Dub Černohorský.
Píseň Jeho knížecý Osvícenosti Jozefovi z Švarcenberku, Vévodovi Krumlovskému, &c. &c. obětována 19. března 1800.
Jakž libou, vděčnou radost pocyťuji
Vté drahé, zlaté hodině;
O Strome vzácný! když sy rozvažuji,
Že vtéto milé dědině,
Kde hojnost plyne z Zbytečnosti rohu,
Já pod Tvůj stín sy polehnouti mohu.
Oh! dnes se vrší štěstí mého míra,
Když, vpěkném svatém zápale,
Má vděčnou píseň zvučná zavzní líra
KTvé věčně stkvoucý pochvale.
Kyž duchu mému, jak mé srdce touží,
Y živý cyt y jasná slova slouží!
47
Již Parnas Tobě mnohé podal kvítí:
Y já k Tvé slavné paměti,paměti
Dnes Tobě slušný, jak ho srdce cýtí,
Dar čisté nesu oběti.
Buď píseň tato, již ti světím předkem,
Mé jasným k Tobě uctivosti svědkem!
O Strome vzácný! Tobě všírém celém,
Co Samovládcy, okolí
Se pyšné boučí nízkým klaní čelem,
A bujné koří topolí.
Ty velebný čníš nadbřézý a bory,
Jak vážný Boubín nadokolní hory.
Ač mnohé hněte závist, pobodoucý,
By dostižiti hleděli
Tvé jasné čelo koblakům se pnoucý;
Vždy marnost chtíče zvěděli.
Ty všecky předčíš mocý nejsylnější,
Y krásou květnou, nádhernou y vejší.
Jak Tvé se chlubně rozprostírá rámě,
A knebi strmí vysoko:
Tak kořání Tvé, statné mocy známě,
Jde dostřev země hluboko.
Byť sroj se lítých na Tě větrů sjelo;
Tvé všem se směje nepohnuté čelo.
48
Kde Dvě se Hory spojujíce stojí,
Tvůj mezy jejich rameny
Se výtečný kmen utěšeně Trojí,
A bůjné žene Pupeny.
Ty, jak ty hory, nanezhubné skále
Y věčně stůj y rozložuj se dále!
O jakž Tvé Větve zelenité bují!
A, pěknou čilé mladostí,
Y nadějí Tě tichou napojují,
Y sladkou kojí radostí.
Ta každá, kvetouc vjarní krásy době,
Se chlubí tím, že podobá se Tobě.
Jakž libý pohled radostnému světu
Ta pěkná Větev zjevuje,
Co vloní v Máji, rozvinouc se zkvětu,
Již chlubně vzhůru střeluje.
O Větev krásná! kvěť a budiž zdráva!
Buď Rozkoš naše, jakos naše Sláva!
Kdož sýlu Tvou y pěknost dosti zchválí?
A zvelebí y ochranu?
Nechť déšť se lije, slunce parné pálí;
Kde jistší najít obranu?
Tvůj dešti list y horku mocně brání,
A kryjícým se podněj mílo clání.
49
Tu mladý Dámon, starost pudě černou,
Se pod Tvé listí ubíhá;
Co k Tobě čije, písní jeví věrnou,
Až les y mez se rozlíhá,
A, včistém leže pěkné Miny klínu,
Chlad líbezného blahoslaví stínu.
Tu ptactvo, jehož vlibém vábí máji
Tvé tichá hojnost krajiny,
Y sladké krmě, jakož vžádném háji,
Y šťastné dojde rodiny.
Tvůj svatý vrch a husté, stinné listí
Byt bezpečný mu předostříži jistí.
Zde pěknoperý utěšeně vrouká
Ssvou milou doupnáč samičkou;
A podhustou y vnocy sedě houká
Tam šerý slavík větvičkou.
Toť Tobě každý píseň vděčnou pěje,
Že list mu stínu, větev hnízda přeje.
Kdy Tvá se Láska na Tvé služebníky,
Jich poblažiti, nezmění;
Tuť všickni, vinné oddajíce díky,
Se věrnou službou odmění,
A Tobě, písní velebíc Tě pěknou,
A kvítím vonným obsypouce, řeknou:
50
Zýma Tě dlouho očím naším zkryla,
Listí odňala, větve zasněžila:
Dejž, ať Tvé zas Čechya sličnost vlídně
Postavy zhlídne!
Prozřeloť Jaro! všecko život čije;
Kvítím louka a strom se květem kryje:
Jasně sloní nebe a vší se země
Raduje plémě.
Ozdobo lesů! v dnešní jarní době
Vše se sklaňuje srdcem věrným Tobě;
Šťastná Tebou dědina pleše celá
Rozveselelá.
Vprospěchu stálém nechť Tvůj peňsepeň se dýlídýlí,
Větví hustne a kořání se sýlí;
Nechť Tvé listí rozmile vlibé kráse
Rozzelená se.
Osudu Láska, který vztáhna ruku,
Stíní jívu a mocnost láme buku;
Chraň Tě zrádné vichřice, blesku zlého
Naměřeného.
51
Jednoho ještě srdce naše žádá:
Nechť se k Poupěti Poupě ročně střádá,
By se zjara spanile zratolístky
Rozvilo vlístky.
Blaze, ó blaze budem tehdy žíti,
Hojnou potěchu, radost, štěstí míti;
Tím Tvé jasné stane se oslaveno
Pověky jméno.
A. Puchmajer.