Volení.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Volení.
Ať Hrdku pyšnou, kvůli věnu, Jenž nouzy zdá se výhost dát, Kdo chce sy volí zasvou ženu, Kdo chce sy hledí oni drát: Vmém srdcy nepůsobí změny, A nemá sjměním žádné ceny. Též Pinky, jejíž příbuzenství A povyšený slavný rod Mně mohlby pomoct kdůstojenství, A přeskočiti mnohý schod, Mé srdce nechce rozmanité, A hrdé, příliš šperkovité. Ne Květku vmnohých kněhách zběhlou, Jenž libě hrát a zpívat zná; A zacházeti umí sjehlou; Ať též sy oni, kdo chce, dbá. Ta jest mi tuze usměvačná, A chlubná, žvavá, uštěpačná. Též Důrku, jejíž krásy chvála A pověst táhne hochů roj, Byť pak se sebe lepší zdála, A nejnovější nesla kroj: Předc nechcy zatu krásy cenu Ji sobě zvolit zasvou ženu. 30 Ach! tebe Bělo! srdce volívolí, Ač nejsy nejkrásnější zvšech; Ač nemáš vjmění statek celý, A nečetla sy mnohých kněh: Ač nejsy zvysokého rodu, Předc nemáš přitom žádnou škodu. Však prázdna pejchy, nádhernosti, A jiných zzvyku jdoucých chyb, Jest tichá, šetří sobě ctnosti, A nescházý jí bystrost, vtip. Ji jedinou sy srdce volí; O šťastný budu, jestli svolí! Šeb. Hněvkovský.