Oda na Jana Žižku z Trocnova.
Kdo zvláště předčí vboji nadvlastence,
A vlasti slavně poslouží;
Ten nezvadlého, bobkového věnce,
A písně chválné zaslouží.
Čímž lépe se mu odslouží?
O blaze mně, můj duch že toho muže,
An vchrámě živé Paměti
Se bude věčně třpytěti,
Y rekovné y slavné činy může
Teď věrnou písní opěti.
60
O Žižko! první mezy Čechy reku!
Ty hrozný Husův mstiteli!
Cos kslávě vlasti, vlítém boje vzteku,
Těch potřel všech, co hleděli,
By zhasnouc, zašla vpopeli.
Tys důkaz jasný všemu podal světu,
Co, láskou kvlasti ztuženo,
To České může rameno;
Y mužstvím tvým (ó bodejž vstálém květu!)
Jmě České bylo zvěčněno.
Ha! což to vidím? nač ta Němcův hejna,
Ten koní dusot, zbraní zvuk?
Zde statný Odry bydlitel y Rejna;
Tu valný horačiny pluk
Se s Alp a s Apenýnu shluk;
Kam chvátá Uher, soused bratra Lecha?
Kam cviční nesou Sasycy
Y ostrý meč y sudlicy?
Ti všickni naodpapežence Čecha
Svou mužnou zbrojí pravicy!
61
Již zástup ten se (probůh!) do Čech valí,
Jak černá mračna kobylek.
Kdož naty zhoubce, tvé co štěstí kalí,
Dá tobě, vlasti! posylek,
A volný oddech, odchvilek?
To hlučné vojsko, ano vztekem supá,
Jak povodeň se rozlije,
Co zaskočí, to vyžije;
Jich hřmotné koňstvo,koňstvo luka, rolí zcupá,
A řeky valné vypije.
Tu,Tu hlas tvůj, Žižko! povší vlasti jdoucý,
Všech věrných Čechů posvolá,
Kdož mužné ruce, srdnatosti vroucý,
A tomu ohni odolá,
Co vsrdcých jejich plápolá?
Jakž hoří chtiví naty cyzozemce!
Tys přišel, zhlíd, se postavil,
A šik svých Čechů opravil;
Jak vicher plívy, rozprášil sy Němce,
A sebe s Čechy oslavil.
62
Ty Žatecké až podnes stojí planě,
Y Brodské stojí rozhory,
Kdes, jak chrt prudký plaché žene laně,
Hnal, srekovnými Tabory,
Ty baby Němce zahory.
Tvůj Žižkov pyšné připomíná Praze,
Jak tvář se její vzjasnila,
Když Sasy kolit,kolit spatřila,
A tím (již těžce oddychajíc) blaze
Dchu volnějšího nabyla.
Teď v Němcých, mstě se, zato pohanění,
Že Šváb se do Čech vyřinul,
A Hus, Čech slavný, tam, kde Rejn se pění,
Tak přehanebně zahynul,
Svůj praporec sy rozvinul.
Vy Saské svědčte, Záchebské y valy,
Y Rakouské vy pahorce!
Jak, svysokého sochorce,
Stím Českým lvem tam chlubně plápolaly
Ty pěkné České praporce!
63
Tu Sláva jasná, hlučnou držíc troubu,
A naperutech Pověsti,
Tvých mužných činů milou letí chloubu
Všem světům vznámost uvesti,
A rozhlasem tě roznesti.
Kde vvojště strašné zahučí tvé jméno,
Tam zatím zvukem, vzápětí,
Hned strach a hrůza zaletí.
Tvým již je jménem vojsko ochromeno,
A než tě zhlídne, vrozvětí.
O Žižko! slavný (ktomu slepý!) reku!
Vždy, jako věrná družina,
Se natě smálo, vkrutém války jeku,
Ač zrádná, Štěstí, Ženina.
Kde rovný tobě hrdina?
To štěstí svrhlo reka Hanybala,
Ač slavné potřel u Kany
Ty lidohromce Římany;
Tys vždy a všudy, kde se bitva stala,
Zbil škodné Čechům Germany.
64
Tak jasným slávy osloněný bleskem
Když domů, světu kzávisti,
Se vítězným a hlučným vracel vřeskem,
A namilé nes ratisti
Čech hojné z Němec kořisti:
Jakž radostným tě každý vítal hlasem,
Kde který Čech byl vlastenec,
Muž, dítě, panna, mládenec:
A bobek tobě vděčná vlast tím časem
Y růže vila uvěnec.
Ach! jakžs ten věnec, vstřevách vlasti brodě,
Svých bratří krví pokropil,
Kdyžs potom zle, vše lidství ssebe shodě,
Se zbraně nani uchopil,
A dost jí želů natropil!
Načs zemanům a mnichům páchal škodu?
A, pustě vzteku otěže,
Hnal natvrze a navěže?
Čis mněl, že jest to ještěrčího rodu,
Zde pověr,pověr skrejš, tam loupeže?
65
Vtěch rozvalinách, které smělce nutí,
An vně se pustí, koutěku,
Cos přehrozného dnem y nocý kutí:
Tyť podadí, věk odvěku,
Vždy strašný obraz člověku.
Jak strašně větry šimějíce hučí
Skrz ty tvé zhouby paměti!
Tu často vnocy slyšeti,
Když hrozná vtmavé sova díře skučí,
Hu! Duchy smutně upěti.
A. Puchmajer.