Na Antonína Puchmajera.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Na Antonína Puchmajera.
Co je život? Krátký sen. Jako snové Utíkají mžiknutím naši dnové, Jako voda rozkoše sladké plynou, Žalosti hynou. Mocnář řídě národy vzlatě sedí, Nabohaté krajiny míle hledí, Hrdé město, zahrada, jak jen kyne, Zeskal se vine. Okem káže; poklady země nesou; Oko mračí; ksmrti se světy třesou; Jasní pohled; otrocy vzhůru skáčí, Radostí pláčí. Jemu černá mračna se vyjasňují, Podšlepějí květiny vyskakují, Štěstí kvete, milého Boha slaví Růžové zdraví. Lichotivá láska se naněj směje, Proněj jaro rozkošnou vůni leje, Hory zlato, cyzyna jídla strojí, Rozkoš ho kojí. Nahý žebrák vprachu se jak červ plazý, Předním ráje, růže se jarní kazý; Kam se vrhne, bída ho následuje, Pouta mu kuje. 126 Hladem pláče rukama knebi lomě; Sepsy leží nemaje místa vdomě, Jedovatá zymnice oudy zžírá, Srdce mu svírá. Hořem vzdychá. Neslyšíť bloude tebe Ani zatvrzelý lid, ani nebe Milostivé, krvavé slzy cedíš, Na nebe hledíš. Pomoc přicházý; smrt se sladká blíží, Staví krev, a navěky oči klíží: Teď se prošlý předtebe život staví, Bezmraku praví: „Co se třeseš? Jako sen prchli dnové Bolestného života; zato nové Vykvetají radosti; vždyť se králi Radosti zdály. Kam se zlato, rozkoše, hudby děly? Horem, horem mžiknutím odletěly; Jako pláč mně, radost mu odplynula, Jak sním smrt hnula. Vkříži mysli ztuž! nic se neděs hoře! Byť se jako bouřícý natě moře Vyhrnulo, potřelo mrakem čelo, Projelo tělo. 127 Než se nadášnadáš, mraky se jak blesk stratí; Slunce vyjdouc rozkošné kraje zlatí, Přešlá bouře radosti vinouc zsebe Vyjasní tebe. V. Nejedlý.