Svatyně Venušina v Knídě,
báseň P. Montesquieu, z Francouzského v jazyk Český uvedená
od Antonína Puchmajera.
Zpěv první.
Tak sy utěšený Kníd pěkná libuje Láda,
Tady že vždy jest radč než v Pafu a Cyteře sýdlem.
Nikdý snebeských se bytů nesnese nasvět,
Vyvolenýmby svým se neokázala v Knídě.
Tak ji obvykli zde, že, vidouc Královnu světa,
Necýtí již víc té svaté bázně, co duši
Náhle pojímá, boha když oko člověka zhlídne.
Oblakem zacloněná se časem zakryje; ale
Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně.
[1]
Město jest vté krajině, naniž vylila hojnost
Darů ctných a rozmanitých ruka Osudu štědrá.
Jaro tu panuje vždy, a šťastná ouroda půdy
Dává obyvatelstvu, co chce, vše volně a hojně.
Zyma tu nepokazý ani valná vichřice kvítí.
Zefír líchotivý, an vábí zpoupěte růži,
Lehkých nakřídlách všudy libou pokraji vůni
Roznáší a povlovným tvář zchlazuje váním.
Stinných podolinách, kde bůjná stáda se pasou,
Čerstvé rozmanitou se chlubí květiny krásou.
Příjemně pokřovinách tu zpívaje ptactvo se střídá;
Potocy hrčícý a zvučné háje tu vábí;
Neusychá tu strom; tu teplota zárody množí,
Větrem y utěšeným zde vždy až mílo se dychá.
Překrásný blíž města se vznáší příbytek Ládin,
Jejžto Vulkán sám, muž pěkně Žížlily, vzdělal
2
Pronevěrnicy svou, když žehraje vskutku ji s Marsem
Postiženou kdys všem byl směšně odslonil bohům.
Odvážnáby to věc byla smrtedlníku y těžká,
Vobytu Ládině stín jen vnitřních opsati krásot.
Tak jest utěšený, že žádnému nelze, než krásným
Milostkám, co ho strojily, krás jeho vypsati sličnost.
Zlata tu dost; tu zříš y nadyamanty y blankyt:
Než já maluji zbohacení jeho, nesměje krásy.
Sličné obtočují jej zahrady vůkol a vůkol:
Pomona srůžovitou kjich ozdobě pracuje Florou.
Otrhaný tam keř hned vkrašší rozkvete růže;
Očesaný zas strom hned mlíčným kryje se kvítím.
Kdy se vyráží zas s Knídyčankami Láda,
Svévolnými že tam vše, řekbys, hračkami zbouří:
Rozšlapaný však list a tejnou květina mocý
3
Poznovu vpříjemnou a svíží barvu se klíčí.
Tam, když vroztomilých se točí vesele kolách,
Nymfy bělohubé a obyvatelkyně sličné:
Prostolibou jích chtíc a čistou zděliti radost,
Sama skáče a božský blesk ssebe Milina skládá.
Svou tu y utěchu má, když najích patřecy kola,
Nanevinná jích srdce a jasná líce se dívá.
Zvzdálí přeširokou oko člověka spatřuje louku,
Která proměnitým se pěkně strakatí kvítím.
Pastýř spastýřkou vije tam sobě kytky a věnce;
Kvítek roztomilý, jejž pěkná Lídyje najde,
Krašší vždy se mu zdá a že schvalně ho vsadila Flora.
Cefej oblívá tuto kolem dokola louku,
Spěšně křivotokým mezy zábřehy kroutě se během.
Švižné nepouští dřív zzrádné kotliny Nymfy,
Až ho stiskne a sladkou dá, co mu slíbila, hubku.
4
Když se přiblíží kněmu krásné děvčata mladé,
Zadržený břeh líže a vlny, co běžely spěšně,
Jiných najdou vln, jimž odplynouti se nechce.
Však, kdy která vněm se koupá dívčice hezká,
Láskou popuzený sní volně se milkuje smělý.
Srozvinutým tu hrá a zlatým vrkočem dlouhým:
Byť ji y líp y mocněji stisk, se čeře a pěně,
Vodou řeřabatou se sám vždy výšeji vspíná.
Tu ji unáší, a běže a táhna ji dále,
Strachu nahání vší milé družině plaché.
Než tak utěšeným a drahým břemenem chlubný,
Neřeřabí svých vod již víc; ale zlehka posvé
Pěstuje ukojené a jasné hladině míle.
Pak, ač bezděčný, ven nabřeh zvolna ji sázý;
Tím y ustrašenou y smutnou družinu těší.
Mirtoviště se počíná, kde louka se končí,
Vněmžto kolikerá se křižuje pěšina bludná.
5
Milý smilou svou, kde stinný chládek je vábí,
Vsmutcých roztomilých slovy upřímnými se těší.
Amor přívětivý, chtě jim jích zlehčiti rány,
Vtejnější je vždy a hustší křoviny vodí.
Věkovitý a svatý les stím hájem se stýká;
Ledva že tam skrz listí proniknouti lze světlu.
Nedosýhnutá tam očím člověka hlava
Dubů mnohověkých se pyšně voblaky skrývá.
Nábožný tě strach tam pojme; sýdlo tu bylo
Bohů, řekbys, dřív než zezemě povstali lidé.
Dál, kde rozstírá svůj jasný paprsek slunce,
Napahorku se stkví až mílo Svatyně Lády.
Jedno to jest jen právě svaté nasvětě místo.
Velkou Venuše moc tam nejprv zkusyla lásky:
Zhlídla Adonyáše, a vtom hned mžíknutí náhlém
Hluboce jedovatou vsvém srdcy počila střelu.
6
Což to, povídá: já smrtedlníku se oddám?
Milujiť jej! ach, což to dím? ba ctímť ho co božství.
Netřeba žádnému již mne oněco žádati více;
On jen v Knídě je bůh; jemu nechť se oběti pálí!
Kdy ji vodvážnou a lichou vyzvaly půtku,
Palas hrdinská a zpupná Hřmitele žena:
Uražená, že někdo se smí jí rovnati vkráse,
Tam radu utěšených svých milých svolala Lásek.
Chtělať zvěděti, zdaž to nactnou bohyni sluší,
Zšatů svlícy se všech a očima jinocha z Troje
Všecky viděti dát své vnady a krásoty skryté.
Odhodivši pak vnad svých sladších záclonu lehkou,
Kouzedlný svůj pás sobě podvlasy schovala zlaté,
Sněžné líbeznou y oudy skropila vůní.
Vsedši nasvůj vůz, jejž sněžné labutě táhly,
Jistá vítězství, mezy hrdé sokyně vstoupí.
Pastýř rozpačitý vsvé dlouho mysli se váhal,
7
Kteréby dal ztěch dvou tak vážného rozbroje základ;
Ale jak naspanilou jen okem Milinu mrštil,
Oko mu zslnulo hned a vmdlé se zavřelo nocy.
Knohoum bohyniným vtom vypadlo jabko mu zlaté:
Mluviti chtěl, leč pomatení jeho stalo se výřkem.
Vkostele tomto natěkavých se vznášeje křídlách
Venuše syn mezy pozlacenými římsami lítal.
Ledva mladá naň jen očkem hodila Psycha,
Šíp, jimž ranívá, vněm samém vězeti zůstal.
Začil milosti bůh sám prudké plameny lásky;
Vzdychnul, třesoucým a temným promluvě hlasem:
Takť já ranívám! – ach, nemohu zdržeti déle
Vrukou luku ni střel! vtom mdlý padl v Psyšino lůno.
Nejcytlivější tam poznav milosti sladkost,
Ach, teď vím, že jsem, dí: sladké Rozkoše bohem.
8
Kdožkoli dovážné jen krokem Svatyně vstoupí,
Vutěšeném se vytržení tu hodinu spatří.
Kdož to vyjádří, cyt jaký duši tu pojme?
Tohoť necýtí, leč božská nanebi říše.
Utěšeného co má a krásného nátura vsobě,
Řemeslný a vtipný duch co stkvostného zrobí:
Vše vtom chrámě se stkví; tu všudy nastěně vzácné,
Div že nedychají, tak živé se obrazy třpytí.
Zrozpěněných se vod zde sličná Venuše rodí;
Její kráse se tam vše diví nanebi božstvo.
Ale čistonitá, své vidouc krásoty nahé,
Studem Láda se rdí: kde máš, řcy, lahody větší
Nadspanilý stud ten, jímž tvář se růžuje pěkná?
Strašný nakrvavém zde stojí Smrtonoš voze,
Nadnímž stojazyká a chlubná Sláva se vznáší.
Kam se hne koli, předjeho popěněnými se koňmi
Ženou Strach a Smrt; on nyní vstupuje vbitvu,
9
Mužně sy počíná, a vprašném kouři se tratí.
Láskou rozslazený tam naloži, růžemi stlaném,
Rozkládá se mdlý a pěkné Miliny šetří.
Usměchem příjemným tvář strašnou míleje, okem
Chtivým polýká vnad, jímiž se Láda mu třpytí.
Zamilovancy ti dva, když věncy je Rozkoše váží,
Tichým vzdycháním se blíží khodině šťastné.
Obapolně se tak vse očima vpěřili mocně,
Lásek že nevidějí, co přinich vesele svádí.
Vpokoji obzvláštním zas malíř pěkně a věrně
Slavnou vymaloval jest Chromce a Venuše svadbu.
Nebešťanstva je tam říš celá pospolu vslávě.
Vulkán učazený jest smutný méně než jindy,
Předceť vmyšlínkách; a krásná bohyně lásky
Okem zlednatělým jích naradovánky se dívá.
Posléz podává tak nuceně mužovi ruky,
Víc že se zdá jí odtáhnouti než podati jemu.
10
Naškaredého y dýl by hleděti nesměla Chromce,
Smutné kroztomilým svým Láskám zvracuje oči.
Krásná zde ta bohyně zas, co nebesy vládne,
Nápojem naplněnou bere od Hřmitelkyně číši.
Chromec, kdy Krasopaní mu Věrnosti přísahu skládá,
Nesmírné má potěšení; ale božstvo se směje.
Nedočkavý zas bůh tam dál vede Venuši ksvadbě;
Bohů vystrojených jde zaním hromada hlučná.
Však ona zruk se mu rve, a čím je postele bližší,
Tím mu mocněji odpírá a se sylněji brání.
Až sy vodporu tom (tak šťastná náhoda chtěla)
Poodhrnula klok a bílou odkryla roušku.
Závista však ale muž, vnad božské Miliny hledě,
Čerstvější je je skrýt, než teď se pěstiti sními.
Kposledu pokládá svou choť již nalože, čistě
Připravené a přívětivou chutě záclonu spouští.
11
Zutěšených se tu vnad a krás vždy těšiti tuší.
Božstvo se rozcházý: jakž jest to Chromcovi mílo!
Radostná jest tvář a jasná bohyně každé,
Bohů pošmourná, a naobličeji Marsa
Cos jak zasmušilá se valně mocuje Závist.
Krásou potěšená toho kostela, Láda tu sama
Způsob ukládá, čest jakou vzdáti jí třeba.
Obsluhy pořádá a ustanovuje y svátky,
Zároveň jsouc ona vtom y Kněžna y Bohyně místě.
Jisto, že kdekoli má své Venuše chrámy, tu jejím
Víc hana oltářům, než slušná děje se pocta.
Pěkné děvčata zde, by přidaly ozdobu kráse,
Uličují svých vnad, a zchytrale šperky se fintí.
Která čím koho ví víc dosebe páliti láskou,
Tím se prodává dráž květší bohyni chvále.
Tam žena, nevzpomenouc, že Manželi slíbila věrnost,
12
Jednou coživa jde se scyzým pěstiti mužem.
Dar, jejž zamrzký svůj dostala výstupek, dává
Voběti naoltář, kde mocná bohuje Láda.
Jinde odrodilí zas muži nátury dary
Divoce vyhlazujíc a vymužujíce se sami,
Vženský stroj se přetvořují a v Svatyni Lády
Činí nejnižší, co mrzcý otrocy, služby;
Volně y posvěcují tam pohlaví Žížlile sličné,
To, co stratili již, y to, jehož míti jim nelze.
Odzmilelých než svých cti také bohyně žádá
V Knídě, by nejkrašší vzor čistého vydali ctění.
Ohněm posvatným tam vroucý plameny lásky,
Prosbami vzdychání, a obětí outlota srdce.
Každá uznává vtom šťastném místě se Pěknost
Za Božství a čest se jí tak, jak Milině, vzdává.
Tím kdo posýlá své krásné dívčicy prosby,
Jakby je nášel kní, tak vděčně je shrnuje Láda.
13
Rozkochaných se pár a pár tam vkostele scházý,
Tu se polibujíc, kde Věrnost vládne a Stálost.
Tam sy povzdychují ti, jichžto děvčata kruté
Srdcem zkamenělým jak tvrdá skalina trápí.
Vzdycháním se tam jích velká zmenšuje muka,
Záře chlácholivá jim libé naděje vzcházý.
Bohyně přislibujíc jich ublahoslaviti, měrou
Jejich běd a utrpení, vždy šťastny je činí.
Žehrání, ač jedovatý šíp vstřeluje vsrdce,
Rozjídá se y vněm, vždy vnitř se tajiti musý.
Tajně potřeba snést své milé nápady vrtké,
Jak se přijímá nebe přísný osud a vůle:
Spravedlivějšíť tím, když směle najeho ostrost
Odváží se kdo a smí sy toužit a stejskat.
V Knídě se počítá mezy první bohyně přízně,
Oheň plápolavý a vzteklý milosti zápal.
Srdcem svým kdo míň a kým víc láska zas vládne,
14
Toho Krasopaní vždy zamilostníka sy volí.
Kdo zas necýtí, jak velká lásky je sýla,
Tomu nedovolí vjít dosvé Svatyně nikdý.
Zdaleka posýlá své vroucý bohyni prosby,
Svobodu zamítá, a smutnou nevoli žádá.
Svobody prost chce být, jíž nechce prozbyti, krom ten,
Vkterém lahodivý chtíč sladké Rozkoše dřímá.
Žížlila naspanilé zvlášť v Knídě laskavá panny,
Mímo jiných krás jim tichou daruje skrovnost.
Slušně darem tím y vnady y krásoty kryjíc,
Těm ceny udělují a oněm lahody libé.
Ale zavroucý zas vroucý oddati lásku,
Outlý živiti cyt vsvém čistém srdcy a pouhém,
Slovem y upřímným svůj živý vyznati oheň,
Krok ten nepejří zde žádného děvčete líce.
Samo srdce jen vždy tu šťastnou hodinu určí,
Čitedlnost kdy má daň sladkou platiti lásce,
Kdy až vvytržení má oblahoslaviti svého.
15
Ale bezvnitřní se vzdáti lásky a ohně,
Svévolnáť to věc; tím srdcy se potupa činí,
Bohyně uráží a svatokrádež se páchá.
Amor Knídyčanů zvlášť sobě všímaje, těžké
Šípy vybírá a těmi je hluboce raní.
Zhlídna, že roztomilá se smutí dívčice krutou
Jinocha přísností a darmo klásce ho loudí:
Jejím vzdycháním se pohne a zhašuje plamen,
Vkládaje komočení šíp dořeky Zapomenutí.
Vsrdcých dvou když zas, jichž láska ještě se netkla,
První začíná se prudký vzmáhati oheň,
Tak že utěšená se jim ta proměna líbí,
Sladká svoboda poznechutí, a se očima zběhnouc,
Rychle se zapejří a vtom zběhu Rozkoše cýtí:
Stále vypouští on čerstvé ztětivy šípy,
Rozžíhá y vždy jich oheň vplameny větší.
Nikdý nedovolí, by vroucý stydnula milost,
Buď ji roznítí, neb spěšně docela zhasý.
Nechtě, y natržená by dýl měla tížiti pouta,
16
Chladné lásky a mdlé vždy vroucý zkracuje chvíle.
Schvalně nastrojených tam není hádek a svárů,
Smírů přinucených, ani tužby a žaloby teskné.
Zacházý vše hned ten čas, jak láska se skončí,
Nikdý neuvidí se jiskry ohně, co hasne.
Živější však cyt vždy vábí osoby outlé:
Větší zatírá tu menší vpaměti sladkost.
Vystřelil ztoulu bůh y na Aryandu y Fedru
Střely přešpičaté a hluboce vsrdce je ranil.
Ženy ty láskou teď, teď záštím zůřivě vrouce,
Zřejmě dokazují, jak velká lásky je sýla.
Tak že vystřelený šíp ostrý ztětivy Milka
Záhubivý jest hrom, jímž Zevs svět tresce a kárá.
Venuše pěknooká tam s Milkem zděluje práce:
Lásku vštěpuje Syn, a Matka vnadami mílí.
Děvice navštěvují tam denně Svatyni Lády;
17
Každá posýlá své vroucý bohyni prosby;
Každá vyráží tam vmilé písni a krátké
Prostolibý svůj cyt, jak srdce je, vněmžto se rodí.
Jedna zpívala tak: Má někdy k Tyrsovi milost,
Mocná bohyně! vmém již srdcy docela zhasla.
Královno! nežádám, bys mou zas zkřísyla lásku;
Způsob radč, nechť teď mne pěkný miluje Dámon.
Bohyně překrásná! (tak druhá mluvila tíše,)
Zsyl mne, ještě svou bych tajila jinochu milost.
Načas rozpačitý jsa omé vpochybě lásce,
Vpozdním vyznání tím větší počije sladkost.
Třetí zpívala zas: O slavná bohyně Knídská!
Mně se nic nelíbí teď nežli samota tichá,
Nic než temný háj; teď všecka mě zábava mrzý.
Miluji snad; ach! jistě že mám já Dafnyše ráda!
V Knídě když připadají zas svátky a ročnice slavné,
Jedním v Svatyni jdou y chlapcy y děvčata rázem.rázem,
18
Slušnou chválu a čest by písněmi Milině vzdali.
Než tam nepálí jí kecti oběti žádné,
Chválíc bohyni tím, když osvé zpívají lásce.
Mládenec modrooký, svou drže zaruku dívku,
Takto pronikavým jí hlasem dosrdce zpívá:
Pěknohubou kdyžs zhlíd, ó mocný Amoře! Psychu,
Šípem tím sy se bod, jímžs mé teď poranil srdce.
Stejný stvým můj los, a též mně směje se štěstí:
Tys mé plameny čil a já tvé Rozkoše sladké.
Já sem v Knídě byl sám, a vše, co spisuji, zočil;
Tam sem Temiru zhlíd, tam vní se rozkochal láskou.
Pokaždém ji uvidění, vmém srdcy se šířil
Oheň plápolavý; chcyť tam vté končině milé
Co budu živ sní žít: kdož štěstí mému se vrovná?
Kdykoli vejdeme vchrám; jsem jist, že doněho žádný
19
Člověk nevstoupí, an vvěrné lásce mě předčí.
Kdykoli utěšený zas palác Žížlily vzhlídnu,
Budu myslit a mnít, že má vněm Temira bydlí.
Vzahradě nejkrašší chcy trhati kvítky a růže:
Kvítky vsypu jí vklín a růže zaňadra strčím.
Temira dycháním zas obživovati je libým,
Bude y nosyti vždy: jsouť odemě kvítky y růže.
Snad ji y doprovodím vtu hustou křovinu tmavou,
Vnížto kolikerý se semtam křižuje chodník.
Tam kdy zabloudí....zabloudí... Než mocný Venuše synek
Skrytých tajemství svých vyjevovati mi brání.
20
Vysvětlení slov pozatmělých.
Str.
Bohuje – kraluje co bůh 13
Božstvo – (coll.) bohové 9
Čeře se – malé vlny dělaje po řece 5
Čistonitá – čiře, čistovnitičistovnitě nahá 9
Družina – tovaryšky 5
Hřmitele žena – Juno 7
Hřmitelkyně – to samé 11
Klok – ženský oděv, palla 11
Mílí, míleje – lahodě, zkrašluje 10
Milkuje se – lahodně zacházý 5
Obsluhy – ceremonye 12
Odrodilí – nezdární, svrhlí 13
Ročnice – vejroční svátky, slavnost 18
Rozkochaných – zamilovaných 14
Řeřabí – viz: čeře se.
Skrovnost – mírnost, modestia 15
Svíží – čerstvou 4
Vymužujíce se – osvé mužství se připravujíce 13
Vzor – mustr 13
21