Děvčí boj.

Děvčí boj. Zpěv třetí.
Provás samodruzy, samodružky, Toulajícý panoši a dívčice, Překrásné, co Lády sličné služky, Které ste se stkvěly v Čechách bloudíce; Provás spouštím já se scesty vzpívání, Opouštěje hradu, opouštěje Kasala; Zanechav y chasy jeho, by se vyspala, Následovat dychtím vpatách vaše toulání. Kde mám začít? kterých dívek příhody Potomkům mým vážně mám spíš vypravovat? Zdali vaše, jak ste sestry vábíc návody Nahrad znaly vtipně připravovat? Čili vaše, kterýmž Vlastiny se kázně Odnechtělo, jak jste bezvší bázně Klásce jsouce nachýlené Vlesých bloudívaly rozptýlené? Aneb raděj, mámli statné rekyně Ovás zpívat, jakstejak ste samojedině Mnohým dívkám pomáhaly směle, Jakby svámi táhlo vojsko celé? – Která rozpaku mne sprostí bohyně? – Milko kážeš, abych oudatné Dance Zazpíval, a dělal vzdržování konce. Ale kde ji najdu, vkteré krajině? – 68 Prozřetedlná Vlasta, která přezvídala, Kdyby Děvín měl být dlouho obležený, Žeby je předc hlad a sýla udolala: Vyslala ji, mimo jiné, obsazený Hradby děvčí rozbořili, Sděvčaty pak k Vlastě přirazyli. Ta se k Libehradu, ta se k Sedlu brala, Danka sama k Ronovu se brala. Hle tam panoš vetřpytícým odění Bere sem se naklusáku plavým. Neděsý se Danka ztoho vidění; Ale vstříc mu pádí okem nelaskavým. Jako mudrácy to uvádějí pravidlo, Kdoby myslel spatřit strašidlo, Aby místo outěku a žehnání Kněmu kráčel, že vždy najde klamání; Takto dívky proti samotnému reku Nedaly se nikdý dooutěku; Ale naněj statnou myslí udeřily, Nadmuži tím obyčejně zvítězyly. Tak y Danka volala hned zevzdálí, Bradáči! řkouc: vzdej se Ladonově dceři, Dokud meč se můj vtvé krvi nekálí; Ať dnes nejsy dračkou líté zvěři. 69 Panoš cyzý zneobyčejné té řeči Dal se dohrozného smíchu, Řka: Já nechcy sdívkou sáhnout kmeči; Nechcy kráse tropit nesnázý a pychu. Těmi slovy pobodnuta více kzlosti, Řekla: Darmo zakrývászakrýváš své nesmělosti; Žádné nemáš dřevce; skoně sstup! Mečem a ne smíchem dívky tup! Panoš důvěřuje mocy své se sýly, Mysle, žeby sdívkou rvačka Byla jenom hračka, Chtěl sy provoditi kratochvíli, Bráně se jen svahavostí. Ale dívka naněj vrážíc sstatečností, Bylaby ho přemohla hned vmalé chvíli, Kdyby se byl nesebral hned sochotností. Povstala tu teprv půtka krutá, Danka statná stála nepohnutá. Rány zaranou hluk hlahol rozhlašuje: Jako stoletého dubu hřmícý pád, Který jiným stromům nedá stát, Polese les hlučně opakuje: Tak hřmot rozlíhal se zbraně, Vítězství se kžádné nechýlilo straně. 70 Až pak panoš žádostivý smíření Počal: krásná dívko! kčemu naše války? Že jsy statná, není třeba skoušení; Mne sem žádná nepřátelská zlost kvám zdálky, Ani špatná žádost loupeže neb zlata Nepřivedla; ale jenom všetečnost, Podívat se naděvčata, Kterých hrdinská jest rozhlášená ctnost. To se vyznat musým tobě kchvále, Že sem válčil shrdinami stále; Neshledal sem rovných tobě vudatnosti. Já jsem Restov, Moskvanského vůdce syn; Až knám přišla pověst vašich čin. Přemnozý ji mají zavymyšlenosti; Sám sem této smál se novině, Až sem skusyl sám vás rekyně. Všecko dobře, Danka zaodpověd dala, Že jste rek a cyzý, poznávám já zvšeho. Ale jakživa sem muže nižádného Zhola bezvýminky nevydala. Musýte, dle pravidla, ztřech jedno jen Sobě zvolit; buď být vděvčím hradu, Aneb zasebe dát dívku zanáhradu, Nebo samodružit snámi rok a den. 71 Nato rytíř: Nejsem ještě přemožen, Kpokutěbych byl již odsouzen. Předc však, statná kráso, stebou táhnout Neslibuji rok a den, Ale jak chceš dlouho sama jen, Vnebezpečenství chcy protě kmeči sáhnout. Podavše sy ruce, byli dobří přátelé, Pocestě sy rozmlouvali vesele. Pověz mi, proč krásná dívko, (neb to jméno Též y bojovnice rády slyší,) Pověz, panoš pravil: neb jest rozhlášeno Vaše panování; vaše skutky vyšší; Jakste přišly kveliké tak slávě? Nebo podnes unás nevěří to mnozý; Ale co sem skoumal nyní právě, Zajisté se nevěřícý toho zhrozý. Milý reku! vece Danka, povědíti Chcy vám dle mé skrovné mohutnosti. (Kterážpakby dívka mohla odepříti Jevit slávu děvčí srdnatosti?) Ale kdybych měla všecky příhody Vypravovat, nebylabych spovídáním Hotova ni sesvítáním; Povím vám jen tknoucý naší svobody. 72 Snad vám povědomo, jak všem v České zemi Pod Libuší zlaté kvetly časy: Podtou božskou kněžnou, která mezy všemi Knížaty se stkvíti bude nadokrasy. Její pověst vždy se oslaví; Ona utisknuté naše pohlaví Odnátisků mužských hájila, Zotroctví nás jejich vysvobodila. Snad jest uvás také ten zvyk zlořečený, Muž že může sženou nakládati Posvé vůli, jak chce, vytejrati; Když jest jí již nabažený, Opustit ji vnouzy nevinnou, A se ohlížeti ojinou? Ty a jiné věcy ona zakázala, Muže vinné přísně potrestala. Často veřejně jí pyšný Domoslav Mluvil, žeby kpanování Zapotřebí bylo mužských hlav, Mužských jenom ramen kpotýkání, A že dívčice Mají hleděti jen přeslice. Ty a jiné slyšívala řeči, Skutky přesvědčit je dávala sy péči. 73 Vbrzkém čase však, svým duchem vznešeným Dokázala, že je vstavu, Ač syc nemá mužskou hlavu, Odosudu žežlem ustanoveným Vládnout. Její šťastné panování Vyvodilo mužské zjejich bludu, Svědčíc, žeby národové odosudu Šťastní byli zaženských jen spravování. Aby muže tím líp přesvědčila, Nescházý že dívkám schopnosti; Žeby navzvedení chyba byla, Jak jsou vycvičeny vmladosti: Kdvoru povolala nejschopnější Dívky, mladé, kvetoucý; Kčemu která byla podobnější, Vtom ji vedla kslávě budoucý. Srdnaté a statné cvičily se vzbrani; Bystré, vtipné vpřerozličném umění; Rozšafné a moudré paní Byly přitažené kzemě řízení. Jiné sumkami se obíraly, Nesmrtedlné písně skládávaly. Jiné jiného se chápaly, Brzo muže převyšovaly. 74 Ach! kde jsou ty časy, když sem zápasala Často smuži, sními půtku vedla? O jak tenkrát Libuše se radovala, Když sem pejška Domaslava ssedla Poprvníkrát svrhla! zato často dala Turnaje nám. Vnaději se nesklamala; Neb to mnohé, zvláště Vlasta tamto přivedla, Každého že muže svrhla sesedla. Kevšem nesnázým sme prozkušení Brány byly nalov doboje; Naše nejmilejší bylo vyražení Půtka slítou zvěří, smuži souboje. Vskutku tenkrát naše pohlaví Zejskalo sy vevšem předek blýskavý; Dokázalo, že zde není kděvčení, Však y také schopné křízení. Ale tato kněžna, která věčně žíti Měla kštěstí země České, Zabrala se časně donebeské Vlasti kbohům. Takové my míti Nebudeme věčné časy. Ach tuť bylo slzý přité strátě! Mnohé zhlavy trhaly sy vlasy, Jakby sešla jejich vlastní mátě. 75 A když připožáru její umrliny Nářek byl, že nekvílejí bezpříčiny, Že jest konec ženské svobody: Tu pak Vlasta šlechtu mysli statečné Ukázala, řkucy: buďte bezpečné! Nebojte se žádné mužské nehody: Žijí ještě Libušiny vychovanky, Tyť svou vylejí krev prokrajanky. Sotva Libuše se mezy bohy Odebrala, nastaly hned změny, Muži nesnesytedlné rohy Postavíce, utláčeli ženy. Jestli kdy zle sními nakládali Před Libuší; teď pak hůře zas, Chtíce vynahraditi snad čas Ten, co sními dobře nakládali. Pootroctví svoboda je sladší; Ale posvobodě pouta hůře tlačí. Raděj býti věčně podjhem poddanosti, Raděj neznat nikdý svobody, Nežli poznat její lahody, A zas znovu padnout dopodrobenosti. Kdyby Libuše nás těch pout neosprostila, Každáby je volně ještě nosyla. 76 Stížnost postížnosti vkaždé chvíle; Zevšech stran šel nářek utiskání. Tím hůř, čím sme čekaly my dýle; Nás y samých neušlo jest uštipání; Jindy že sme byly přidvoře, A že spadnemspadnem, jak sme byly nahoře. Tisýckráte radši pravdu slyším vdobrotě, Nežli posměchem být holotě. Napřed Vlasta u Přemysla odlehčení Žádala, řkouc: Neníli to ukrutenství, Proto že vy zaslabší nás pokolení Máte, tropiti nám protivenství? Co snad děti, starce soužit máme, Že jích mdloba nemá obrany? Nic my neslušného nežádáme, Než co patří naženy a napanny. Ale nemyslete, že je pohlaví Naše slabé tak a bídné; Že vám snášet musý všecko bezpraví, A že vám je také prohlídne. Však to hleďte raděj sprostředkovat; syce Uhlídáte, že jsou dívky lvice; Ať vás nenásleduje jen želení, Že ste vyjednati mohli smíření. 77 Ale řeč ta byla bezprospěchu. Přemysl syc slíbil malou proměnuproměnu, Ostatní že nesluší však naženu. To pak bylo kmalému nám utěchu. Viděla sem tenkrát Vlastu; vobličeji Jejím bylo vyjádřeno myšlení; Jako zčerných mračen, která šustejí, Vyskytá se bouření. Svolavši nás na Vydovle horu, Vece: Milé tovaryšky vychované Od Libuše božské, na Libuše dvoru! Jaký osud a jho neslýchané Snášet musý naše pohlaví? Jaké nátisky a pronásledování! Jaké navzdory a jiná bezpráví! Snad je ještě v Čechách málo naříkání? Y nás samé řečmi uštipačnými Popouzejí, povrhujíc sposměchem. Což sme vdobrotě již svedly sprospěchem? Což pak nanás čeká, nežli sjinými, Nebudemli oprostředky dbáti, Podpřetěžké jho se mužův vdáti. Včem pak máme hledat odlehčení? Jako jiné ženy veslzení? – 78 Vychovanky Libušiny spanilé, Někdy její milé dvořenínky, Máme slzet jako malé dívčinky? Protoliž nás vychovala zmužilé? Jestli nanás snebes hledí, Diviti se bude naší váhavosti, Že my nekráčíme cestou udatnosti, Které bohové vždy štěstí připovědí. Arcy, což my máme oprostředky péče? Vždyť pak máme meče. Jaká statné dívky! jaká cesta slávy Se nám otvírá! vy obnovitelkyně Ženské svobody a ženské slavné správy, Zejskáte sy, jako naše předkyně Amazonky jmena věčného, Upotomstva oslaveného. Které semnou stejného jste myšlení Vusylování, přisahejte Utlačovatelům nevření, Který jiného jste, vejhost mějte! Takto Vlasta. A hle všecky volaly: Vojnu mužům, vojnu přisaháme! Tebe zavůdkyni naši vyznáváme. Všecky pomsty, pomsty žádaly. 79 První bylo naše tažení Proti ouhlavnímu nepříteli, (Nakterého sme již dávno zanevřely,) Motolovi. Vprvním horlení Najeho sme udeřivše hrad, Vokamžení vyvrátily vrat; Ač měl počet velký chasy kbránění, Přišli všickni vmalé chvíli kshlazení. Motol udatně se bráně, ustoupit Musyl předce sýle Vlasty ramena; Zajatým jsa, zpíval jináč; kořil kolena, Dary, sliby chtěl sy milost odkoupit; Sliboval hrad, sliboval y pokoru, Zejskat lásku všechněm udvoru. Všecko darmo! nic jsme jemu nevěřily, Nadruhý den příkladný trest usoudily. Naše malá částka kpodivení Přišla vbrzkém čase krozmnožení. Jako keslavnosti Lády hodu Vmáji zceličkých Čech zevšech stran Odzápadu, půlnocy a odvýchodu Szpěvem vidíváme do Pražských všech bran Hejno okrášlené pohejně Táhnout: tak se knaším braly tomu stejně. 80 Spěti dcerami sem táhly matky, Tam zas všecky služky spaní. Vjaké místo přišly, vjaké statky, Všecko sními musylo jít maní; Kde co našly, nářadí, zbraň, stříbro, zlato, Bylo rychle odnich vzato. Muži, jenž se neukryli, Zajati neb usmrceni byli. Do Motola vešly dívek zbory; Vlasta nastrání nám Chebské hory Vykázala ohražené ležení. Vněm sme prováděly vzbrani cvičení, Muži smích jen měli znašeho povstání: Myslíc, že my ještě rády samy Přijdem prosyt osmilování; Ale byli naomylu snámi. Zlehka ztoho ležení vzrost hrad, Odchycených mužův a nás vystavený. Uvás, ba y vcelém světě snad Neviděls tak pevný a tak okrášlený. Ten jest základ naších činů, Podpora jest naší slávy; Strach a hrůza všechněch Českých synů, Obydlí jest naše slavné správy. 81 Odtud, když sme mnohé navštívily hrady, Okolní též vyprázdnily dvorce, Začalo jim býti horce; Strkali tu hlavy dohromady; Vymejšleli rozdílné sy rady, Žádajíce Přemysla, Aby nechal váhavého oumysla, Zamezoval bystře naše vpády. Vlasta na Přemysla vyslankyně Odeslala vmírném poselství, Aby popřestavše jednou odnepřátelství Měli zas je jako přítelkyně; By se urovnali bezkrveprolití, A zas trávit mohli šťastné živobytí; Ale však by Libušiných práv jim přáli, Lépe vpřislíbení stáli. Muži této rady nepřijali, Rozlobeni provyslance Pomnikvasa, Jehož vprvní zlosti zohyzdila chasa; Vyslankyním naším život vzali. Nadtím rozhorlené chtěly sme se mstít, Samy táhnout k Vyšehradu; Ale Vlasta znala semstou dlít, Nechtíc sama lezti dooukladu. 82 Místo odpovědi přitáh Samoslav Sosmi tisýcy knám lidu vybraného. Proti Děvínu sy položení vzav, Žádal odevzdání jeho. Hrozyl všechněm dívkám mečem; Nedala se žádná odstrašiti vněčem. Vlasta zpurnou odpověd mu vzkázala, A nás kboji nabízeti počala: Jest zde, dívky statné! ono okamžení, Kde sy upevniti můžem svobodu, Aneb padnout vpoddanosti nehodu. Dojít může naše pokolení,pokolení Buďto věčné slávy aneb věčné necti; Tak jak se nám bděním bude vedsti. Kteráby znás mohla přečkat, statné Češky! Slyšet, že sme vedly boje provejsměšky? Neb co nanás čeká nežli otroctví? Což nás zněho sprostí nežli vítězství? Raděj volme skončení zde přeslavné, Lépe sejít předtěmi zdmi vpůtce, Tepat vmření ještě naše škůdce, Nežli vzdát se podjho ohavné. Takto dívky vzbuzovala kudatnosti Doboje, že plny byly dychtivosti. 83 Vlasta vboji měla malou polohu, Kterou se již víckrát vsvětě zvítězylo; Zvítězý se ještě. Ona měla vzálohu Nejstatnější hejno, ano skryté bylo. Sjedním dílem vojska dorážeti Naležení mužův dala; Pošarvátce malé rozkázala Naoutěk se nafoch obraceti. Tak se děje, když kdo nepřátele Povrhuje a je zamdlé má; Nekráčí sy rozšafně, však syce směle, A tak vzkázu upadá; Tak se muži mužským jménem vychloubali, Jméno žen a dívek povrhali: Však se hodilo jim jejich vychloubání, Když sou pokusyli naše potýkání. Šárka, řídíc outok nastrojený, By svůj počet slabý, syce rozložený, Zatajila, dala množit křikem hluku, Neustále střílet zvšech stran zluku, Též y kopím dráždit muže. Však když sečmo přišli najích kůže, Mistrovsky tu palovaly setnice, Zdvíhaly též paty druhé dívčice. 84 Tu pak bylo radosti a vejskání! Mužův hejna příliš časně nadmutá Pouštěli se zadívkami vrozptylování; A když která odnich byla zajmuta, Skrásnou kořistí se vracujíce, Druzý zadruhými palujíce, Mníli blázni, že vtom okamžení Přijde hrad náš kpoplenění. Tuť pak Vlasta szborem ozbrojeným Brněními, dřevcy, lepkami a štíty Všiku čtverhranném vbok mužům rozptýleným Zaskočíce začala se sními bíti. Tuť pak hrůza mužův klesla odšipů; Tepán byl y mužův rozptýlený pluk. Tuť pak povstal teprv hřmot a hluk! Tu byl leskot mečů! lomoz oštipů! Samoslav, an pozdě seznal oukladu, Oddati se styděl nautíkání; Srazyv rozptýlené muže vhromadu, Začal kruté znovu potýkání. Vítězství se jemu nakloňovalo; Naše levé křídlo coufalo; Setnic mnoho zbitých, mnoho poraněnýchporaněných, Mnoho bylo obklíčených. 85 Vlasta, která vtomto boji lítým Brzo řízením, tu vítěznou zas pravicý Prospívala, tropíc znamenitým Rekům záhubu, když ustupujícý Dívky zhlídla, jako lvice zůřivá, Když jí kdo chce odnít lvíčata, Přiskočila zastat děvčata: Počala tu nová sečba strašlivá. Přálabych ti tenkrát tuto rekyni Vidět, jak se donebezpečenství Největšího vrhla; jaké udatenství Prováděla. Belonubys bohyni Myslil viděti se potýkati, Žádná sýla nemohla jí odolati, Žádná dívka nebyla jí kpřirovnání, Ač syc statné byly vpotýkání. Jako řeka prudká, rozvodněná Přívaly neb odvelikých sněhů Opouští svých starých břehů, Nový tok sy dělá, ničím neskrocená; Bere sylou skály, stromy, chalupy; Takto Vlasta mečem tepouc zástupy, K Samoslavovi sy cestu proplenila, Naněj mečem dorazyla,dorazyla. 86 On ji poznav, dal se vuštipačné přezdívky; Vytejkal jí, že mu přišla právě vhod; Že se nestrachuje rány oddívky; Poslední že bude tento její pot. Ona ale těmto řečem Udělala konec mečem. Začali se hrdinsky tak sečmo bít, Jakby měli vtéto půtce oba sjít. Terč mu ona, on jí rozťal přílbicy, On ji vpaždí, ona ťala vpravicy. On chtěl znovu poní tít, Však tu ránu její znícý štít Odrazyl; a ona sevší sylou, mocý, Mečem dohlavy zaryla, Helm a lepku rozrazyla; A on spadna skoně zasnoubil se snocý. To pak vida jeho přítel Tlastoslav, Muže volal, by šli vylit mstu; Aby táhli všickni na Vlastu, By měl spolutovaryšku Samoslav. Vmalé chvíli zástupem ji obklíčili; Ale sklidíc Tlastoslava jednou ranou, Samaby se byla vysekala rukou brannou, Kdyby třebas sme kní byly nevrazyly. 87 To já mohu řícy; neb sem byla Přítomna všech jejích hrdinství. Vyvedly syc také mnohé rekovství, Jako Šárka, Bzýrka, Putka, Putisyla; Také já sem mezy posledními nebyla; Neb sem mnohé reky statně pobila, Které tobě povím jindy zejmena: Ale žádná rovna sýle Vlasty ramena. Hned jak Tlastoslav rek skoně spad, Muži naoutěk se oddali. Ale z Vlasty nařízení dívky zad Obsazený majíc, všecky zajaly, Tato byla ona slavná porážka, Zníž se nenavrátil ani jeden domů, By řek, jak se vedlo komu. Nebyla víc kdobytí Čech překážka. Vítězství to bylo nám tím milejší, Že vněm zmužův nejhlavnější Naši padli nepřátelé. To též bylo základ naší svobody; Neb sme jedním tahem vzemi celé Vydobyly tvrze, (nejvíc podvody.) Všecky zboříc, mímo pěti hradů, Vzdalo se nám všecko mímo Vyšehradu. 88 Vtom jí skočil Restov dovypravování, Řka, že dychtiv jestiť vidět naši rekyni. Ptal se dáledále, jak a zjaké příčiny Muži zas se mohli zrotit kbojování. Řekla Danka: Naši vládi slávu Vidět budeš a když napostavu Její vzhlídneš, jistě křikneš: krásná rekyně! Však tak krásná jako boje bohyně. Je syc pravda, co jí mnozý namítají, Že je nepřílišné vejšky, zavalitá, Prsatá a ramenitá; Ale ať mi řeknou, jakžpak rekyně, Též jak mátě hrdin, rekyň mají Vyhlížeti? Což je Láda jedině Vsvětě krásná? její jen se líbí podoba? Žádná jiná není krásná osoba? Chtěla syce vprvním horlení V Čechách uvest ženské řízení; Chtěla dobyt mužův posledního hradu, Činíc ktomu strašné přípravy; Přišly však vtom dívky z Moravy, Prosyt ozastání děvčích hradů; Přišly ze Šváb vyslankyně, By jim dala pomoc naše vývodkyně. 89 Nebo Moravské a Švábské ženy Podlé Češek počínaly stejné změny. VlastaVlasta, ač syc byla poraněna, Spočtem velkým dívek, odepříti Nechtíc pomoc malou, byla přinucena Sdobýváním Vyšehradu dlíti; Neb hrad ten byl sylně upevněný, Počtem zběhlých mužův sylně obsazený. Příhody se zatím jiné dály. Moravky své hrady mužům vzdaly; Poraženy byly v Švábsku Němkyně. Tu se rozmyslila jináč naše rekyně; Nedala znát jiným svého mínění, Mně ho ale netajila, Pravíc, žeby vobávání byla, By se přesčas neskončilo naše řízení. Vůkol sme my obklíčeny Velkými a udatnými národy; Vjiných zemích jsou již ženy poraženy; Nechme panství; hleďme naší svobody, Prokterou sme zpředu sáhly kzbrani. Třebas sme my muže České podrobily, Jinym národům by zakořist sme byly; Jsouliž všecky schopné kboji panny? 90 Nechcy aby byli muži naši otrocy, Ani my jim zase podmocý; Dost zle bylo, že sme musyly sy meči Práva hledat; musýme mít oně péči. Chcy však, aby stejně nesli břemena, Y vboj dívky propůjčily ramena; By snad skrz umdlívajícý pohovění Neupadly vpředešlé zas otročení. Chceme být jích přítelkyně, Ať tak snámi také nakládají. Nebo propotomstvo otrokyně Jaké velké muže, matky vychovají? Takto mluvíc, přála smuži smíření, Vždy jen sními dobře jednala; Vničem ublížovat nedala; A tak sedmý rok již trvá naše řízení. Vtom pak Restov zvolal: O národe šťastný! An máš matky, ušlechtilé rekyně! Stkvít se budeš udatností nadjiné; Budeš míti syny vskutcých slavnýslavný, jasný; Udatnost a šlechtu pijíc připrsu, Neoddělejí se odtrsu; Budeš reků, rekyň statné pokolení, Až vás spojí vzácné sjednocení. 91 Takto mezy sebou rozmlouvajíce, Přicházeli na Ronovský hrad. Hle! tu naběloučkém koni dívčice Pádíc dosahuje vrat, Shochem krásným, unešeným. Restov nato hleděl spodivením. Kdo to byl, a jaké měli příhody, Přijde zas se jindy nato znáhody. Šeb. Hněvkovský.