O Pavlíčkovi.

O Pavlíčkovi.
Pavlíček když něco vypravuje, Vždycky říká: namou duši! Pánbůh ví! Vskutku jest to také pravdivý, Dokavád se nedušuje. Š. Hněvkovský.
128 Přídavek k Prozodyi České.
Od první zkoušky mé vhexametřích v prvním sebrání básní a zpěvů vydané, o vzdělání spustlé této básnířské dědiny, kromě J. Palkoviče, vspanilé jeho Můze ze Slovenských hor, letos v Uhřích v Vacově vyšlé, žádný nepokusyl se básníř; čím to jest, nevím. Zdaliže přestávka, (caesura) jíž v Češtině nelze snad tak často užívati jako v Latině; či nedostatek spanilých vzorů (mustrů), čili snad sám můj neohrabaný ještě okus byl jim jako zaodstrašek? Buď co buď příčinou; to se mně zdá zajisté, že ne všecka, jakž někteří zato mají, vina Češtině přičísti se může. Jazyk násnáš netoliko bohatý a zvučný, alebrž y rozmanitý jest a y ohebný. Když v Němčině, jazyku tom, okterém sami Němcy jako Fr. Šiller, jeden znejslavnějších básnířův a spisovatelův Německých, vpředmluvě kpřeložení svému druhé a čtvrté písně Eneidy Virgílovy, praví, že jest hrubý, drsnatý, široký (rozlezlý), neohebný, vrtkavý, gotický, zlozvučný; když pravím, v Němčině bá- [1] sníři vešeckyvšecky skoro způsoby veršův latinských zužívati mohli: čímž více se užívati mohou v Češtině, vjazyku tomto našem, který již přes tři sta let upevněný stojí, a rozmanitostí a líbezností (anaž v schopnosti básníře záleží) žádnému znovějších, aniť tomu Vlaskému nepostoupí? Napřepatou tedy toliko přísnost nové Prozodye, jejíž pravidla nejsou dosavad, jakž potřebí, rozvržená a světlá, vina sčísti se musý, že veršovcy neb básníři, jí se spravujícý, uprostřed těžkostí a překážek nepřemožitedlných, nemohli se pokusyti, metrů u Latiníků zvyklých,zvyklých sprospěchem užívati, a pročež, nežliby vykázané sobě meze pravidel, jakž myslili, jistotných byli překročili, raději celou tuto dědinu zanechali spustlou. Jiní opět, touž prozodyí se řídíce, bezevšeho rozvrhu a slušného ohledu napovahy slabik nepřízvučných a nalibozvučnost, vše zvrub nalíc míchali, tak že uhodíce naprvní slabiku, oniž samojedinou toliko péči měli, ostatních jako věcý zbytečných a ani kzvuku, ani kprozodyi nepřináležejícých sobě nevšímali. Ztohoť pošlo, že my Čechové ani básní vmetrách Latiníkům obyčejných, ani příjemné líbeznosti vpísních, zvláště daktylických, dosavad nemáme. Bodejž přítomná zkouška Českých pouč 2 básnířův, jak se líbezné a rozmanité verše České tvořiti mají!
Pojednání přítomné nic není jiného nežli obšírnější vyjasnění pravidla o Přízvuku. Neshodnemeli se někde vtom, co nebožtík P. M. Pelcl v Mluvníku (Grammatyce) svém vydal; budeť to toliko vpostrannostech; vhlavní věcy zajisté budeme zajedno. Neníť zde oumysl můj, pravidla ona chtíti mudrovati aneb zavrhovati; alebrž toliko vysvětliti a rozšířiti. Kdožť dokáže jasněji, jak vysoce jich sobě váží, jako ten, který se jími spravuje? Uznajíli muži vbásnířství a jazyku Českém zběhlí, co zde přednesu, zadobré; nechť tedy příští básníř ví, čím se má říditi a spravovati.
Praví pak se vdotčeném Mluvníku, vdruhém vydání roku 1798, že první slabika každého slova Českého míti musý přízvuk, tak že každé dvojslabičné slovo (list 204) jest Trochaeus, a každé slovo trojslabičné (l. 210) Dactylus. Podlé tohoto základního pravidla tedy v Češtině jiných noh není, než Trochaeů a Dactylů; ostatních, Latiníkům které jsou vobyčeji, neznáme. Zdaliž pak tomuto tak přísnému pravidlu vyhověti nelze? Tuším že ovšem. Pročťby se přízvuk, 3 an se tam nazývá ostrý, vjistých slovích, nemohl za krátký, vzýti? Má- a můželi který jazyk kratších uvyslovení slabik mítimíti, jakož má Český: aby, ano, bili, tebe a jiná těm podobná? Pročby nemělo básníři dovolíno býti, slov těchto, vverších daktylických, za Pyrrhichie bráti? Jakážťby ztoho proměnitost veršův povstala! Tato však svoboda nikoli vztahovati se nesmí a nemůže na slova dvoj- a trojslabičná, vnichž druhá slabika se prodlužuje. Tak chtělli někdo užiti slova milá, za Jamba, neb zacházý, za Bacchia, veliceby pochybil. Neboť nadřečená slova dvojslabičná tratí vverších daktylických svůj přízvuk, poněvadž je předcházý slabika přízvučná, buď sdlouhou přihláskou, buď zmnohých složená hlásek*), kterážto slabika přízvuk ostrý dru- ——— *) Já kladu přihlásku za Vokálu, neb obyčejně tak nazvanou samozvučku, a hlásku za Konsonanta neboli spoluzvučku, zatou jedinou příčinou, že my v Češtině máme slova, která se bez Vokálu vyslovují, up.: mls, trs, vlk, hrst. Kterak tedy mohou se Konsonanty,Konsonanty jmenovati spoluzvučky, když vnich žádný Vokál není, skterýmby spoluzvučely neb zněly; a kterak opět Vo- 4 hé jí následujícý slabiky ksobě přitahuje. Tak položiti se může: – U U – U U – V Knídě je bůh: jemu nechť. Slabikať bůh, jsouc přízvučná a dlouhá, přivlastňuje sobě ostrý přízvuk slabiky jemu, a činí ji krátkou. Nikoli ale – U U – Dívko milá! Proč ne? Poněvadž slabiku mi předcházý slabika nepřízvučná krátká ko, která, jsouc krátká, přízvuku ostrého slabiky mi ksobě přitáhnouti a tím samým jí zkrátiti nemůže. Zatouž příčinou nelze položiti: – U U – – Krása zacházý. Neboť slabika sa, jsouc krátká, nemůže sobě přisvojiti přízvuku slabiky za, a tak nesmí slovo zacházý za Bacchia, ale musý se za Molosa, ani slovo milá za Jamba, ale musý se za Trochaea vzýti.
Takliby ale slova: potoků, vysokým, vpředřečené případnosti, když je ——— kály samozvučky, když y Konsonanty bez Vokálu se kladou; up.: k, s, v, z. Toť obé Němcům y Latiníkům scházý. Nemotorně tehdy tuším přeložily se do Češtiny Vokály vsamozvučky, a Konsonanty vspoluzvučky. 5 předcházý slabika dlouhá neb slovo jednoslabičné zvíce hlásek složené přízvučné, nemohla za Anapoesty se bráti? Dobře klademe: upotoků, podvysokým, za Chorijamba. Zdaližby y také tak dobře bylo: – U U – U U – – U U – U U – uspanilých potoků? podstromovím vysokým? Kde jest slovo dvojslabičné, tuť jest lehce kspomožení; up.: – – – U U – chudou zachalupou, čerstvých upotoků; kterakž ale jináč, když jsou obě trojslabičná? – U U – U U – podstromovím vysokým, čili – U U – U U – vysokým podstromovím? Jakž posledně stojí, takťby ovšem podlé pravidla přízvučného, oněmž svrchu zmínka, státi mělo. Zdaliž se to ale vždy dělati dá bezuražení sluchu? Proč zření se má bráti naprvní toliko a ne y na ostatní slabiky? Když pozor se má dáti na slabiku, která se přizvučuje, proč ne y natu, která se prodlužuje? Plyneliž to zpřirození jazyka našeho, že každé slovo dvojslabičné jest Trochaeus a každé trojslabičné Dactylus? Otom tuším lze pochybovati. Totoť jest skoro jediné, což všem nové prozodye nepřátelům zvětší částky naurážku bylo. Vslově dávala, vyslovují dvě poslednější slabiky docela 6 jináč nežli v dávává; v stálý (muž) poslední jináč nežli v stály (ženy). Bezbázně uražení sluchu všecky slabiky v dávává y v stálý prodloužiti mohu, ano y musým; ne tak v dávala ani v stály. Zdaliž tedy bezevšeho ohledu naslabiky popřízvučné jdoucý, dávala a dávává, stejně za dactyly, a stálý a stály za trochaei bráti se mají a mohou?
Zajisté napodstatný rozdíl tento mezy dlouhými a krátkými přihláskami, co nejvejš pozor dáti musý básníř, tak jako naprvní slabiku přízvučnou, nechceli upadnouti vjisté nebezpečenství, že skrze přesazení slabiky nanepříslušné místo, urazý outlý sluch Čecha, krajana svého. Ovšem budeli chtíti pravidla prítomnápřítomná všemožně zachovávati, zpočátku, než sy je osvojí, těžký bude míti klouskání ořech; ale labor improbus omnia vincit. Ustavičným cvičením (nulla dies sine linea) všecky překážky, byť se zdály sebe větší, vmále zmizejí. Kdož však ovzdělání básnířství a povinnou obecníka nedbá šetrnost; libujeli sobě více pohodlí než slávu, množství více než dokonalost, tomu Horác do Svatyně básnířství vjíti brání, volaje: Odi profanum vulgus & arceo. Ten ale, kdo sživou čitedlností a oboha- 7 cenou fantazyí, (obrazností?) jímiž chuť a přirození vládne a je spravuje, lehkoplynné spojí veršování, lahodnou se kojiti může nadějí, že dokud Čech Čechem bude, básně jeho včerstvé pokvetou paměti, a tomu lze o sobě řícy s Horácem:
Exegi monumentum aere perennius.
Zrozličnosti přízvučných, dlouhých a krátkých slabik povstává proměnitost noh prozodyckých. Dříve pak než o nohách jednati budeme, vizme, co to jest
Přízvuk.
a) Přízvuk jest sylnější hlasu pozdvižení (ne protažení) vprvní slabice každého slova českého: voda, dobrota, holubice. N. Rus přizvučuje (ne prodlužuje) vslově voda, poslední slabiku: vodá; Polák vslově dobrota, poslední: dobrotá. b) Pravidlu tomu podrobiti se musejí všecka cyzý zadomácý přijatá slovce: baroun, nátura, kometa. c) Slabika první v slovích dotčených slove přízvučná; ostatní jsou nepřízvučné dlouhé neb krátké. 8 d) Přízvuk vslovích: dávala, líčiti, můžete, jest prodloužný; v běhati, čepiti, dělati, ostrý. e) Vslovcy hraditi, přízvuk má slabika hrad; v zahrada, slabika za; v dozahrady předsloví do: vevšech těch slovích vždy slabika první. f) Jednoslabičná předsloví přitahují ksobě přízvuk; v dělati má přízvuk slabika dě; který ale tratí v dodělati, nadělati. g) Vté případnosti trojslabičná slova y svůj prodlužný přízvuk v Infinitivu tratí. Tak jest z dáti, dodati; z bráti, dobrati. h) Též y rozuměj o slovích jednoslabičných samostatných. Tak jest z pád: nápad, západ. i) Slovce ne přitahuje také ksobě přízvuk: nedati, nedal, nehodil. k) Jednoslabičná přísloví přitahují ksobě přízvuk vslovích samo- y spolustatných: zalesy, dovysokých. l) Víceslabičná předsloví zanechávají přízvuku slovům, před kterými stojí: proti pánu, mezy ploty, vedlé řeky. m) Též y rozuměj o předslovích: skrz, dle, krom, blíž, poněvadž se užívají za skrze, podlé, kromě, blíže. 9 n) Poněvadž pak ale dlouhé a krátké přihlásky již vsamém přízvuku rozdíl činí mezy prodloužným a ostrým; poněvadž slabiky, když se vverši tak kladou, jakž se vyslovují, přemilou působují líbeznost; poněvadž dobrá vejslovnost vkaždém jazyku toho žádá, aby se pozor dalo naslabiky dlouhé y krátké, zvláště vjazyku českém, v němžto mimo přízvučnou y najiné v slově slabiky dlouhé y krátké přehojnost máme, tak že (ne jako Francouz, který jednu toliko a to poslední slabiku vždy prodlužuje: parler, fidelité; ani jako Němec, který buď první slabiku: Stürme, buď druhou dlouhou činí: Verdruß) y mnohé čtyřslabičné slovo (vláčívává) prodlužujeme, a jiné (dočiniti) zkracujeme, následuje, že učení nové prozodye na hlavní toliko přízvučné, bezohledu naostatní, založené slabice, nebylo dostatečné, veršům tu dáti líbeznost, zvučnost a proměnitost, kjichžto jazyk náš nadjiné schopný jest, a básnířství kté přivesti dokonalosti, kteráž se mu dáti může. Přítomné kratičké pojednání poněkud snad ktomu napomůže.
10 O nohách.
Noha jest částka verše, jistým slabik počtem a pořádkem obmezená; aneb: jest jistá slabik a jích času míra.
Slabiky mimo přízvučné, jsou dlouhé, vkterých dlouhá neb složená přihláska, a krátké, vnichž krátká jest přihláska.
Znamení dlouhých jest – , krátkých U.
Nohy jsou dvoj- troj- čtvero- slabičné.
a) Nohy dvojslabičné jsou: Spondaeus – –: dává, líhá, stoupí, cýchou, lhářů. Pyrrhichius U U: ano, dala, nese, ruka, syce. Trochaeus neb choraeus – U: dáti, kráva, lůže, prkno. Jambus U – : ty víš, že dá, a vzal.
b) Trojslabičné nohy jsou: Molossus – – –: dávává, líhává, horoucý. Dactylus – U U: dávati, líhati, čepiti. Anapoestus U U –: že to dá, co sy máš. Bacchius U – –: my dáme. 11 Antibacchius – – U: líháme, já stála. Creticus – U –: zbíraní, záhubný.
c) Čtveroslabičné nohy jsou:
Dispondaeus – – – –: bláznívává, vláčívává. Dichoraeus – U – U: zákoníky. Chorijambus – U U –: roztomilý, modrooký. Jonicus – – U U: dáváteli. Paeon – U U U: záviděti. Epitritus – – – U: klátíváme.
O nohách dvojslabičných.
Spondaeus.
Spondaeus jest noha ze dvou slabik dlouhých složená. Jestiť dvojí: A) Přirozený, kde obě slabiky jsou dlouhé: číhá, dává, házý, bílí, hrůzám, stálou, krásným, sádům. Sem také patří: a) dvě jednoslabičná dlouhá slova: já dám, pán stál. B) Prozodycký, kde obě slabiky, první právem přízvuku, a druhá vzhle- 12 dem prodloužení, jsou dlouhé: běží, bohům, černá, kravám, svatý. Sem zase patří: a) dvě jednoslabičná slova, která buď nemají žádné přihlásky, buď mají hlásku zpředu neb zzadu: strč prst, čert vzal.
Pyrrhichius.
Pyrrhichius jest noha, vkteré obě slabiky jsou krátké. Sem patří:
A) Všecka jednoslabičná slovce o jedné hlásce snásledujícý přihláskou: žeže, ty, by, se. B) Všecka dvojslabičná slova o jedné hlásce mezy dvěma krátkýma přihláskama: aby, ani, asy, oba, oko, ucho. C) Všecka dvojslabičná slova, vkterých vkaždé slabice zajednou hláskou následuje přihláska krátká: běže, čili, dala, jeli, kolo, lezu, mělo, pere, syce, žena. Ačkoli tyto Pyrrhichii jsou nejčistší, básníř předce slušné svobody y zde užiti, a za Pyrrhichie bráti může.může D) Všecka dvojslabičná slova, která spočátku (ne však nakoncy) více nežli jednu hlásku mají: všudy, žleby, mnoho, brachu. 13 E) Všecka slova dvojslabičná, vkterých mezy první a druhou přihláskou krátkou jediná stojí hláska, snásledujícý nakoncy hláskou: okem, dodal, bolen. F) Všecka slova a praeterita, která na koncy mimo l jedinou mají hlásku: mysl, bodl, četl, sekl, vezl.
Vtom mdlý padl v Psyšino lůno.
Pozn. Včasých minulých může se konečná čtena l vynechati:
Byť ji y líp y mocněji stisk, se čeře a pěně, Vodou řeřabatou se sám vždy výšeji vspíná.
Jambus.
Jambus jest noha, jejíž první slabika jest krátká, druhá dlouhá. Poněvadž ale v Češtině druhá slabika nikdý přízvučná býti a tím samým na začátku státi nemůže: následuje, že Jambický verš vždy sjednou slabikou krátkou neb dlouhou začínati se musý.
Tuť trávu skot a lidé berou zelí, Chléb proposylu, víno proveselí. Sebr. II. I. 93
14 Ty chováš mnohá stáda ovec bílých, Tam navýsostech, posvých pastvách milých. Tu vesele je pasou muži sylní Svých oveček a píšťal rovně pilní. J. Palk.
Trochaeus.
Trochaeus jest noha, jejíž první slabika jest dlouhá, druhá krátká. Sem patří:
a) Slova dvojslabičná, vkterých první slabika jest dlouhá a druhá krátká: bíti, čísti, kouzeň, kázeň, léto, hnouti, zýma. b) Slova jednoslabičná dlouhá, zakterými jde jednoslabičné krátké: dámli, zná se, ví to. c) Slova dvojslabičná, vkterých buď prvníprvní, buď druhá slabika jednu neb více hlásek nakoncy má, sposlední přihláskou krátkou: prkno, hrstka, milost. Pozn. Vverších trochaeických nedává se hrubě pozor narozdíl mezy Spondaei, Pirrhichii a Trochaei. Neboť vtěch verších každá noha zedvou toliko slabik pozůstává; a poněvadž napřízvuk, jakožto nanejhlavnější sla- 15 biku, přední pozor dáti se musý, následovně naslabiku mezy dvěma přízvukama ležícý, buď sobě krátká neb dlouhá, hrubě zření se nemá. Dobře tedy zpívá V. Nejedlý:
Smocý Boží Vpoli zboží Počíná mi zrát. Nemám mnohomnoho: Což je ztohoztoho? Směle mohu spát.
Kyž je možná blíže tebe býti, Světu nestálému výhost dát! Vnebi stebou rozmlouvati smíti, Dnesbych ještě letěl rád! Š. Hněvkovský.
O nohách trojslabičných.
Molossus.
Molossus jest noha, vníž všecky tři slabiky jsou dlouhé: ouvínů, dávává, číhává, zbírání, horoucý, rozmlouvá.
Lehkých nakřídlách všudy libou pokraji vůni Roznáší.
16 Dactylus.
Dactylus jest noha, vníž první slabika jest dlouhá a ostatní dvě krátké. Sem patří: a) Slova, vkterých první slabika dlouhá, ostatní dvě krátké, kdežto každá zjedné hlásky y přihlásky pozůstává: knížata, líčiti, číhati, dávati, bouřiti, káleti.
Stolili, aniž jim radostných hodů žádalo srdce. Palk.
b) Slova, vkterých první jest prozodycky dlouhá, ostatní krátké: lahoda, rušila, telata, sahati.
Kroupy se sypaly, rachotil stromhrom, Vichrové lámali zkořene strom. V. Nejedlý.
c) Slova, která mezy prostřední a poslední přihláskou dvě hlásky mají: musydlo, nebesky, poslechni, stálosti, zbytečně.
Hynuli, nechtíce ovlast svou bdít, Svévolně, mečem jichž nemohli sstřít. J. Nejedlý.
d) Slova, vnichž l neb r druhou slabiku končí: zavrcy, zavlhly. – – Aby se rády Měly a povrhly škodlivý boj. Hněvk.
17 e) Slova, ana se hláskou skončují: mordoval, oblakem, vyslyšev.
Cýtíme plápolat srdce a plésat. Hnevk.Hněvk.
f) Spolustatná slova vdruhém a třetím vyjití počtu jednotlivého (numeri singularis)numeri singularis), jichžto první slabika buď má dlouhou přihlásku, buď před druhou několik hlásek stojí: stálého, krásnému; čerstvého, stkvostnému.
Jistěťby babského srdce musyl a ničemný býti Palk.
g) Nejen všecky Trochaei, zakterými jednoslabičné krátké slovo následuje: báti se, dávno-li, víte že, dejte mi.
Láska je nasvětě pára a dým. V. Nej.
h) Alebrž y všecky Pyrrhichii vtéž případnosti; poněvadž jako prvé prodloužný, tak zde zostřený daktylus povstává: mnoho-li, zdalibyzdaliby.
Věda, že nezhyne jediný vlas. Mnich.
i) Předsloví přitahují ksobě zde jako všudy jinde přízvuk: naněho, před lety, zahory.
Vyšla sy zjizby již napole ven. Kuča.
k) Tři jednoslabičná slovce, znichž první jest buď dlouhé, buď zostřené, o- 18 statní krátké: byť ji y, což je to, kyž ti to.
Vyjděte zetmyzetmy, Vníž ste se krčily. Kuča.
l) Pyrrhichius nejen pokaždém y prozodycky dlouhém jednoslabičném slově: krom toho, zná tebe.
Vím ale, mušky že netresce lev. Kuča.
m) Ale y pokaždém chorijambickém slově: utěšená doba.
Přívětivou chutě záclonu spouští.
n) První tři slabiky každého chorijambu: přívětivý, utěšení, upotoků.
Oni předěšení a bázlivě šetříce krále. Palkovič.
o) Vslovích pětislabičných pozor dáti sluší nadlouhou přihlásku, kde stojí, neb nasběh hlásek; tak jest: α) Vslovích: rozhněvaného, popěněnými, rozložitému, neobyčejný, obyvatelstvo, dactylus vprvních třech;
Ven y božskému obět vyvedli Dalekostřelcy. Palk.
Okem zlednatělým jích naradovánky se dívá. Puchm.
19 β) V: odpočívaje, rozschovávati, v posledních třechslabikáchtřech slabikách:
Radostná jest tvář a jasná bohyně každé, Bohu pošmourná, a naobličeji.naobličeji Marsa.
γ) Vslovích, vkterých ani dlouhá přihláska, ani žádný sběh hlásek uprostřed není, dactylus dle líbosti, na prvních neb naposledních třech slabikách položiti se může: – U U – U U – opravovati se zdá; neboli: – – – U U – opravovati chce.
Nato mu, slzy lejíc, odpověděla Thetis. Palk.
Skrytých tajemství svých vyjevovati mi brání. Puchm.
p) Též y rozuměj o slovích šesti- a více- slabičných. Tak vslově: oblahoslaviti, neopovrhuje, jsou dva dactyli; poněvadž v oblaho-, neopo- běh verše ničím se nezadržuje. Vslově nesrozumitedlný, bera je za šestislabičné, budeš míti vprvních třech slabikách daktyla: – U U – U – – U – U – nesrozumitelný (jakož y tři trochaické nohy: nesrozumitelný). Bera je ale za sedmi- 20 – U U – U U – – U U – U U – slabičné, budeš míti dactyla a chorijamba: nesrozumitedlný. Takť y skanduj: Nabuchonodosorův. Za dactyly můžeš ještě bráti, včas nouze.nouze
q) Slova, která majíce druhou y třetí přihlásku krátkou, vposlední vycházejí na dvě hlásky: zamilost, pálčivost.
Snadbych výtržnost spatřila Agamemnona krále? Palk.
r) Všecky Cretiky, napřihlásku dlouhou vycházejícý, když jích následuje slabika dlouhá; kdežto poslední v Cretiku slabika skrze následujícý dlouhou poněkud své prodloužení tratí.
Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně.
Antibacchius.
Antibacchius jest noha, kdežto dvě první slabiky jsou dlouhé, poslední krátká: – – U: já stála, líháme. Posledního Antibacchia (líháme) nelze užívati, leč se kněmu přidá slabika zpředu, a tuť jest Epitritus: – – – U, sprolíháme; neboli zzadu; a pak jest Jonicus: – – U U, líhávali.
21 Creticus neb Amphimacer.
Creticus jest noha, vnížto první a poslední slabika jest dlouhá, prostřední krátká: – U –, příznivý, soužení, toulavá, nebeský. Veverších Trochaických vždy za Kretikem jednoslabičné slovo následovati musý:
Musylo mu arcy být Vrukou čertových as teplo. Veliký strach musyl mít, Co ho neštěstí tak kleplo. Hněvk.
O čtyrslabičných nohách.
a) Dispondaeus jest dvojnásobní Spondaeus – – – –: cýtívává, klátívává. b) Dichoraeus jest dvojí Choraeus neb Trochaeus – U – U: závidíte, odpovídal, nadvojáky. c) Chorijambus jest složen z Trochaea a Jamba; aneb: jest Dactylus s následujícý slabikou dlouhou, – U U –: přívětivá, zazelená, modrooká.
22 Poznam. a) Poněvadž předsloví přízvuk ksobě přitahuje, tedy mohou trojslabičná samo- a spolupodstatná slova, jejíchžto první dvě slabiky jsou čisté Pyrrhichii, a poslední dlouhá, za Chorijambi se vzýti: dokole-nou, nanebe-sých, zaboha-tým, upoto-ků. Vtéž případnosti b) Slova čtyrslabičná složená tratí jak vprvní slabice slova předního své prodloužení, (ovšem ale ne vždycky) tak vdruhém svůj přízvuk, a jsou čisté Chorijambi, ač veverších Trochaických za Trochaei bráti se mohou: modro-oký, kraso-paní, kraso-bylou, krupo-bití, kože-luzých, vino-palů.
Jonicus.
Jonicus jest noha, kdežto dvě zpředu slabiky jsou dlouhé a zzadu dvě krátké: – – U U, dáváteli, sloužívala. Nohy té lze užívati:
a) Veverších Trochaických místo dvou Trocheů:
Kde sme písně lásky zpívávali. Hněv.
23 b) Veverších Daktylických, když se přidá krátká slabika zzadu: sloužívala mu vždy. Nebo zpředu: vydáváteli; a tuť povždy povstává Spondaeus a Dactylus.
Paeon.
Paeon jest noha, vníž první jest dlouhá, ostatní krátké: – U U U, záviděti.
O Paeonu to též rozuměj, což o Jonicu řečeno bylo.
Epitritus.
Epitritus jest noha, kdežto první tři jsou dlouhé, a poslední krátká: – – – U, klátíváme.
Mímo tyto nohy máme ještě jiné, zvláště takové, které bezvelikého uražení sluchu ani za Dispondaei, ani za Ditrochaei bráti se nemohou: omámený, nenávidím, kohoutových, uznávají, uchvácených. Což stěmi tedy učiní básníř? Y nechť přidá spočátku nějakou slabiku (dovolíli toho verš) a bude 24 míti přezvučný Trochaeum a Creticum: neuznávají, odkohoutových.
O Verších.
Verš jest řeč neb promluva jistým způsobem, počtem a pořádkem noh obmezená neb svázaná. Veršův rozličné jsou Species:
a) Hexameter jest verš šestinohý, jehož pátá noha jest Dactylus, šestá Spondaeus neb Trochaeus; ostatní nohy dle líbosti Dactyli a Spondaei promichovati se mohou. Schema jest:
– – / – – / – – / – – / – U U / – – U – U / – U / – U / – U/ – U U / – – U
Zvlasů páchnoucých ji božská prozradí vůně. Tento dle Zevsa se posadil vradostné slávě a zpouře. Palk.
25 Zposledního tohoto verše jest viděti, že mu Caesura scházý. Jest pak Caesura (přestávka) slabika pokaždé noze zanechaná a zpřední nohy hlasu jako uťatá; up.: vyvole-ným, by-svým, kdežto ným a svým jsou přestávky. Přestávka jest:
a) Polotrojka (Trithemimeris), která leží na druhé noze: odváží. Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest ží (vodváží) přestávka polotrojná.
b) Polopaterka (Penthemimeris)Penthemimeris), která jest natřetí noze: Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest kdo přestávkápřestávka polopaterá.
c) Polosedmerka (Hepthemimeris)Hepthemimeris), která leží načtvrté noze: Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat. Zde jest smí přestávka polosedmerá.
d) Bukolika, jest když kpolosedmerce přidají se dvě slabyky krátké. Odváží se kdo a smí sobě toužit a stejskat.
26 Máli verš býti dokonalý, musý se přestávka vždy aspoň jednou sslušnou proměnou položiti. Mohouli tedy Palkovičovy Hexametry, (jehož však Musa všem předce milovníkům básnířství českého se zalíbí) za opravdivé Hexametry se vzýti, který bezohledu naslabiky dlouhé (maje zření toliko napřízvučné) přezřídka kdy přestávku klade?
Nyní je zpálil kmet napole-nách a červeným vínem Zkropil: jej obstáli jonácy svidlemi pětizubými.
b) Pentameter má noh pět; první dvě jsou Spondaei neb Trochaei neb Dactyli spřipojenou přestávkou dlouhou; ostatní dvě nohy jsou Dactylus a Chorijambus. Verš tento vždy se spojuje s Hexametrem. Schema jest:
– U U / – U U / – / – U U / – U U / – U – – / – – / – / – U U / – U U / – U
27 Nevím, Bohdale můj, co psáváš tolika holkám; Vím, že žádná však ještě ti nepsala nic. J. MitlovicMetlovic.
c) Glykonycký verš pozůstává z Spondaea a dvou Daktylů. Jeho Schema:
– – / – U U / – U U
Krásná povstala dennice.
d) Asclepiadský verš pozůstává z Spondaea a Chorijamba; pak zdvou Daktylů. Viz Schema:
– – / – U U / – / – U U / – U U
Líbá roztomilou mládenec dívčicy.
e) Falécký verš jest složen z Spondaea, Dactyla a tří Trochaeů; Schema jest:
– – / – U U / – U / – U / – U
Račte píti a dobrou vůli míti. Vsladké rozkoši bezstarosti žíti. Konáč.
28 f) Alkmanský verš má vsobě tři Daktyle a Trochaea neb Spondaea; Schema:
– U U / – U U / – U U / – –
Strašlivě ponebi křížil se bleskot, Skály se pukaly, rachotil třeskot. V. Nej.
g) Pindarský verš pozůstává zdvou Daktylů a zdvou Trochaeů neb Spondaeů; Schema jest:
– U U / – U U / – – / – –
Pohleď ó děvče! jak opět nyní Krajina šaty sy nové činí! Kvítky a byliny vjarní čas Pěkně se vdolině rodí zas.
b) Adonský verš jest složen z Daktyla a Spondaea. Schema:
– U U / – –
Děvčata, víno, Věř mi, ó Býno! Bídy tě zbaví, Oblahoslaví.
29 i) Safický verš jest složen ztřech veršů pětinohých, a čtvrtý jest Adonský; vtěch třech první dvě jsou Spondaei neb Trochaei; pak přestávka s Pyrrhichiem; potom dva Trochaei; Jehojeho Schema jest:
– – / – – / – / U U / – U / – U (třikrát) – U U / – U
Ctný a dobrý muž, co se šlechtí ctností, Zdaž se má co bát jedu, krutých zlostí? Čistým duchem svým, všudy, kam chce, projde, Kraj světa dojde.
Poněvadž však přestávka veverši tomto, zvláště vbásni delší, převelikou působí těžkost: mnozý namísto přestávky a Pyrrhichia, kladou Daktyla. Tak Jiří Palkovič klade nadruhé noze Daktyla, zpívá:
Kdo mé Libušky líčka liliová Šlechtí růžemi? kdo jí malinová Ustka maluje? odkudž tílko krásné, Očičko jasné?
V. Nejedlý natřetí noze:
30 Šťastný jak bůh mládenec slouti může, Jemuž natvém pohledu kvetou růže, Milou lásku zjevuje srdce věrné, Očičko černé.
Byť pak ale nějaká proměna veverších byla, pokusyl sem se všlepěje P. Klopštoka, přeznamenitého básníře Německého vkročiti a tento verš složiti takto:
– U U / – U / – U / – U / – U – U / – U U / – U / – U / – U – U / – U / – U U / – U / – U – U U / – U
Prozřelo jaro! všecko život čije, Kvítím louka a strom se květem krýje; Jasně sloní nebe a vší se země Raduje plémě.
k) Horacyanský verš pozůstává zčtyř veršů; prvních dvou veršů první noha jest Jambus, druhé dvě Trochaeus neb Spondaeus, a ostatní dvě Dactylus; třetí verš pozůstává z Trochaea, Dactyla a Trochaea; a 31 čtvrtý zdvou Daktylů a dvou Trochaeů. Takť skoro jsou y Alkaické verše. Schema jest:
U / – U / – U / – U U / – U U U / – U / – U / – U U / – U U – U / – U U / – U – U U / – U U / – U / – U
Věř Besto! vctnosti člověka stálého Lid ani vzteklý, kzlosti ho nutkaje; Ani zpurného oko Tyrana voumyslu nerozkejvá.
Nechť větry fučí pomoři bouřlivém, A hrom zle tříská soblaku černého; Nechť svět třaskna se svalí, Bezstrachu vrozvalinách se pohřbí.
A. Puchmajer.
E: av; 2002 32