich musylo dosta, a zase sedna, Rylo prstem vtrávě díry. Čítejte, řeklo: a dáte víry, Nalezna pravdu, dívčicy Sprosté, vás učit nechtícý. Pán se snažil a čítal povždycky, Srovnával to mathematycky. Styděl se, že ho děvče prostou dávku Povede jako slona nahedbávku. Šlo mu oto jedno house; Smejšlel, rukou čelo brouse. Dítě počíná se tajně smáti: Povím vám to, nechtějte se báti. Bezjedné sto, to snadno víte, koli; Pravilo sem, že ještě jednou toli Kdybych měla, bylaby dvě stádástáda Celé, vnichž je osm čtvrtí. Jakž se vám to vmozku vrtí! Pište osm třebas na mé záda. Půl toli a čtvrt, to vyznat nemeškejtenemeškejte, Že tři čtvrtky jsou; ty také kosmím dejte. 25 Nyní vyložím vám hádku, Pane pomne napamátku. Jedenáct tří sosmi činíčiní. (To jsou samé čtvrti.) Nyní Pohněte svým mozkem, přeučený pane, Kolikrát vám dosta bezjednoho stane Jedenáct? zdaž ne devětkrát? Můžete nyní shádkou hrát. Devět je čtvrtka stáda méhomého, Celé uhodnete sám. Zkušte! lhalali sem vám, Pásku nechcy slíbeného. Jednou celé a půl a čtvrt a jedno house Činí sto; to není žádná lest. Pán se mrzel a děvče řeklo: nemohouse Namne hněvat; jest jich třidcet šestšest. Již ale pásek můj mi dejte, Víte, kolik husý mám. Zhusařek smíchu nedělejte, Syc vám hanbu udělám; Že ste se, chodě dovysoké školy, Nemohl vyučit předce ani toli, Byste sčítal stádo husýhusý, Až vám děvče pomoct musý. Augustýn Kuča.
26

Lakomý a závistný.
Opustivše vlasti, žen y dětí, S závistným šel skoupý; Peroun sními třetí. Když svou cestu zkončili, Já jsem Zevs, dí bůh: a byť ste toho zkusyli, Oč mne prosyt budete, Toho dojdete. Dostane, co bude koli první chtíti, Druhý má to dvojnásobně míti. Nechce závistný být prvním, nalakomce křičí; Lakomý než také prvním být se zpíčí. Závistný, jsa rád, že skoupý toho pykne: Vylup mně, ó Bože! jedno oko, křikne. Stalo se. Y tak, co vtaké zýskat měli době, Stratil jedno závistný a skoupý stratil obě. Jaroslav Puchmír.

Marnotratnost.
Ráno Marnotratnost stkvostně snídá, Vpoledne již ohryzky jen jídá; Ksvačině má, co sy vyvěří, Nanoc zprázdné mísy večeří. J. Zabranský.
27

Žádost.
Kyžbych naden ptáčkem byl! Přeslesbych se pustil, Dotrní se pěkně skryl, Semtam lístím šustil. Nadzem bych se honem nes, Prohlídl krásná města, Skrze kvítí, skrze les Máby byla cesta. Svůj kde mívá Běla byt, Kady ráda chodí, Ssebou přesmoc mladý lid Jako blázny vodí. Kde své lásky trápení Mrtvým stromům jeví, Studem tvář sy červení, Že má svědka, neví. Jakbych dívce sradostí Pěkné písně zpíval, Vroucý nani milostí Světvičky se díval. 28 Kdyby pomně vzdychala, Tměla krásná líce, Křikbych: Milkas volala; Zde jsem! neplač více. V. N.

Těžké vybrání.
Dívky dvě můj život sladit volí, Popohnulo jich mé vzdychání, Sladké, však jak těžké vybrání! Obou nelze, jednu vzýti bolí. Rusá, jako zlatá sýje vrolí, Lila, jemně hoří klíbání; Prudkým hřeje ohněm kkochání Pěkná, živá, černooká Lolí. Zvolím prudkou lásku Lolinu, Čili jemný oheň modrých očí? Prudkýmť se y jemným rozplynu. Slepě, vztáhna ruce, když mne zočí, Která dříve khorkým prsům skočí, Kprsům horkým slepě přivinu. Josef Jungman.
29

Volení.
Ať Hrdku pyšnou, kvůli věnu, Jenž nouzy zdá se výhost dát, Kdo chce sy volí zasvou ženu, Kdo chce sy hledí oni drát: Vmém srdcy nepůsobí změny, A nemá sjměním žádné ceny. Též Pinky, jejíž příbuzenství A povyšený slavný rod Mně mohlby pomoct kdůstojenství, A přeskočiti mnohý schod, Mé srdce nechce rozmanité, A hrdé, příliš šperkovité. Ne Květku vmnohých kněhách zběhlou, Jenž libě hrát a zpívat zná; A zacházeti umí sjehlou; Ať též sy oni, kdo chce, dbá. Ta jest mi tuze usměvačná, A chlubná, žvavá, uštěpačná. Též Důrku, jejíž krásy chvála A pověst táhne hochů roj, Byť pak se sebe lepší zdála, A nejnovější nesla kroj: Předc nechcy zatu krásy cenu Ji sobě zvolit zasvou ženu. 30 Ach! tebe Bělo! srdce volívolí, Ač nejsy nejkrásnější zvšech; Ač nemáš vjmění statek celý, A nečetla sy mnohých kněh: Ač nejsy zvysokého rodu, Předc nemáš přitom žádnou škodu. Však prázdna pejchy, nádhernosti, A jiných zzvyku jdoucých chyb, Jest tichá, šetří sobě ctnosti, A nescházý jí bystrost, vtip. Ji jedinou sy srdce volí; O šťastný budu, jestli svolí! Šeb. Hněvkovský.

Volení Ženicha.
Vslzých celá plynu, Div že neuhynu, Svět se kolem semnou točit zdá! Koutrpnosti tebe, Dobrotivé nebe, Nevymluvná pohni ouzkost má! Mám sy Bártu vzýt, Otrokyní být Muže bohatého, Ale nelidského. 31 Protož denně nové Moji rodičové Výmluvy sy vynacházejí, Proč mi kzasnoubení S Jankem dovolení Oživý svět dáti nechtějí; Ješto předce vím, Žebych mohla sním Blaze živa býti, Již již ráj zde míti. Bohatý syc není; Ale kvyživení Manželky y dítek dosti má: Zdravýť jest a sylný, Šikovný a pilný; Vše se daří, dočeho se dá. Skrovnost miluje, Hry se varuje; Promrhat se chrání Svého nadělání. 32 Vžádné veselosti Zmezý nevinnosti Ještě nikdý jakživ nevyšel; Slova špinavého Zpočestných ust jeho Ještě nikdý žádný neslyšel. Vněm se neshledá Žádná škaredá Hněvu náruživost, Lest a podezřivost. Dobrého všem přeje; Radost se mu děje, Můželi včem jiným sloužiti, Slíbíli co komu, Těš se jistě tomu, Že to bude hledět splniti. Sotva nacelé Zemi přítele Najdeš věrnějšího, Vlásce stálejšího. 33 Stkvíť se krásou více Mládků jiných líce Nežli jeho; což já nato dbám? Ženicha jen ctného Duchem spanilého Míti chcy, a toho naněm znám. Mezy mládency Mými vlastency Neníť moudřejšího, Ani ctnostnějšího. O by ho jen znali, Snadby předce dali Rodiče mi vůli, jeho být. Ještě jednou kleknu, Toužebně jim řeknu, Že mi nelze jiného sy vzýt. Tak že hodného, Ušlechtilého Nemohou mít zetě Jak ho, vcelém světě. 34 Prosyt nepřestanu, Aniž dříve vstanu, Až mi slíbějí vtom vyhovět. O! to bude radost, Když má vroucý žádost Uslyší tu zlatou odpověd, Že ho Jankem svým Jmenovati smím! O! dejž, prosým tebe, Dejž to, dejž to nebe! J. Zabranský.

Vlastnosti Nevěsty.
Přetěžký mi kámen ssrdce sňal Hančin bratr, když mi správu dal, Že již předce dovolení, Poněmž toužila, Ksvému semnou zasnoubení Hanka nabyla. 35 Jakžbych nebyl ztoho povděčen, Ojejí jsa ceně přesvědčen: Všecka zboží prach a pěna Jsou jen proti ní. Hospodyně, matka, žena Buda hodná zní. Zdravá jest; a všecku prácy zná, Dělnice je neunavená, Lenošit jí není dáno; Kprácy vesele Předjinými skoro ráno Vstává zpostele. Vzhůru byvši, než se rozední, Uvečer se klade poslední Sradostí, že užitečně Strávila zas den; Začež líbezný jí vděčně Lahodívá sen. Nadpořádkem domu stále bdí; Jak y sama čistotou se stkví, Tak y (nemrzýť ji dílo Přiuklízení) Stkví se všecko, až je mílo, Vcelém stavení. 36 Sčistotou y sprostnost spojuje, Vší se nádhernosti varuje. Statku nebude mi mařit: Neníť outratná; Opatrně hospodařit Bezlakomství zná. Ochotná jest její oučinnost, Bezpoškvrny její nevinnost, Chrání se y stínu zlého; Boha miluje, Znát a plnit vůli jeho Vždy se snažuje. Rodičům, jakž věc jest příslušná, Poddána jest vždy a poslušná. Zpříčiny, ač velmi vážné, Barty nechtěla: Naodpor předc – jen jim snažné Prosby stavěla. Osestry a bratry pečuje, Vším, co má, se sními zděluje; Barvami ctnost spanilými Vždy jim maluje, Příklady y činy svými Kní je vzbuzuje. 37 Zlásky kpokoji a svornosti Tiše snáší cyzý křehkosti. Chybujícý napravuje Spřívětivostí. Všecka sobě podmaňuje Srdce vlidností. Přízeň její není vrtkavá, Kemně zvlášť je velmi laskavá. Krásná jsouc již mohla lehce Muže dávno mít; Žádného však promne nechce: Neb jen mou chce být. Slovem: výborná jest osoba, Děvčat zrcadlo a ozdoba. Sní živ budu jako vháji Ptáček ssamičkou, Aneb raděj jako vráji Adam s Evičkou. J. Zabranský.
38

Staroušek.
Poslechněte lidinky, Co vám budu vypravovat: Stařec chtěl se zamilovat Dohezounké dívčinky. Hleďte, hleďte lidinky, Dohezounké dívčinky. Ubohému stařečku Láska nechtěla dát spáti. Přesmoc musyl vesnách hráti, Tisknout pannu ksrdéčku. Hleďte, hleďte ksrdéčku Tisknout pěknou dívečku. Sotva zesna poskočil, Jak páv vyzdvihoval paty, Zlaté nasebe bral šaty, Pentle sobě otočil. Hopsa, hejsa poskočil, Pentle sobě otočil. 39 Sportovými třapečky Jako čamrda se točil; Jak jen naulicy zočil Skotačivé dívečky. Hleďte, házel třapečky, Jak jen viděl dívečky. Kdo ho viděl, každý řek, Že mu holka udělala, Marcypánu jísti dala; Neboť láskou skoro lek. Hleďte, hleďtehleďte, každý řek: Starý blázen láskou lek! Jak chrt chvátal k nevěstě, Hlavou, očma semtam házel, Dnes je holka má, se sázel, Ským se potkal nacestě. Hleďte, když šel knevěstě, Pannu potkal nacestě. Radostí se srdéčko Starouškovi smálo vtěle. Jako mladík mluvil směle: Vítám tě, mé slunéčko! Jak med sladké srdéčko Vítám tebe dívečko! 40 Pročpak jako růžinka Jarní sy se vystrojila? By jak anděl zalíbila Zlatá se mi dušinka. Hleďte, hoši, dívčinka Dnes je jarní růžinka. Viďte, viďte lidičky, Že mám holubičku pěknou? Darmo předmne hoši kleknou. Nedám krásné dívčičky, Věřte, věřte lidičky, Nedám hochům dívčičky. Kdyby přinesl celý svět, Dával zani někdo nebe: Nedám, nedám kupcy tebe, Panno sladká jako med. Nech sy, řeknu: nech sy svět, Rájský kvítek promne vzkvet. Dívečka se zarděla, Tváře pěkné zakrývala; Jakby starce milovala, Studem řícy nechtěla. Hleďte, proč se zarděla, Starcy řícy nechtěla. 41 Kzemi sklopíc očička, Milostně se upejpajíc, Nastarce se usmívajíc, Šátkem hrála dívčička. Hleďte, zamkla očička Potutedlná dívčička. Stařec div se nezfantil, Umilenky poskakoval, Hory doly přisliboval, Hrůza divů narantil. Stařec div se nezfantil, Hrůza skoků narantil. Poď sem, zlatá hrdličko! Poleť ksvému mužíčkovi; Co chceš, klénoty a kovy, Šaty dám ti, hubičko! Poleť, zlatá hrdličko! Buď mou ženkou, růžičko! Jako cukr, jako med, Jako trnky, jako višně, Když se květem líčí pyšně, Má je panna, růže, květ. Hleďte, samý cukr, med, Má je panna, růže, květ. 42 Žádné vsvětě knížátko Nemá jak já pěkné ženky: Docyzyn jdi promilenky, Hledej, kup sy děvčátko; Řekni, řekni knížátko, Mášli jak já děvčátko? Jak sem krásná dívečko Naulicy viděl tebe, Hned mi, jakbych zýskal nebe, Poskočilo srdéčko; Jak sem spatřil slunéčko, Okřálo mi srdéčko. Stařec jako děťátko Udívčičky poskakoval: Hezké sem sy zamiloval Roztomilé děvčátko; Krásné jako poupátko, Čerstvé jako srnčátko. Tys můj milý zlatoušek! Panna sladce promluvila, Ubohého rozškádlila. Hopsa, skočiv staroušek, Hejsa tvůj jsem zlatoušek, Žvatlal jako papoušek. 43 Okolo své perličky Jako had se kolem točil. Nastojte! vzdych, jak smrt zočil, Místo pěkné dívčičky. Hleďte, hleďte lidičky, Pěkné došel dívčičky! V. Nejedlý.

Vzbuzení kradosti vmáji. Šeb. Hněvkovskému.
Pročpak soužiti se máme Vkvětu krásné mladosti? Proč y hned se podáváme Mrzké světa ouzkosti; Když se naše mladé tváře Bleskem stkví co zorní záře? Mladá vžilách teče krev? Když zust plyne libý zpěv? Proč se varovati třesku, Jehož staří necýtí? Čili slunce vštědrém blesku Nanás více nesvítí? Což se země proměnila, Přirozenost někam skryla? Což vnoc proměnila den, Rmoutíc mladé hochy jen? 44 Vždyť tu vrozkoši vše plyne; Radost, máti mladosti, Svěncem čerstvým hochům kyne Vcelé přirozenosti; Vždyť až mílo větřík věje; Vždyť se vonné kvítí směje, Plesá zelenavý háj, Zas že přišel nový máj. Vždyť zas slavík nadvětvičkou Vhlučném libém zpívání Raduje se se samičkou, Slavě nové svitání: My pak samibychom chtěli, Kdyžbychom sy nejvíc měli Věku svého vážiti, Žalostmi jej zmařiti? Ejhle! čas jak šipka jede, Nikdež nemá žádných bran, Okamžením blíže vede Dověčnosti tmavých stran. Kdožpak může ubrániti, Kdož jen mžitkou zastaviti Čas, by neutíkal nám? Aniž největší král sám! 45 Ach, jak jednou budeš vhrobě, Nebudou tvé písně znít; Nepokvete jaro tobě, Nebudeš své Běly mít. Nevzejde víc zorní záře, Pomine tvé krása tváře: Vzroste vhrob tvůj vlčí mák, Smutně bude zpívat pták. Ještě smrt jest vzdálí dosti, Mladosti cyť odplaty! Užívejmež veselosti, Potěšme se sděvčaty! Sladšíť jedno políbení Teď, než kdyby vokamžení Holky chtěly tisýc dát, Když již budem věčně spát. Jan Nejedlý.

Kesvátku (jmeninám) P. Jozefa Dobrovského.
Plyniž ztebe bezpřestání Dobré nebe, požehnání Na Jozefa Dobrovského, Muže výborného! Zato snažně prosý, Jenž ho vsrdcy nosýnosý, Jan Zabranský. 46

Dub Černohorský. Píseň Jeho knížecý Osvícenosti Jozefovi z Švarcenberku, Vévodovi Krumlovskému, &c. &c. obětována 19. března 1800.
Jakž libou, vděčnou radost pocyťuji Vté drahé, zlaté hodině; O Strome vzácný! když sy rozvažuji, Že vtéto milé dědině, Kde hojnost plyne z Zbytečnosti rohu, Já pod Tvůj stín sy polehnouti mohu. Oh! dnes se vrší štěstí mého míra, Když, vpěkném svatém zápale, Má vděčnou píseň zvučná zavzní líra KTvé věčně stkvoucý pochvale. Kyž duchu mému, jak mé srdce touží, Y živý cyt y jasná slova slouží! 47 Již Parnas Tobě mnohé podal kvítí: Y já k Tvé slavné paměti,paměti Dnes Tobě slušný, jak ho srdce cýtí, Dar čisté nesu oběti. Buď píseň tato, již ti světím předkem, Mé jasným k Tobě uctivosti svědkem! O Strome vzácný! Tobě všírém celém, Co Samovládcy, okolí Se pyšné boučí nízkým klaní čelem, A bujné koří topolí. Ty velebný čníš nadbřézý a bory, Jak vážný Boubín nadokolní hory. Ač mnohé hněte závist, pobodoucý, By dostižiti hleděli Tvé jasné čelo koblakům se pnoucý; Vždy marnost chtíče zvěděli. Ty všecky předčíš mocý nejsylnější, Y krásou květnou, nádhernou y vejší. Jak Tvé se chlubně rozprostírá rámě, A knebi strmí vysoko: Tak kořání Tvé, statné mocy známě, Jde dostřev země hluboko. Byť sroj se lítých na Tě větrů sjelo; Tvé všem se směje nepohnuté čelo. 48 Kde Dvě se Hory spojujíce stojí, Tvůj mezy jejich rameny Se výtečný kmen utěšeně Trojí, A bůjné žene Pupeny. Ty, jak ty hory, nanezhubné skále Y věčně stůj y rozložuj se dále! O jakž Tvé Větve zelenité bují! A, pěknou čilé mladostí, Y nadějí Tě tichou napojují, Y sladkou kojí radostí. Ta každá, kvetouc vjarní krásy době, Se chlubí tím, že podobá se Tobě. Jakž libý pohled radostnému světu Ta pěkná Větev zjevuje, Co vloní v Máji, rozvinouc se zkvětu, Již chlubně vzhůru střeluje. O Větev krásná! kvěť a budiž zdráva! Buď Rozkoš naše, jakos naše Sláva! Kdož sýlu Tvou y pěknost dosti zchválí? A zvelebí y ochranu? Nechť déšť se lije, slunce parné pálí; Kde jistší najít obranu? Tvůj dešti list y horku mocně brání, A kryjícým se podněj mílo clání. 49 Tu mladý Dámon, starost pudě černou, Se pod Tvé listí ubíhá; Co k Tobě čije, písní jeví věrnou, Až les y mez se rozlíhá, A, včistém leže pěkné Miny klínu, Chlad líbezného blahoslaví stínu. Tu ptactvo, jehož vlibém vábí máji Tvé tichá hojnost krajiny, Y sladké krmě, jakož vžádném háji, Y šťastné dojde rodiny. Tvůj svatý vrch a husté, stinné listí Byt bezpečný mu předostříži jistí. Zde pěknoperý utěšeně vrouká Ssvou milou doupnáč samičkou; A podhustou y vnocy sedě houká Tam šerý slavík větvičkou. Toť Tobě každý píseň vděčnou pěje, Že list mu stínu, větev hnízda přeje. Kdy Tvá se Láska na Tvé služebníky, Jich poblažiti, nezmění; Tuť všickni, vinné oddajíce díky, Se věrnou službou odmění, A Tobě, písní velebíc Tě pěknou, A kvítím vonným obsypouce, řeknou: 50 Zýma Tě dlouho očím naším zkryla, Listí odňala, větve zasněžila: Dejž, ať Tvé zas Čechya sličnost vlídně Postavy zhlídne! Prozřeloť Jaro! všecko život čije; Kvítím louka a strom se květem kryje: Jasně sloní nebe a vší se země Raduje plémě. Ozdobo lesů! v dnešní jarní době Vše se sklaňuje srdcem věrným Tobě; Šťastná Tebou dědina pleše celá Rozveselelá. Vprospěchu stálém nechť Tvůj peňsepeň se dýlídýlí, Větví hustne a kořání se sýlí; Nechť Tvé listí rozmile vlibé kráse Rozzelená se. Osudu Láska, který vztáhna ruku, Stíní jívu a mocnost láme buku; Chraň Tě zrádné vichřice, blesku zlého Naměřeného. 51 Jednoho ještě srdce naše žádá: Nechť se k Poupěti Poupě ročně střádá, By se zjara spanile zratolístky Rozvilo vlístky. Blaze, ó blaze budem tehdy žíti, Hojnou potěchu, radost, štěstí míti; Tím Tvé jasné stane se oslaveno Pověky jméno. A. Puchmajer.

Zlatý věk.
Ptáš se, kdy věk zlatý vsvětě kvet? Dokud neznal Zlata svět. Š. Hněvkovský.

Příkladné květiny.
Děvče, kteréž odoutlosti Milostenky pěstují, Kteréž nyní k větrnosti Francké mody vzbuzují; Poslyš mne, bys vjarní době Zkvětin vzalo příklad sobě. 52 Hle, jak tu se rozpuluje Tulipánek mladičký, Jak tu pěkně vyblyskuje Lístek jeho každičký. Jaké vnady, všecko křičí, Tento mladý kvítek líčí! Motýlové přiletujípřiletují, Poprášení ozdobně Skvětinkou se pohlazují; Mžitkou však zas podobně Jako vzácní větrnícy Třepetají pokvítnicy. Konvalinka, onaž míle Sladkou vůni vylívá, Nevinně se této chvíle Vnízké trávě zasmívá; Nepohrdá květinkama, Rozkoš má jen vsobě sama. Vyskytneť se moudrá včela, Vsrdéčko se vluzuje; Nebo jakžby nevěděla, Že se med vněm zdržuje, Když y ztéhož kvítku proni Milostná již sladkost voní? 53 Mášli jedno krásná býti Roztomilá dívčičko, Čiliž také vůni míti, Jako toto kvítíčko? Chcešli, by co motýlové Přiletali hošíčkové? Čiliby tvé našly ctnosti Mládenečka takého, Anby šetřil nevinnosti, Šetřil srdce čistého? Ctnostná buď, a krásná vctnosti Kvésti budeš dověčnosti. František Najman.

Na Dudka.
Dudek jako páv se hrdě staví: Neznám poctivého muže, praví. Jakpak může znáti poctivého? Znáť jen sebe jedinkého. V. Nejedlý.
54

Odkládání.
Zejtra, zejtra chcem se učit, Polepšit a pracý mučit, Říkají vždy lenoši; Času ještě dosti máme, Zejtra všecko poděláme; Dnešek nám buď krozkoši,krozkoši. Zejtra? ale zejtra bude Kromě té, co vám dnes zbude, Práce opět všeliká: Máť své zejtřek povinnosti Jako dnešek nastarosti; Snímiž dost co činit má. Zejtra? ale zejtra ráno, Co dnes bylo zanedbánozanedbáno, Kzejtřku odloží se zas; Předrahý pak zatím mine, Než sy lenost odpočine, Bezčinů a zásluh čas. Zejtra? Zejtra ale lehcelehce, Ač se tomu věřit nechce, Může již již pozdě být. Dnes se vám již večer lůže Vtruhle umrlčí stlát může; Zejtra můžete již hnít. 55 Zejtra? já tak nebezpečně Nechcy hrát. Ach, odstup věčně Odemne ta slepota! Omně dobře psáno – jistě! – Má y nadnešním být listě Vkníze mého života. Jan Zabranský.

Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru roku 1798.
Jakýž jazyk oslaviti Činy tvé dle hodnosti, Jakéž písmo rozhlásyti Může kvlasti vroucnosti? Vlastenče! jenž Čechům svítíš, Jako měsýc vnoční čas! Oheň Český vsobě cýtíš, Otců naších slyše hlas. 56 Ty, jenž vchrámě oslavuješ Slovem Páně jazyk náš, Hvězdám běhy vyměřuješ, Mocnost planet, slunce znáš: Tisýcůli není dosti, Jimž sy Českým otcem byl? Vjichž sy srdce lásku kctnosti, Lásku kvlasti Českou vlil? Rek se slaví na věčnosti; Proč? že svatý rušil klid; Že y vkruté nevážnosti Zbořil města, zhubil lid! Mnohem líbeznější bývá Slávy nesmrtedlný zvuk, Kdyžto upotomků zpívá Vhlučných písních Český vnuk; Když y jménem jmenovává Svelkým často plésáním, Když y často vyvolává Zhrobu smutným vzdycháním,vzdycháním 57 Toho, kdož vlast uměl ctíti, Kdož se snažil svatou ctnost Voutlá srdce Česká vlíti, Sláskou kvlasti,kvlasti pudit zlost. Co ten blesk? zdaž vnocy zháje Knám se snáší duchové? Což ste blaženého ráje Opustili Čechové? Proč? by snad ste pomsty vzali, Pomsty hodné nadnámi, Potomcy že tvrdě spali, Že sme nešli zavámi? Proč tak smutně k nám se věješ Balbíne, ó Čechu náš! Již se nanás míle směješ; Což pak Čechy ještě znáš? Vydrovoliž jméno psáno Jest y vkníze věčnosti? Jestli proněj přichystáno Lůžko věčné radosti? – 58 „Mníš, že okem nehledíme Navás Čechy bedlivým? Šlechetných že nevidíme Želem jatých tesklivým? Vědouc, ledva počne zráti Všeho lidstva myšlení, Činů, ješto má se státi, Zlé neb dobré skončení? Slavnější což může býti, Nežli čest svým předkům vzdát, Je y vlast, y jazyk ctíti, Ojích zvelebení dbát?“ Balbín šlechetný tak pravil; Nazemi zvuk libý zní; Vtom se vráji svatém stavil, Kdež se praví Češí stkví. Hoden lásky supřímností, Ovlast svou kdož pečuje, Pevně ji a shorlivostí, Jak ty Vydro, miluje! 59 Tyť jsy neustupná skála, Kteráž hlavu knebi má; Byťby nasvých křídlech vála Strašným hřmotem bouře zlá. Tvá se jako slunce stkvíti Sláva bude všecken čas; Všech ti Čechů bude zníti Posta letech vděčný hlas. J. Nejedlý.

Oda na Jana Žižku z Trocnova.
Kdo zvláště předčí vboji nadvlastence, A vlasti slavně poslouží; Ten nezvadlého, bobkového věnce, A písně chválné zaslouží. Čímž lépe se mu odslouží? O blaze mně, můj duch že toho muže, An vchrámě živé Paměti Se bude věčně třpytěti, Y rekovné y slavné činy může Teď věrnou písní opěti. 60 O Žižko! první mezy Čechy reku! Ty hrozný Husův mstiteli! Cos kslávě vlasti, vlítém boje vzteku, Těch potřel všech, co hleděli, By zhasnouc, zašla vpopeli. Tys důkaz jasný všemu podal světu, Co, láskou kvlasti ztuženo, To České může rameno; Y mužstvím tvým (ó bodejž vstálém květu!) Jmě České bylo zvěčněno. Ha! což to vidím? nač ta Němcův hejna, Ten koní dusot, zbraní zvuk? Zde statný Odry bydlitel y Rejna; Tu valný horačiny pluk Se s Alp a s Apenýnu shluk; Kam chvátá Uher, soused bratra Lecha? Kam cviční nesou Sasycy Y ostrý meč y sudlicy? Ti všickni naodpapežence Čecha Svou mužnou zbrojí pravicy! 61 Již zástup ten se (probůh!) do Čech valí, Jak černá mračna kobylek. Kdož naty zhoubce, tvé co štěstí kalí, Dá tobě, vlasti! posylek, A volný oddech, odchvilek? To hlučné vojsko, ano vztekem supá, Jak povodeň se rozlije, Co zaskočí, to vyžije; Jich hřmotné koňstvo,koňstvo luka, rolí zcupá, A řeky valné vypije. Tu,Tu hlas tvůj, Žižko! povší vlasti jdoucý, Všech věrných Čechů posvolá, Kdož mužné ruce, srdnatosti vroucý, A tomu ohni odolá, Co vsrdcých jejich plápolá? Jakž hoří chtiví naty cyzozemce! Tys přišel, zhlíd, se postavil, A šik svých Čechů opravil; Jak vicher plívy, rozprášil sy Němce, A sebe s Čechy oslavil. 62 Ty Žatecké až podnes stojí planě, Y Brodské stojí rozhory, Kdes, jak chrt prudký plaché žene laně, Hnal, srekovnými Tabory, Ty baby Němce zahory. Tvůj Žižkov pyšné připomíná Praze, Jak tvář se její vzjasnila, Když Sasy kolit,kolit spatřila, A tím (již těžce oddychajíc) blaze Dchu volnějšího nabyla. Teď v Němcých, mstě se, zato pohanění, Že Šváb se do Čech vyřinul, A Hus, Čech slavný, tam, kde Rejn se pění, Tak přehanebně zahynul, Svůj praporec sy rozvinul. Vy Saské svědčte, Záchebské y valy, Y Rakouské vy pahorce! Jak, svysokého sochorce, Stím Českým lvem tam chlubně plápolaly Ty pěkné České praporce! 63 Tu Sláva jasná, hlučnou držíc troubu, A naperutech Pověsti, Tvých mužných činů milou letí chloubu Všem světům vznámost uvesti, A rozhlasem tě roznesti. Kde vvojště strašné zahučí tvé jméno, Tam zatím zvukem, vzápětí, Hned strach a hrůza zaletí. Tvým již je jménem vojsko ochromeno, A než tě zhlídne, vrozvětí. O Žižko! slavný (ktomu slepý!) reku! Vždy, jako věrná družina, Se natě smálo, vkrutém války jeku, Ač zrádná, Štěstí, Ženina. Kde rovný tobě hrdina? To štěstí svrhlo reka Hanybala, Ač slavné potřel u Kany Ty lidohromce Římany; Tys vždy a všudy, kde se bitva stala, Zbil škodné Čechům Germany. 64 Tak jasným slávy osloněný bleskem Když domů, světu kzávisti, Se vítězným a hlučným vracel vřeskem, A namilé nes ratisti Čech hojné z Němec kořisti: Jakž radostným tě každý vítal hlasem, Kde který Čech byl vlastenec, Muž, dítě, panna, mládenec: A bobek tobě vděčná vlast tím časem Y růže vila uvěnec. Ach! jakžs ten věnec, vstřevách vlasti brodě, Svých bratří krví pokropil, Kdyžs potom zle, vše lidství ssebe shodě, Se zbraně nani uchopil, A dost jí želů natropil! Načs zemanům a mnichům páchal škodu? A, pustě vzteku otěže, Hnal natvrze a navěže? Čis mněl, že jest to ještěrčího rodu, Zde pověr,pověr skrejš, tam loupeže? 65 Vtěch rozvalinách, které smělce nutí, An vně se pustí, koutěku, Cos přehrozného dnem y nocý kutí: Tyť podadí, věk odvěku, Vždy strašný obraz člověku. Jak strašně větry šimějíce hučí Skrz ty tvé zhouby paměti! Tu často vnocy slyšeti, Když hrozná vtmavé sova díře skučí, Hu! Duchy smutně upěti. A. Puchmajer.

Čáry.
Co sy dívko jedla, Že sy celá zbledla? Co sy dělala? Očko jindy jasné Hořem mře a hasne, Usta zmodrala. Kde sy dívko byla, Jakés čáry pila? Ským sy mluvila? Omámená jedu Zlahodného medu Sy se napila. 66 Kde sy dívko spala? Můra tobě vzala Ztváře růžičky. Ta ti udělala, Sněhu vysypala Vjasné tvářičky. Proč se očma svýma Jak saň dívky zlýma Nalov hrnuly? Podzrádnými fochy Vešlas mezy hochy, Ti tě uřknuli. Což ti uděláme, Proti čárům dáme Vhorké nemocy? Kde kdo líky znáte, Proti lásce máte, Poďte kpomocy! V. N.
67

Děvčí boj. Zpěv třetí.
Provás samodruzy, samodružky, Toulajícý panoši a dívčice, Překrásné, co Lády sličné služky, Které ste se stkvěly v Čechách bloudíce; Provás spouštím já se scesty vzpívání, Opouštěje hradu, opouštěje Kasala; Zanechav y chasy jeho, by se vyspala, Následovat dychtím vpatách vaše toulání. Kde mám začít? kterých dívek příhody Potomkům mým vážně mám spíš vypravovat? Zdali vaše, jak ste sestry vábíc návody Nahrad znaly vtipně připravovat? Čili vaše, kterýmž Vlastiny se kázně Odnechtělo, jak jste bezvší bázně Klásce jsouce nachýlené Vlesých bloudívaly rozptýlené? Aneb raděj, mámli statné rekyně Ovás zpívat, jakstejak ste samojedině Mnohým dívkám pomáhaly směle, Jakby svámi táhlo vojsko celé? – Která rozpaku mne sprostí bohyně? – Milko kážeš, abych oudatné Dance Zazpíval, a dělal vzdržování konce. Ale kde ji najdu, vkteré krajině? – 68 Prozřetedlná Vlasta, která přezvídala, Kdyby Děvín měl být dlouho obležený, Žeby je předc hlad a sýla udolala: Vyslala ji, mimo jiné, obsazený Hradby děvčí rozbořili, Sděvčaty pak k Vlastě přirazyli. Ta se k Libehradu, ta se k Sedlu brala, Danka sama k Ronovu se brala. Hle tam panoš vetřpytícým odění Bere sem se naklusáku plavým. Neděsý se Danka ztoho vidění; Ale vstříc mu pádí okem nelaskavým. Jako mudrácy to uvádějí pravidlo, Kdoby myslel spatřit strašidlo, Aby místo outěku a žehnání Kněmu kráčel, že vždy najde klamání; Takto dívky proti samotnému reku Nedaly se nikdý dooutěku; Ale naněj statnou myslí udeřily, Nadmuži tím obyčejně zvítězyly. Tak y Danka volala hned zevzdálí, Bradáči! řkouc: vzdej se Ladonově dceři, Dokud meč se můj vtvé krvi nekálí; Ať dnes nejsy dračkou líté zvěři. 69 Panoš cyzý zneobyčejné té řeči Dal se dohrozného smíchu, Řka: Já nechcy sdívkou sáhnout kmeči; Nechcy kráse tropit nesnázý a pychu. Těmi slovy pobodnuta více kzlosti, Řekla: Darmo zakrývászakrýváš své nesmělosti; Žádné nemáš dřevce; skoně sstup! Mečem a ne smíchem dívky tup! Panoš důvěřuje mocy své se sýly, Mysle, žeby sdívkou rvačka Byla jenom hračka, Chtěl sy provoditi kratochvíli, Bráně se jen svahavostí. Ale dívka naněj vrážíc sstatečností, Bylaby ho přemohla hned vmalé chvíli, Kdyby se byl nesebral hned sochotností. Povstala tu teprv půtka krutá, Danka statná stála nepohnutá. Rány zaranou hluk hlahol rozhlašuje: Jako stoletého dubu hřmícý pád, Který jiným stromům nedá stát, Polese les hlučně opakuje: Tak hřmot rozlíhal se zbraně, Vítězství se kžádné nechýlilo straně. 70 Až pak panoš žádostivý smíření Počal: krásná dívko! kčemu naše války? Že jsy statná, není třeba skoušení; Mne sem žádná nepřátelská zlost kvám zdálky, Ani špatná žádost loupeže neb zlata Nepřivedla; ale jenom všetečnost, Podívat se naděvčata, Kterých hrdinská jest rozhlášená ctnost. To se vyznat musým tobě kchvále, Že sem válčil shrdinami stále; Neshledal sem rovných tobě vudatnosti. Já jsem Restov, Moskvanského vůdce syn; Až knám přišla pověst vašich čin. Přemnozý ji mají zavymyšlenosti; Sám sem této smál se novině, Až sem skusyl sám vás rekyně. Všecko dobře, Danka zaodpověd dala, Že jste rek a cyzý, poznávám já zvšeho. Ale jakživa sem muže nižádného Zhola bezvýminky nevydala. Musýte, dle pravidla, ztřech jedno jen Sobě zvolit; buď být vděvčím hradu, Aneb zasebe dát dívku zanáhradu, Nebo samodružit snámi rok a den. 71 Nato rytíř: Nejsem ještě přemožen, Kpokutěbych byl již odsouzen. Předc však, statná kráso, stebou táhnout Neslibuji rok a den, Ale jak chceš dlouho sama jen, Vnebezpečenství chcy protě kmeči sáhnout. Podavše sy ruce, byli dobří přátelé, Pocestě sy rozmlouvali vesele. Pověz mi, proč krásná dívko, (neb to jméno Též y bojovnice rády slyší,) Pověz, panoš pravil: neb jest rozhlášeno Vaše panování; vaše skutky vyšší; Jakste přišly kveliké tak slávě? Nebo podnes unás nevěří to mnozý; Ale co sem skoumal nyní právě, Zajisté se nevěřícý toho zhrozý. Milý reku! vece Danka, povědíti Chcy vám dle mé skrovné mohutnosti. (Kterážpakby dívka mohla odepříti Jevit slávu děvčí srdnatosti?) Ale kdybych měla všecky příhody Vypravovat, nebylabych spovídáním Hotova ni sesvítáním; Povím vám jen tknoucý naší svobody. 72 Snad vám povědomo, jak všem v České zemi Pod Libuší zlaté kvetly časy: Podtou božskou kněžnou, která mezy všemi Knížaty se stkvíti bude nadokrasy. Její pověst vždy se oslaví; Ona utisknuté naše pohlaví Odnátisků mužských hájila, Zotroctví nás jejich vysvobodila. Snad jest uvás také ten zvyk zlořečený, Muž že může sženou nakládati Posvé vůli, jak chce, vytejrati; Když jest jí již nabažený, Opustit ji vnouzy nevinnou, A se ohlížeti ojinou? Ty a jiné věcy ona zakázala, Muže vinné přísně potrestala. Často veřejně jí pyšný Domoslav Mluvil, žeby kpanování Zapotřebí bylo mužských hlav, Mužských jenom ramen kpotýkání, A že dívčice Mají hleděti jen přeslice. Ty a jiné slyšívala řeči, Skutky přesvědčit je dávala sy péči. 73 Vbrzkém čase však, svým duchem vznešeným Dokázala, že je vstavu, Ač syc nemá mužskou hlavu, Odosudu žežlem ustanoveným Vládnout. Její šťastné panování Vyvodilo mužské zjejich bludu, Svědčíc, žeby národové odosudu Šťastní byli zaženských jen spravování. Aby muže tím líp přesvědčila, Nescházý že dívkám schopnosti; Žeby navzvedení chyba byla, Jak jsou vycvičeny vmladosti: Kdvoru povolala nejschopnější Dívky, mladé, kvetoucý; Kčemu která byla podobnější, Vtom ji vedla kslávě budoucý. Srdnaté a statné cvičily se vzbrani; Bystré, vtipné vpřerozličném umění; Rozšafné a moudré paní Byly přitažené kzemě řízení. Jiné sumkami se obíraly, Nesmrtedlné písně skládávaly. Jiné jiného se chápaly, Brzo muže převyšovaly. 74 Ach! kde jsou ty časy, když sem zápasala Často smuži, sními půtku vedla? O jak tenkrát Libuše se radovala, Když sem pejška Domaslava ssedla Poprvníkrát svrhla! zato často dala Turnaje nám. Vnaději se nesklamala; Neb to mnohé, zvláště Vlasta tamto přivedla, Každého že muže svrhla sesedla. Kevšem nesnázým sme prozkušení Brány byly nalov doboje; Naše nejmilejší bylo vyražení Půtka slítou zvěří, smuži souboje. Vskutku tenkrát naše pohlaví Zejskalo sy vevšem předek blýskavý; Dokázalo, že zde není kděvčení, Však y také schopné křízení. Ale tato kněžna, která věčně žíti Měla kštěstí země České, Zabrala se časně donebeské Vlasti kbohům. Takové my míti Nebudeme věčné časy. Ach tuť bylo slzý přité strátě! Mnohé zhlavy trhaly sy vlasy, Jakby sešla jejich vlastní mátě. 75 A když připožáru její umrliny Nářek byl, že nekvílejí bezpříčiny, Že jest konec ženské svobody: Tu pak Vlasta šlechtu mysli statečné Ukázala, řkucy: buďte bezpečné! Nebojte se žádné mužské nehody: Žijí ještě Libušiny vychovanky, Tyť svou vylejí krev prokrajanky. Sotva Libuše se mezy bohy Odebrala, nastaly hned změny, Muži nesnesytedlné rohy Postavíce, utláčeli ženy. Jestli kdy zle sními nakládali Před Libuší; teď pak hůře zas, Chtíce vynahraditi snad čas Ten, co sními dobře nakládali. Pootroctví svoboda je sladší; Ale posvobodě pouta hůře tlačí. Raděj býti věčně podjhem poddanosti, Raděj neznat nikdý svobody, Nežli poznat její lahody, A zas znovu padnout dopodrobenosti. Kdyby Libuše nás těch pout neosprostila, Každáby je volně ještě nosyla. 76 Stížnost postížnosti vkaždé chvíle; Zevšech stran šel nářek utiskání. Tím hůř, čím sme čekaly my dýle; Nás y samých neušlo jest uštipání; Jindy že sme byly přidvoře, A že spadnemspadnem, jak sme byly nahoře. Tisýckráte radši pravdu slyším vdobrotě, Nežli posměchem být holotě. Napřed Vlasta u Přemysla odlehčení Žádala, řkouc: Neníli to ukrutenství, Proto že vy zaslabší nás pokolení Máte, tropiti nám protivenství? Co snad děti, starce soužit máme, Že jích mdloba nemá obrany? Nic my neslušného nežádáme, Než co patří naženy a napanny. Ale nemyslete, že je pohlaví Naše slabé tak a bídné; Že vám snášet musý všecko bezpraví, A že vám je také prohlídne. Však to hleďte raděj sprostředkovat; syce Uhlídáte, že jsou dívky lvice; Ať vás nenásleduje jen želení, Že ste vyjednati mohli smíření. 77 Ale řeč ta byla bezprospěchu. Přemysl syc slíbil malou proměnuproměnu, Ostatní že nesluší však naženu. To pak bylo kmalému nám utěchu. Viděla sem tenkrát Vlastu; vobličeji Jejím bylo vyjádřeno myšlení; Jako zčerných mračen, která šustejí, Vyskytá se bouření. Svolavši nás na Vydovle horu, Vece: Milé tovaryšky vychované Od Libuše božské, na Libuše dvoru! Jaký osud a jho neslýchané Snášet musý naše pohlaví? Jaké nátisky a pronásledování! Jaké navzdory a jiná bezpráví! Snad je ještě v Čechách málo naříkání? Y nás samé řečmi uštipačnými Popouzejí, povrhujíc sposměchem. Což sme vdobrotě již svedly sprospěchem? Což pak nanás čeká, nežli sjinými, Nebudemli oprostředky dbáti, Podpřetěžké jho se mužův vdáti. Včem pak máme hledat odlehčení? Jako jiné ženy veslzení? – 78 Vychovanky Libušiny spanilé, Někdy její milé dvořenínky, Máme slzet jako malé dívčinky? Protoliž nás vychovala zmužilé? Jestli nanás snebes hledí, Diviti se bude naší váhavosti, Že my nekráčíme cestou udatnosti, Které bohové vždy štěstí připovědí. Arcy, což my máme oprostředky péče? Vždyť pak máme meče. Jaká statné dívky! jaká cesta slávy Se nám otvírá! vy obnovitelkyně Ženské svobody a ženské slavné správy, Zejskáte sy, jako naše předkyně Amazonky jmena věčného, Upotomstva oslaveného. Které semnou stejného jste myšlení Vusylování, přisahejte Utlačovatelům nevření, Který jiného jste, vejhost mějte! Takto Vlasta. A hle všecky volaly: Vojnu mužům, vojnu přisaháme! Tebe zavůdkyni naši vyznáváme. Všecky pomsty, pomsty žádaly. 79 První bylo naše tažení Proti ouhlavnímu nepříteli, (Nakterého sme již dávno zanevřely,) Motolovi. Vprvním horlení Najeho sme udeřivše hrad, Vokamžení vyvrátily vrat; Ač měl počet velký chasy kbránění, Přišli všickni vmalé chvíli kshlazení. Motol udatně se bráně, ustoupit Musyl předce sýle Vlasty ramena; Zajatým jsa, zpíval jináč; kořil kolena, Dary, sliby chtěl sy milost odkoupit; Sliboval hrad, sliboval y pokoru, Zejskat lásku všechněm udvoru. Všecko darmo! nic jsme jemu nevěřily, Nadruhý den příkladný trest usoudily. Naše malá částka kpodivení Přišla vbrzkém čase krozmnožení. Jako keslavnosti Lády hodu Vmáji zceličkých Čech zevšech stran Odzápadu, půlnocy a odvýchodu Szpěvem vidíváme do Pražských všech bran Hejno okrášlené pohejně Táhnout: tak se knaším braly tomu stejně. 80 Spěti dcerami sem táhly matky, Tam zas všecky služky spaní. Vjaké místo přišly, vjaké statky, Všecko sními musylo jít maní; Kde co našly, nářadí, zbraň, stříbro, zlato, Bylo rychle odnich vzato. Muži, jenž se neukryli, Zajati neb usmrceni byli. Do Motola vešly dívek zbory; Vlasta nastrání nám Chebské hory Vykázala ohražené ležení. Vněm sme prováděly vzbrani cvičení, Muži smích jen měli znašeho povstání: Myslíc, že my ještě rády samy Přijdem prosyt osmilování; Ale byli naomylu snámi. Zlehka ztoho ležení vzrost hrad, Odchycených mužův a nás vystavený. Uvás, ba y vcelém světě snad Neviděls tak pevný a tak okrášlený. Ten jest základ naších činů, Podpora jest naší slávy; Strach a hrůza všechněch Českých synů, Obydlí jest naše slavné správy. 81 Odtud, když sme mnohé navštívily hrady, Okolní též vyprázdnily dvorce, Začalo jim býti horce; Strkali tu hlavy dohromady; Vymejšleli rozdílné sy rady, Žádajíce Přemysla, Aby nechal váhavého oumysla, Zamezoval bystře naše vpády. Vlasta na Přemysla vyslankyně Odeslala vmírném poselství, Aby popřestavše jednou odnepřátelství Měli zas je jako přítelkyně; By se urovnali bezkrveprolití, A zas trávit mohli šťastné živobytí; Ale však by Libušiných práv jim přáli, Lépe vpřislíbení stáli. Muži této rady nepřijali, Rozlobeni provyslance Pomnikvasa, Jehož vprvní zlosti zohyzdila chasa; Vyslankyním naším život vzali. Nadtím rozhorlené chtěly sme se mstít, Samy táhnout k Vyšehradu; Ale Vlasta znala semstou dlít, Nechtíc sama lezti dooukladu. 82 Místo odpovědi přitáh Samoslav Sosmi tisýcy knám lidu vybraného. Proti Děvínu sy položení vzav, Žádal odevzdání jeho. Hrozyl všechněm dívkám mečem; Nedala se žádná odstrašiti vněčem. Vlasta zpurnou odpověd mu vzkázala, A nás kboji nabízeti počala: Jest zde, dívky statné! ono okamžení, Kde sy upevniti můžem svobodu, Aneb padnout vpoddanosti nehodu. Dojít může naše pokolení,pokolení Buďto věčné slávy aneb věčné necti; Tak jak se nám bděním bude vedsti. Kteráby znás mohla přečkat, statné Češky! Slyšet, že sme vedly boje provejsměšky? Neb co nanás čeká nežli otroctví? Což nás zněho sprostí nežli vítězství? Raděj volme skončení zde přeslavné, Lépe sejít předtěmi zdmi vpůtce, Tepat vmření ještě naše škůdce, Nežli vzdát se podjho ohavné. Takto dívky vzbuzovala kudatnosti Doboje, že plny byly dychtivosti. 83 Vlasta vboji měla malou polohu, Kterou se již víckrát vsvětě zvítězylo; Zvítězý se ještě. Ona měla vzálohu Nejstatnější hejno, ano skryté bylo. Sjedním dílem vojska dorážeti Naležení mužův dala; Pošarvátce malé rozkázala Naoutěk se nafoch obraceti. Tak se děje, když kdo nepřátele Povrhuje a je zamdlé má; Nekráčí sy rozšafně, však syce směle, A tak vzkázu upadá; Tak se muži mužským jménem vychloubali, Jméno žen a dívek povrhali: Však se hodilo jim jejich vychloubání, Když sou pokusyli naše potýkání. Šárka, řídíc outok nastrojený, By svůj počet slabý, syce rozložený, Zatajila, dala množit křikem hluku, Neustále střílet zvšech stran zluku, Též y kopím dráždit muže. Však když sečmo přišli najích kůže, Mistrovsky tu palovaly setnice, Zdvíhaly též paty druhé dívčice. 84 Tu pak bylo radosti a vejskání! Mužův hejna příliš časně nadmutá Pouštěli se zadívkami vrozptylování; A když která odnich byla zajmuta, Skrásnou kořistí se vracujíce, Druzý zadruhými palujíce, Mníli blázni, že vtom okamžení Přijde hrad náš kpoplenění. Tuť pak Vlasta szborem ozbrojeným Brněními, dřevcy, lepkami a štíty Všiku čtverhranném vbok mužům rozptýleným Zaskočíce začala se sními bíti. Tuť pak hrůza mužův klesla odšipů; Tepán byl y mužův rozptýlený pluk. Tuť pak povstal teprv hřmot a hluk! Tu byl leskot mečů! lomoz oštipů! Samoslav, an pozdě seznal oukladu, Oddati se styděl nautíkání; Srazyv rozptýlené muže vhromadu, Začal kruté znovu potýkání. Vítězství se jemu nakloňovalo; Naše levé křídlo coufalo; Setnic mnoho zbitých, mnoho poraněnýchporaněných, Mnoho bylo obklíčených. 85 Vlasta, která vtomto boji lítým Brzo řízením, tu vítěznou zas pravicý Prospívala, tropíc znamenitým Rekům záhubu, když ustupujícý Dívky zhlídla, jako lvice zůřivá, Když jí kdo chce odnít lvíčata, Přiskočila zastat děvčata: Počala tu nová sečba strašlivá. Přálabych ti tenkrát tuto rekyni Vidět, jak se donebezpečenství Největšího vrhla; jaké udatenství Prováděla. Belonubys bohyni Myslil viděti se potýkati, Žádná sýla nemohla jí odolati, Žádná dívka nebyla jí kpřirovnání, Ač syc statné byly vpotýkání. Jako řeka prudká, rozvodněná Přívaly neb odvelikých sněhů Opouští svých starých břehů, Nový tok sy dělá, ničím neskrocená; Bere sylou skály, stromy, chalupy; Takto Vlasta mečem tepouc zástupy, K Samoslavovi sy cestu proplenila, Naněj mečem dorazyla,dorazyla. 86 On ji poznav, dal se vuštipačné přezdívky; Vytejkal jí, že mu přišla právě vhod; Že se nestrachuje rány oddívky; Poslední že bude tento její pot. Ona ale těmto řečem Udělala konec mečem. Začali se hrdinsky tak sečmo bít, Jakby měli vtéto půtce oba sjít. Terč mu ona, on jí rozťal přílbicy, On ji vpaždí, ona ťala vpravicy. On chtěl znovu poní tít, Však tu ránu její znícý štít Odrazyl; a ona sevší sylou, mocý, Mečem dohlavy zaryla, Helm a lepku rozrazyla; A on spadna skoně zasnoubil se snocý. To pak vida jeho přítel Tlastoslav, Muže volal, by šli vylit mstu; Aby táhli všickni na Vlastu, By měl spolutovaryšku Samoslav. Vmalé chvíli zástupem ji obklíčili; Ale sklidíc Tlastoslava jednou ranou, Samaby se byla vysekala rukou brannou, Kdyby třebas sme kní byly nevrazyly. 87 To já mohu řícy; neb sem byla Přítomna všech jejích hrdinství. Vyvedly syc také mnohé rekovství, Jako Šárka, Bzýrka, Putka, Putisyla; Také já sem mezy posledními nebyla; Neb sem mnohé reky statně pobila, Které tobě povím jindy zejmena: Ale žádná rovna sýle Vlasty ramena. Hned jak Tlastoslav rek skoně spad, Muži naoutěk se oddali. Ale z Vlasty nařízení dívky zad Obsazený majíc, všecky zajaly, Tato byla ona slavná porážka, Zníž se nenavrátil ani jeden domů, By řek, jak se vedlo komu. Nebyla víc kdobytí Čech překážka. Vítězství to bylo nám tím milejší, Že vněm zmužův nejhlavnější Naši padli nepřátelé. To též bylo základ naší svobody; Neb sme jedním tahem vzemi celé Vydobyly tvrze, (nejvíc podvody.) Všecky zboříc, mímo pěti hradů, Vzdalo se nám všecko mímo Vyšehradu. 88 Vtom jí skočil Restov dovypravování, Řka, že dychtiv jestiť vidět naši rekyni. Ptal se dáledále, jak a zjaké příčiny Muži zas se mohli zrotit kbojování. Řekla Danka: Naši vládi slávu Vidět budeš a když napostavu Její vzhlídneš, jistě křikneš: krásná rekyně! Však tak krásná jako boje bohyně. Je syc pravda, co jí mnozý namítají, Že je nepřílišné vejšky, zavalitá, Prsatá a ramenitá; Ale ať mi řeknou, jakžpak rekyně, Též jak mátě hrdin, rekyň mají Vyhlížeti? Což je Láda jedině Vsvětě krásná? její jen se líbí podoba? Žádná jiná není krásná osoba? Chtěla syce vprvním horlení V Čechách uvest ženské řízení; Chtěla dobyt mužův posledního hradu, Činíc ktomu strašné přípravy; Přišly však vtom dívky z Moravy, Prosyt ozastání děvčích hradů; Přišly ze Šváb vyslankyně, By jim dala pomoc naše vývodkyně. 89 Nebo Moravské a Švábské ženy Podlé Češek počínaly stejné změny. VlastaVlasta, ač syc byla poraněna, Spočtem velkým dívek, odepříti Nechtíc pomoc malou, byla přinucena Sdobýváním Vyšehradu dlíti; Neb hrad ten byl sylně upevněný, Počtem zběhlých mužův sylně obsazený. Příhody se zatím jiné dály. Moravky své hrady mužům vzdaly; Poraženy byly v Švábsku Němkyně. Tu se rozmyslila jináč naše rekyně; Nedala znát jiným svého mínění, Mně ho ale netajila, Pravíc, žeby vobávání byla, By se přesčas neskončilo naše řízení. Vůkol sme my obklíčeny Velkými a udatnými národy; Vjiných zemích jsou již ženy poraženy; Nechme panství; hleďme naší svobody, Prokterou sme zpředu sáhly kzbrani. Třebas sme my muže České podrobily, Jinym národům by zakořist sme byly; Jsouliž všecky schopné kboji panny? 90 Nechcy aby byli muži naši otrocy, Ani my jim zase podmocý; Dost zle bylo, že sme musyly sy meči Práva hledat; musýme mít oně péči. Chcy však, aby stejně nesli břemena, Y vboj dívky propůjčily ramena; By snad skrz umdlívajícý pohovění Neupadly vpředešlé zas otročení. Chceme být jích přítelkyně, Ať tak snámi také nakládají. Nebo propotomstvo otrokyně Jaké velké muže, matky vychovají? Takto mluvíc, přála smuži smíření, Vždy jen sními dobře jednala; Vničem ublížovat nedala; A tak sedmý rok již trvá naše řízení. Vtom pak Restov zvolal: O národe šťastný! An máš matky, ušlechtilé rekyně! Stkvít se budeš udatností nadjiné; Budeš míti syny vskutcých slavnýslavný, jasný; Udatnost a šlechtu pijíc připrsu, Neoddělejí se odtrsu; Budeš reků, rekyň statné pokolení, Až vás spojí vzácné sjednocení. 91 Takto mezy sebou rozmlouvajíce, Přicházeli na Ronovský hrad. Hle! tu naběloučkém koni dívčice Pádíc dosahuje vrat, Shochem krásným, unešeným. Restov nato hleděl spodivením. Kdo to byl, a jaké měli příhody, Přijde zas se jindy nato znáhody. Šeb. Hněvkovský.

Šťastný oběšenec.
Sedlák, soudy maje, kměstu Snevolí vzav nase cestu, Mnoho outrat vkanceláři měl. Oholen jsa domů opět šel, A tu zhlídna našibence Očadlého oběšence – Blaze tobě, zvolal, že tě vkanceláři Nemohou již holit partykáři! J. Z.
92

Na Marynu.
O bych, teď okoms myslila, Moh zvědět, milá, otobě! O bys tak pomně tesknila, Jak já tu teskním potobě. Ach! smutku mhou ta dědina Mé oči stále přikrývá; Kde má se svítí Maryna, Tam srdce mé se zabývá. Můj žel tu běží polese, A vhluchém mizý bukoví. Kdož má jí slova zanese, A to, co čiji, vypoví? Ty, co sy tiše províval Ty duby, lípy, jeseny, A naších libě chladíval Tam sloučených ust plameny; 93 Hleď, milý Zefirečku! jen Jí pošepnouti doucha, Že, teskně poní, den co den, Jsem bezní tělo bezducha. On letí!..letí!... však co kdyby měl Ten lehkovážník, zabory, Snad zapomenuv namůj žel, Kdes zavaditi u Flory? Ty budeš, tichý potoku! Mé prosbě jistě věrnější; A doneseš ji vposkoku Mé milé nejrozmilejší. Nechť tam tvé vody, kde se dmou, Jí vucho libě zahučí, A upřímnou jí lásku mou Y srdce věrné zaručí. Tam, kde tě kryje kalina, Má natebe se zasměje, Se vtobě zhlídnouc, Maryna, A bílé líce umeje. 94 O tichý, milý potoku! Tvé já ti štěstí závidím; Ty vmilém vidíš poskoku, Co já chtě vidět, nevidím. Tys šťastný!..šťastný!... však co prospěje, Že tam se mile rozliješ, Kde má se svítí naděje? Ty, čeho nemám, nečiješ. Jaroslav Puchmír.

Na ctnost.
Mám jen kráse chválu vzdávat, Minutedlný chválit květ? Moc y její vyvolávat, Kterou láká všecken svět? Nemá loutna raděj ctnosti Chvalozpěvy hlučně znít, Která stálé blaženosti Vsrdce lidské umí lít? 95 Božské jiskry svaté plémě, Dané kpotěšení nám! Beztebeby zpustla země, Světby sešel sebou sám. Co je krása proti tobě? Tato světlá bublina Sejde zase vmalé době Tak co jarní květina. Předceť jako nesmyslný Poní dychtí kskáze své, Ač již počet nesčíslný Našel skoncování zlé. Ten tam ztrativ čest a jmění, Žebrotou teď světem jde; Onen upad dovězení; Ten zas sobě zoufal zle. O jak hyne člověčenství Beztebe, ctnost! vkrutou noc! Ty nám leješ vprotivenství Doran balšámovou moc. 96 Povrhuješ stříbra, zlata, Udělujíc spokojnost; Nadzlato jest tvá odplata, Pravá, čistá blaženost. Vy pak dívky, co vám kvete Vlícých,Vlícých sličnost, spanilost, Žeby vedla, nemyslete, Skrásou válku milá ctnost. Zřídka bydlí vjednom stánku: Však se sejde leckdys sní. Oko lidské nebes stránku Vokrase své vidět mní. Však y beztohoto květu Nadvšecko se krásou stkví. Sluncem našemu jest světu; Šťastný, kdo to drobet zví. Š. Hněvkovský.
97

Na smrt Pana Františka,Františka Martina Pelcla.
Hodina tvá padla; rozlučují Stvými milými tě andělé. Slzy dobrých lidí posvěcují Výborného pravdy ctitele. Byl, a není; vnesmrtedlné kraje Odebral se zhrubé temnosti; Odměna kde pročistou ctnost zrajezraje, Stkví se vvěčné jasnosti. Pravdy ctitel, přítel svaté ctnosti, Vlasti své syn neporušený, Jasným okem vsvětů prostrannosti Hledí bludem nezakalený. Mijí tma, a slunce světlo čisté Na příběhy světa vylívá; Pravda prošlých věků vtváři jisté Krásu předním odkrývá. 98 Sláva klesá vprach, a ztmy se vine Krása vnezkalené jasnosti; Zlato, trůn, a marná chlouba hyne, Příběh stojí vnahé tvářnosti. Šelmu, byť ho jako Boha ctili, Stavícý mu chlapi oltáře, Podvody a vraždy zohavily, Zděné na ctnost žaláře. Pravda čistá vsvatém rozhorlení Trhá šalbě stváře zástěru; Pára mijí – ó div! tvář se mění, Oko jasné vidí nevěrunevěru, Katy, srdce jedem nakalená, Národy a země hynoucý, Místo slávy města rozbořená, Mor a peklo horoucý. Pravá sláva čistým bleskem světy Proráží. Kam syvá prchla noc? Darmo podvod hyzdí krásné květy, Plije jed zlých protivníků moc; Jako slunce vmilé kráse stojí Mírná sláva světy blažícý; Láska, srdce dobrota ji strojí, Lidé štěstím slzýcý. 99 Vzpoustě světa hrdý vítěz hyne. Kam se jeho věčnost poděla? Jak den zštěstí národu se vine Věčnost milostného anděla. Šťastní lidé díky vroucý rosý, Slávu jeví země květoucý. Karle!*) vpaměti tě věčně nosý Srdce protě horoucý. Nebe plesá, nebe pravdu tobě Čistou věčný duchu odkrývá. Země smutnou tváří vzdychá sobě, Slzy hořké protě vylívá. Milá manželka, a outlé dítky Srdcem rozdrceným kvílícý, Vadnou jako suchem jarní kvítky, Ktobě ruce lomícý. Přítele, a otce laskavého, Podpory, a vůdce hledají. Kdožby slzy zdržel promilého? Lidé jedným hlasem volají. Poctivý, a dobrý srdce čisté Krášlil mnohotvářním uměním; Ztmy, a zbludu vyvedl pravdy jisté Jasným jak sklo učením. ——— *) Karel IV. 100 Život milé vlasti obětoval, Dělil radost sní, y žalosti; Krásným kvítím jazyk ozdoboval Vypravuje předků mužnosti. Oko tmavé slzy vycedilo Hrozné vojny patříc naběhy; Srdce radostí zas poskočilo Slyšíc krásné příběhy. Kdož nám nyní vlasti jasné činy Nezkaleným okem vypraví? Zbudí zesna zanedbané syny, Příklad pravé ctnosti vystaví? Vojny, bludů, pletek hanebnosti Vyobrazý pravdy barvami? Postaví chrám věčný nevinnosti, Kluky potře hrůzami? Jako obr potýkal sy sbludy, Jako slunce plašil temnosti; Vživé kníze vlasti záře, kudy Kráčels, vyskočila moudrosti. Každé víry zbory díky kynou, Hajitele pravdy budou ctít. Projdou leta, národové zhynou; Jméno tvé se bude stkvít. 101 Vzhlédni nanás! vzhlédni nasvé dítky Duchu navýsosti bydlícý! Požehnáním, jako vlahou kvítky, Občerstvi své milé kvílícý! Manželce y dítkám slzy stváře Setři, zahoj rány krvavé; Buď jim vůdcem; bludy plaš jak záře Zesrdce jim nepravé! Když hrob kvítím tobě vysazujem Světíc památku tvou slzami; Lásku, čest a slávu vypravujem Včisté kráse svlasti dítkami; Shůry míle hledě dopropasti: Miluji, rcy, dobré duše vás! Rozniť vnaších srdcých lásku kvlasti, Posvěť kštěstí, posvěť nás! V. Nejedlý.
102

Csövar, Hrad Raškův.*)
Vážné rumy! smutní ostatkové Slávy Rašky velikého,**) Vněmžto všickni dobří vlastencové Ctili Uhra zmužilého. Vněmž sy Budín slávou osloněný Přemilého otce vážil; Jehož Nongrad sylou zvelebený Přítelem být ctně se snažil. Kam se děli časové ti zlatí, Když se na Raškovu hradě Scházývali kslužbám kněží svatí, Nábožný lid vkrásy vnadě; ——— *) Hrad tento leží napomezy Pešťanské a Nongradské stolice v Uhřích. **) Raška byl veliký pán, jakož se to znápisu vskále, která vrumu hradu tohoto nalezena jest, poznati dává. Nápis ten jest: Blasius de Raschka, agasonum regalium magister, Comes Neogradiensis, areis Budensis Castellanus. 103 Když sem soused Raškův, prelát vážný, Salkán*), rád se přestěhoval; Vdíle vlasti příliš věrný, snažný, Mračnou mysl tu vyjasňoval. Tu y krásní hoší z Čerháského**) Okolí své radovánky Mívajíce vína Budínského,Budínského Vyprázdnili mnohé dčbánky. Sdcerami zde oni Raškovými Vmilé žili upřímnosti; Tu se žerty, hrami poctivými Městknávali vnevinnosti. ——— *) Salkán, biskup Vacovský, jenž s Blažejem Raškou začasu krále Ludvíka II. do Čech ksněmu, jakož posel, vyslán byl. **) Cer (uhersky Čer) jest duboví, které roste v Uhřích, vstolicy Novohradské a Pešťanské. V Novohradské stolicy jest ves, nazvaná: Cerovo, která jakž kvíře podobné, za osadníky má Čechy. Čerhát, (cerový hřbet) místomísto, kde Čer roste. 104 Přihouslí zde zvuku utěšeném Kolem sními tancovali; Přizpěvu tu ptačím přemileném Vtichém houští sedávali. Rcete rumy, jakých božských veselostí Požily tu krásné panny, U Rašky když láska snevinností Rozbila své milé stany. Rcete, jak tu cyzý rád se stavil Nadalekém putování; Vjaké čisté radosti tu trávil Čas svůj vsladkém zaměstknání. Rcete, Raškovo jak slavné bydlo Bylo pouhé veselosti, Žertů, her a tancův sýdlo. Zmizlých válek ukrutnosti; Krutá vzteklost nepřátelův lítých Hrad ten krásný zohavila, Turkův, křesťanské krve sytých, Zbraň jej bídně rozbořila! 105 Teď již tady smutné ticho stále Uprostřed skal strašných bydlí; Nanejvyšší hrůzyplné skále Tichá pustovečka*) sydlí. Smrdutý jen lakomec zvšech lidí Tu sy stany někdy bije, Peníze když, blázen! hořet vidí, Poklady zde vrumu čije. Stín jak Raškův na Vašhedi**) chodí, Kde se láme bílý kámen Dovápenic – hrůzy smrti plodí, Jichž jest křivda jeho pramen. Kyž se vrázdnévráždné ruce pokrčily Nepřátel hrad Raškův vztekle Bořícých! ach, kyž se umučili Živi tito Turcy vpekle! ——— *) Po Česku kulich, kulíšek, pták. **) Vashegy, Vašheď, Uherské slovo, znamená v Češtině: železný hrad; a Vas (železo) a hegy (heď, hrad). Jest hora blízko hradu toho ležícý. 106 Kyž je,je třesoucý se sprchlivostí Víry země,země pohltily! Kyž je Perounovy vbouřlivosti Nebes,Nebes střely rozdrtily! Stůjtež rumy! kvěčné Rašky slávě Stůjte pevně povše léta! Svědčtež o Raškovu slavném stavě Dozboření gruntů světa! Hnízdiž tady pustovečko tichá, Hnízdiž navysoké skále! Nadkřivdou sy Rašky Čerhát vzdychá; Žaluj y ty nani stále! Bohuslav Tablic, Slovák.
107

Ohlas*) na Bernarda,Bernarda Antonína Veršausera, polního kaplana při Regimentu Koburgských Dragounů.
Velebný v Krystu vlastenče, Jenž své vlasti viješ věnce, Voumyslu pravém srdečném, Ačkoli vběhu válečném; Co minulominulo, pilně zvídáš, Co nacházýš, chutně zdvíháš – ——— *) Pan Veršauser poslal P. Vavákovi zprávu, která oněm vkalendáři Šafhauském odroku 1798 stojí; načež mu P. Vavák přítomnou píseň odeslal. Stojí pak tam o Vavákovi takto psáno: Obzvláštní ozdoba Českého stavu sedlského jestiť bezodporu František Vavák, pobožný a duchaplný muž, vevsy Milčicých, nakomorním panství Poděbradském, nyní rychtář tamější. Muž, který vším způsobem zasluhuje, Klejníokovi, Izákovi Mausovi a jiným šlechetným oudům Ně- 108 Příčinu sy umím klásti, Že stím se chceš vděčit vlasti. O kyž víc takových dětí Má vtom nynějším rozmetí! – Kam se v Evropě dostali, Aby hledali a psali, Buď nadlouze neb nakrátce, Tím čest sobě, slávu matce, Naším potomkům vděk, radost, A své povinnosti zadost ——— meckého stavu sedlského nabok státi. Od nejmladších let svých užil Vavák každé volné chvíle, by poučujícý kníhy četl, písně zpíval, ba ano y sám písně skládal. V příbězých vlasti své a všeobecném zeměpisu velmi jest zběhlý. On dělá mapy, jest zeměměřič, zná se vstavění mostů a hrázý, jest spisovatel, také poloviční koníř (koňský lékař) snenešťastným prospěchem. Své polní nástroje a nářadí domácý dělá sobě všecko sám. Jeho příkladu domácné pilnosti a jiných ctností mají obyvatelé jeho vsy mnohý prospěch y lepší stav svůj co děkovati. Pro domácý spory a jích rozhodnutí uvedl vlast- 109 Chutné mohliby dělati, Vtom nikdá neumírati. Neb kdo píše a schovává, Spotomky svými rozmlouvá, Tak jako věčně živ bývá, Jméno jeho nescházývá. Ano! když on vzemi hnije, Potomek mu věnec vije – Že pak y mne nehodného Čecha a bratra věrného ——— ní kníhu, vkteré bývají řeči y ospravedlnění obou stran sobě odporných zaznamenány. Prostředek tento měl převýborné následky. Mnohá tvrdošijná hlava styděla se zasvou půtku; jiní bojíce se, by nebyli vkníze jako hašteřiví a nepokojní lidé zaznamenáni, živi byli vpokoji. Karbanění, noční plahočení, rvanice vhospodách jsou zde docela neznámé. By každé vnadě khraní překazyl, nedovoluje Vavák žádnému obchodnímu Židu karty vevsy prodávati. Nařízení zeměpána zná Vavák obyvatelům svým předobře vykládati, ba y příjemnější učiniti. Domov svůj hledí vším způsobem okrášlitiokrášliti. 110 Nalez sy tam vkalendáři, Budiž zdravý vzhled tvé tváři! Abys ještě nalez více, Zvlášť o Janovi z Husynce, Jenž když tam odnás se vzdálil, Prozpouru ho oheň spálil. – A ta pak nynější vojna, Jenž jest nakrev stále hojná, Ať přestane tímto létem Spolu sosmnáctým věkem. ——— Šlechetný tento a učený sedlák narodil se roku 1741. Již od Marye Terezye, pak od Cýsaře Jozefa II., také od Františka II., který tak rád ctnost a umění sobě váží a odplacuje, obdržel jakož od mnohých jiných skrze dary mnohé pobídnutí. Ostatně jest Vavák jako osvícené sedláctvo Rekanské v Branibořích nový důkaz: že povinná poddaných věrnost a ochotnost vzachovávání zemských zákonů mnohem více skrze vzdělání (kulturu) a užitečná umění se upevňuje a posyluje, než umenšuje. Potud novinář Německý. 111 A vy vlastencové milí Přiďte domů vzdraví živí; My když vás budem spatřovat, Spolu budem se radovat. Tak vinšuje namístě všech Milčický Vavák, pouhý Čech. 28. Března 1800.

Váhavý ženich.
Naučení lásky pouhé Těžké jest a přitom dlouhé, Když již mníme mistři býti, Jiným naučení díti: Sprosté holky špatná lest Mistrovskou nám bere čest. ——— Toto vše proto zde posazuji, bych P. Vavákovi veřejný důkaz dal své kněmu vážnosti a šetrnosti. Když cyzozemcy zásluhy jeho uznávají; čím více my jeho krajané máme Čecha tak výborného vuctivosti míti? Vydavatel. 112 Herkulíš tak přivolení Neměl těžké rozmejšlení, Když mu Rozkoš narozcestí S Ctností přišla kjeho štěstí. Jednu vybrat měl jen zdvou, Věda, že má jednu ctnou. Však když nasta dívek zhlédnu, Znich sy vybrat mám jen jednu, Nevím, jestli vpočtu celým Vězý hodná, jakou velím. Krása umí často lhát, Nelze slova zpátky brát. Pouhou věrnost, samé ctnosti, Žádné mrzké náklonnosti, Pravou lásku, čistost mravů Každá vesvobodném stavu Jako anděl mít se zdá; Jiná jest hned, jak se vdá. Co se proně nasoužíme, Dříve než je obdržíme! Myslíc, že mít budem nebe Majíce je blízko sebe; Ale naopak to jde, Místo ráje bývá zle. 113 Nechtělbych se nikdý ženit, Zlatý svobodný stav změnit, Kdyby matka přirozenost Nekázala rozmnoženost; Opotomky péče mít, Lidstvu zase vděčen být. Aneb kdyby zlevé strany Děti ušly vsvětě hany. Ale každý naně brouká, Že jsou proti právům, kouká; Haní nešťastný ten plod; Žádnému tak není vhod. Inu! což je dělat? s chutí! Povinnost když ženit nutí; Když mám být předc ošizený, Stebou aspoň podvedený Pinko! chcy být; chcy tvou lest, Jen se vydař, míle nést. Š. Hněvkovský.
114

Pravá blaženost.
Nemniž, žeby světská rozkoš, čest a sláva, Aneb krása, velká sýla těla, Aneb učeností vybroušená hlava, Aneb blyštícý se Mogolovo zlato Blaženým tě učinilo zcela: Všeť jest pouhá marnost, prach a bláto. Což jest ušlechtilost červených, co růže Líc, co lvová udatnost a sýla Přednemocý těžkou? což tě zcela může Ubezpečit, krevby nezkazyla? Krásné růžičky list hyne, vadne, padá – Než se otom marný člověk nadá, Červenost se děvčí vbledost proměňujeproměňuje, Tak hle růže stváře oprchuje! Obrové se sylou těla, zmužilostí Ondy nesmyslně honosyli; Hrdinové v tuhých bojích udatností Bobkových sy věncův nadobyli! Kdež jsou tito sylní nyní? – kamž se děli, Ti, jichž chvály povšem světě zněly? Padli! utrativše celé sýly; Načerných je marách vynosyli. 115 Což y platí velké zboží, zemské jmění, Stříbra blesk, co jasný břinkot zlata? Přijde jednou smutné smrti okamžení, Vněmž tak málo, kus co hlíny, bláta, Třpytícý se zlato spomoct bude mocy. Strast a mrzutost ti mysli zmnoží, Bolestné když padna náhle donemocy, Bídně stonat budeš vedne vnocy, Vhořkých bůlech bezpomocy; Poznáš – prospěje že málo zboží. Řekneš: Já jsem zdravý! Vpokojili sladkém Krátká živobytí léta trávíš? Vmilé přestávajičnosti velkým statkem Vládneš? Aneb tak se jenom stavíš? Vyznej – že tvé srdce černá péče zžírá, Strach tě předzlodějem zesna budí; Svědomí zlé, červ ten, jenžto neumírá, Sskonáním tvým, bolestně se trudí. Prospěje co světských kratochvílí hledat, Domoře se cele pohřížiti Rozkoší; hned vlůnu krásných panen sedat, Hned se hudby hřmotem veseliti; Odrozkoší jedněch, kjiným novým běžet, Při Venuši krásné nočně ležet? To vše hrozně ducha, těla unavení, Posléz nepříjemné zošklivení 116 Táhne; – když pak láskou zpilý vytřízlívá, Nadzmrhaným časem slze lívá. Nazlatém což platí trůnu slavně sedět? Odmilionů což ctěnu býti? Nachudoby bídu pyšným okem hledět? Denně tisýc sluh ksvým službám míti? Drahou korunou sy ozdobovat hlavu, Prsy zlatou hvězdou krášlit hrdě? Ach! y nazlatém jest trůnu sedět tvrdě! – Strasti zastěňují blesk a slávu, Podhvězdou též zlatou srdce smutně bije, Často šarlat černé péče kryje. Vpřesmutném pak hořké smrti okamžení Král sám šťastnější než žebrák není. Bleskem moudrosti což prospěje se stkvíti, Jasným hvězdám cesty vyměřiti Umět, dávné časy navlas spočitovat, Tajné příčiny všech případnostípřípadností, Podstaty též skryté věcy vyzpytovat, Znízké země andělskou se učeností Kvysokému nebi pozdvihovat? Což jest to, což Smrtedlných Um*) obmezený Z Království můž chápat Vědomosti? ——— *) Um jest co v Němčině Verstand, rozum, rozumnost co Vernunft. 117 Kapka vzatá zmoře Nesmírnosti! – Prášek spřeširoké země pozdvižený! – Slunce paprslek mdlý, jenž se vězni třpytí Vtemnicy, když rozsedlinou svítí! – Zdaž pak mysli mudrce hrozné pochybnosti Co vítr nabouřlivém Oceánu Lodí nezmítají? – častěji šálenosti Smrtedlnou jí nedávají ránu? Ach! y mudrce hrozná mysli hněte bouře Víc, než Neumělého a hůře! Nu! kdež již se prejští pramen blaženosti? Nikde, kromě vnesmrtedlné Ctnosti. Ctnost jest původ nejsladšího utěšení, Základ zlaté přestávajičnosti; Ctnost nám stále milé dává spokojení Podbřemenem krutých odporností. Ona popohřbu smutném nezahyne, Nazemi zní věčný život plyne. Ona natrpké sny naše radost leje, Přesladkou nás těší budoucností; Ona sýmě kradostné žni hojně seje, Ona snámi půjde dověčnosti. Bohuslav Tablic.
118

Předlička. Pro dítky.
Hodně přeďte, Práce hleďte Milé sestřičky! Každý řekne: Toť jsou pěkné, Pilné dívčičky! Jestli sedí, Práce hledí, Zysk má dívečka. Pracý sobě Vkaždé době Zýská srdéčka. Jak je mílo, Jdeli dílo, Sobě poskočit; Zpívat česky, Kprácy hesky Zas se přitočit. Čas nám minemine, Jako plyne Tichá vodička. Jak jen svitá, Pracovitá Sedí dívčička; 119 Honem přede, Nitky vede, Jakby krájel med. Kolo bručí, Dívka zvučí, Jakby obě sved. Tu se dívá, Radost mívá Dobrá matinka; Tys má zlatá, Boubelatá, Praví, dívčinka! V. Nejedlý.

O Bendovi.
Když se Benda dluží, praví: zaplať vám to Bůh! Aspoň věřitel ví, nakom vyhledávat dluh. Š. Hněvkovský.

Pousteník.
Jako divý lesem běžel Ruce lomě, očma kroutě, Dosmrti se strachy rmoutě. Jak červ nazemi zas ležel Vprachu muž se vinoucý, Nářek vedoucý: 120 „Kam se skryji hrozné nebe? Svědomí mne žere všady; Vsrdcy cýtím mstivé hady, Vedne vidím duchu tebe, Vidím peklo horoucý Strachy trnoucý. Mezy potvory, a houště, Bych se ukryl, myslím jíti, Osamotě pokoj míti. Vraha děsý mstivé pouště; Darmo hledám pokoje, Cýtím rozbroje.“ Strom se pohnul; jak blesk skočil; Svědomí zlé chlapa hnalo, Vraždu živě malovalo, Kam jen hleděl, kam jen kročil, Viděl ducha seděti, Smutně hleděti. Předním jak chrt utekl shradu, Povrhl klenoty a zlatem; Špinavým se zakryl šatem. Darmo; nemohl ujít hadu; Jako hrom zlé svědomí Skály prolomí. 121 Zjeskyně ho ouzkost honí; Hrůzou vstávají mu vlasy. List se hejbá, slyší hlasy; Skála chřastí, smrt mu zvoní; Stromy hlavou hejbají: Vrahu! volají. Strach ho šupá karabáčem; Podnohama země hoří, Svět se snebem naněj boří. Mrtvým srdcem, hrozným pláčem Dojeskyně utíká; Vní se zamyká. Peklo hoří vhrozné skále, Duchové se zzemě hrnou, Chlapu všecky žíly trnou, Kypí jed, a křičí stále, Hrozné skály spadněte! Vraha roztřete! Hrůzy snésti není vstavu Strachy unavené tělo. Smrtedlný pot leje čelo, Spaní mrtví slabou hlavu. Jak jen snebe spadla noc, Sen ho dostal vmoc. 122 Nakamenu panna sedí Zkrvácená, jak zed bledá, Pokoje a srdce hledá; Lítostivým okem hledí, Hrozné rány odkrývá, Hořem omdlívá. Jak stín dopovětří plyne, Zlehka kjeskyni se blíží, Spícýmu krev vtěle klíží, Uněj stojí; rukou kyne; Doskal bijí hromové; Trnou tvorové. Rukou kyne, tiší hromy. Jakby světy oněmělyoněměly, Ticho bylo; ani čely Neklátily více stromy. Sladce jako hrdlička, Řekla dušička: „Což sem, řekni, provinila, Žes mé jako jarní kvítí Odjal sladké živobytí? Jako boha sem tě ctila, Milovala bídného Zsrdce celého. 123 Protebe sem zlásky vroucý Opustila otce svého, Zbavila se štěstí všeho, Dozáhuby jisté jdoucý. Tuť sem zrájské krajiny Klesla vpustiny. Zato, spravedlivé nebe! Meč sy dosrdce mi vrazyl, Nevinnost y štěstí zkazyl; Darmo kryje hábit tebe; Svědomí a černých vad Nezakryje šat. Proč sy prchnul mezy hory? Předemnouli chceš se skrýti? Všudy strachy musýš mříti. Zesvěta sy utec, kde jsy, Jak blesk, jak hrom stojím zde, Mořím srdce tvé. Neznášli své milé více? PatřPatř, jak krev mi zboku plyne! Smrt tě volá; než den mine, Ztřes se! zhasneš jako svíce. Pomsta tebe dohonídohoní, Zrádcy odzvoní.“ 124 Ortel vyřkla. Tvář se stkvěla Jak blesk panně horlivostí. Slzu cedíc truchlivostí Jatá jak stín odletěla. Skála pukla, třásl se strom, Strašný houkal hrom. Pousteník trhl strachy sebou; Vyjevený zesna skočil, Zuby skřípal, očma točil. Počkej duchu! půjdu stebou! Brzy dojdu svobody. Letěl dovody. Darmo předsvědomím skrývá Dopustin se zlosyn, leze Vhábit; svědomí zlé kněze, Jako krále nakrev dřívá. Jako hrom zlé svědomí Mříže prolomí. V. Nejedlý.

O Burdovi.
Stěžuje sy Burda, že zle všecken lid Oněm mluví, hanu jenom jeví. Těžko jest ho vněčem pochválit, Když se dobrého nic oněm neví. Šeb. Hněvkovský.
125

Na Antonína Puchmajera.
Co je život? Krátký sen. Jako snové Utíkají mžiknutím naši dnové, Jako voda rozkoše sladké plynou, Žalosti hynou. Mocnář řídě národy vzlatě sedí, Nabohaté krajiny míle hledí, Hrdé město, zahrada, jak jen kyne, Zeskal se vine. Okem káže; poklady země nesou; Oko mračí; ksmrti se světy třesou; Jasní pohled; otrocy vzhůru skáčí, Radostí pláčí. Jemu černá mračna se vyjasňují, Podšlepějí květiny vyskakují, Štěstí kvete, milého Boha slaví Růžové zdraví. Lichotivá láska se naněj směje, Proněj jaro rozkošnou vůni leje, Hory zlato, cyzyna jídla strojí, Rozkoš ho kojí. Nahý žebrák vprachu se jak červ plazý, Předním ráje, růže se jarní kazý; Kam se vrhne, bída ho následuje, Pouta mu kuje. 126 Hladem pláče rukama knebi lomě; Sepsy leží nemaje místa vdomě, Jedovatá zymnice oudy zžírá, Srdce mu svírá. Hořem vzdychá. Neslyšíť bloude tebe Ani zatvrzelý lid, ani nebe Milostivé, krvavé slzy cedíš, Na nebe hledíš. Pomoc přicházý; smrt se sladká blíží, Staví krev, a navěky oči klíží: Teď se prošlý předtebe život staví, Bezmraku praví: „Co se třeseš? Jako sen prchli dnové Bolestného života; zato nové Vykvetají radosti; vždyť se králi Radosti zdály. Kam se zlato, rozkoše, hudby děly? Horem, horem mžiknutím odletěly; Jako pláč mně, radost mu odplynula, Jak sním smrt hnula. Vkříži mysli ztuž! nic se neděs hoře! Byť se jako bouřícý natě moře Vyhrnulo, potřelo mrakem čelo, Projelo tělo. 127 Než se nadášnadáš, mraky se jak blesk stratí; Slunce vyjdouc rozkošné kraje zlatí, Přešlá bouře radosti vinouc zsebe Vyjasní tebe. V. Nejedlý.

O Běle. Na známé.
Jindy sem měl vehře, včtení Velké vyražení. Teď se mně to všecko zošklivuje. Co mé srdce jala krásná BelinkaBělinka, Netěší mne nic, než nani myšlínka. Vše mne mrzý, co mne odlučuje Odní. Přejte myslit nani vsamotnosti, Nechceteli chválit její spanilosti. Š. Hněvkovský.

O Hlázkovi.
Hlázek není prázdný, věřte tomu, Když se odbryndálků klátí domu. Š. Hněvkovský.

O Pavlíčkovi.
Pavlíček když něco vypravuje, Vždycky říká: namou duši! Pánbůh ví! Vskutku jest to také pravdivý, Dokavád se nedušuje. Š. Hněvkovský.
128 Přídavek k Prozodyi České.
Od první zkoušky mé vhexametřích v prvním sebrání básní a zpěvů vydané, o vzdělání spustlé této básnířské dědiny, kromě J. Palkoviče, vspanilé jeho Můze ze Slovenských hor, letos v Uhřích v Vacově vyšlé, žádný nepokusyl se básníř; čím to jest, nevím. Zdaliže přestávka, (caesura) jíž v Češtině nelze snad tak často užívati jako v Latině; či nedostatek spanilých vzorů (mustrů), čili snad sám můj neohrabaný ještě okus byl jim jako zaodstrašek? Buď co buď příčinou; to se mně zdá zajisté, že ne všecka, jakž někteří zato mají, vina Češtině přičísti se může. Jazyk násnáš netoliko bohatý a zvučný, alebrž y rozmanitý jest a y ohebný. Když v Němčině, jazyku tom, okterém sami Němcy jako Fr. Šiller, jeden znejslavnějších básnířův a spisovatelův Německých, vpředmluvě kpřeložení svému druhé a čtvrté písně Eneidy Virgílovy, praví, že jest hrubý, drsnatý, široký (rozlezlý), neohebný, vrtkavý, gotický, zlozvučný; když pravím, v Němčině bá- [1] sníři vešeckyvšecky skoro způsoby veršův latinských zužívati mohli: čímž více se užívati mohou v Češtině, vjazyku tomto našem, který již přes tři sta let upevněný stojí, a rozmanitostí a líbezností (anaž v schopnosti básníře záleží) žádnému znovějších, aniť tomu Vlaskému nepostoupí? Napřepatou tedy toliko přísnost nové Prozodye, jejíž pravidla nejsou dosavad, jakž potřebí, rozvržená a světlá, vina sčísti se musý, že veršovcy neb básníři, jí se spravujícý, uprostřed těžkostí a překážek nepřemožitedlných, nemohli se pokusyti, metrů u Latiníků zvyklých,zvyklých sprospěchem užívati, a pročež, nežliby vykázané sobě meze pravidel, jakž myslili, jistotných byli překročili, raději celou tuto dědinu zanechali spustlou. Jiní opět, touž prozodyí se řídíce, bezevšeho rozvrhu a slušného ohledu napovahy slabik nepřízvučných a nalibozvučnost, vše zvrub nalíc míchali, tak že uhodíce naprvní slabiku, oniž samojedinou toliko péči měli, ostatních jako věcý zbytečných a ani kzvuku, ani kprozodyi nepřináležejícých sobě nevšímali. Ztohoť pošlo, že my Čechové ani básní vmetrách Latiníkům obyčejných, ani příjemné líbeznosti vpísních, zvláště daktylických, dosavad nemáme. Bodejž přítomná zkouška Českých pouč 2 básnířův, jak se líbezné a rozmanité verše České tvořiti mají!
Pojednání přítomné nic není jiného nežli obšírnější vyjasnění pravidla o Přízvuku. Neshodnemeli se někde vtom, co nebožtík P. M. Pelcl v Mluvníku (Grammatyce) svém vydal; budeť to toliko vpostrannostech; vhlavní věcy zajisté budeme zajedno. Neníť zde oumysl můj, pravidla ona chtíti mudrovati aneb zavrhovati; alebrž toliko vysvětliti a rozšířiti. Kdožť dokáže jasněji, jak vysoce jich sobě váží, jako ten, který se jími spravuje? Uznajíli muži vbásnířství a jazyku Českém zběhlí, co zde přednesu, zadobré; nechť tedy příští básníř ví, čím se má říditi a spravovati.
Praví pak se vdotčeném Mluvníku, vdruhém vydání roku 1798, že první slabika každého slova Českého míti musý přízvuk, tak že každé dvojslabičné slovo (list 204) jest Trochaeus, a každé slovo trojslabičné (l. 210) Dactylus. Podlé tohoto základního pravidla tedy v Češtině jiných noh není, než Trochaeů a Dactylů; ostatních, Latiníkům které jsou vobyčeji, neznáme. Zdaliž pak tomuto tak přísnému pravidlu vyhověti nelze? Tuším že ovšem. Pročťby se přízvuk, 3 an se tam nazývá ostrý, vjistých slovích, nemohl za krátký, vzýti? Má- a můželi který jazyk kratších uvyslovení slabik mítimíti, jakož má Český: aby, ano, bili, tebe a jiná těm podobná? Pročby nemělo básníři dovolíno býti, slov těchto, vverších daktylických, za Pyrrhichie bráti? Jakážťby ztoho proměnitost veršův povstala! Tato však svoboda nikoli vztahovati se nesmí a nemůže na slova dvoj- a trojslabičná, vnichž druhá slabika se prodlužuje. Tak chtělli někdo užiti slova milá, za Jamba, neb zacházý, za Bacchia, veliceby pochybil. Neboť nadřečená slova dvojslabičná tratí vverších daktylických svůj přízvuk, poněvadž je předcházý slabika přízvučná, buď sdlouhou přihláskou, buď zmnohých složená hlásek*), kterážto slabika přízvuk ostrý dru- ——— *) Já kladu přihlásku za Vokálu, neb obyčejně tak nazvanou samozvučku, a hlásku za Konsonanta neboli spoluzvučku, zatou jedinou příčinou, že my v Češtině máme slova, která se bez Vokálu vyslovují, up.: mls, trs, vlk, hrst. Kterak tedy mohou se Konsonanty,Konsonanty jmenovati spoluzvučky, když vnich žádný Vokál není, skterýmby spoluzvučely neb zněly; a kterak opět Vo- 4 hé jí následujícý slabiky ksobě přitahuje. Tak položiti se může: – U U – U U – V Knídě je bůh: jemu nechť. Slabikať bůh, jsouc přízvučná a dlouhá, přivlastňuje sobě ostrý přízvuk slabiky jemu, a činí ji krátkou. Nikoli ale – U U – Dívko milá! Proč ne? Poněvadž slabiku mi předcházý slabika nepřízvučná krátká ko, která, jsouc krátká, přízvuku ostrého slabiky mi ksobě přitáhnouti a tím samým jí zkrátiti nemůže. Zatouž příčinou nelze položiti: – U U – – Krása zacházý. Neboť slabika sa, jsouc krátká, nemůže sobě přisvojiti přízvuku slabiky za, a tak nesmí slovo zacházý za Bacchia, ale musý se za Molosa, ani slovo milá za Jamba, ale musý se za Trochaea vzýti.
Takliby ale slova: potoků, vysokým, vpředřečené případnosti, když je ——— kály samozvučky, když y Konsonanty bez Vokálu se kladou; up.: k, s, v, z. Toť obé Němcům y Latiníkům scházý. Nemotorně tehdy tuším přeložily se do Češtiny Vokály vsamozvučky, a Konsonanty vspoluzvučky. 5 předcházý slabika dlouhá neb slovo jednoslabičné zvíce hlásek složené přízvučné, nemohla za Anapoesty se bráti? Dobře klademe: upotoků, podvysokým, za Chorijamba. Zdaližby y také tak dobře bylo: – U U – U U – – U U – U U – uspanilých potoků? podstromovím vysokým? Kde jest slovo dvojslabičné, tuť jest lehce kspomožení; up.: – – – U U – chudou zachalupou, čerstvých upotoků; kterakž ale jináč, když jsou obě trojslabičná? – U U – U U – podstromovím vysokým, čili – U U – U U – vysokým podstromovím? Jakž posledně stojí, takťby ovšem podlé pravidla přízvučného, oněmž svrchu zmínka, státi mělo. Zdaliž se to ale vždy dělati dá bezuražení sluchu? Proč zření se má bráti naprvní toliko a ne y na ostatní slabiky? Když pozor se má dáti na slabiku, která se přizvučuje, proč ne y natu, která se prodlužuje? Plyneliž to zpřirození jazyka našeho, že každé slovo dvojslabičné jest Trochaeus a každé trojslabičné Dactylus? Otom tuším lze pochybovati. Totoť jest skoro jediné, což všem nové prozodye nepřátelům zvětší částky naurážku bylo. Vslově dávala, vyslovují dvě poslednější slabiky docela 6 jináč nežli v dávává; v stálý (muž) poslední jináč nežli v stály (ženy). Bezbázně uražení sluchu všecky slabiky v dávává y v stálý prodloužiti mohu, ano y musým; ne tak v dávala ani v stály. Zdaliž tedy bezevšeho ohledu naslabiky popřízvučné jdoucý, dávala a dávává, stejně za dactyly, a stálý a stály za trochaei bráti se mají a mohou?
Zajisté napodstatný rozdíl tento mezy dlouhými a krátkými přihláskami, co nejvejš pozor dáti musý básníř, tak jako naprvní slabiku přízvučnou, nechceli upadnouti vjisté nebezpečenství, že skrze přesazení slabiky nanepříslušné místo, urazý outlý sluch Čecha, krajana svého. Ovšem budeli chtíti pravidla prítomnápřítomná všemožně zachovávati, zpočátku, než sy je osvojí, těžký bude míti klouskání ořech; ale labor improbus omnia vincit. Ustavičným cvičením (nulla dies sine linea) všecky překážky, byť se zdály sebe větší, vmále zmizejí. Kdož však ovzdělání básnířství a povinnou obecníka nedbá šetrnost; libujeli sobě více pohodlí než slávu, množství více než dokonalost, tomu Horác do Svatyně básnířství vjíti brání, volaje: Odi profanum vulgus & arceo. Ten ale, kdo sživou čitedlností a oboha- 7 cenou fantazyí, (obrazností?) jímiž chuť a přirození vládne a je spravuje, lehkoplynné spojí veršování, lahodnou se kojiti může nadějí, že dokud Čech Čechem bude, básně jeho včerstvé pokvetou paměti, a tomu lze o sobě řícy s Horácem:
Exegi monumentum aere perennius.
Zrozličnosti přízvučných, dlouhých a krátkých slabik povstává proměnitost noh prozodyckých. Dříve pak než o nohách jednati budeme, vizme, co to jest
Přízvuk.
a) Přízvuk jest sylnější hlasu pozdvižení (ne protažení) vprvní slabice každého slova českého: voda, dobrota, holubice. N. Rus přizvučuje (ne prodlužuje) vslově voda, poslední slabiku: vodá; Polák vslově dobrota, poslední: dobrotá. b) Pravidlu tomu podrobiti se musejí všecka cyzý zadomácý přijatá slovce: baroun, nátura, kometa. c) Slabika první v slovích dotčených slove přízvučná; ostatní jsou nepřízvučné dlouhé neb krátké. 8 d) Přízvuk vslovích: dávala, líčiti, můžete, jest prodloužný; v běhati, čepiti, dělati, ostrý. e) Vslovcy hraditi, přízvuk má slabika hrad; v zahrada, slabika za; v dozahrady předsloví do: vevšech těch slovích vždy slabika první. f) Jednoslabičná předsloví přitahují ksobě přízvuk; v dělati má přízvuk slabika dě; který ale tratí v dodělati, nadělati. g) Vté případnosti trojslabičná slova y svůj prodlužný přízvuk v Infinitivu tratí. Tak jest z dáti, dodati; z bráti, dobrati. h) Též y rozuměj o slovích jednoslabičných samostatných. Tak jest z pád: nápad, západ. i) Slovce ne přitahuje také ksobě přízvuk: nedati, nedal, nehodil. k) Jednoslabičná přísloví přitahují ksobě přízvuk vslovích samo- y spolustatných: zalesy, dovysokých. l) Víceslabičná předsloví zanechávají přízvuku slovům, před kterými stojí: proti pánu, mezy ploty, vedlé řeky. m) Též y rozuměj o předslovích: skrz, dle, krom, blíž, poněvadž se užívají za skrze, podlé, kromě, blíže. 9 n) Poněvadž pak ale dlouhé a krátké přihlásky již vsamém přízvuku rozdíl činí mezy prodloužným a ostrým; poněvadž slabiky, když se vverši tak kladou, jakž se vyslovují, přemilou působují líbeznost; poněvadž dobrá vejslovnost vkaždém jazyku toho žádá, aby se pozor dalo naslabiky dlouhé y krátké, zvláště vjazyku českém, v němžto mimo přízvučnou y najiné v slově slabiky dlouhé y krátké přehojnost máme, tak že (ne jako Francouz, který jednu toliko a to poslední slabiku vždy prodlužuje: parler, fidelité; ani jako Němec, který buď první slabiku: Stürme, buď druhou dlouhou činí: Verdruß) y mnohé čtyřslabičné slovo (vláčívává) prodlužujeme, a jiné (dočiniti) zkracujeme, následuje, že učení nové prozodye na hlavní toliko přízvučné, bezohledu naostatní, založené slabice, nebylo dostatečné, veršům tu dáti líbeznost, zvučnost a proměnitost, kjichžto jazyk náš nadjiné schopný jest, a básnířství kté přivesti dokonalosti, kteráž se mu dáti může. Přítomné kratičké pojednání poněkud snad ktomu napomůže.
10 O nohách.
Noha jest částka verše, jistým slabik počtem a pořádkem obmezená; aneb: jest jistá slabik a jích času míra.
Slabiky mimo přízvučné, jsou dlouhé, vkterých dlouhá neb složená přihláska, a krátké, vnichž krátká jest přihláska.
Znamení dlouhých jest – , krátkých U.
Nohy jsou dvoj- troj- čtvero- slabičné.
a) Nohy dvojslabičné jsou: Spondaeus – –: dává, líhá, stoupí, cýchou, lhářů. Pyrrhichius U U: ano, dala, nese, ruka, syce. Trochaeus neb choraeus – U: dáti, kráva, lůže, prkno. Jambus U – : ty víš, že dá, a vzal.
b) Trojslabičné nohy jsou: Molossus – – –: dávává, líhává, horoucý. Dactylus – U U: dávati, líhati, čepiti. Anapoestus U U –: že to dá, co sy máš. Bacchius U – –: my dáme. 11 Antibacchius – – U: líháme, já stála. Creticus – U –: zbíraní, záhubný.
c) Čtveroslabičné nohy jsou:
Dispondaeus – – – –: bláznívává, vláčívává. Dichoraeus – U – U: zákoníky. Chorijambus – U U –: roztomilý, modrooký. Jonicus – – U U: dáváteli. Paeon – U U U: záviděti. Epitritus – – – U: klátíváme.
O nohách dvojslabičných.
Spondaeus.
Spondaeus jest noha ze dvou slabik dlouhých složená. Jestiť dvojí: A) Přirozený, kde obě slabiky jsou dlouhé: číhá, dává, házý, bílí, hrůzám, stálou, krásným, sádům. Sem také patří: a) dvě jednoslabičná dlouhá slova: já dám, pán stál. B) Prozodycký, kde obě slabiky, první právem přízvuku, a druhá vzhle- 12 dem prodloužení, jsou dlouhé: běží, bohům, černá, kravám, svatý. Sem zase patří: a) dvě jednoslabičná slova, která buď nemají žádné přihlásky, buď mají hlásku zpředu neb zzadu: strč prst, čert vzal.
Pyrrhichius.
Pyrrhichius jest noha, vkteré obě slabiky jsou krátké. Sem patří:
A) Všecka jednoslabičná slovce o jedné hlásce snásledujícý přihláskou: žeže, ty, by, se. B) Všecka dvojslabičná slova o jedné hlásce mezy dvěma krátkýma přihláskama: aby, ani, asy, oba, oko, ucho. C) Všecka dvojslabičná slova, vkterých vkaždé slabice zajednou hláskou následuje přihláska krátká: běže, čili, dala, jeli, kolo, lezu, mělo, pere, syce, žena. Ačkoli tyto Pyrrhichii jsou nejčistší, básníř předce slušné svobody y zde užiti, a za Pyrrhichie bráti může.může D) Všecka dvojslabičná slova, která spočátku (ne však nakoncy) více nežli jednu hlásku mají: všudy, žleby, mnoho, brachu. 13 E) Všecka slova dvojslabičná, vkterých mezy první a druhou přihláskou krátkou jediná stojí hláska, snásledujícý nakoncy hláskou: okem, dodal, bolen. F) Všecka slova a praeterita, která na koncy mimo l jedinou mají hlásku: mysl, bodl, četl, sekl, vezl.
Vtom mdlý padl v Psyšino lůno.
Pozn. Včasých minulých může se konečná čtena l vynechati:
Byť ji y líp y mocněji stisk, se čeře a pěně, Vodou řeřabatou se sám vždy výšeji vspíná.
Jambus.
Jambus jest noha, jejíž první slabika jest krátká, druhá dlouhá. Poněvadž ale v Češtině druhá slabika nikdý přízvučná býti a tím samým na začátku státi nemůže: následuje, že Jambický verš vždy sjednou slabikou krátkou neb dlouhou začínati se musý.
Tuť trávu skot a lidé berou zelí, Chléb proposylu, víno proveselí. Sebr. II. I. 93
14 Ty chováš mnohá stáda ovec bílých, Tam navýsostech, posvých pastvách milých. Tu vesele je pasou muži sylní Svých oveček a píšťal rovně pilní. J. Palk.
Trochaeus.
Trochaeus jest noha, jejíž první slabika jest dlouhá, druhá krátká. Sem patří:
a) Slova dvojslabičná, vkterých první slabika jest dlouhá a druhá krátká: bíti, čísti, kouzeň, kázeň, léto, hnouti, zýma. b) Slova jednoslabičná dlouhá, zakterými jde jednoslabičné krátké: dámli, zná se, ví to. c) Slova dvojslabičná, vkterých buď prvníprvní, buď druhá slabika jednu neb více hlásek nakoncy má, sposlední přihláskou krátkou: prkno, hrstka, milost. Pozn. Vverších trochaeických nedává se hrubě pozor narozdíl mezy Spondaei, Pirrhichii a Trochaei. Neboť vtěch verších každá noha zedvou toliko slabik pozůstává; a poněvadž napřízvuk, jakožto nanejhlavnější sla- 15 biku, přední pozor dáti se musý, následovně naslabiku mezy dvěma přízvukama ležícý, buď sobě krátká neb dlouhá, hrubě zření se nemá. Dobře tedy zpívá V. Nejedlý:
Smocý Boží Vpoli zboží Počíná mi zrát. Nemám mnohomnoho: Což je ztohoztoho? Směle mohu spát.
Kyž je možná blíže tebe býti, Světu nestálému výhost dát! Vnebi stebou rozmlouvati smíti, Dnesbych ještě letěl rád! Š. Hněvkovský.
O nohách trojslabičných.
Molossus.
Molossus jest noha, vníž všecky tři slabiky jsou dlouhé: ouvínů, dávává, číhává, zbírání, horoucý, rozmlouvá.
Lehkých nakřídlách všudy libou pokraji vůni Roznáší.
16 Dactylus.
Dactylus jest noha, vníž první slabika jest dlouhá a ostatní dvě krátké. Sem patří: a) Slova, vkterých první slabika dlouhá, ostatní dvě krátké, kdežto každá zjedné hlásky y přihlásky pozůstává: knížata, líčiti, číhati, dávati, bouřiti, káleti.
Stolili, aniž jim radostných hodů žádalo srdce. Palk.
b) Slova, vkterých první jest prozodycky dlouhá, ostatní krátké: lahoda, rušila, telata, sahati.
Kroupy se sypaly, rachotil stromhrom, Vichrové lámali zkořene strom. V. Nejedlý.
c) Slova, která mezy prostřední a poslední přihláskou dvě hlásky mají: musydlo, nebesky, poslechni, stálosti, zbytečně.
Hynuli, nechtíce ovlast svou bdít, Svévolně, mečem jichž nemohli sstřít. J. Nejedlý.
d) Slova, vnichž l neb r druhou slabiku končí: zavrcy, zavlhly. – – Aby se rády Měly a povrhly škodlivý boj. Hněvk.
17 e) Slova, ana se hláskou skončují: mordoval, oblakem, vyslyšev.
Cýtíme plápolat srdce a plésat. Hnevk.Hněvk.
f) Spolustatná slova vdruhém a třetím vyjití počtu jednotlivého (numeri singularis)numeri singularis), jichžto první slabika buď má dlouhou přihlásku, buď před druhou několik hlásek stojí: stálého, krásnému; čerstvého, stkvostnému.
Jistěťby babského srdce musyl a ničemný býti Palk.
g) Nejen všecky Trochaei, zakterými jednoslabičné krátké slovo následuje: báti se, dávno-li, víte že, dejte mi.
Láska je nasvětě pára a dým. V. Nej.
h) Alebrž y všecky Pyrrhichii vtéž případnosti; poněvadž jako prvé prodloužný, tak zde zostřený daktylus povstává: mnoho-li, zdalibyzdaliby.
Věda, že nezhyne jediný vlas. Mnich.
i) Předsloví přitahují ksobě zde jako všudy jinde přízvuk: naněho, před lety, zahory.
Vyšla sy zjizby již napole ven. Kuča.
k) Tři jednoslabičná slovce, znichž první jest buď dlouhé, buď zostřené, o- 18 statní krátké: byť ji y, což je to, kyž ti to.
Vyjděte zetmyzetmy, Vníž ste se krčily. Kuča.
l) Pyrrhichius nejen pokaždém y prozodycky dlouhém jednoslabičném slově: krom toho, zná tebe.
Vím ale, mušky že netresce lev. Kuča.
m) Ale y pokaždém chorijambickém slově: utěšená doba.
Přívětivou chutě záclonu spouští.
n) První tři slabiky každého chorijambu: přívětivý, utěšení, upotoků.
Oni předěšení a bázlivě šetříce krále. Palkovič.
o) Vslovích pětislabičných pozor dáti sluší nadlouhou přihlásku, kde stojí, neb nasběh hlásek; tak jest: α) Vslovích: rozhněvaného, popěněnými, rozložitému, neobyčejný, obyvatelstvo, dactylus vprvních třech;
Ven y božskému obět vyvedli Dalekostřelcy. Palk.
Okem zlednatělým jích naradovánky se dívá. Puchm.
19 β) V: odpočívaje, rozschovávati, v posledních třechslabikáchtřech slabikách:
Radostná jest tvář a jasná bohyně každé, Bohu pošmourná, a naobličeji.naobličeji Marsa.
γ) Vslovích, vkterých ani dlouhá přihláska, ani žádný sběh hlásek uprostřed není, dactylus dle líbosti, na prvních neb naposledních třech slabikách položiti se může: – U U – U U – opravovati se zdá; neboli: – – – U U – opravovati chce.
Nato mu, slzy lejíc, odpověděla Thetis. Palk.
Skrytých tajemství svých vyjevovati mi brání. Puchm.
p) Též y rozuměj o slovích šesti- a více- slabičných. Tak vslově: oblahoslaviti, neopovrhuje, jsou dva dactyli; poněvadž v oblaho-, neopo- běh verše ničím se nezadržuje. Vslově nesrozumitedlný, bera je za šestislabičné, budeš míti vprvních třech slabikách daktyla: – U U – U – – U – U – nesrozumitelný (jakož y tři trochaické nohy: nesrozumitelný). Bera je ale za sedmi- 20 – U U – U U – – U U – U U – slabičné, budeš míti dactyla a chorijamba: nesrozumitedlný. Takť y skanduj: Nabuchonodosorův. Za dactyly můžeš ještě bráti, včas nouze.nouze
q) Slova, která majíce druhou y třetí přihlásku krátkou, vposlední vycházejí na dvě hlásky: zamilost, pálčivost.
Snadbych výtržnost spatřila Agamemnona krále? Palk.
r) Všecky Cretiky, napřihlásku dlouhou vycházejícý, když jích následuje slabika dlouhá; kdežto poslední v Cretiku slabika skrze následujícý dlouhou poněkud své prodloužení tratí.
Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně.
Antibacchius.
Antibacchius jest noha, kdežto dvě první slabiky jsou dlouhé, poslední krátká: – – U: já stála, líháme. Posledního Antibacchia (líháme) nelze užívati, leč se kněmu přidá slabika zpředu, a tuť jest Epitritus: – – – U, sprolíháme; neboli zzadu; a pak jest Jonicus: – – U U, líhávali.
21 Creticus neb Amphimacer.
Creticus jest noha, vnížto první a poslední slabika jest dlouhá, prostřední krátká: – U –, příznivý, soužení, toulavá, nebeský. Veverších Trochaických vždy za Kretikem jednoslabičné slovo následovati musý:
Musylo mu arcy být Vrukou čertových as teplo. Veliký strach musyl mít, Co ho neštěstí tak kleplo. Hněvk.
O čtyrslabičných nohách.
a) Dispondaeus jest dvojnásobní Spondaeus – – – –: cýtívává, klátívává. b) Dichoraeus jest dvojí Choraeus neb Trochaeus – U – U: závidíte, odpovídal, nadvojáky. c) Chorijambus jest složen z Trochaea a Jamba; aneb: jest Dactylus s následujícý slabikou dlouhou, – U U –: přívětivá, zazelená, modrooká.
22 Poznam. a) Poněvadž předsloví přízvuk ksobě přitahuje, tedy mohou trojslabičná samo- a spolupodstatná slova, jejíchžto první dvě slabiky jsou čisté Pyrrhichii, a poslední dlouhá, za Chorijambi se vzýti: dokole-nou, nanebe-sých, zaboha-tým, upoto-ků. Vtéž případnosti b) Slova čtyrslabičná složená tratí jak vprvní slabice slova předního své prodloužení, (ovšem ale ne vždycky) tak vdruhém svůj přízvuk, a jsou čisté Chorijambi, ač veverších Trochaických za Trochaei bráti se mohou: modro-oký, kraso-paní, kraso-bylou, krupo-bití, kože-luzých, vino-palů.
Jonicus.
Jonicus jest noha, kdežto dvě zpředu slabiky jsou dlouhé a zzadu dvě krátké: – – U U, dáváteli, sloužívala. Nohy té lze užívati:
a) Veverších Trochaických místo dvou Trocheů:
Kde sme písně lásky zpívávali. Hněv.
23 b) Veverších Daktylických, když se přidá krátká slabika zzadu: sloužívala mu vždy. Nebo zpředu: vydáváteli; a tuť povždy povstává Spondaeus a Dactylus.
Paeon.
Paeon jest noha, vníž první jest dlouhá, ostatní krátké: – U U U, záviděti.
O Paeonu to též rozuměj, což o Jonicu řečeno bylo.
Epitritus.
Epitritus jest noha, kdežto první tři jsou dlouhé, a poslední krátká: – – – U, klátíváme.
Mímo tyto nohy máme ještě jiné, zvláště takové, které bezvelikého uražení sluchu ani za Dispondaei, ani za Ditrochaei bráti se nemohou: omámený, nenávidím, kohoutových, uznávají, uchvácených. Což stěmi tedy učiní básníř? Y nechť přidá spočátku nějakou slabiku (dovolíli toho verš) a bude 24 míti přezvučný Trochaeum a Creticum: neuznávají, odkohoutových.
O Verších.
Verš jest řeč neb promluva jistým způsobem, počtem a pořádkem noh obmezená neb svázaná. Veršův rozličné jsou Species:
a) Hexameter jest verš šestinohý, jehož pátá noha jest Dactylus, šestá Spondaeus neb Trochaeus; ostatní nohy dle líbosti Dactyli a Spondaei promichovati se mohou. Schema jest:
– – / – – / – – / – – / – U U / – – U – U / – U / – U / – U/ – U U / – – U
Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně. Tento dle Zevsa se posadil vradostné slávě a zpouře. Palk.
25 Zposledního tohoto verše jest viděti, že mu Caesura scházý. Jest pak Caesura (přestávka) slabika pokaždé noze zanechaná a zpřední nohy hlasu jako uťatá; up.: vyvole-ným, by-svým, kdežto ným a svým jsou přestávky. Přestávka jest:
a) Polotrojka (Trithemimeris), která leží na druhé noze: odváží. Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest ží (vodváží) přestávka polotrojná.
b) Polopaterka (Penthemimeris)Penthemimeris), která jest natřetí noze: Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest kdo přestávkápřestávka polopaterá.
c) Polosedmerka (Hepthemimeris)Hepthemimeris), která leží načtvrté noze: Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest smí přestávka polosedmerá.
d) Bukolika, jest když kpolosedmerce přidají se dvě slabyky krátké. Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat.
26 Máli verš býti dokonalý, musý se přestávka vždy aspoň jednou sslušnou proměnou položiti. Mohouli tedy Palkovičovy Hexametry, (jehož však Musa všem předce milovníkům básnířství českého se zalíbí) za opravdivé Hexametry se vzýti, který bezohledu naslabiky dlouhé (maje zření toliko napřízvučné) přezřídka kdy přestávku klade?
Nyní je zpálil kmet napole-nách a červeným vínem Zkropil: jej obstáli jonácy svidlemi pětizubými.
b) Pentameter má noh pět; první dvě jsou Spondaei neb Trochaei neb Dactyli spřipojenou přestávkou dlouhou; ostatní dvě nohy jsou Dactylus a Chorijambus. Verš tento vždy se spojuje s Hexametrem. Schema jest:
– U U / – U U / – / – U U / – U U / – U – – / – – / – / – U U / – U U / – U
27 Nevím, Bohdale můj, co psáváš tolika holkám; Vím, že žádná však ještě ti nepsala nic. J. MitlovicMetlovic.
c) Glykonycký verš pozůstává z Spondaea a dvou Daktylů. Jeho Schema:
– – / – U U / – U U
Krásná povstala dennice.
d) Asclepiadský verš pozůstává z Spondaea a Chorijamba; pak zdvou Daktylů. Viz Schema:
– – / – U U / – / – U U / – U U
Líbá roztomilou mládenec dívčicy.
e) Falécký verš jest složen z Spondaea, Dactyla a tří Trochaeů; Schema jest:
– – / – U U / – U / – U / – U
Račte píti a dobrou vůli míti. Vsladké rozkoši bezstarosti žíti. Konáč.
28 f) Alkmanský verš má vsobě tři Daktyle a Trochaea neb Spondaea; Schema:
– U U / – U U / – U U / – –
Strašlivě ponebi křížil se bleskot, Skály se pukaly, rachotil třeskot. V. Nej.
g) Pindarský verš pozůstává zdvou Daktylů a zdvou Trochaeů neb Spondaeů; Schema jest:
– U U / – U U / – – / – –
Pohleď ó děvče! jak opět nyní Krajina šaty sy nové činí! Kvítky a byliny vjarní čas Pěkně se vdolině rodí zas.
b) Adonský verš jest složen z Daktyla a Spondaea. Schema:
– U U / – –
Děvčata, víno, Věř mi, ó Býno! Bídy tě zbaví, Oblahoslaví.
29 i) Safický verš jest složen ztřech veršů pětinohých, a čtvrtý jest Adonský; vtěch třech první dvě jsou Spondaei neb Trochaei; pak přestávka s Pyrrhichiem; potom dva Trochaei; Jehojeho Schema jest:
– – / – – / – / U U / – U / – U (třikrát) – U U / – U
Ctný a dobrý muž, co se šlechtí ctností, Zdaž se má co bát jedu, krutých zlostí? Čistým duchem svým, všudy, kam chce, projde, Kraj světa dojde.
Poněvadž však přestávka veverši tomto, zvláště vbásni delší, převelikou působí těžkost: mnozý namísto přestávky a Pyrrhichia, kladou Daktyla. Tak Jiří Palkovič klade nadruhé noze Daktyla, zpívá:
Kdo mé Libušky líčka liliová Šlechtí růžemi? kdo jí malinová Ustka maluje? odkudž tílko krásné, Očičko jasné?
V. Nejedlý natřetí noze:
30 Šťastný jak bůh mládenec slouti může, Jemuž natvém pohledu kvetou růže, Milou lásku zjevuje srdce věrné, Očičko černé.
Byť pak ale nějaká proměna veverších byla, pokusyl sem se všlepěje P. Klopštoka, přeznamenitého básníře Německého vkročiti a tento verš složiti takto:
– U U / – U / – U / – U / – U – U / – U U / – U / – U / – U – U / – U / – U U / – U / – U – U U / – U
Prozřelo jaro! všecko život čije, Kvítím louka a strom se květem krýje; Jasně sloní nebe a vší se země Raduje plémě.
k) Horacyanský verš pozůstává zčtyř veršů; prvních dvou veršů první noha jest Jambus, druhé dvě Trochaeus neb Spondaeus, a ostatní dvě Dactylus; třetí verš pozůstává z Trochaea, Dactyla a Trochaea; a 31 čtvrtý zdvou Daktylů a dvou Trochaeů. Takť skoro jsou y Alkaické verše. Schema jest:
U / – U / – U / – U U / – U U U / – U / – U / – U U / – U U – U / – U U / – U – U U / – U U / – U / – U
Věř Besto! vctnosti člověka stálého Lid ani vzteklý, kzlosti ho nutkaje; Ani zpurného oko Tyrana voumyslu nerozkejvá.
Nechť větry fučí pomoři bouřlivém, A hrom zle tříská soblaku černého; Nechť svět třaskna se svalí, Bezstrachu vrozvalinách se pohřbí.
A. Puchmajer.
E: av; 2002 32