Oda k Bohu.
Bože mocný! jenžs tam v samém sobě,
kde se přirození k pádu uchyluje,
v dědičných kde věčnost propastech má sýdla,
kde svá stará roztahuje
nestvořenost nepostižitedlná křídla:
Pane, nechť má předkem Tobě,
jehož tvář mi odsloňuje víra,
hlučně zavzní líra.
Z trůnu, vůkol něhož cherubíni
v blejskavém ti bílém rouše chválu pějí,
kruhy světů tančí podpodnoží jeho,
vidíš, že co usta lejí,
plyne z vřídla upřímného srdce mého.
V této pověčnosti sýni
vůlí tvou y mocý dychám, čiji,
myslím, jsem y žiji.
[27]
Pod tvými se Pane křídly kryji.
Milostně mé dodej čitedlnosti mocy,
světla pochopům, a obrazům mým ducha.
Zanechášli? slepé nocy
lenivě mne tíží hrubá mha y hluchá.
Zablejsknešli? vzbuzen čiji,
vidím cosy, bystře pochopuji,
hořím, vylituji.
Láskou tvou se tvory všecky hřejí.
Po svrchované tvé Lásce stále vzdychám;
spusť ji známou ducha mého na pokoru.
Bez ní vadnu, pousychám;
hlava má, jak zprahlý kvítek na uhoru.
Však se, když mžíš rosou její,
mysli rozvinou, jak z poupat lístky,
z jarní ratolístky.
Co, kdy dělná moc, jak slůnce pole,
tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje?
poslušný Vtip všudy, z vysokého práva,
kam chceš koli, dosahuje;
přiněmž jasně letí chvála, ctnost y sláva,
Zapal; v hvězd y já tvých kole
zastkvím, mezy Polelem a Lelem,
ohnivým se čelem.
Antonín Puchmajer.
28