Na smrt Pana Františka Martina Pelcla.

Na smrt Pana Františka,Františka Martina Pelcla.
Hodina tvá padla; rozlučují Stvými milými tě andělé. Slzy dobrých lidí posvěcují Výborného pravdy ctitele. Byl, a není; vnesmrtedlné kraje Odebral se zhrubé temnosti; Odměna kde pročistou ctnost zrajezraje, Stkví se vvěčné jasnosti. Pravdy ctitel, přítel svaté ctnosti, Vlasti své syn neporušený, Jasným okem vsvětů prostrannosti Hledí bludem nezakalený. Mijí tma, a slunce světlo čisté Na příběhy světa vylívá; Pravda prošlých věků vtváři jisté Krásu předním odkrývá. 98 Sláva klesá vprach, a ztmy se vine Krása vnezkalené jasnosti; Zlato, trůn, a marná chlouba hyne, Příběh stojí vnahé tvářnosti. Šelmu, byť ho jako Boha ctili, Stavícý mu chlapi oltáře, Podvody a vraždy zohavily, Zděné na ctnost žaláře. Pravda čistá vsvatém rozhorlení Trhá šalbě stváře zástěru; Pára mijí – ó div! tvář se mění, Oko jasné vidí nevěrunevěru, Katy, srdce jedem nakalená, Národy a země hynoucý, Místo slávy města rozbořená, Mor a peklo horoucý. Pravá sláva čistým bleskem světy Proráží. Kam syvá prchla noc? Darmo podvod hyzdí krásné květy, Plije jed zlých protivníků moc; Jako slunce vmilé kráse stojí Mírná sláva světy blažícý; Láska, srdce dobrota ji strojí, Lidé štěstím slzýcý. 99 Vzpoustě světa hrdý vítěz hyne. Kam se jeho věčnost poděla? Jak den zštěstí národu se vine Věčnost milostného anděla. Šťastní lidé díky vroucý rosý, Slávu jeví země květoucý. Karle!*) vpaměti tě věčně nosý Srdce protě horoucý. Nebe plesá, nebe pravdu tobě Čistou věčný duchu odkrývá. Země smutnou tváří vzdychá sobě, Slzy hořké protě vylívá. Milá manželka, a outlé dítky Srdcem rozdrceným kvílícý, Vadnou jako suchem jarní kvítky, Ktobě ruce lomícý. Přítele, a otce laskavého, Podpory, a vůdce hledají. Kdožby slzy zdržel promilého? Lidé jedným hlasem volají. Poctivý, a dobrý srdce čisté Krášlil mnohotvářním uměním; Ztmy, a zbludu vyvedl pravdy jisté Jasným jak sklo učením. ——— *) Karel IV. 100 Život milé vlasti obětoval, Dělil radost sní, y žalosti; Krásným kvítím jazyk ozdoboval Vypravuje předků mužnosti. Oko tmavé slzy vycedilo Hrozné vojny patříc naběhy; Srdce radostí zas poskočilo Slyšíc krásné příběhy. Kdož nám nyní vlasti jasné činy Nezkaleným okem vypraví? Zbudí zesna zanedbané syny, Příklad pravé ctnosti vystaví? Vojny, bludů, pletek hanebnosti Vyobrazý pravdy barvami? Postaví chrám věčný nevinnosti, Kluky potře hrůzami? Jako obr potýkal sy sbludy, Jako slunce plašil temnosti; Vživé kníze vlasti záře, kudy Kráčels, vyskočila moudrosti. Každé víry zbory díky kynou, Hajitele pravdy budou ctít. Projdou leta, národové zhynou; Jméno tvé se bude stkvít. 101 Vzhlédni nanás! vzhlédni nasvé dítky Duchu navýsosti bydlícý! Požehnáním, jako vlahou kvítky, Občerstvi své milé kvílícý! Manželce y dítkám slzy stváře Setři, zahoj rány krvavé; Buď jim vůdcem; bludy plaš jak záře Zesrdce jim nepravé! Když hrob kvítím tobě vysazujem Světíc památku tvou slzami; Lásku, čest a slávu vypravujem Včisté kráse svlasti dítkami; Shůry míle hledě dopropasti: Miluji, rcy, dobré duše vás! Rozniť vnaších srdcých lásku kvlasti, Posvěť kštěstí, posvěť nás! V. Nejedlý.
102