Pravá blaženost.

Pravá blaženost.
Nemniž, žeby světská rozkoš, čest a sláva, Aneb krása, velká sýla těla, Aneb učeností vybroušená hlava, Aneb blyštícý se Mogolovo zlato Blaženým tě učinilo zcela: Všeť jest pouhá marnost, prach a bláto. Což jest ušlechtilost červených, co růže Líc, co lvová udatnost a sýla Přednemocý těžkou? což tě zcela může Ubezpečit, krevby nezkazyla? Krásné růžičky list hyne, vadne, padá – Než se otom marný člověk nadá, Červenost se děvčí vbledost proměňujeproměňuje, Tak hle růže stváře oprchuje! Obrové se sylou těla, zmužilostí Ondy nesmyslně honosyli; Hrdinové v tuhých bojích udatností Bobkových sy věncův nadobyli! Kdež jsou tito sylní nyní? – kamž se děli, Ti, jichž chvály povšem světě zněly? Padli! utrativše celé sýly; Načerných je marách vynosyli. 115 Což y platí velké zboží, zemské jmění, Stříbra blesk, co jasný břinkot zlata? Přijde jednou smutné smrti okamžení, Vněmž tak málo, kus co hlíny, bláta, Třpytícý se zlato spomoct bude mocy. Strast a mrzutost ti mysli zmnoží, Bolestné když padna náhle donemocy, Bídně stonat budeš vedne vnocy, Vhořkých bůlech bezpomocy; Poznáš – prospěje že málo zboží. Řekneš: Já jsem zdravý! Vpokojili sladkém Krátká živobytí léta trávíš? Vmilé přestávajičnosti velkým statkem Vládneš? Aneb tak se jenom stavíš? Vyznej – že tvé srdce černá péče zžírá, Strach tě předzlodějem zesna budí; Svědomí zlé, červ ten, jenžto neumírá, Sskonáním tvým, bolestně se trudí. Prospěje co světských kratochvílí hledat, Domoře se cele pohřížiti Rozkoší; hned vlůnu krásných panen sedat, Hned se hudby hřmotem veseliti; Odrozkoší jedněch, kjiným novým běžet, Při Venuši krásné nočně ležet? To vše hrozně ducha, těla unavení, Posléz nepříjemné zošklivení 116 Táhne; – když pak láskou zpilý vytřízlívá, Nadzmrhaným časem slze lívá. Nazlatém což platí trůnu slavně sedět? Odmilionů což ctěnu býti? Nachudoby bídu pyšným okem hledět? Denně tisýc sluh ksvým službám míti? Drahou korunou sy ozdobovat hlavu, Prsy zlatou hvězdou krášlit hrdě? Ach! y nazlatém jest trůnu sedět tvrdě! – Strasti zastěňují blesk a slávu, Podhvězdou též zlatou srdce smutně bije, Často šarlat černé péče kryje. Vpřesmutném pak hořké smrti okamžení Král sám šťastnější než žebrák není. Bleskem moudrosti což prospěje se stkvíti, Jasným hvězdám cesty vyměřiti Umět, dávné časy navlas spočitovat, Tajné příčiny všech případnostípřípadností, Podstaty též skryté věcy vyzpytovat, Znízké země andělskou se učeností Kvysokému nebi pozdvihovat? Což jest to, což Smrtedlných Um*) obmezený Z Království můž chápat Vědomosti? ——— *) Um jest co v Němčině Verstand, rozum, rozumnost co Vernunft. 117 Kapka vzatá zmoře Nesmírnosti! – Prášek spřeširoké země pozdvižený! – Slunce paprslek mdlý, jenž se vězni třpytí Vtemnicy, když rozsedlinou svítí! – Zdaž pak mysli mudrce hrozné pochybnosti Co vítr nabouřlivém Oceánu Lodí nezmítají? – častěji šálenosti Smrtedlnou jí nedávají ránu? Ach! y mudrce hrozná mysli hněte bouře Víc, než Neumělého a hůře! Nu! kdež již se prejští pramen blaženosti? Nikde, kromě vnesmrtedlné Ctnosti. Ctnost jest původ nejsladšího utěšení, Základ zlaté přestávajičnosti; Ctnost nám stále milé dává spokojení Podbřemenem krutých odporností. Ona popohřbu smutném nezahyne, Nazemi zní věčný život plyne. Ona natrpké sny naše radost leje, Přesladkou nás těší budoucností; Ona sýmě kradostné žni hojně seje, Ona snámi půjde dověčnosti. Bohuslav Tablic.
118