Sebrání básní a zpěvů 2 (1797)

Svazek druhý, Antonín Jaroslav Puchmajer

Sebrání Básní a Zpěvů,
Oda k Bohu.
Trest neposlušnosti.
Na Václava.
Na Pánka.
O Lichváři.
Na Lakomce.
Běla.
Jele tesknost po jaře.
Zamilovaný.
Vlk a jehně.
Chlouba kohoutí.
Na doktora Hůrku.
Ladino přenocování.
Na babku.
Na svodnicy.
Májová píseň.
Pes a Vlk.
Na hrdinu Boleslava.
Zpěv žencův.
Bohyně Moda.
Blaženost.
Poupě.
Moudré předsevzetí.
Nevděčná dcera.
Pavouk a Moucha.
Na opilce.
Učený.
Přemožená žádost pomsty.
Oda Šebestyánovi Hněvkovskému
Dlouhý a krátký čas.
Vilím a Vlada.
Na lékaře Vraha.
Na Budína.
Hrobní nápis na žvavou ženu.
Hlemejžď a zajíc.
Spokojený Sedlák.
Na Minku.
Mládek a Jela.
Oda na J. K**.
Tesař a Merkur.
O Orfeusovi.
Dívka a Zrcadlo.
Na N* a P*.
Oda o velikosti Božské.
Třidcátý první den měsýce prosynce.
Budička.
Na Advokata J**.
Na Lilu.
Na Míčku.
Mudrák hrnčíř.
Na Bělu.
Janek.
Housenka.
Pole.
Na Galatu .
Na doktora Moříka.
Na P***.
Oda o nepokojnosti duše z prozřetedlnosti božské.
Vrána a Liška.
Přítel.
Přemysl Ottokar.
Liška bez oháňky.
Pomláska.
Žaludek a oudové.
Vděčný syn.
Na zamilovaného.
Běla kvílícý.
Na Lilu.
Mravency a Kobylka polní.
Vnislav a Běla.
Věk pastýřský.
Na lékaře N .
Na správce Hlupáka.
Na Tonku.
Mužský kříž.
Na Bartouška.
Otázka.
Na ošklivou Nanku.

Sebrání
Básní a Zpěvů, vydané od Antonína Puchmajera.
S vyobrazením P. F. F. Procházky. Svazek druhý.
Nákladem vydavatelovým.
V Praze, 1797. u Hrabovských Dědiců.
[1] Vysoce učenému a Důstojnému Pánu, Panu Františkovi Faustýnovi Procházkovi, Cžechu znamenitému, na důkaz vážnosti a šetrnosti obětuje
Antonín Puchmajer.
[3]

Hlas volajícýho na poušti!

Nyní teprva v těchto nejposlednějších letech (což jest ku podivu) mnozý vlastency Cžeští, zhrozýce se nad nevlastenstvím a smělostí přemnohých nevděčných nečechů a přistěhovanců, kteří jako vosy z hnízda se vyrojivše, a po Cžechách se rozhnízdivše, odevšad, y z těch nejčeštějších míst, jazyk náš vypichnouti se snažili, Cžechy ze sna hlubokého probuditi, a jich spisy spanilými a výbornými k hájení češtiny pobodnouti usylují. My ubozý Cžecháčkové aspoň politování jsme hodni, že jazyk náš tak zvučný a líbezný, tak vytřený a bohatý, všudy se tlačí, a víc a víc se tratí a hyne. Ze škol, z kostelů, y radních domů se vyhání; ba y při společném shledání leckterýs darebák, ledva několika slovům z Románů a Komedyí německých se naučiv, již za češtinu, proto že jí nerozumí, jako za kabát děda svého se stydí, a radčiby oněměl, nežby se přemohl, slovo české z ust svých vypustiti. Truchliví zajisté, ba ti nejtruchlivější, milá češtino! nastali tobě časové nynější. Někteří upřímní a horliví vlastency, vidouce, jak neunaveně ta malá hrstka opravdových Cžechů o jazyk mateřský se ujímá a knihy spanilé vydává, šálivou ovšem se kojí nadějí, že v mále zase na stupeň předešlé slávy a dokonalosti své vystoupí. Ale mluvme jen pravdu: přílišná láska k jazyku našemu je mámí a šálí, a zrak jim zastěňuje, že se ani pravdy dopí- [5] diti, ani mhy hrubé, v níž se čeština vždy více a více tratí a pohřižuje, uviděti nemohou. Nečechové arcy nad tím plésají, a ochotně k naší věčné hanbě a potupě běží, aby jí umíráčkem zvonili. Co? tedy již y poslední slabý papršlek naděje ku vzkříšení a posylnění češtiny umírajícý zmizel a zhynul? Chraň Bůh! My, my Cžechové, neodrodilí potomcy slavných předků svých, kteří sme v těchto hrozných a nebezpečných časých, když nepřátelé lítí a zůřiví zhoubou a zkázou nám hrozyli, lásku k vlasti milé horlivě okázali, a trůn královský prsy y životy svými radostně a statečně zastíniti pospíchali (svědkem mimo jiné toho buďte krajané moji, měšťané Vltavotejnští, kteří jednomyslně od prvního do posledního na nepřítele záhubného jíti se zavázali, což zde veřejné k pochvale jejich lásky vlastenské řečeno buď;)buď;), zdali tedy my Cžechové toho nezasluhujeme, aby pro znamenitou, tak jasně a patrně osvědčenou lásku a věrnost k vlasti a k Králi, Pánu svému, jazyk náš Cžeský mocně byl y zdržován, a y obhajován? – Oč, kdyby prosba ponížená stotisýců věrných Cžechů o obhájení a ochranu jazyka Cžeského proti bezprávným nátiskům všech nečechů k nohám trůnu královského pokorně byla položena: očby František II. král náš nejmilostivější, na důvěrnou a poníženou prosbu věrných Cžechů svých vzhlédnouti a jazyka Cžeského milostivě obhájiti ráčil! – Psáno v Tiši dne 31 Března, 797. Vydavatel.
[6]

O přízvuku a prozodyi Cžeské.

Co jest to přízvuk?
1. Přízvuk není nic jiného, nežli mocnější hlasu pozdvižení, kterým se každá první slabika slova českého vyslovuje, u p. bylina, pravidlo, nechati, dávati, darovati, šíti.
2. Pravidlu tomuto y cyzý, za domácý přijatá, slovce podrobiti se musejí: natura, lucerna, kometa, kanovník, baroun.
3. Slabika první v slovcých dotčených slove přízvučná, ostatní nepřízvučné.
4. V slovcy hraditi slabika hrad má přízvuk; v zahrada, slabika za; v do zahrady, před slovce do: ve všech těch slovcých vždy slabika první.
5. Pravidlo tedy o přízvuku velmi sprosté jest a lehké ku pochopení, poněvadž vždy slabika první přízvuk míti musý.
6. Přízvuk jest prodloužný a zostřený.
7. Ležíli přízvuk na samohlásce slabiky pozdvižené trochu déle, tedy jest prodlou- [7] žný, jako v slovcých: dáti, nésti, líčiti, můžete, bývati. Kdy se ale na té samohlásce nezastavuje, ale spěšně pomijí, tedy slove ostrý a neb zostřený, up. rada, dělati, diviti, doba, dusot, bydleti.
8. Čárka nad samohláskou nevyznamenává vždy přízvuku; ale jen toliko jest znamením prodloužení samohlásky.
9. Tato ale se může prodloužiti bez znamenitého pozdvižení, a následovně y bez přízvuku.
10. V slovcy dávám jest á v obou slabikách dlouhé: ale první toliko jest přízvučná, a ne druhá.
11. Slovce dělám, topím, sedím, všecka mají ostrý přízvuk na první slabice, ač se samohláska druhé slabiky prodlužuje.
12. Hlavní toto pravidlo na všecka slova se vztahuje, buďte sobě jedno, dvou a neb trojslabičná: dub, sloup, žena, krása, sedati, páchati, milostivý, malovati, kterážto slova přízvuk mají na první slabice.
8 13. Ohybováním slovce nic se nemění v přízvuku. V slovcých: syn, syna, synovi, synovský, původní slabika syn vždy přízvuku podržuje.
14. Též rozuměj y o slovích, která jedna od druhých pocházejí: Pán, panský, panství, panuji, prodloužný přízvuk v pán se proměnil toliko v ostrý.
15. Jednoslabičná předslovce, byť y s slovcem spojena byla neb ne, vždy přízvuk k sobě přitahují: v dělati, má přízvuk slabika dě; který ale tratí v dodělati, nadělati, &c.
16. V té případnosti trojslabičná slova y svůj prodloužený přízvuk v Infinitivu tratí. Tak z dáti, bráti, jest: dodati, nabrati.
17. Též y rozuměj o jednoslabičných slovcých. Tak jest z pád – : nápad, západ.
18. Slovce ne – přitahuje také k sobě přízvuk: nevěděl, nedal, nehodný, nemám.
19. Jednoslabičná předslovce přitahují k sobě přízvuk v jméních samo- y spolustatných.spolustatných, up. za lesem, do pekla, na nebe, před časy.
9 20. Protož staří y tak psali: nahrad, předčasy, nanebe, dopekla, zalesem.
21. Víceslabičná předslovce zanechávají přízvuku slovům, před kterými stojí, jakož: proti pánu, podlé řeky; což y rozumíno buď o předslovcých: skrz a dle, poněvadž se užívají na místo skrze a podlé.
22. Z těchto tedy pravidel o přízvuku plyne: každá přízvučná slabika v české prozodyi jest dlouhá, a každá nepřízvučná krátká.
23. Z toho plyne, že dvouhláska ou v souditi a brousyti, jest dlouhá; a v nesou a berou, krátká.
24. Protož jsou slabiky bezsamohlásné v trpkost, držeti, dlouhé; a v pahrbek, okršlek, krátké.
Pravidlo první pro dvouslabičná slovce.
1. Poněvadž v slovcých dvouslabičných první toliko slabika přízvuk míti může, tedy první jen se pozdvihuje a druhá ponižuje, t. j. všecka slovce dvouslabičná jsou Trochaei – U (čárka – zna- 10 mená prodlouženou, a půlkolo U zkrácenou slabiku): sláva, dala, skákal, milá, dává, kouší, budou, kravám, panům.
2. Tak již nejstarší básníři čeští, sluchem se spravujíce, vrše své tvořili. Tak znějí v Alanu:
– U – U – U – U Kto déšť činí, kto sníh stvoří, Kak se zyma zleta tvoří, Otom jaz chcy pověděti, Ktož chce tomu rozuměti. Otzemě až doměsýce Ani dále, ani více Zlí duchové přebývají &c.
3. Pozdnějších věků básníři věrně jich následovali. Tak Konáč v Judytě:
– U – U – U – U Neb to všickni dobře známe, Ležením nic nezjednáme. Poněvadž se jim chce toho, Nemyslíce na to mnoho, Táhněm spěšně naší mocý, Dobývejme dnem y nocý, Oblehnouce je sevšech stran, Ať poznají, co můž náš Pán.
11 Každé ucho cýtí, jak nanic a protivně tyto dva poslední vrše znějí.
4. Y novější basníři v šlepěje jejich v kračujívkračují.
– U – U – U – U – U – U – U U Mlíka hrnec obsadila, Jehož děvka nepřikryla, Svými málozběhlými Matka moucha mladými. Zabr.
5. Poněvadž žádné dvouslabičné slovo Jambus U – (první krátká a druhá dlouhá) býti nemůže, tedy vrš jambický vždy s jednoslabičným slovem začínati se musý. Tak sobě Strýc y jiní pomáhali, upup.:
U – U – U – U – U – U Ty s nebe, Pane nadnebesy všemi! Déšť rosýš navyprahlou slůncem zemi, A ona z lůna propůjčuje svého Všem živočichům, kdo co žádá, všeho. Tuť trávu skot, a lidé berou zelí, Chléb proposylu, víno proveselí. A. P.
12 Pravidlo druhé pro trojslabičná slovce.
1. Každé trojslabičné slovo jest dactilus, – U U: konvice, potrava, pravidlo, dávati.
2. Protož y mohl Konáč vrše Faleckého: Vitam quae faciunt beatiorem, v své Judytě následovati:
– U – U U – U – U – U Račte píti a dobrou vůli míti, A tak mnohého pečování zbýti.
3. Týž Konáč roku 1514, a Optát v svém lfagogicon 1535, průbovali y Safické vrše, kteří se jim ale za příčinou, že přízvuku nešetřili, docela nepodařili. Optátova druhá Strofa takto zní:
Z písma se naučíš Boha svého znáti, Sám sobě řeči boží rozjímati, A všecky věcy, kterýchžť jest potřebí, V pamět skládati.
4. Největší zde v tomto vrši těžkost působí Caesura v třetí noze.
13 V. Bělovský opustiv Caesuru takto zpívá: – U / – U / – U U / – U / – U / (3 krát) – U U / – U
Šťastný jak Bůh mládenec slouti může, Jemuž na tvém pohledu kvetou růže, Milou láskou zjevuje srdce věrné očičko černé.
5. Mnohem lépeby se básnířům vrš Glikonický podařil: / – – / – U U / – U, ale bez caesuri: aras tangite supplices: prosýc hrňte se k oltáři.
6. Nejlépe ale by se mohl dactilický k PindarskýPindarský vrš: – U U / – U U / – U / – U, aneb daktilický Alkmanský: – U U / – U U / – U U / – U, zvláště v menších kusých s prospěchem užívati, poněvadž my Čechové množství Trochaeů a dactylů máme, up.
Strašlivý po nebi křížil se bleskot, Skály se pukaly, rachotil třeskot, Hůře a hůře bil třepícý hrom, Do domu dceřina udeřil v tom. V. Nej.
14 7. Poněvadž by to ale, zvláště v delších básních, jednostejně znělo, tedy tato proměna daktylů s Trochei velmiby byla prospěšná:
Člověče, pošetilý brouku! Kvetoucý vida z jara louku, Věčného žádáš podletí? Léto mámí ti obilím ducha; S Bohem hadruješ, vinšuje sucha: Kam, kam tvá žádost poletí? Sotva zde lahodné ovoce zočí, Již, již se po věčném podzymě točí. V. Nej.
8. P. Hněvkovský předce se pokusyl, celičkou Balládu dlouhou v daktylích složiti.
Blizoučko od Prahy leží tam hrob. Kdoskoli miloval, slze tam krop; Vnislav a Běla v něm spějí. Na živě štěstí jim nechtělo přát, Po smrti přeje jim pospolu spát: Předivné věcy se dějí.
9. Co ale učiní básníř, když se mu ve vrších Trochaických nahodí nějaké trojslabičné slovo? – Tehdáž nechť na místě Trochaea – U postaví daktylum – U U, up. v Trystramu:
15 Potom po malém času Králova seděcy v svém kvasu, Poče na svém srdcy mysliti mnoho, Řkuc: neví y žádný jiný toho.
aneb: ať poslední slabiku vyzdvihne a užívá Creticum, – U –: up.
Kdyby láska ohněm hořela, Nebyloby dříví potřeba.
Nahodíli se ale trojslabičné slovo u prostřed vrše, tedy musý ho následovati jednoslabičné, up.
Bohatá a pěkná země sloučila, rok poroce, Podzymní y jarní plémě, sladké s kvítky ovoce.
Pravidlo třetí pro čtyř- y víceslabičná slova.
a) Čtyřslabičného slovce užívati může básníř buď jako dvě dvouslabičná slova, a v té případnosti slove dytrochaeus: – U – U up. odpočívám, zaneprázdním, kdežto y na prodloužnou samohlásku poněkud hleděti může. Buď jako slovo trojslabičné, zanímž stojí slovce je- 16 dnoslabičné, a tehdáž slove choriambus, up. několikrát – potěšení.
Připravuj se k trhu také pro noviny všelikaké. Kato.
Les y háj se zazelená, topoly u potoků, Herkules topoloví. Puch. I. Seb. S. 118.
Buď čist odevšeho zlého, střez se skutka poškvrněného. Kato.
b) Poslední tento vrš jest nám za příklad, jak se pětislabičných slov užívati má: poškvrněného – U U – U. Tak y scanduj: opravovati, neobyčejný, a nebo: – U – U U zeměplazové, nepovážlivost.
c) Tak y podlé toho pravidla šestislabičných slov užívej, upup.: nenapravitedlný, nesrozumitedlnost. – U – U – U
Pravidlo čtvrté, pro jednoslabičná slovce.
1) Poněvadž každé slovo jednoslabičné samo v sobě přízvuk má, tedy jest pro- 17 sodycky dlouhé: já, ty, on, scanduj: – – –.
2) Předslovce, ješto přízvuk k sobě přitahují, jsou prodloužné, upup.: na nebe, do paty, od hlavy.
Podlé počtu slabik, buď do prvního, neb do druhého a neb do třetího pravidla náležejí, tak jest: na nos, Trochaeus, – U: za ruku, dactylus, – U U: a do zahrady dytrochaeus – U – U
3) Vymiň: – U – – U – a) Pojslovce, a a y. Já a ty, sem y tam.
b) Místojména mě, mi, tě, ti, ho, mu, se, sy (kdy se kladou na místě mne, mně, tebe, tobě, jeho, jemu, sebe, sobě)sobě), poněvadž nikdý na začátku státi, a následovně y přízvuku míti nemohou. Tak dvojnásobní chyba jest v počátku cýrkevní písně: Ti Bože se klaníme. Ti nemůže státi na počátku, a se nemůže býti dlouhé.
c) Místojména, můj, tvůj, svůj, ten, y v ostatních pádích, kdy jednoslabičná 18 jsou, upup.: U – U – U – U V těch slzých svlaž své střely. Kadl.
d) Také někdy y pojslovce že, upup.: že chtěl, že byl.
e) Při jednoslabičných částkách pozor dáti sluší, jak stojí. Spojíli se dvě u vyslovení a neb v psání, tedy první má přízvuk, upup.: jestli, kdyby, jábych, tybys, dalbych, potom, zatím, tentýž, žeby, co pak, kdy pak, ač pak, byl sem, jdi tam, kdo je &c.
f) Y tři jednoslabičná slovce k druhému pravidlu přináležejí, upup.: – U U – U – U U chce se mi spáti, kdo je to. Já sem tu, a on je tam, Scanduj: – U – U – U –
g) Kde se více sejde slov jednoslabičných, tedy první má přízvuk: Pánbůh. – U
h) Jak ale mnoho na dobrém posazení slov jednoslabičných záleží, z příkladu vršů, z žalmů Strejcových vzatých, lehce uvidíme:
Všaks se v tom ráčil zamluviti, Že sám budeš má skála, K ochraně mé vždy stálá.
19 Posaďme to tedy takto: – – U – U – U – U Všaks ráčil v tom se zamluviti, Že budeš sám má skála, K mé ochraně vždy stálá.
Tak se mnohým vršům spomocy může.
Můžemeli my Cžechové Epického vrše Ržeků a Ržímanů užívati?
Komenský disticha moralia Catonis v Hexametry uvedl. Že ale o pravidlách přízvuku nic nevěděl, na svědectví buďte tyto dva jen vrše: – U U – – U – U U – U U – U Naději měj dobrou, nezmejlíť naděje nikdá. – U – U U – – – U U – U U – U Má býti: Dobrou naději měj, neb nezmejlí naděje nikdá. – U U – U – U – U U – – U – U U Oddechu někdy popřej starostem, přej mysli pohodlí. Má býti: – U U – U U – U – U U – U U – U Starostem oddechu přej, y mysli své pohodlí někdy.
20 Lépeli se mně Hexametry podařily v prvním sebrání v mé Ekloze Virgílově, čtenář nestranný nechť rozsoudí. Y přízvuku y Caesury sem přitom šetřil, up.
Pole tu schnou, a větrem zlým mdlé byliny prahnou. Znícý píšťala má zde na sosně viseti svaté. Kozel Líběji tvůj a tvá jsou kůzlata zdráva. Les y háj se zazelená, jak Fíla sem přijde.
O pentameter se dosavad žádný z novějších,novějších nepokusyl.
O Rejmu.
Staří básníři mnohem lépe rymovali, nežli Strejc a mnozý z novějších, upup.: skladatel písní duchovních, vydaných v Holom. 1791. St. 9. Hle náš všemohoucý světa pán, Hromobitím z oblak mluví k nám.
V slovích dvou- neb víceslabičných vždy se dvě neb více slabik rymovati musý, upup.: zlatý, svatý; robili, dobyli; milovala, slibovala. Čím více slabik se rymuje, tím větší líbeznost z vrše vyplývá.
21 Jedna a táž slabika nikdý se rymovati nesmí, up. Pán světa v slávě své, když soudí tvory své.
Skonáváli se slovo s slabikou přízvučnou, tedy buď jednoslabičný rým dostatečný, upup.: čas, zas.
Nikdý ale nerymuj jednoho a dvouslabičného slova spolu, upup.: věk a člověk, neboť člo- má přízvuk, a ne druhá slabika -věk, dobře ale: Proti věku není léku. Poněvadž vě- a lé mají přízvuk.
Slovo trojslabičnátrojslabičné na koncy druhého vrše vždy jedno a neb trojslabičné slovce míti musý, upup.: prodávám, prodá vám; lepiti, čepiti; líhala, číhala.
Viz toho příklad, jak jedno, dvou y trojslabičná slova rymovati máš:
Jak jest krásně! – ale Lilo, vždy tak pěkně nebylo. Víšli, jak se zkabonilo, jak se předtím zkalilo? Větry mračna černá svály, les a vody rozehrály; na obloze strašně v tom blesk se křížil, bučel hrom. I sebr. S. 42.
22 Toho nejvíce zde šetřiti sluší, aby se na prodloužné y ostré samohlásky v rymovaných nohách posledních pozor dalo, což k líbeznosti vršů velice prospívá. Vždy ostré s ostrými, prodloužné s prodloužnými rymuj: chrám a znám, hlas a zas, ne ale čas a nás, klam a dám, vtip a šíp, pýcha a lichá, milá a lila. Poslední tento rým, jakož y ten, kde první slabiky v obou slovcých dvouslabičných jsou prodloužné, upup.:
Tam, kde zvadlá roste tráva, Tam tvých slzý očekává.
Lepší jest ještě než onen, kde v jednom slově obě slabiky jsou prodloužné, a v druhém ostré, upup.: stálá a dala, dává a hlava, sýlí a čili.
Čteny e a é, tuším, vymíniti můžeš, poněvadž éé, zvláště na koncy, tuze se neprodlužuje. Dobře tedy stojí a znějí tyto vrše:
Teď sobě smích z ní dělají co z mody stoleté, a pokoje jí nedají, že krása nekvete. I Sebr. St. 87.
Tak y slova, ješto se spoluhláskou skonávají, a týmž a jedním skoro slov zvukem se vyslovují, dobře rymovati můžeš. 23 upup.: Bůh a duch, běh a čech, nás a mráz, bez a les.
Zdali y také tak dobře: lid a byt, šat a hlad, květ a med, pád a hnát, soud a hnout, hvězd a měst, prostředky a opletky?
Dobře y rymovati můžeš: s námi a chrámy, chvíli a sýly, bila a byla, vyl a vil, poněvadž rozdílu u vyslovení těchto čten hrubě více nešetříme.
Nanic ale, a y nedobrý jest rým, když se měká s tvrdou sejde, upup.: stran a straň, lsti a msty, lež a kněz, syc a pryč, v světě a kvete.
Singula quaeque locum teneant fortita decenter. A. P.
24 Básně.
[25]

Oda k Bohu.
Bože mocný! jenžs tam v samém sobě, kde se přirození k pádu uchyluje, v dědičných kde věčnost propastech má sýdla, kde svá stará roztahuje nestvořenost nepostižitedlná křídla: Pane, nechť má předkem Tobě, jehož tvář mi odsloňuje víra, hlučně zavzní líra. Z trůnu, vůkol něhož cherubíni v blejskavém ti bílém rouše chválu pějí, kruhy světů tančí podpodnoží jeho, vidíš, že co usta lejí, plyne z vřídla upřímného srdce mého. V této pověčnosti sýni vůlí tvou y mocý dychám, čiji, myslím, jsem y žiji. [27] Pod tvými se Pane křídly kryji. Milostně mé dodej čitedlnosti mocy, světla pochopům, a obrazům mým ducha. Zanechášli? slepé nocy lenivě mne tíží hrubá mha y hluchá. Zablejsknešli? vzbuzen čiji, vidím cosy, bystře pochopuji, hořím, vylituji. Láskou tvou se tvory všecky hřejí. Po svrchované tvé Lásce stále vzdychám; spusť ji známou ducha mého na pokoru. Bez ní vadnu, pousychám; hlava má, jak zprahlý kvítek na uhoru. Však se, když mžíš rosou její, mysli rozvinou, jak z poupat lístky, z jarní ratolístky. Co, kdy dělná moc, jak slůnce pole, tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje? poslušný Vtip všudy, z vysokého práva, kam chceš koli, dosahuje; přiněmž jasně letí chvála, ctnost y sláva, Zapal; v hvězd y já tvých kole zastkvím, mezy Polelem a Lelem, ohnivým se čelem. Antonín Puchmajer.
28

Trest neposlušnosti.
Mlíka hrnec obsadila, jehož děvka nepřikryla, svými málozběhlými matka moucha mladými. Snažnou ale péči měla, aby škody netrpěla mládež její; protož k ní velmi moudře takto dí: „Hleďte jako já, mé děti, vždy se kraje přidržeti; pakli neposlechnete, bídný konec vezmete. Příkladů vím na tisýce, že se žádná z mlíka více moucha nenavrátila, jak se do něj pustila. Věřtež mi a poslechněte, jestli zkázy ujít chcete; nechceteli bědovat, pozdě zpoury litovat.litovat.“ 29 Mníc však jedna moucha mladší, že jest prostřed mlíko sladší, na vejstrahu nedbala, žváti takto počala: Čehožbych se měla báti? což se pak mi může státi? vždyť snad v mlíce o nohu, neb krk přijít nemohu. Nuže, kdož má kuráž v těle, ať mne následuje směle! užívejmež radosti v věku svého mladosti! Stará volá: „dej sy řícy, když tě moudřejší chce střícy od neštěstí jistého, nelez sama do něho.„něho.“ Mladá zhurta: „ej, což sami staří moudří jsou, že s námi vždy jen chtějí mudrovat, vší nám radost zbraňovat?zbraňovat?“ 30 Matka prosý: ale děcko, tvrdošijné přesto všecko, jak sy nejprv smyslilo, do mlíka se pustilo. Zde se hodlá náležitě dobře míti; ale hbitě místo sladké radosti, následují ouzkosti. Neboť ouve! mlíčné moře pod tělem se mouchy boře, zhltit hrozý ubohou; sestry pomoct nemohou. Pomáhá sy tedy sama, nožkami y křidýlkama do mlíka se opírá, ven se z něho vydírá. Vše to však nic nespomáhá, Tížetíže těla sýlu zmáhá. Nelze z mlíka vyplouti, musý předc jen zhynouti. 31 Lež teď moucho! při tvém hrobě vzýt chcy naučení sobě, jak se děje zpurnému děcku neposlušnému. Jan Zabřanský.

Na Václava.
Václav při hodech tak dobře krmí hosti, že ač pořád zve, předc jich má málo dosti. Vojtěch Nejedlý.

Na Pánka.
Pánek haní všecky lidi, zem y nebe, kohoby měl nejvíc hanět, chválí – sebe. Šebestyán Hněvkovský.

O Lichváři.
Již dýl nelze na tom světě živu býti, ouroků vždyť nesmím třidcet ze sta vzýti; oběsytbych se chtěl, když mne štěstí zradilo, kdyby za provaz mi outrat líto nebylo. V. Nejedlý.

Na Lakomce.
Ušetř, vymoz, všecko měj a děď, neuží a nech to zde – pak jeď. Antonín Cžermák.
32

Běla.
Dnem y nocý Mílon toužil, dnem y nocý bědoval; vlasy trhal a se soužil, nešťastně že miloval, chodě semtam mezy lesy, volal: „Bělo milá, kde sy?„sy?“ Volal k břehům, volal k hoře, ruce lomě jedině.jedině, „kde jsy? kde jsy?„jsy?“ až skrz hoře zašel z světa nevinně. V tažení, ach! když již zýval, milé dívky jméno vzýval. Nyní lítost Bělu jala; láska v ní se vtělila. Tváři, prsy sobě drala, omámená chodila; strachy trnouc jak zed bledla, ruce lomíc nářek vedla. „O je! o je! co se dělo? co sem bídná činila?„činila?“ padnouc objímala tělo, slzami je kropila. „Ach mou vinou, ach mou vinou pro tě, milý, slzy plynou. 33 Kam se jasné jako záře, bystré oči poděly? krev a mlíko, krásné tváře, škaredě se zatměly. Ach, mou vinou, ach mou vinou oči zhasly, krásy hynou. Vstaň! o vstaň můj milý svatý! vykrop z očí slzyčky! vyjasni zas pohled zlatý, vdechni na tvář růžičky! ach, mou vinou, ach, mou vinou duchové mu z hrobu kynou.„kynou.“ Takto mluvíc vytrženě divy vůkol viděla.viděla, teď se smála utěšeně, do nebe zas hleděla, planým kvítím cestu stlala, vlasy sobě pořádala. „Hle, můj milý rukou kyne, anděl v bílém oděvu; holubinka v lásce plyne, nebe plésá při zpěvu; brzy, brzy budem svoji, láska stálá srdce spojí. 34 Poďte zbírat vonné kvítí, poďte milé divčinky! zde se panská růže třpytí, tady kvetou květinky. Hleďte věnec čistě víti; neb dnes musým pěkná býti. Hle, jak krásní andílkové korunku mu sázejí! libě pějí slavíčkové; jakž se hosté sházejíscházejí! honem hleďte věnec víti: brzy musým s ními jíti. Hesky v vlasy vonné kvítky vpleťte šťastné nevěstě! Ej, ej patřte sličné dítky, již jsou pro mne na cestě! honem musým věnec vzýti: s bohem! již mne nutí jíti.„jíti.“ Vytrhnouc se zevší sýly, skokem k vodě běžela; klekla; na nebesa chvíli jasným okem hleděla. „Dnes, dnes, milý, spatřím tebe:„tebe:“ řkucy svrhla v řeku sebe. V. Nejedlý.
35

Jele tesknost po jaře.
Kolikrát již slůnce vstalo, dnemden co bleskem zanítí: což se světlu mému stalo, že mi potud nesvítí? Kam jen kouknu v kraji koli, již až mílo rozkvetá oseníčko bůjné v poli: můj se klásek nemetá! Hlučně slavík tluče v sadě; háj se celý ozývá; ptactvo zpívá po hromadě: můj mi ptáček nezpívá! Již, co země sněhu zbyla, sýla kvítků vycházý; růže louku ošlechtila: můj mi kvítek nevzcházý! Mámli tě vždy, jaro, prosyt, krutou zažeň nehodu? mámli pláče dýl zem rosyt? vrať mi milou urodu! A. Puchmajer.
36

Zamilovaný.
Kolikráte předěšeno, zarmouceno, potěšeno bylo srdce od mnohé! často bylo jemu mílo; často v malé chvíli bylo příliš zase ubohé. Brzy děvče modrovoké ťalo v srdcy přehluboké rány trpké milosti; brzy zase štěbetavé, tu zas jiné černohlavé ponoukalo k žádosti. Tuť zas mladé, skotačivé, veselé a dovádivé vyloudilo plesání; tuť zas dívka boubelatá, roztomilá, mladá, zlatá způsobila vzdychání. Často zase krásná ňádra vzdychajícý, plná jádra, podjala mne k toužení; tu zas děvče s krásným okem po mně hodilo; tu skokem v srdcy vzrostlo dychtění. 37 Však jak minuly dvě nocy, bylo po milostné mocy, bylo srdce svobodné; vesele sem sobě zpíval, jako jindy sem se díval na divčičky podvodné. Teď však cosy srdce moří, vnitřní plamen lásky hoří, nedá v nocy ani spát; v srdcy pálí, srdce souží, po ní jediné jen touží, o ni vždy jen hledí dbát. O jakž se v mé duši dělo, co sem tebe, krásná Bělo, zahlídl sedět v zahradě! stromy květem posněžené, srdce láskou opojené: tolik krásy v hromadě! Sličnosti se rozvíjely, ptácy znovu krásně pěli, na tvá ňádra padal květ, právě rajské potěšení; kyž se nikdý nepromění! nebem zdál se být mi svět. 38 Od toho pak právě času vaší krásy, vaších hlasů nevšímám sy divčičky; vaše sličná, mladá líce nejsou pro mne pěkná více – s Bohem buďte holčičky! S. Hněvkovský.

Vlk a jehně. Bájka.
Vlk, vrah jehňat nejlítější v světě, jednou v létě žížně stanul nad potokem, kamž y přišlo jehně tichým krokem; onen chlemtal stoje výš, toto pilo povzdál níž. Vlk se na ně ošklíbá a vrčí: „Co mi, praví, kalíš vodu, pyšný mane?„mane?“ Jehně zhrozý se a skrčí, pokorně mu pravě: „Jemnost pane! nemohu ti jistě kalit vody, co tu čistě od tvých noh k mým ustům hrčí.„hrčí.“ „Víšli, osupí se: hromské zvíře! jak sy sedě v díře vloní na mne vrčelo, vřešťělovřeštělo a bečelo?„bečelo?“ 39 Beran nato: vždyť„vždyť sem teprv letos v létě druhý měsýc na tom světě.„světě.“ „Takto bratr tvůj; jáť ho znám.„znám.“ „Ale já jsem sám a sám!„sám!“ „Či ty, či tvůj bratr; neb buď kdo koli jiný, jest mymi celý ten váš národ zločinný a vinný; darmo: neujdeš víc smrti!„smrti!“ Zaškřipne, a roztrhne je v čtvrti. Vida, tu máš při a pravo vlčí. Což brav na to? hrozý se a mlčí. A. Puchmajer.

Chlouba kohoutí.
Otázka. Pročpak kohout, když sy zpívá, zamžené vždy oči mívá? Odpověd. Dát chce slípkám věděti, že zná zpívat z paměti. J. Zabřanský.

Na doktora Hůrku.
Těším se z dobrého zdraví! lékař Hůrka všem vždy praví. Ej, ej, pane lékaři! vždyť nerád lháváte; radč se znejte, hrubě velké potěšení, jako právní přítel z dluhů odpuštění, ze zdraví že nemáte. S. Hněvkovský.
40

Ladino přenocování. z latinyZ latiny.
Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Vida, jaro mladé vstalo, v nově vstalo jaro zas! v libý zpěv se ptactvo dalo, zníť až mílo jeho hlas. Slavík hlučně v lese pěje, květohlavý vítá máj, Zefír vůni libou věje z kvítnatých luk v tmavý háj. Mračna plodná z jara blaží, co se klíčí, dub y bez; teploučkými suchý vlaží krůpějemi les y mez. Vše, co žije, lásku cýtí; z jara celý mladne svět; z jara luka šatí kvítí, stromy šatí, list y květ. 41 Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas, kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Každé zvíře v jarní době, kdy se lípa bělívá, lahodnosti vší, co sobě naspořilo, požívá. Líbeznými nase hlásky ptácy v lese volají; tu se v sladkém chtivé lásky požívání zobají. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Již tmy záře světlá plaší; již se svitá jasněji, než kdy Ether s Zemí naší sjednotil se mileji; jaro kdy a Floru z něho její plodný počal klín, jichž y z háje zeleného první chladný objal stín. 42 Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Z krve Krona, děda svého, v pěkné jarní hodině, z lůna moře pěnitého vyšla Lada bohyně. Sýla syvých vyplynulo Ochechulí z mořských pěn; vše se k břehu vyhrnulo, divně hledíc z vody ven, jak s ní v této světa změně líchotivě Zefír hrál, volně ji y v lehké pěně k veselému břehu vál. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! 43 Svátek Ladin oslavujte! harfo dutá, vydej zvuk! skály hlahol opakujte, opětujte lesy hluk! Zejtra její holoubátka v hájek náš k nís ní přiletí; děvčata y pacholátka Lada tady posvětí. Pod topoly zelenými k tancy na nás pokyne, pod loubími myrtovými čas nám mile uplyne. Zejtra zde, jak v rájském lůnu, bude sama, radostně na velebném sedíc trůnu, všecky řídit milostně. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Jděte, milé dítky! jděte! proběhněte doliny! trůn jí pěkný vyzdvihněte, vonné sneste květiny! rozmanité, co se svítí v květné Enny dolině, 44 vydej, vydej všecko kvítí, Floro, pěkná bohyně! Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Na vysokém sedíc trůně, stkvícým se, co jasná zář, v prostřed květin, plných vůně, osloní svou Lada tvář. Milek, sladké bůžek lásky, bude při ní seděti; roztomilé budou Lásky na službu jí hleděti. My se vůkol postavíme, kde je který její kněz; svátek její oslavíme, až tu zplésá les y mez. Z hustých hájův, z luk a rolí, kde se která schovala, všechněch z pustých hor a polí pěkných dívek pozvala. 45 Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! V hájích již, až vše se svítí, pluk se dívek procházý. Milek, ač se káždá štítí, semotam je provázý. Nevíteliž milé děti, jaký trest dnes přišel naň, že dnes nesmí toulu měti, že dnes musý složit zbraň? – Přísně se mu zaručilo, aby z jeho lučiště žádné v prsy neranilo pěkné dívky střeliště. – Však se chraňte nažíčkého, ať vás, dívky, neraní! neboť jej y nezbrojného všecka krása ozbraní. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! 46 Lada, nejmilejší sobě, dívky, čisté jako ty, posylá sem s prosbou k tobě, ctitelkyně čistoty! zvířecýby neskropila zejtra toho lesa krev; anis ptactva nesplašila, jehož libě zní tu zpěv. Samaby se ukázala, bylaby tě prosyla; tvých se povah ostejchala, vážnosti se hrozyla. Vyjdi z háje dobou ranní! zejtra zde v té lesyně sama panuj Krásopaní! vyjdi čistá bohyně! Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Našíby se Paní chtělo v těch tu hájích tebe mít, kdyby tam jen příslušelo tobě, čistá, při tom být. Tubys všudy uslyšela křik a vejskot, zpěv a hluk! 47 těkavýchbys uviděla již tři nocy lidí pluk! vidělabys, jak se hbitě do kola teď točíme; teď zas po dvou v chladu skrytě pod loubími sedíme. Ceres, paní zlatých klasů, Bůh y vínávína veselý, Apol, strůjce libých hlasů, tu se s námi veselí. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Na čest Ladě prozpěvujte! harfo dutá, vydej zvuk! skály hláhol opětujte, opakujte lesy hluk! Lada všecky světa žíly, tam až kde se koncuje, duchem, plným živé sýly, proniká a pěstuje. V nebi, v moři, v zemi chodí, v dolích tvoří, žehná hor; 48 každé plémě ví, jak rodí, víví, jak plodí, každý tvor. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Lada šlechtí, až se svítí, jako perličkami svět; po paloucých sype kvítí, po luzých a sadech květ. Ona máky rozlupuje, zlatý šafrán rozvírá, chrpu modře korunuje, lístky kolem prostírá. Růži mladou rozpuluje, jako ňádra děvčete; brunátnou y vyluzuje pivoňku ven z poupěte. Kdys svou krví zčervenila sněžnou bělost růžičky, do niž vůni libou vlila krásné dchnutím hubičky. 49 Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Láska žehná hory, planě, Láska blaží mez y háj; líté krotí lvy a saně, rysy měkčí v nový máj. Štěbetné sy v lese ptáče na rozkvetlé větvicy šveholí a semtam skáče, loudě k sobě samicy. Sem se Lada zahodila, zlatovlasá bohyně, kdež, jak dějí, porodila v krásné z jara dolině, k potěšení světa všeho, k radosti všech koření, Boha lásky milostného, všechněch tvorů blažení. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! 50 Ona Láry Anchyzáše z Troje do Vlach přenesla; ona syna Eneáše z bouře mořské vynesla, jehož s milou Fauna vnukou, s Lavinyí, oddala, čistý pás y Marsa rukou pěkné Rheji odpiala. Ona, kdy hry zarazyla, pěkně, místo odplaty, Římany lstí oženila s Sabínskými děvčaty, z nichžto potom šťastné pošli slavní vlasti otcové; cýle pak vší slávy došli slavnější jích synové. Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! Nevzdáváli vše, co čije, Ladě, v novém podletí, kdy vše jejím duchem žije, hodných stále obětí? 51 V trávě měké nad hedvábí, neb co volí větvičku, chlácholivě samec vábí rovnou k sobě samičku. Slyš! jak Ladě libě zvučí po křovinách ptačí zpěv. Jí býk bučí, brouk jí bžučí, řehtá kůň y říčí lev. Zde se kmitá okatice, hbitou švíhá perutí; tam jí zpívá na rybníce sněžných kopa labutí. Slyš! jak slavík přizpěvuje, z stinných lip se ozývá; mníš, že žalost vyjevuje? lásku zpěv ten vylívá. Což pak já mám oněměti? nekveteliž můj mi věk? nemámliž y z jara pěti, učiniti jaru vděk? Pozbylťbych já bobkového věnce, co mi k okrase vůkol čela ovil mého Bůh, co řídí v Parnase: kdybych neměl v jarní době tobě, Máji, zpívati; nebo neměl, Lásko, tobě cti a chvály vzdávati. 52 Zavzni tedy, kdy se syce veselí vše načitě, z jara, jako vlaštovice, zavzni, zpěvězpěve, hlasytě: Kdos se potud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! kdos již sladkou lásku cýtil, miluj, miluj zejtra zas! A. Puchmajer.

Na babku.
Ejhle, scvrklé tváře babka líčí sobě, by se zalíbila, smrti, tobě. V. Nejedlý.

Na svodnicy.
Dost se nasvodivši nevinnosti, složila zde svodnice své kosti. Ptáš se, co teď v pekle dělá? čerty do Čertic již svésti chtěla. V. Bělovský.
53

Májová píseň.
Nový máj se směje, radost v tvory leje, otvíraje poklady. Stromy lístím šatí, luka kvítím zlatí, růží líčí zahrady. Rozkoš v poli plyne, z poupat vůně kyne, slavík zvučí písničky; jarní vijíc věnce, očkem na mládence střílí bujné dívčičky. Jasně svítí nebe. Pročbych soužil sebe při společném blažení? dokud nám věk přeje, kvítí v cesty seje, vypuďme z hlav trápení! Ať se boháč souží, po dukátech touží, ať sy hledá poklady. Honoste se páni v slávy požívání! stavte hrdé ohrady! 54 Zlato, důstojnosti kojí často dosti strachy srdce nevinně. Vyhlášená krása zajdouc dřív než řása, moří zemské bohyně. Všeho světa sláva hyne jako tráva, pěkné časy hltí mráz. Dnes vše v prostřed kvítí milou rozkoš cýtí – zejtra, kde kdo bude z nás? V. Nejedlý.

Pes a Vlk. Bájka.
Chudý vlk psa vyžralého zrána potkal lesem kdys, chlap jemnost pána. Pěkný, tlustý břich mu dělal laskominy; neb již dávno žádné neměl skopoviny. „Čímž ty, praví: na tom světě žiješ? jakým pokrmem tak valně tyješ? já, jenž více nad tebe mám mocy, ve dne krádám, uzpejzám y v nocy, zbíhaje vše, pole, lesy, houště, vsy y pouště, zajedno jsem, jak mne vidíš tady, předce chud, a hrozné trpím hlady.„hlady.“ 55 „Chceli se ti, odpoví pes: semnou jíti, tedy můžeš jako já se dobře míti, bys jen uměl rovně sloužit mému pánu milostnému.„milostnému.“ „Jakž to, prosým?„prosým?“ – „Abys u vrat leže, pilně dnem y nocý bdě a střeže, strašil zloděje, a z chodcův nikomu nedal do domu.„domu.“ „Já jsem hotov! – nyní snáším sněhy, déště, Pan vlk vece: což y ostrý život ještě, v lesých zymy, znoje, s pastýři y sepsy hrozné boje? Toť y já tam trefím lenošiti, leckohos y časem přestrašiti. – Poďmež! v posteli y ustolu v veselí žít budem po spolu.„spolu.“ – Tuť vrah jehňat již sy vzhůru skáče, radostí div hroznou nezapláče. Kdy jdou spolu, šíji přeholenou trochu zhlídne u psa vlk: „y což to milý kmochu?„kmochu?“ „Nic to, odpoví: co tu se přeholí, nic to není, nic to aspoň nebolí; znameníť to stavu, v kterém žiji, tohoť ani za mák nezačiji, ale věrněji tím samým sloužím svému pánu laskavému.„laskavému.“ 56 Vlkovi to hrubě leze v hlavu: „Jakouž máš, dí, sladkost v tom svém stavu?stavu?“ „Že rád kouši, přikovavše k pařezu ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží, abych v nocy, propuštěn jsa z řetězu, běhal po domě, a bedlivou byl stráží. Tuť mám hody! nosejí mi chleba: Milostpán y čeled v zbytečnosti házejí mi kosti. Čehožiž mi více třeba? Tak já každodenním pansky žije časem, nasytím se k tomu polívkou y masem, vše to bez starosti; do hotové misky nastrčím jen pysky.„pysky.“ „Dobře! – dřív mi ale musýš povědíti, svobodnoli tobě, kdy chceš, odejíti?„odejíti?“ „To ne; utekl sem ti leckdys: však se za mnou dali, zas mne hnali zpět, a k špalku přikovali.„přikovali.“ „Hoho! dí vlk: přeji již tvé tobě tloušťky, Poběhnuť já radči v lesy zas a poušťky. Nemámliť své vůle míti, nechcy králem býti.býti.“ A. Puchmajer.

Na hrdinu Boleslava.
Udatným být největší jest sláva, mluví Boleslav, když na utěk se dává. V. Nejedlý.
57

Zpěv žencův.
Bratří k prácy! ranní ptácy vábí denicy. Spěšně posnídejme, jedno nemeškejme žíti pšenicy. Vizte rosu, srp a kosu sobě zostříme. Pak sy zazpíváme, Bohu díky vzdáme, slůnce zbudíme. Dřív než vzejde, hory přejde zlaté slunýčko, srp tvé sežne klasy, co věk starcy vlasy, zralá pšeničko. Antonín Guth.
58

Bohyně Moda.
Vše se tobě v světě klaní, Modo, hrdá bohyně! cti tě kněžna, hokyně. – Kněží, mniší tebe haní: ty jsy předce jejich paní, poroučíš jim jejich kroj, těm zas kážeš nový stroj. V hlavních městech máš své chrámy; tam ty vždycky přebýváš, cti a slávy nabýváš. Oltářové jsou tvé krámy; slouží tobě v nich y dámy. Každý tvému kněžstvu rád běží hojnou obět vzdát. Krejčí jsou tví arcykněží, jeptišky tvé švadleny, čepčářky a pradleny. Na radu k nim všecko běží: tvůj v nich prorocký duch leží; z nich tvůj mluvívává hlas, co chceš míti každý čas. 59 Na koho tvá milost ráčí zhlídnout, hrd se nafoukne, na jiné jen pokoukne. Hrdě, pyšně sobě kráčí, paty pyšné divně vláčí; kouká z něho velký duch, že on jest tvé slávy druh. Ženské k tobě větší mají, že jsy ženská, důvěrnost, v rozkazých tvých povolnost. Nerády sy kázat dají, od tebe vše přijímají; na pout jezdí do tvých měst slavit, zvelebit tvou čest. Jako hodné pod ochranu ledakohos přijímáš, jemu vážnost najímáš; šatstvo dáváš za obranu, jím mu kryješ hloupost, hanu; uděluješ vážnost, vtip, zakrýváš mu na sta chyb. 60 Co ty velíš, to je heský, nechť to jak chce vyhlíží. Staré vážnost poníží; jako slavný jazyk český chceš, by zdál se nyní veský. Věř, zní lépe jazyk můj, než ten uvedený tvůj. Modlo! do všeho se pleteš, nadevším chceš paní být, hodným věcem vážnost vzýt. Ledacos ty také meteš, dohromady lecos spleteš: věru, žádný nemáš stud, vychvalovat marný blud. Vím já, že máš podřikačku, vrtkavé máš rozkazy, třeštěné pak ukazy. V nových věcech vidouc dračku, myslíš, každý že tvou hračku od tebe sy musý vzýt, otrokem a bláznem být? 61 Ukrutnice! mnohé panny připravilas o věnec. Často mnohý mládenec pro tě dopustil se hany; dát se ti chtě do ochrany, žádnou neměl daň a plat, by mohl zýskat nový šat. Lstivá! mnohý jako oka v hlavě šetřil tebe rád; jak ti nemohl daně dát, opustilas svého soka, shodilas ho do hluboka. Nevděčná! ty z milých svých strháváš sy často smích. Vrtkavá! dnes chocholaté čepce, díš, jsou přeheské, zejtra zase připlesklé. Klobouky tu kulovaté, tu zas chválíš tříhranaté; brzy velké jako věž, brzy malé míti chceš. 62 Dobře staří lidé mají, oblíbíc sy starý kroj, že vždy haní nový stroj, na něj nevrou, bručí, lají: málo na to mladí dají, marný jest předc obou křik; podrží svůj každý zvyk. Ale co jest po té haně, když předc nelze bez tě být? Ač tě nechcy vroucně ctít, chtěj neb nechtěj se ti klaně musým klásti předce daně: z nových, starých lepší věc, něco nosýtnosyt musým přec. Chcešli však být ve vážnosti, v dobrém lépe stálá buď, v změně řídké dobře suď. Zanech marné třeštěvosti, měj předc pro vlast uctivosti; dobré mravy Čechům kaž, české řeči sobě važ,važ. Š. Hněvkovský.
63

Blaženost. Vojtěchovi Nejedlému.
Nechť tě v pyšném letuNechť tě brachu! v pyšném letu štěstí zlaté dohoní, sláva jasně osloní: já se směji všemu světu, s milou Jelou samosedě u besedě. Kdyby za ni dával dosti klénotů mi drahých král: zdabych oně za ni stál? – Nemá král té lahodnosti, co já s Jelou, v trůnu lůně na koruně. Nebuď štěstím tobě toho, kdo je slávou rohatý, vysoký a bohatý, kdo má sluh a jmění mnoho, kdy sy zlíbí, divně kouká, hřmí a brouká. 64 Cžasto v panském domě chodí nevidomě po tobě, v černé smutek podobě. Cžasto tam se péče rodí, co tě v nocy ze sna budí, mele, trudí. Což mně po tom? – zdaž jak růže spanilého děvčete pěkné líce nekvete? – Med-li sladší dáti může, nežli usty pěkná Jela, libá včela? – Co? kdy poví: Slave, tebe, víc než sebe miluji, věrnost tobě slibuji: jdi a projdi zem y nebe, mášli koho podobného blaženého. Jaroslav Puchmír.
65

Poupě. naNa B*** S*.
Viz mé děvčátko toto poupátko plané růžičky! kterak zavřené, v jedno spojené má své listíčky. Celé tenounké, barvy bělounké, sličné stkvělosti, vršek zarďuje, z své se raduje v světě bytnosti. Ach, což nyní zřímzřím, bdímli, čili spím? poupě jme se mřít! lístky klesají, krásu svlékají, bolest na to zřít! 66 Vpustiž v srdce své, milé děvče mé, příklad z poupátka: dřív než přijde noc; z krásy jistá moc svlekne děvčátka. Tak sy řícy dej: mně teď lásky přej, žijíc v mladosti! brzy můžeš zmdlít; potom budeš žít prázdna radosti. Jozef Rautenkranc.

Moudré předsevzetí.
Nanka chce sy Vaňka za manžela vzýti; dobře činí, na mou čest! VaňekVaněk ale nechce Nanky míti: y on moudrým jest. V. Nejedlý.
67

Nevděčná dcera.
Slůnce se zatmělo strašlivou nocý, hrůza se spojila s podvodnou mocý; kroupy se sypaly, rachotil hrom, vichrové lámali z kořene strom. Bouřceby ušel, by ušel zlé zvěři, stareček blížil se k rozmilé dceři, jídlemby skrotila žížeň a hlad, chuďátko okolo krku jí pad. „Proč sy se starečku přiblížil k městu? nadčesradčis mohl uspořit dalekou cestu; co ti zde, mluvila dceruška, dám? takových hostí já neráda mám.„mám.“ Bože! ach Bože! což dceruško činíš? starečka bídného potupně viníš? Ach! ach! což neznáš již tatinka dnes, který tě malinkou na rukou nes? Který tě lahodil, radostně kojil, hedbávím odíval, hostiny strojil; kterýby život y duši byl dal, by tě, můj zlatoušku, spokojně vdal? 68 Bože! ach Bože! mé rozmilé dítě, v jaké sy podvodné upadlo sýtě? zde je ten dům, zde ten, nezbedná, sál, kde sem já panoval, volně jak král. „Ha, ha, ha, chudero! ty jsy zde pánem? kde jsou tvé pokoje? kde jsy zde stanem? bohatý opravdu mocný jsy chlap, nemaje místa, bys na hnoji skap.„skap.“ Pro všecky svaté! co v starosti zkusým! jako pes po lidech žebrati musým, že sem dal dítěti se vším svůj hrad, moří mne nahota, moří mne hlad. Strašlivá nemoc mé probíhá žíly, nohy již klesají, ubývá sýly, starostí třese se každičký oud: popřej mi, popřej mi nějaký kout. „Příliš kdo v mladém se raduje věku, v prašivé starosti třeba mu léku. V domu mém starečku nemůžeš být: můžeš jen, můžeš jen dáleji jít.„jít.“ 69 Leje se, vichrové bořejí domy, strašlivá nebesa rachotí s hromy. Pro Boha, dítě! ach, pro Boha přej, abych měl v chlívě s tvou čeledí skrej! Ha, slyš! jak mstícým se třeskotem nebe,nebe dohání dceruško k pohnutí tebe. Pro Boha, dítě! ach, pro Boha! nech, abych sy v kutlochu s tvými psy leh! „Nebe se raduje, lítají blesky, strašidla burácý, svítí se hesky: čistého svědomí, pročbys se bál? můžeš jít, můžeš jít starečku dál.„dál.“ Bože! ach Bože! ty nezbedné dítě, v jaké sy satanské upadlo sýtě? když sem tě lahodil, hedbávím kryl, rozmilým, zlatinkým otcem sem byl. „Mění se časové, mění se mravy; chycení ptáčkové skloňují hlavy. V radosti mohu teď svobodně žít: netřeba bubláka při sobě mít.„mít.“ 70 Ha, slyš! slyš rouhání strašlivé nebe; ohnivým plamenem zhladí Bůh tebe.tebe, nemine, nemine, bídná, tě trest, horoucý peklo tvou odměnou jest. „Klej sy jen chudero, abych se vztekla, o nebe nestojím; co je mi zpekla? táhni, ať anděl tě posylní sám, syce tě fenami vyštvati dám.„dám.“ Potvoro pekelná! ještěrčí plémě! kyž tě Bůh vyplení z poctivé země! kyž ti to, tolik žes spáchala vin, kyž ti to odplatí jedinký syn! Vzhledni, ach! na tuto šedivou hlavu, sraz mi ji, sraz mi ji, jestli sy v stavu, za všecku, dračice! krvavou péč vbodni mi, vbodni mi do srdce meč. Pravil, a trhaje vlasy sy z hlavy, proklínal manželské, otcovské stavy, nemoha, nemoha mluviti dál, bolestí, jakby byl přimrzlý, stál. 71 Nyní mu slzyčky plynuly s očí, krvavé kapky tvář poctivou močí. Láska je na světě pára a dým; dítě! ach, s otcem cos činilo svým? Smrtícý žalost mi sevřela duši, oči tě nevidí, neslyší uši. Pro Boha, dítě mé! – hrozý ti snad – hrozý – ach! stareček bezsebe pad. Strašlivý po nebi křížil se bleskot, skály se pukaly, rachotil třeskot; hůře a hůře bil třepícý hrom, do domu dceřina udeřil v tom. Plamen se s hltavým praskotem zdvihal, žravý blesk s bořícým hromem se stihal, vůkol a vůkol lid podmanil strach, všecken hrad strávil hrom v popel a práchprach. Po dnes to místečko zakleno leží, kdokoli zhlídne je, pádem pryč běží, srdce mu puká a vaří se krev, kletba zde straší y nebeský hněv. V. Nejedlý.
72

Pavouk a Moucha. Bájka.
Práva někdy jsou, jak pavučina: brouk se proráží, a moucha bývá vinna. Viděl sem, jak nad mým oknem v letní době,době osačil se pavouk, tenkou sobě pavučinu zrobě, do niž chytal, popustě se s hůry, drobné mušky, komáry a můry. Až tu, nevěda nic o zradě, brouk se v slabé octne závadě. Pavouk hned se vzchopí; však skrz sýť pozvolí pryč jemu jíť; pak se v koutě pouloží znovu, k pilnějšímu přichystav se lovu. Nedbaje nic na hrozného pouka, chroust se pustí za příkladem brouka.brouka, za ním hned se čmel a vosa šinou, slabou sylným letem trhnouc pavučinou. Trpělivý strážník v malý čas zrádné ponapravil sýti zas. Tuť y moucha, vidouc, bezevší že kázně čmel y vosa prolitují, sprostila se bázně, ne tak opovážlivá, jak hloupá, nemyslecy, že se zhoupá, vlitla chutě do sýtí, a uvizla v nich za perutě. 73 Po niti hurtem po ní pavouk kvapne, až ji zlapne. Darmo škvrčí, blud svůj ohlašuje, příkladem se brouka oběluje: pavouk mouše, zaobale ji a kouše, pozabžučí: „Mocnějšího na světě slabší nosyt musý na hřbetě.„hřbetě.“ Na také kdy právo umlknouti musý, pouk ji zmučí, vycucá y zdusý. A. Puchmajer.

Na opilce.
Hrob ten reka udatného kryje. Ptáš sese, co teď dělá? bezpochyby – pije. V. Nejedlý.

Učený.
Cožbych musyl míti, kdybych učeným chtěl býti? Vít řekl, vzav mne za ruku: Nic než plášť a paruku. V. Nejedlý.
74

Přemožená žádost pomsty.
Frycek malý trhal kvítí chtěje z něho vínek víti, v tom jej pichla včelička do pravého malíčka. On tu polekav se skočí, slzy vytíraje s očí, v patách za ní harcuje, všecko zlé jí slibuje. „Počkej včelko! nemáš více z květin zbírat sladké píce. Dostiť mám tvé krutosti; umřeš bezvší lítosti.„lítosti.“ K tomu štěstí na otcova ještě sobě vzpoměl slova: „Neheský bys Frycek byl, kdybys za zlé zlým se mstil.„mstil.“ Hned se tedy pozastavil, včelce pardon dal a pravil: „Líp jest heským Fryckem být, nežli včelce život vzýt.vzýt.“ J. Zabřanský.
75

Oda Šebestyánovi Hněvkovskému dle Horace: Vides, ut alta &c. oda IX lib. I.
Vidíš, jak se hůry sněhem bělí, klouzají, kde plouly lodě, po sklenné se děti vodě. Nám pak zyma doma zůstat velí; větry, co tu hrubě čiší, tak se lehce neutiší. Kaž můj milý Besto! do komína suchých polen přiložiti, kaž y na stůl postaviti hodný dčbánek Mělnického vína: abychom se poohříli, vínem Českým pookříli. Ostatní vše poruč směle Bohu, který větry upokoře uhladí hned zduté moře. Nepohneť se list bzu ani hlohu. Onť vše náhle, v okamžení, než se člověk nadá, změní. Nic se neptej po zejtřejší době. Milý brachu! myslit o tom: co z nás bude? co je po tom? Za zysk měj den, co Bůh přidá tobě; nezdrahej se v mladé chvíle užit věku kratochvile. 76 Nyní hleď, než tobě zbělí vlasy, hudbou, tancy veselými, hrami lásky milostnými v radostech své mladé trávit časy, večír tiše kradmo bleptat, s kým ti nejmileji šeptat. A. Puchmajer.

Dlouhý a krátký čas.
Když mne staré panny mučí; svým mne ctnostem stále učí, na děvčata mladá bručí; jakž jest mi tu dlouhý čas! Když pak holky semnou hrají, jímati mé srdce znají, v rozkoši žít s sebou dají: jakž jest mi tu krátký čas! Když se kmotří do mne dají, plných uší nabroukají, na mé hospodářství lají: jakž jest mi tu dlouhý čas! když mi přejí s sebou jíti, bych mohl spolu víno píti, hodně vesel s ními býti: jakž jest mi tu krátký čas! J. Rautenkranc.
77

Vilím a Vlada.
Vilím. Kdybych hojnost zlata měl, všecko bych ti za odměnu za tvou lásku, malou cenu, dáti chtěl. Vlada. Srdce nikdý zlata mít nedychtělo v zbytečnosti, Umímumím s málem v spokojnosti živa být. Vilím. Kdybych panstvíčkami vlád, aneb měl jen mnoho statků, všeckybych ti bez ostatku hleděl dát. Vlada. Láska lásku odměnit může sama dle zásluhy; nelze jměním lásky dluhy vyměnit. Vilím. Pro tebe bych sy jen přál důstojenství, by sy čtenactěna skrz mne byla povýšena dál a dál. 78 Vlada. Mlč! vícbys mi nemohl dát, nežli cos dal, srdce svoje. Kdo ví? chtělbys o to moje potom dbát. S. Hněvkovský.

Na lékaře Vraha.
Že mne přivedl k zdravízdraví, lékař vrah mi praví; že lže, není div, neb jsem ještě živ. V. Nejedlý.

Na Budína.
Budemeli bohdá pokoj míti, vojákem, dí Budín: musým býti. V. Nejedlý.

Hrobní nápis na žvavou ženu.
Tuto leží žena má zavřenýma ustama. Popřej Bože! pokoje jí v hrobě, jenž jí scházel v každé době. A. Setelain.
79

Hlemejžď a zajíc.
Čiperný a švižný zajíc potkal šneka, cestou přebíhajíc. Dobré zdraví! Jakž se máš má škořepino? praví. Ach, můj Bože! jakž ty přes tu hrudku bídně vlečeš tu svou malou budku. Hleď, mne prudkost větrů ani koní v běhu nedohoní. Ty pak za hodinu, tak se bídě, sotva ulezeš tři pídě. Hola! odpoví šnek! můj ty větronohyvětronohý! nemyslnemysli sobě, že jsem já tak prahubohý. Známť y já ti hodit sebou, ba y mohu běžet v závod s tebou. Rozesmál se zajíc: Slovo s to, můj šneku! vida v tom tam lese u prvního břeku,břeku buď cýl našeho běhu věru směšného. Toto řekl; y spěšně dav se v skoky stanul v půlcestě, a poohlídna se a vida, šnek že ledva udělal tři kroky: Nač mám, praví, běhy trmáceti? mohuť sobě trochu pohověti. 80 Než on doleze sem, tak se přiloudajíc, stokrát dřív se vyspí švižný zajíc. – V tom sy k mezy trochu ještě popoklusne, sluchy přiklopí a usne. Hlemejžď zatím, po kroku krok nesa, doplíží se lesa. Probudí se zajíc: právě v čas; y vyskočiv a pospíchajíc darmo však se žene po šneku. Neb ten v půlcestě co nespal, radost maje, zajícy se vysmívaje: Ej! kdož, mluví, prvnější z nás u břeku? A. Puchmajer.

Spokojený Sedlák.
S mocý Boží v poli zboží počíná mi zrát. Nemám mnoho: co je z toho? směle mohu spát. Jen mne heská holka česká vroucně miluje: kdežto v městě na nevěstě lest se zjevuje. 81 Naše mladost cýtí radost v sprosté muzyce: když se páni v požívání mejlí velice. Ať se blaží, břicho vlaží vínem nezdravým: já sy vodou, moudrý škodou, zdraví napravím. Stříbro, zlato vdovám vzato strachu dělá moc. V poctivosti všeho dosti: Páni, dobrou noc! V. Nejedlý.

Na Minku.
Přikázaní lásky vzbuzuje k milování všechněch lidí. Minka zákon splniti se snažuje, když hned každičkého miluje, na němž hlavu mužskou vidí. V. Bělovský.
82

Mládek a Jela. Pastýřka.
Což jest to za kraj? (krásná lkala Jela.) vždyť sem tu pěkné ovce neviděla: ba ani strom se rovně nepne vzhůru, má leckdes lístek, suchou všudy kůru, y ptactvo lesní nezpívá, leč cvrčí, y potok kalný smutně tady hrčí; y ten lid zdejší, uplné dle zhody, jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody. Tím Mládek, an se za dub blízký schoval, a Jeliných všech kroků pilně hlídal, se velmi pohnul; v níť se zamiloval; a protož tak jí smutně odpovídal: O Jelo! když sy prvním vstoupla krokem v to vůkolí; jakžs nás svým jasným okem, svou těla spanilostí všecky jala. Oh! tohos nám tam neobětovala. Vše haníš zde; y stromoví y vody. Čis jaké vzala z ovec našich škody? Vždy poslušné jsou pastuchovi svému, vše, co jim poví, uhodnou to jemu; pryč žádná svou se neodstraní volí, y bez stráží se pasou tiše v rolí, jak na ně kyneš, hned jdou s ochotností; svou vrchnost milují; y toť jích ctnosti. 83 O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá; tu často pastýř před slůncem se skrývá, tu v milém chládku s pastýřkami hrává, tu právě vždycky zelená se tráva; své Běly Besta pochvaly tu zpívá. O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá. Vy tiché stromy! kde se pastýř sklání, kde ptactvo bydlí, zvěř lesní chránízvěř se lesní chrání: vy svědčte, jak sem ostrou cýtě střelu, se tady na svou navzpomínal Jelu! Zde přes váš milý ohlas její jméno k mým bylo uším celé přineseno. O jakž ta její nevděčnost mne hněte! Vy šťastné stromy, že nic nečijete! Y viz, jak tam ten čížek libě zvučí, jejž zpívat samo přirození učí; on samičce své tak, jak umí, zpívá, jí ale pilně víry dodržívá; on na tu větev vždycky přilituje, kde ví, že jeho milá přenocuje, co ledva ranní záře pozasvítá, již milostí svých písničkou ji vítá. Z té ona písně, ač jen z písně známé, má novou rozkoš, jakož y my máme. 84 O milá stružko! jmě ti kalné dáno: jsy kalná; však tvé ctnosti nepoznáno, vždys věrná břehu; žádný není ještě, bys, nechť se jaké koli strhnou déště, své starodávní opustivši břehy, šla po cyzých kdy lukách na noclehy. Tak jest, o Jelo! kam jen hlídneš koli, tu najdeš věrnost, po horách y v poli. Y ten lid zdejší, uplné dle zhody, jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody. Snad tam, cos odtud přišla, spanilejší a čistější jsou pastýři než zdejší; snad pěknějc lásku omalují tobě: však věř, tak mocně nečijí jí v sobě! a byť y čili: na chvíli ne dlouhou, jestť u nás paní, u nich láska slouhou. Neb tam, co města často navštěvují, se vábným vnady duchem napojují. Nám sprostou žijícým zde nevinností, jest věrnost milostí, a milost ctností. Tu když ti pastýř poví, zesžes mu milá: již s tím y umře, byťs ho prozradila. V tom chtěla Jela říct cos o milosti: však ale Mládek zemdlel od žalosti. A. Puchmajer.
85

Oda na J. K**.
Žádná, milý bratře, v světě sláva nevylíčí zlého svědomí. Krásné tváře, čest a panská práva neudusý zlých psot vědomí. Darmo vinný skrýt se usyluje, darmo leze v svatou hazuku: svědomí zlé pouště navštěvuje, lapá vinné za ruku. Byť měl člověk vzáctný zlaté hory, šarlatem byť tělo odíval: nač mu zlato? nač mu panské dvory, by tím mrzké činy ukrýval? Tryskem, jak blesk, za vinným se honě v patách kráčí neospalý trest; po moři jeď, bujného řeď koně: svědomí ti katem jest. Vyhlašuj se slavnou učeností, hvězdám rozkaž vyměřený běh, oděj srdce mužnou odvážností, najdi nové Ameryky břeh. Ať ti vypínají hrdé čelo zámky bujně k nebi vyhnané; lahůdkou krm rozmazané tělo, tělo světu poddané. 86 Ha, slyš! vítězy slyš! zbraně bouří, vítězné tě volá trouby zvuk, leť, o v bitvu leť! patř, město kouří! lid se svíjí, poufázoufá v množství ruk, hůř než Alexander, plný zůřivosti obrať světy v mrtvou poušť a prach. Muč, bí, udatně smrť nevinnosti, potomkům jsa věčný strach. Mnohomnožství lidí krev ať teče, rozkoš hovadskou ti působí: O předc, neujdeš předc zlého meče, svědomí se tebe osobí. Ej, což myslíš; že snad hrdá sláva, že snad krása drahých klenotů, vyličujíc mrzké činy, dává v palácy ti jistotu? Ctnost jen svatá, ctnost jen s nevinností pokojem tvé srdce ukojí. Byť hrom houkal sevší zůřivostí: smělosti mysl čistou ozbrojí. Kde ctnost: v chaloupky y do paláce, spokojenost se rovně loudívá, otrokům ctným oslazuje práce, s králem dobrým přebývá. V. Nejedlý.
87

Tesař a Merkur. Bájka.
Tesař kdysy nad jemčinou dříví tesal širočinou, až mu z nenadálé příhody z ruky vyskočí a vpadne do vody. – „Běda! vzkřikne, rukama sy lomě: jakž se krutě o mě protivný los opírá! nedost, že mne tudy přetěžkými hněte trudy, ostatní mi ještě živnost odbírá! Což sy počnu? to tam, čeho sem měl nejvíc třeba. Čím sy nyní vydělám kus chleba? Pomozyž mi, mocný Jupiteře! zase nějak ku sekeře.„sekeře.“ V tom se div!)V tom (ó div!) Bůh lidí strápených, patron věcý ztracených Merkur sspustiv sebe s vysokého nebe před chudáka tesaře se staví: Což jest ti, a proč tak pláčeš? praví. „Nevím, odpoví mu, z jaké příhody má mi sekera tu vpadla do vody. Tou sem já se živil mnohá léta: Teď ta tam, o Bože! teď jest po všem veta.“ 88 Merkur, jen co v tůni nesáhne, širočinu zlatou vytáhne, Vida, ptá se: tali tvá? Ne, ne, odpoví: to není má. Stříbrnou potom vydobude: Tuším tato bude? Ne ta! – po třetí se spustě v zátočinu železnou ven nese širočinu. Ta jest, ta! – y přiskočí a božskou líbá ruku, díky čině, laskavému Atlantovu vnuku. Sprostností Bůh tknutý svatou, širočinu stříbrnou vzav y zlatou, řekl mu: Duše upřímná! y tyto obě sekery měj sobě. Dav je zmizel: tesař z vděčnosti spíná za ním ruce, pln jsa radosti! Kdy se takým darem vychluboval, kdy až do závisti sousedům svým ohlašoval božské nad sebou div Prozřetedlnosti, veliké y štědrosti: jeden z nich, ne v té, co tesař, chudobě, užit štrychu v podobném sy smyslil spůsobě.spůsobě, nikomu nic neříkaje, šel a vlez u jemčiny kradmo na vysoký jez. 89 Tu, co prvnímu se náhodou jen přihodí, schvalně sekeru svou v tůni zahodí; rukama tu začne lomiti a plakati, před celým y nebem klamati. Merkur přilituje, sekeru mu zlatou napřed vytahuje. Příteli můj! ptá se: zdaž to tvá? S radostí on poskočí a vykřikne: Ach má vlastní! má toto, má! Taká nestydatost Boha pronikne; lež y všetečnost mu začna vytejkati, ne jen té mu nechtěl darovati, ale tam y té mu nevrátil, div ho ještě hodně nezmlátil. Tak, co zradou rádby byl se obohatil, zlaté nedostal, a železnou svou stratil. A. Puchmajer.

O Orfeusovi.
Orfeus že vábil k skočné zvířata, hulákají kronykáři. To je také divu! – vždyť y s dudami totéž činí náši – nedvědáři. Š. Hněvkovský.
90

Dívka a Zrcadlo. Bájka.
Bětolince neštovice po tváři se vysypaly, jejíž roztomilé líce nemilostně rozdrápaly. Sotva že se uzdravila, již, již u zrcadla byla, by se v vroucý radosti divila své pěknosti. Ale Bože! víc než pekla škaredé se tváře lekla; hrůza celou zdřevěnila. „Pán Bůh semnou! co se děje?děje?“ ruce lomíc promluvila: „Ne, ne, nemůže to býti, abych měla krásy zbýti; zrcadlo se mi jen směje.„směje.“ Hned jeje, jak to vymluvila, na caparty rozdrtila. Tak se častějc s pravdou děje. V. Nejedlý.

Na N* a P*.
Že jste hodní – každý, prej, vás chválí velmi,velmi. Co? snad hodní muží? – ach ne – hodní šelmy. Š. Hněvkovský.
91

Oda o velikosti Božské. Žalm. 103Žalm 103. zkrácený.
Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště! Ty světlem odíváš se místo pláště. Tys nebe, nad nimž vody visýc stojí, v stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí. Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné, Tvým poslem bouř, a sluhou hromy hrozné. Tvou země sylnou ztvrzena jest mocý, Tvým kynutím den zašerou jde nocý: a které stín y světlo věrně slouží, mhlu propasti jí daly zaokrouží. Jen slovos řekl, y hned se změny dály; šla pole v důl, a vzhůru pošly skály. Ty vykázav mez moři po vše věky, z skal hojně vřídly rozvoďnuješrozvodňuješ řeky. Tu zvěř se chladí, na polích co žije, tu los, a žížnivý tam jelen pije: tam povětvičkách ptácy poskakují, a střídajíc se vděčně prozpěvují. 92 Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi! déšť rosýš na vyprahlou slůncem zemi: a ona z lůna propůjčuje svého všem živočichům, kdo co žádá, všeho. Tuť trávu skot, a lidé berou zelí, chléb pro posylu, víno pro veselí. Táž vláha živí sosny, bezy, břeky, y vysoký dub, žijícý tři věky: kde rozličný pták s pískletami žije, kde jelen bujní, kde se zajíc kryje. Své časy bledá měsýce tvář znává, je slůnce zná, když zapadá y vstává. Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice, a řičí, o pokrm tě žádajíce. Jak slůnce vzejde: hned se porozkradou, a pokojně se v brlohách svých kladou. Tu od ranní až do večerní záře jde člověk pracovati v potu tváře. Kdož snětesečte to, co moře v sobě chová? Tvéť všecko to, co letí, jde y plová. Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni; tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni; jim ducha vezmeš? v nic se obracují; jim ducha nadchneš? hned zas obživují. 93 Nechť z toho Tobě, mocný světa králi! hlas můj y harfa zní a vzdává chvály, nechť na zemi Zlých nepovstane noha. Ty duše má! chval velikého Boha: kdy vzhlídne, zem se zatřese a zbouří, a hůry, jen se dotkne, valem kouří. A. Puchmajer.

Třidcátý první den měsýce prosynce.
Dnes se rok již dokonává, poslední jest jeho den. Takť čas běh svůj vykonává; přejde rok a krátkýco krátký sen. Minul opět jeden rok: ubyl k mému cýli krok. Jako lampa dohořívá, tak se také krátí čas.čas, léto jedno docházývá, brzo máme nové zas. Jak jen po roku rok jde, tak se blíží konec zde. Jednomu tam štěstí přálo, dobrým vším jen oplýval. Vše, co sladko, při něm stálo, v štěstí stále chodíval; za stůl prostřený jen sedl, dobře pil a dobře jedl. 94 V rozkoších své živil tělo, stoje, chodě vždy jen pěl. Dal sy, co jen hrdlo chtělo, radostí všech dosti měl, při veselích všudy byl, spolu jedl a spolu pil. Mnozý v chudobě vždy byli, křížův všech jen měli dost. Statků předce nenabyli; pokoj byl jích vzáctný host; mnohokrát y také snad hubený je soužil hlad. Nikdý žádných veselostí neužili, nýbrž psot; v těžké prácy s kyselostí zalíval je trpký pot.pot, těžce dělat musyli, zlého předc dost zkusyli. Jiný ctnosti nenáviděl, snad se zlého dopustiv, málo utěšení viděl Boha s očí vypustiv; hříchu snad se neboje, sám se zbavil pokoje. 95 Dobře, blaze, svatě tomu, nevinnost kdož zachoval! jenž ne k vůli ledaskomu dopustil, by panoval nadním hřích, ctil vždycky ctnost, dusyl k zlému náklonnost. Však již všem nám rok zas minul: jak, jak sme jej ztrávili? Kyž byl žádný nezahynul! takbychom mu pravili: Dobře čiň, jak můžeš moc, prácy daruj den y noc. Mášli zle se milý brachu! tlačíli tě chudoba, neměj žádného předc strachu; změní tvá se žaloba; neb jak větřík přecházý, tak se změna nacházý. Važ sy nadevšecko času: neb nic není dražšího. Božského pak slyše hlasu, učiníš se většího, než ten, jenž v tom hledá čest, když moc statků pánem jest. Prokop Mart. Kučera.
96

Budička.
Vstaň, mé zlato! vstaň, je bílý den; když ti hesky plodí blesky: nevěř, šidí sen. Mocné krále činí z hlupáků, v zlaté stany tvoří pány z nahých žebráků. Jako ženich jde vstříc nevěstě; rozkoš lejeleje, kvítí seje vůkol po cestě. Troupy vede k chrámu moudrosti; mozky mate, domy zlaté stavě hlouposti. 97 Mnohotvárně lidi mámí sen; bludné štěstí, ach, ach zklestí brzy jasný den. Vstaň mé zlato! snům se svodným braň! tupost šidí na sta lidí: moudrosti vzdej daň! V. Nejedlý.

Na Advokata J**.
Ty jsy služebník spravedlnosti, jako jest svodník služebník poctivosti. Š. Hněvkovský.

Na Lilu.
Bych ji chválil, mermo žádá Lila. Tať jest ovšem samou krásou – byla. Jan Nejedlý.

Na Míčku.
Tvá malá Pinka kohokoli vídávává, hned na něj táto povolává. Ta bystrá dcera! odkudž pak se dověděla, žes tolik mužův měla? Š. Hněvkovský.
98

Mudrák hrnčíř.
Mudrák hrnčíř, který ví, jak se působějí čáry, co má za moc kapradí, též co z černobejle páry. Čím se zahánějí můry; nač jsou klokočové kůry. Co ví, jaký oučinek kouzedlnická mají slova; Víví y moc všech bylinek; jak se vábí noční sova. Cytovati umí čerty, volat z pekla napoberty. On a čtyří chlapícy vyzvavše se na hrad pustý, duchové kde ďáblícy v svůj čas burácý a šustí. K svatému tam Kryštofovi volali: dej zlaté lovy! Napřed vymalovali kolo tříkrálovou křídou; pak se křížem žehnali, kropili se všickni třídou. Rozsvítili tři hromnice, třesouce se co zymnice. 99 „Kryštofe! vždyť čerty znáš, největší jsy zevšech svatých, pod svou mocý všecky máš: poručporuč, ať moc nesou zlatých; vyslyš každého z nás žalmy, bychom mohli řícy: dal mi!„mi!“ V tom se rozlihl blesk a hřmot, velmi hrozné burcování. Po těle jim všem tekl pot od velkého hulákání. Všickni zůstali předc klečet, nepřestavše žalmy bečet. Hrůza veliká a strach; vstávaly jim vzhůru vlasy, jakby sypal na ně prach, neb je bral čert za pačesy. Škřipět bylo slyšet zuby, sotva otvírali huby. Vůkol kola, jako sud, bylo slyšet chrastit cosy. Každého tu přešla chut, poptati se: já řku, kdo sy? Již se tři dni namodlili, vyzáblí až celí byli. 100 Právě z pekla s pytlem šel, zaslechli již cynkat zlato. S penězy již v tom čert chtěl, přichystav sy je již nato: když se hrnčíř honem ohlídl, čímž y několik slov prohlídl. Ubohý jsy hrnčíři; dlouhého ti přeji zdraví, v zlatě bídný handlíři! nevíš, pravidlo co praví: kdo jen jedno slovo mine, v čertových že rukou zhyne? Tu hned za živa ho vzal zrovna ubohého zkola. Nazad sy ho pevně dal, vesele sy zpíval, hola! Hrnčíř ale vždy nevrle zpíval ouve a jemrle. Přes doly a přes hory, přes palouky, lesy, pole, přes města y přes dvory točil se s ním stále v kole, přes skály y řeky, moře, na jeho nic nedbav hoře. 101 Všecky všudy zjmenoval světice y všecky svaté; při tom čertu sliboval, víc že nechce mince zlaté. Začal krleš, krleš zpívat, mohl se každý na něj dívat. Když ho nosyl přes lesy: nesu tebe přes strniště. Přes města zas: víš, kde sy? vidíš tamto mraveniště? Když ho nosyl přes rybníky: nesu tebe přes žejdlíky. Musylo mu arcy být v rukou čertových as teplo. Veliký strach musyl mít, co ho neštěstí tak kleplo. Mněl, že s ním již do propasti, do pekelné letí pasti. Druzý zhlídli, jak ten vrah chtěl vzýt kůži jejich druhu; hnedky obklíčil je strach; nešlo jim tam hrubě k duhu. Pročež nastavili nohy, leželyť jim v hlavě rohy. 102 MysliliMyslili, až jednoho poodnese domu sobě, že vzýt přijde druhého: jemu dnes a zejtra tobě. Pročež ženy, dětiděti, máteř, modlily se pořád páteř. Štěstí, velký ochránce, bylo jest to pro hrnčíře, že jest měl dva růžence, na krku tři škapulíře. Protož neměl práva k němu; chtělť jen trochu vybrat jemu. Když se ho dost nanosyl, až jej samo omrzelo; chudák se ho naprosyl, že vše outrpnost s ním mělo: chtěl již čert mít jednou fajrum; pročež letěl skočné štajrum. Toho času právě byl v Milířsku trh na pekáče, když ho zrovna postavil zponenáhla na ucháče. Tu se sešlo cosy lidí, divili se, co teď vidí. 103 Lid se díval na ten div, jako na novíčká vrata. Každý řekl, že jaktě živ nevzhlídl toho zlého kata. Ale čert prchl v malé době; hrnčíř teprv oddechl sobě. Hned se každý známý ptal: kam a odkud byla cesta? Co on od té počty dal? jakáž také sjezdil města? On kdy na hrncých tak stojí, počal: „Krajánkové moji! Právě v skutku není žert, věřte, prosým, skušenému, když sy pádí s někým čert; není nic co věřit jemu. Nežádejte od něj peněz, by vás také on tak nenes. Velké dává svědectví Kulišova kapitola, v starožitném proroctví, jak čert často zpívá hola. Radč se mějte na pozoru, by vás nevzal též na horu. 104 Příkladů jest kolik set, co jen pobral Advokátů; Živý příklad máte zdet, by ste nechali dukátů. Panů víc sy nevybírá, on y hrnčíře sy zbírá. Kdo má zvláště krátký duch, neb je drobet choulostivý; nemůželi cýtit puch, nebo jestli jest bázlivý. Medle pravím, vy, nastojte! zdaleka se čerta bojte! Ve dne v nocy chcy teď radč ucháče a mísy tvořit, nežbych čertu pro nic zač měl se dáti mořit, kořit. Bych vás všechněch čerta zbavil, ročně chcy zde kázat:kázat:“ pravil. Dixi. S. Hněvkovský.

Na Bělu.
Běla, krásnější než růže, sama tráví dny a noce. Umřeli kdy – nápis jí se dáti může: Růže kvetla – zašla bez ovoce. V. Nejedlý.
105

Janek.
Dobrou noc již Jelo, končí tvůj se čas. Již jde do večera, zejtra ne, co včera: zejtra budu volný zas. Dobrou noc vám oči, krásná očička! Vaše světlo jasné již mi vmále zhasne, jako svodná bludička. Dobrou noc vám usta, sladká hůbičko! všaks mi dala jedu, k lahodnému medu, zrádná, zlostná včeličko! Dobrou noc vám líce, jako růžičky! kvete, kvete růže, ale trním může, vpichnouti v prstíčky. Cžaramis mi svými vše a nejvíce spání, pokoj vzala: tys mi udělala, pěkná čarodějnice! 106 Cžarodějné děvče, dobrou, dobrou noc! nesvede mne žádná, kouzedlná tvá zrádná sebe větší, více moc. Půjdu časně ráno, půjdu na faru; na ty tvé tam čáry růženců dva páry koupím za pět krejcarů. Za desetník celý koupím v kostele, koupím já y svíce, abych nikdý více neměl smutku po Jele. Uprosým to aspoň, kdyby nechtěla jinou být než vloní, by, co snáším pro ni, tož y samo trpěla. Jaroslav Puchmír.
107

Housenka.
Ach, tak v mladém živobytí že já zahynouti musým! Ani medu, ani kvítí, ani světa neokusým! Sotva počínám zde býti, ze světa již musým jíti; sotva dýchám, již, již hynu! – Housenka sy naříkala, zakuklit se v škořepinu majíc; nyní za své vzala. Však se brzy změna dala: nebo roztomilé ptáče z škořepiny vyletělo. Kde jsem? směje se a skáče, jaká krása na mne plyne? Jaká z ušlechtilých kvítí rozmanitá vůně kyne, a mé sladí živobytí? Zde sem byla! tyto květy, stromečky sem vídávala; čili vidím nové světy? v rájli sem se odebrala? Všecko staré jest y jiné. Housenka tak radost majíc, lítá věku požívajíc, div se v kráse nerozplyne. 108 Upokoj se milý duchu! byť y tělo zpráchnivělo, byť svět zašel všecken v puchu. Proč se duše smrti leká? nový život na tě čeká. V. Nejedlý.

Pole.
Bedryl na svém poli třetí ženu pochoval. O jak šťastný musý Bedryl býti; aniž jábych peněz litoval, kdybych takové mohl pole míti. V. Bělovský.

Na GalatůGalatu.
Co? žeby Galata své vlasy černila? lžeš: byli černí již, jak sy je koupila. J. Rautenkranc.

Na doktora Moříka.
V tomto hrobě kamenném v té tmavé věži, umění mistr svého, doktor Mořík leží. Smrti! kdybys jeho učenosti poznala, jistěbys ho na tom světě byla nechala. V. Nejedlý.

Na P***.
Chlubíváš se, co sy v živobytí u ženušek užil – dary jaké! – věřím; neb vím – pochlub to se také – jakés ondy dostal – nezávidím – bití. Š. Hněvkovský.
109

Oda o nepokojnosti duše z prozřetedlnosti božské. Dle 7272. Žalmu.
Přešťastný, kdo s přímé cesty Páně, chodě sprostě, nikdý nevykročí! slzy hořké, osýchejte s očí! již se srdce způrné ztěš a stůj! Již tě po tvé tuhé, těžké ráně milostivá zhojí ruka Páně. Proč se pneš a zvíráš duchu můj? Vždyť Bůh s hůry svaté čte a vidí poslední krok zlých y dobrých lidí. Odpusť mé, o Pane Bože, mdlobě. Horlilť sem, zlých vida lidí láji, jak zde život svůj, v božském rájiživot svůj, co v božském ráji, v blaženosti stkvostně trávívá; jak se zpupně navzdor Bože Tobě, v mrzkých topíc rozkoších a zlobě, vším, co srdce ráčí, oplývá. Zhlídna, co ta zbujná páše hlůza, zděsyl sem se, až mne pošla hrůza. 110 Moře hojné, v němž jích duše plyne, ukrytých se skalin nebojívá. Jehoť žádná hrubě nezkalívá chvějícých se větrů lítá zlost. Jích bič ostrý, nás co švíhá, mine; jim jen sláva věnce jasné vine; radost jest jích denní milý host. Oni po voňavém kvítí chodí, ctí se pstrou a v rozkoších se brodí. Odkud jim to, že se směle bočí? neznajíce želu, ani bázně plaše žijí bez uzdy y kázně, hrdostí se smělou ovijí. Rozkoš bujná z jejich srší očí, jenž se v tučných kolách divě točí, lahodným se štěstím opijí. Kam je nerozumnánerozumné honí vášně, tam se slepí hrnou prostopášně. Křivdy jedu plné vyplivují, rouhavý jim jazyk z huby strmí, Zlostízlostí prožluklé jích srdce krmí myšlení zlá, zřídka pokojná. Oni krutá zemi pouta kují, proti nebi hrdě vyzdvihují čela ctnosti svaté odbojná. Nemluví nic, leč se honosýce, ohyzdné své činy velebíce. 111 Tady sem se jal v své víře chvíti, tuť má hrozná rostla nedověra. Když Bůh, co se děje dnes y včera,včera s lidmi v světě, s nebe spatřuje: jakž můž na to pozor svatý míti, zlé jích ohavnosti obezříti, žeť jich přísně nepokutuje? jakž můž, nevidíli zas jích zlostí, obsáhnouti svět svou vědomostí? Zatím, když se jim lid vešken klaně, oběti co Bohům nosývává, slepě po jích stopě chodívává, nasazuje za ně život svůj: na mne syčí nad zlé, líté saně, obecné mne vyvrhuje haně, dávajíce v posměch život můj. Vidí, co mne budí ranní záře, jak mi hojné tekou slzy s tváře. Což mi platno, žeť sem v žádné době s zlobinou tou křivou nechtěl státi, aniť jí, o Pane Bože, vzdáti obětí jen tobě povinných? Což mi platno, žeť sem, vzdav se tobě, nemyl leč jen s nábožnými sobě sprostých rukou svých a nevinných? Nač sem Pane zlých se chránívával, se svatými tvými chodívával? 112 Tak sem lkal. O kvapná horlivosti! Tvých, o Pane! neznav cest, Tvé ctěnce pohoršil sem svaté vyvolence, sáhl y v spravedlivost řádů Tvých. Prozřít chtě v své bludné zarytosti velebných Tvých soudů hlubokosti, vždy sem v marných octl se pracech svých. Dočkal sem se předce, až mne míle objal svatých blesk, zlých zlého cýle. Viděl sem, že hynou jako tráva, jenž se z rána zelená a voní, večír ale hlavu zvadlou skloní, od prudkého slůnce spálená. Viděl sem, že zboží, čest a sláva, jíž se hrdí nad zdutého páva, jest syť na jích pejchu kladená. Vímť, že stkvostná, v nichž své hladí kůže, šerednou jen rakev kryjí lůže. Kamž se pro Bůh nenadále děli? kde se octla jejich čest a sláva? což jak běžný stín a zvadlá tráva jejich hrozná zboží zmizela? Co, prý, jích se jasnost, jíž se stkvěli, až y bohy zacloniti chtěli, před sluneční září zatměla? smrt je ze sna vytkla dubového, v němž čas prochrněli věku svého. 113 O mne blouda nepovážlivého.nepovážlivého, že sem prohlidl, jak je lstivé štěstí, vznesši je až k nebi, náhlou pěstí s vrchu slávy svrhlo v propast zas! Jakž v zlém darů Boha milostného požívání došli konce zlého! – Já šel, kam mne rozumu vedl hlas: můj však rozum byl jen červa hnutí, jejž jen slepé smysly k soudu nutí. Z prudkých vln a z smrtedlného víru hrozných vytrhna mne pokušení, mocnés dal mé duši posylnění, milostís mne objal, Bože můj! V boji krutém nadevšecku míru šťastně sem svou svatou zdržel víru, nejdražší, o Pane! poklad Tvůj. Z cesty Tvé mé nohy, ač se chvíly, předce nevyklouzly v žádnou chvíli. Kyž mně možná hodně zvelebiti milostivost Boha všemocného! nebezpečenství mne zhostě zlého ráčil, v válce hrozných slot a psot, milostně se ke mně nakloniti, přemocným mne štítem zacloniti, setřít můj mi valný s čela pot. Bůh mi nyní k nesmírnému štěstí hladkou za běžné zlé cestu klestí. 114 Což mne medle nyní zabavuje? což mi ještě k milování zbývá? zdaž již na tom světě neoplývá nebeskou mé srdce radostí? Tmavou noc z mých očí zapuzuje, zrak můj hrubě pošlý osvěcuje spanilou svou slůnce jasností. Ztichlo, co se na mne bylo ssulo, vše se v lásce vroucý rozplynulo. Bezbožníků zlostných zanechejme, nechť je, když své dovršili viny, vlastní strašné pohřbí zříceniny, ať se jako plívy rozvějí: k Hospodinu lásku věčnou mějme! jemu obět srdcý vděčných vzdejme, Bůh buď stálou naší nadějí. Oslavujmeš jeho božské mocy přepodivné činy ve dne v nocy. A. Puchmajer.

Vrána a Liška.
Na vysokém dubě, držíc sejra v hubě, paní vrána seděla, sejr svůj snísti hleděla. V tom ho liška ucýtivši honem z doupky běžela, a se k vráně přiblíživši tuto řeč jí držela: 115 Jakž jsy pěkná, sestro zlatá! jakž sy všecka hezoučká! žlutá, modrá, kropenatá, červená y běloučká! Kdybys hlas jak peří měla, tuťbych tobě věřit chtěla, že jsy nejpěknější ptáček v naších lesých ohniváček. – Vrána, jíž ta marná chvála,chvála pravdivá se býti zdála, chutě zazpívati chtěcy, sejra z huby pustila, jehož liška uchopěcy, takto k vráně pravila: Ne tvůj, sestro, hlas a peří, ale sejr mi mile voní. Pochlebníku kdo co věří, věz, že pozdě bycha honí. Po druhé ty majíc sejra, střež se lišky hůř než vejra. A. Puchmajer.

Přítel.
Janek ptá se Lišky: chcešli přítelem mým býti? Proč ne? buduli se při tvém stole dobře míti? V. Bělovský.
116

Přemysl Ottokar. Zpěv druhý.
Sotva s nebe osvítila ospalou zem dennice, již se pověst rozhlásyla přes hory a hranice, Český král že s vojskem táhne. Již, již pohan strachy prahne; lítí kněží běhají, k zbraní lidi volají. „Vzhůru bratří! ze sna vstaňte zahnat cyzý národy! ženy, vlast svou milou braňte – hajte právní svobody! dítky, otce, věčné bohy, braňme každý sebe sám: syc nám vloží na krk nohy, zhubí domy, zboří chrám. V duchu vidím bídné časy, vraždy, peklo horoucý, slzy técy, volat hlasy, o mstu pro vlast hynoucý. Vidím Čechy Bohy pálit, lidi podvodit a šálit, pannám rušit nevinnost, na starce svou líti zlost. 117 Kati zprzníc dcery, syny matkám od prs škubají; mládež hubíc bezvší viny, z těl jim srdce trhají. Běda! běda naší vlasti! štěstí padlo do propasti: v krvi plyne vešken lid, otec zoufá, kněz je zbit. Umřít bratří! umřít máme, na sta vystát hrozných muk, než se katům vzteklým vzdáme; dřív než cyzozemský kluk břímě tuhé na nás vloží, spřáhna mysli volné v pluh, dřív než zhyne sláva Boží, než se změní statných duch: Meče z pošvy! – víra hyne, hyne svatá svoboda, otroctví Čech vzteklé vine, strašná hrozý nehoda, oheň hoří v našem těle, pomsta volá s nebe smrt. Leťme zdrtit nepřátele, bíme, perme, nesme smrt!„smrt!“ 118 Řekli. Hnedky zoufanlivost, hrůza, strach lid zbouřily, krutá způrnost, vzteklá mstivost, by žluč sobě vylily, mezy lidem zdvihá huby, pění jako lítý pes, očma točíc, šklebí zuby, jakby zlý duch do nich vlez. „Na ně bratří! na ně! na ně! řičí oheň soptě z tlam. Na ně dejte ostré zbraně, na ně honem leťme tam. Na ně bratří! na ně, na ně! nešanujme našich těl,těl,“ lid se vzteká jak zlá saně, řičí jak hrom ze sta děl. Oheň s hlasem způrných kněží vsrdce syrná lidu vběh, plamen vůkol mocně běží; lid řve: „kde je, kde je Čech?Čech?“ Již, již Prušák na skrz hoří, v mysli města Česká boří, vojsko padlo, král je zbit, v poutech vedou jatý lid. 119 Na ně! na ně! hurtem na ně! křičíc ze všech všudy stran, házejí své strašné zbraně, mnohomnožství bijíc ran; mečův břinkot, štítu třeskot, koní dusot, šípů pleskot, poraněných zoufání strach a hrůzu rozhání. Meče břinčí, šípy fučí, kámen houká smrtícý, strach a hrůza větrem hučí, polem krev se vařícý. Oheň lítá, vicher bouří, z sylnic prach a popel kouří; strašlivý a smutný hluk množí vůkol na sta muk. Ze všech všudy stran smrt lítá, z tlamy leje na zem mor; čerty k bitvě tuhé vítá, vzteklost vede s sebou s hor, po lidech jak kosa jede, hlavy stíná, jako mák; vojsko proti vojsku vede, vznáší se jak dravý pták. 120 Zvířata se strachy třesou, z doupat pádí vlkové. Na křídlech se sovy nesou, skrze rány morové. Kde co žije, padá morem, smrt zlá lítá dolem horem, strašlivě jak hrozná noc, šíří nad zemí svou moc. Hlad a bída za ní táhne, ouzkost sebe smrtícý, bez lidí zem syrá prahne, ze sebe trn plodícý; města vůkol šmahem hoří; domové se za ní boří; potutedlná dychtivost vládne s ní y zůřivost. Všudy, všudy tryskem jedou, řady proti řadům vedou vypustivše nase hněv, cedí, cedí hrozně krev. Prušák vzteká se jak saně; král náš jak Bůh veda zbraně stíná hlavy zůřícým, milost dává prosýcým. 121 Vímar proti králi bouří, statečný a krásný rek. Běda! ach již oči mhouří, jak ho vůdce mečem sek; krásná krev mu z boku plyne, oči hasnou, pamět hyne, ach, kdes otče rozmilý? hle, padl tvůj syn spanilý! Chuďas více neuhlídá tváře krásné panenky; vlasti vytrhla ho bída z náručí své milenky. Jakž mu mílo u ní bylo! Neštěstí ho vyloudilo; byť y život stratit měl, vlasti milé hájit chtěl. Šírým polem mezy lesy bude bloudit dívčička, bude smutně volat: kde sy, milý? zlatá hrdlička, ruce lomit, trhat vlasy, želet utěšené časy, až smrt zlá jí ukojí, rozmilému připojí. 122 Otec vida padat syna, běží všecken zůřícý, miláčka sy k srdcy vina, staví krev se vařícý. Což jest na plat všecka péče? což jest na plat vzdychání? milý otče! ach! krev teče, duše světa uhání. Takto v jarní kráse vadne roztomilá květinka; povětří když bouří chladné, sýlu tratí bylinka. Darmo dítky milé pláčí, kvítek slzyčkami máčí! darmo kvílí dívčička: vadne, vadne růžička! Ubohý ach! otec kvílí, vlasy z hlavy trhaje, žalost víc a víc se sýlí; stále syna hledaje, jako omámený běhá, vůkol sebe mečem šléhá; hořem jsa již bez sebe, hledí smutně na nebe. 123 „Kde jsy, milé dítě! kde jsy? volá chuďas plačícý, kam sy zašel mezy lesy, mezy vlky zůřícý? kde jsy, roztomilé dítě? smrti vzteklé upadls v sýtě; čili někde lítý lev cedí nevinou tvou krev? Ach, mé zlato! ach můj synu! do mého poď náručí; kde jsy, ať tě k srdcy vinu, ať mne žalost nemučí? O můj, o můj zlatý synu! pro tebe tu v slzých plynu. Ach, kdes, by tvé ručičky setřely mé slzýčky.?„slzýčky?“ Srdce tluče ctnému otcy, z očí kropí se mu krev. Obraz vidí strašné nocy, slyší vůkol smutný zpěv; oči zdvihá k tobě nebe, jakby syna žádaly! Běduje a souží sebe, až y skály splakaly. 124 „Ach což není smilování u vás milé lidinky? dejte otcy k milování, dejte poklad jedinký! Ach, mé dítě kam ste dali? kam mou rozkoš jedinou? Proč ste syna otcy vzali, cedili krev nevinnou? O vy lvové rozkacení! o vy vlcy zůřícý! proč mne v vzteklém roznícení nezasáhl meč smrtícý? proč mé ruce spráchnivělé, proč se syna spustily?„spustily?“ Takto mluvě kráčel směle, kde zlé zbraně bouřily. Zoufanlivost otce hnala; s reky potýkal se kmet. „Ach, smrt miláčka mi vzala, k čemu jest mi platen svět?„svět?“ Tak schna hořem sám se mučí, smrti letí do náručí, pro vlast jak rek bojuje; smrt ho s synem spojuje. 125 Lásko svatá k ctnému synu! lásko lidi blažícý! Tobě ke cti věnec vinu, slzami hrob kropícý. O kdo lásky mocnost cýtí, dobrá duše, vezmi kvítí, uví věnec, slzý hrob poctivého muže skrop! Kde jsem? vůkol bědování: vidím krev se valícý, slyším křiky, proklínání, slyším meče smrtícý. O jak hrozná ukrutenství! běda tobě člověčenství! lítostí ach, co chcy svou? lidé sobě kati jsou! Duše bouří vraždou spité, bratří bratry mordují. Zemi jako šelmy líté krví drahou skropují. Darmo mátě v slzých plynou, darmo trnou otcové; chtíc neb nechtíc v bitvě hynou,hynou jejich milí synové. 126 Kam jen, kam jen oko hledí, strach se s hrůzou spojuje. Bezruký zde jinoch sedí; tam kmet s smrtí bojuje; s přítelem se loučí přítel, voják tropí na sta vin; ach, ach, zde je ctnostný ctitel, s bezbožníkem smrti syn! Vojna nezná šanování, nezná milosrdenství; smrt zde káže mordování, strojí nebezpečenství. Všecka svatá hynou práva, lásku ruší zůřivost; ze všech nejjasnější sláva, ach, jest pomsty dychtivost! Kde jste slavní hrdinové, k zhoubě lidské seslaní? zde vám kouří oltářové krví čistou zmáchaní. Krásná jest to v pravdě sláva, pálit města kvetoucý, ana rozkoš duši dává chvály věčné žádoucý! 127 Jaká bída! k milování Bůh nás na svět postavil: proč rek hledá mordování, by se vraždou oslavil? proč se nesmrtedlný duchu, zpouzýš dychtě zkazyt svět, v pobitýchby lidí puchu nebeský ráj tobě zkvet? Života co hledáš v hrobě? v zhoubě městské svobody? Chcešli věčnost zýskat sobě: jdi a osvěť národy. Patř, tam straší pusté háje, změň je v rozmanité ráje; vzdělej skalné ostrovy, rozdrť lidem okovy. Ukroť duše zdivočilé, zazdi v pekle lítý boj; uveď na svět ctnosti milé, poraněným rány zhoj, štěstím na zemi tvoř nebe, Bohem milým lidu buď: o tak věčně slaví tebe! žes jim otcem, z lásky suď! 128 Ale co dím? vojna tvoří ráje v pekla horoucý: města v prach a popel boří, v pouště země kvetoucý. Kde co živo, mečem hyne, nevinná krev řekou plyne; v bitvě hrdě kráčí rek, zlé se války množí vztek. Po zemi smrt seje těla, z mrtvých skály povstaly, vlídnost z světa uletěla, msty se čerti chápali; v krví brodí bujná mladost, v mordování majíc radost; v křiku, v kletbě, v soužení hledá vzteklost blažení. – Jak v svém moře vlnobití házý množství lodních desk; v strašlivém jak hromobití hřmotem lítá blesk y třesk, vicher bouře v skalách fučí, lesem jeda láme strom; hluk se rozmáhaje hučí, nebe křastíc mete hrom: 129 Tak vztek války líté bouřil, zbraně řinčel hrozný hřmot; oheň boudy žalžral a kouřil, mučilo lid na sta psot, v bujném vzteku, proklínání množství se jich pobilo; až y vidouc mordování nebe tvař sy zakrylo. Plačte matky starostlivé, plačte dobří otcové! kvělte dívky milostivé, kvělte milý bratrové! ach, již v krutém boji padli, jako růže parnem zvadli, v prachu leží rekové, vaši milí synové. Jako voda uplynuly všecky zlaté naděje, podpory ctné zahynuly, jak se s vámi poděje? kam se nyní utect máte, kam své skrýti šediny? komu dívky zlaté vzdáte život ctný a nevinný? 130 Kdo vás těšit v bědování bude trpétrpké starosti? kdo vám splatí milování, vynahradí radosti? poklad váš y jmění padlo, jak květ příští štěstí zvadlo, nastanou dni truchlivé: plačte duše poctivé! – České vojsko se jak lvové žene mezy Prušany, kteří jak mdlí zajícové nechtíc válčit s Křesťany, zpátky v lesy utíkají, zbraně, všecko, kde co mají, házý Čechům pod nohy, – klejí na svět, na bohy. Pruský vůdce jak čert lítý, vida svých pád hubícý; pejchou, zlostí na mol spitý, letí jak hrom říčícý, jako řeka s příkré skály házý vodu zpěněnou; kámen valí již y vzdálí, děsý chasu ztřeštěnou. 131 Tak rek palaš v ruce nese, pádí mezy hrdiny; vše se před ním strachy třese, hubí lid jak drtiny, na dva sáhy dělá skoky, mečem prohání jích boky, z každé strany maje nůž, vzhledem hrozý divý muž. „Kdo smí, kdo v boj semnou vjíti; jaký rek či lítý duch? v prach jak červa chcy ho sstříti, v hanebný neb spřáhnout pluh; hrom a ocel jest má ruka, oko plamen smrtícý, pod ní skála strachy puká, před ním schne vlk zůřícý. S tisýcy sem jak nic hrával, lámal o ně sochory; s lvy a obry sem se prával, potřel líté potvory, když sme proti sobě stáli; řeky schly a hřměly skály, pod nohama kvičel les: kdo smí v boj vjít semnou dnes?„dnes?“ 132 To řka, vůkol lidi raní, jakby kosou trávu smet. Ach, teď pod ukrutnou zbraňízbraní klesna jako jarní květ, Lobkovic náš sešel s světa – plačte vděční Čechové! rek náš jako růže kveta zašel v kráse májové. Jako Homér prošel země zkoumat mravů tvářnosti; poznat mnohotvárné plémě, hledat pravé moudrosti. Jemu, coby pravda byla, přirozenost vyjevila; kdeby člověk pobloudil, z přirození vyloudil. O jak rozmanité bludy čistým srdcem napravil. Zlato čistil z špatné rudy, jasností zem oslavil. Co lid vida, vidět nechce, bystrým okem zkoumal lehce; když své sladké zpěvy pěl, zdravý rozum nad ním bděl. 133 Ach již více neposlechnou Češí písně zmužilé! Ach, kdes? ach kdes? častějc vzdechnou dívky ctné a spanilé, kde jsy Lobkoviče milý, v jaké božské krajině? v které svůj zpěv ušlechtilý pěješ šťastné dědině? Jarní růže, vonné kvítí na hrobě ti visejí, tam, kdo lásku k vlasti cýtí, tam se svazkem spojejí, tam tam svolá holubičky krásné libý chládeček; tam y vzdělá pro slavíčky milostný ráj háječek. Prušák seče lid jak trávu; ha! v tom krále, českou slávu, vida proti sobě jít, počíná hned hrozně klít. Jako mračno černé v létě větrnými křídly letě slůnce k spání zahání, den y světlost rozhání; 134 Nad světlem hned užasnutým tichost vůkol panuje, když se světu mračnem hnutým bouře strašná zjevuje: Tak král kráče mezy reky, přetrhl lítě bitvy vzteky; všickni tiše čekají, brzyli se potkají. Pohan zdvihna hrozné zbraně na krále jde, jak zlá saně, z očí divých střílí smrt, žížní po krvi jak chrt. Meče břinčí, rány fičí, zbraně strachy pukají: štíty jako hadi syčí, vojska trnouc koukají. Hrůza lítá každou stranou popředu y pozadu. Ha! král přivedl rukou brannou nepřítele ku pádu. Pohan hrozně, hrozně kleje, krev se černá z něho leje, noha klesá, scházý krev: ha! padl, zuřícý padl lev. 135 Po mnohé tak padá ráně křoví drtě statný strom, v vysoké tak tluče báně hrozným hřmotem strašný hrom. Ještě v pádu bije, seká, jako lítý čert se vzteká, vzhledem lidi smrtícý, staví krev svou běžícý. Kde jsou vaše udatnosti, hubícý svět, pohané? trýznit znáte nevinnosti, jako lítí satané, pracovitým krásti statky, dcery otcům, synům matky; na děti y na vdovy strojit zrádné okovy. Rek padl. Prušané hned běžíběží, jakby zlýduch sám je nes, zde se hrnou svatí kněží, tamto juncy skrze les. Kde co stálo, všecko letí, bez smyslů y bez pamětí, každý pádí jako chrt, před očima maje smrt. 136 Bouřícý tak oheň šléhá, přední domy zžíraje, vicher bouří, plamen léhá dál a dále hltaje; již, již všecko město hoří, domové se hřmotem boří; brzy krásná stavení šmahem v prach se promění. Čechové se po nich pouští.pouští, po vrších y dědině, šírým polem, skrze houští, do strašlivé svatyně: tam kde v zamračeném lese sosna hlavu k nebi nese, dubů husté rodiny množí věčné pustiny. Nikdý v tomto hrozném háji slůnce nocy neplaší, nikdý v roztomilém máji škřivánek se nevznáší, ani kvítků neuvidí kdosy z smrtedlných tu lidí; tichá hrůza jedině panuje v té pustině. 137 V prostřed houští oltář stojí, kde kněz tropí ouskoky, na němž hněv svých Bohů kojí, smrtě jaké otroky. – Z každé strany – Bůh buď s námi! – krášlí lebky jejich chrámy; ozdoba zde jediná jest krev lidí nevinná. Ej noc roztáhla svá křídla, hvězdy sem tam blíkaly, strach a hrůza z svého sýdla mezy lid se zdvihaly, mračno na nebi se sstáhlo; přirození strachy prahlo; sov a vejruvejrů bukání po lesých se rozhání. Každá žíla v tvoru trne, vlasy vzhůru vstávají, když se cosy k lesu hrne, když tu smutně zpívají. – Zpěv se páří s radováním; pláče kletby s bědováním v Českém vojsku mnohý rek, nad příhodou až se lek. 138 Což to asy musý býti? jaké hluky? jaký zpěv? mámeli zde, dějídějí, dlíti? nám až v žilách mrzne krev. TamTen se lítých ďáblů leká; jiný s podivením čeká, až se pohan ukáže, divné čáry prokáže. V. Nejedlý.

Liška bez oháňky.
Ten, kdo všudy vleze, k všemu přičichne, tentam y přijde, kde se upšichne. Kdysy běžíc liška namlsaná vpadla z kurníčku v nepostřehlou líčku. Zas se vymkne, strachy hnaná, ale bez oháňky, kusá, paní Rusá. Tak to neštěstí jí zamstydilo, že již dýl žít nemožná jí bylo. Což sy počne teď? to když ji žere, tento chytrý zámysl před se bere;bere: Svolává hned odevšad své tovaryšky, rovně, jako sama chytré lišky. 139 Radí: by sy jednou usmyslily, s ocasy, jichž prej, se dost již nanosyly, víc se nevlekly, ale radč je sobě usekly. Nač nám, dí: ten ocas? což nám platí? Vždyť jen mezy nohama se chatíhatí. Kdyžto liška lesem běží; daremně jen těží,těží. Slyšíc jedna, co ta radí komolá: Kusá sestro! zavolá, Jestliže se vám tak vidí, proč se Jemnostpaní stydí? A. Puchmajer.

Pomláska.
Hody! hody! do sprovody! co dáš za pomlásku? nechcy vajec malovaných, ani slovy znamenaných: Já chcy jedno lásku. Vidíš dnešního dne panny milým za koledu pomlásky dost chystat všude: štědráli tvá ruka bude? ať jí poodvedu. 140 Vyplať, co sy slibovala; není toho málo. Myslíš, bych vzal místo lásky, ňáké hračky za pomlásky? To by se mi zdálo! Viz, jak pro tě srdce tluče, tak jak dychtí tuze. Ale vždycky pouhé sliby, nikdý skutek, samé chyby: omrzý mne chůze. Když sem tobě přinesl pouti, když dal vázaného, v trhu koupil sladké věcy: tenkrát sy mne arcy přecy nazývala svého. Když ti zvučně pod okýnkem hudba krásná hrála; Nebneb když sem tě do hospody přivedl, dal ti strojit hody: na mne sy se smála. Když sem stavěl krásné máje, pentlí ozdobené, v létě vodil na procházku; slibovávalas vždy lásku, srdce upevněné. 141 Když pak prsten lásky pravé závazek sy vzala, že spíš prst y prsten sejde, než ti jiný v srdce vejde: teďs mu ho snad dala. VímVím, proč děláš nové lhůty, odkládásodkládáš náš sňátek, od velkonoc do sprovody, od letnic až zmrznou vody: pak zas na tvůj svátek. Slibům podvodného věříš; jeho chceš sy hledět, že má drobet hebká líce; – nechá tebe – má jích více – na holičkách sedět. Víc se nedám věru šálit, nechcy odkládání. Líbíli se srdce moje, vem a dej mi za ně svoje k lásce, k milování. Tu pak hody, do sprovody, veselosti, svátky, radovánky, kratochvile, že sme došli svého cýle, budem držet sňátky. S. Hněvkovský.
142

Žaludek a oudové.
V ona drahá léta krále tuším Hladoleta v člověku se stala v marné zpouře záhubná a pošetilá bouře, bylo v něm až potud dávné království a panování zprávné. Každá částka v stejné společnosti k všeobecní potřebnosti právu svému podlíhala, ráda, co jí náleželo, dala, až se oudy sřekly, že jho těžké dost již dlouho vlekly, bublajíce na žaludek, že jen sedí, dřepí jako dudek; oni vždy že musý zbírati a pracovati, pak ten lenoch jen to hotov požírati. Hned se rázem spikna na něho: Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti? nedodávejme mu ničeho: hlava víc se nesmí myslí másti, nohy nepůjdou, a ramena nižádného nezdvihnou víc břemena; složíť se y ruce; slovem: o té době každý buď sám sobě. 143 Vyschl, y scvrkl, y zamřel žaludek: vizme však, co za nerosudeknerozsudek? Puls již ledva bije, pysky posvadly, nohy seslably a oči zapadly, zvisla ramena, y celé tělo omrtvělo. Poznavše svou zkázu oudy hned, že to není tlustý darmojed, že co krve dodávává žilám, k zdraví přivodí y k sylám, v čemže jemu pracovitě posluhují, tím y samým život vlastní obsylují: hned se dají pospolu do zvyklé zas práce, starostí a mozolů; tak že jako prvé dávné v člověku se stalo kralování zprávné. A. Puchmajer.

Vděčný syn.
Zbislav místo radování, dnem y nocý v bědování trávil krásné podletí. Bože! jak se vede otcy v nepřátel zlých kruté mocy? snad již zhynul v zajetí. 144 Snad se v slzých plyna souží, po své milé vlasti touží, snad mu mečem hrozý kat? Tak se, ruce lomě, moří, láskou k otcy ctnému hoří; starost nedá jít mu spat. By jen otce vysvobodil, hory přelezl, a se brodil, dral se skrze drabanty; dral se k Ejiptskému trůnu, kdežto Baša v zlatém lůnu stkvěl se nad dyamanty. Padnul k nohám důstojnosti, sepiav ruce v horlivosti zvolal všecken ztrápený: „Sprosť jen kovů, sprosť jen otce; rád chcy snésti dny a noce pro něj kruhy sklíčený.„sklíčený.“ Blázýnku! ej, cožbys činil, vždyťs nic zlého nezavinil, Baša řka se hochu smál; nikdý, nikdý otec lidí, nikdý světla neuvidí, rozvaž, nežbys kročil dál. 145 „Nemeškej mé sevřít ruky; rád chcy snášet věčné muky, svobodu když otcy dám; mezy hady jedovaté uvrhni mé tělo spiaté, s draky ať své sýdlo mám.„mám.“ Svobody víc nezakusý, dnes, dnes otec umřít musý: toť má vůle, hochu, jest. Proč chceš, by tvé živobytí zvadlo jako jarní kvítí? proč chceš cyzý viny nést? „Zde, zde, Pane! jest má šíje, rozkaž katu, ať mne bije, rozkaž, ať mi zláme vaz! Co dlíš? nehrozým se meče, z lásky k otcy krev má teče; ach, slyš! ach, slyš lásky hlas!„hlas!“ Což vše platno, milý brachu! nevydržíš smrti strachu: na rožni ho pécy dám, z ohně do smradlavé vody, aby měly žáby hody: mluv, co s tebou činit mám? 146 „Ach, měj nadmnou slitování! vyslyš syna bědování: pal mé tělo, bí a muč! Trýzni, trýzni dny a noce: ach jen, ach jen mého otce s světlem, Pane, nerozluč!„nerozluč!“ Staň se. Hned tu kati stáli, po vůliby byli králi. Stála hned y hranice. Zbislav zdvihna s země sebe, chválil dobrotivé nebe, žehnal Bašu velice. Maje obětí již býti, viděl s Bašou k sobě jíti dívku ctnou a nevinnou. Baša mluvil: Dobrý synu! otcy odpouštím já vinu pro tvou lásku jedinou. Hle, zde dceru nejmilejší vezmi, synu nejvěrnější, vem můj poklad, vem mou čest. Kdo má s ctností radování, hoden světa panování, hoden každý lásky jest. V. Nejedlý.
147

Na zamilovaného.
Písař náš se vždycky třeští, každé holce se přiklestí, když jen na něj okem hne. Tu se po ní celý fantí, fanfrní a všudy rantí, trápí, souží se a schne. Ženské jemu vězý v mozku, srdce jeho jako z vosku prejští se a změkne hned, jak jen drobet od papršků milostivých jako zvršku brzo tu a brzo zdet. Vzdychá sobě do povětří, po ní jediné,jediné jen větří, volá o hlas o pomoc. V lásky plamenu se smaží, div že v něm se neupraží: Takovou má láska moc! – Bílá jest mu jako snědá, červená též jako bledá, když má heskou kytlicy. Žádný není vybíráček, nehaní jak uštipáček žádnou nikdý dívčicy. 148 Na hůry lezt po řebříce, do komory za měsýce hrdinskou vždy smělost má. Nad vznešené samodruhy zámky, petlice a kruhy odvírati k milým zná. Jaké hrdinství již vyvedl onehdá, když slečnu přivedl konšelovu k muzyce; sám se s ní jen v kole točil, jak mu k ní jen někdo skočil, hned chtěl míti různice. Každý praví, uděláno že má: neb on večer, ráno po celičké čumí vsy; na obloze hvězdy čítá, až ho ňáka nepřivítá poštvouc na něj vesní psy. Na panně jest narozený; pročež také přemožený do ženských vlezt musý pout. Od slečinek ovšedněný vesních, od nich podvedený často bývá tento bloud. 149 Za to předc jim líbá nehty, ač jen z něho mají řehty, že jest hodné třeštidlo. Zpívá sobě zase ryndy, předce zůstává jak jindy pravé, divné tintidlo. Š. Hněvkovský.

Běla kvílícý.
Hrozná bouře počínala moře bouřit hluboké. Voda z všech stran lítě hnala vlny nad dům vysoké. Na skále tu Běla sedíc na moře se dívala, vzdychajíc a smutně hledíc žalostivě volala: „Více nežli rok již minul, plný hořkých žalostí, cos své ruce posléz vinul okolo mne s radostí. Ach, jak moři hladovému mohl sy sebe svěřiti? přestaň bouře rozmilému, přesťanpřestaň chvílku bouřiti! 150 Mámť já bouři strašlivější, jenž mé srdce sužuje; kteréž lásku nejstálejší Jinochovi věnuje. Kupec, an své zlato tratí, na tebe jak naříká, že v tvé přišel ruce katí; až hlas vody proniká! Já pak nemám bědovati proto, cos mi zlapila? můžemlimůželi se přirovnati k zlatu, co já stratila? Máli zlato v zbytečnosti s ním dost malou podobu? S ním sem měla zlata dosti, bez něho mám chudobu.„chudobu.“ Uplakaná pohlídala, ženicha by spatřila, lítostivě povzdychala, slzý moře vylila. 151 V tom tu k Běle mrtvé tělo pomalounku plovalo, když pak k samé přijít mělo, najednou stát zůstalo. Běla vidouc je, hned zvadla, jakby na ni vápno vlil. Bez sebe jsouc, na ně padla; neb to – její ženich byl. Jan Nejedlý.

Na Lilu.
Šťastný jak Bůh, mládenec slouti může, jemuž na tvém pohledu kvetou růže; milou lásku zjevuje srdce věrné očičko černé. Šťastný, šťastný, na tvé kdo patří ctnosti, s jasnou tváří spářené nevinnosti; láskou kdo v tvém náručí srdce sytí, Bohem se cýtí. Kyž tak krásná mohu, tě milovati! v tvém se milém objetí radovati! chtělbych stříbra, zlata sy nevšímaje, opustit ráje. 152 Sotva milá na tebe pohledělo oko všetečné: ach, kam? kam se dělo srdce svobodné? – již ho oheň moří, pro tebe hoří. U vnitř plamen zžíravý, ach, mne dusý. Běda! duše pekelné muky zkusý; vařícý krev ouzkostí srdce svírá, radosti zžírá. Sotva chcy snu vzdáti se do náručí, lásky prudkost strašlivě v mne hučí, mysli obraz růžový představuje, pouta jí kuje. U prostřed mne rozkoší, láska stíhá, mozek mate, v pustině na mne číhá, v srdce sevší bůjností roznícené šípy mi žene. Kdybych v máje rozvití nebeského snad žil bez tě obrazu andělského, vadnout kvítí vidělbych, krásu sjíti, radosti mříti. 153 Ach, má Lilo! živote štěstí mého! z klepet smrti vytrhni zoufalého! jedno opět mrtvého políbení k životu změní. V. NejedlyNejedlý.

Mravency a Kobylka polní.
Mravency jsouc hospodáři, lační nikdý nebyli. Jednou při slunečné záři žíto v zýmnězýmě sušili: prška jim je byla nějak zamočila. Kobylka tam polní přiskočila; že pak toho času nebylo již v poli zrna ani klasu, (nevědouc sy jiné dáti rady, neb ji hnětly hrozné hlady) prosyla jich, by se nad ní slitovali, trošičku jí žíta dali. PročpaksPročpaks, řkou jí: v letní době nenanesla špíže sobě? „Času, odpoví, sem málo měla, neb sem celé líto v jednom pěla.„pěla.“ Ti jí nato: tohoť„tohoť jest nám věru líto! Cos sy tedy vyzpívala v lítě, skákej zatím v zýmě milé dítě.„dítě.“ A. Puchmajer.
154

Vnislav a Běla.
Blizoučko od Prahy leží tam hrob. Kdoskoli miloval, slze tam krop; Vnislav a Běla v něm spějí. Na živě štěstí jim nechtělo přát, po smrti přeje jim pospolu spát: předivné věcy se dějí. Obadva překrásní nad jarní květ, hořeli milostí od mladých let, obadva sličností jati čekali radostně blížit se čas, určitý, svadebný, veselý kvaskvas, rozkošné závazky svatý. „Musým pryč od tebe; stůně mi děd; rozmilá Bělinko; brzy se zpět přes hory, přes lesy vrátím. Není mi dědek, tys ale můj cýl, nebudu prodlívat chvílčičku dýldýl, cestu sy s rychlostí skrátím. Přislib mi, abych měl spokojný sen, jestli mne miluješ samého jen: věrnostli doufati mohu?„mohu?“ „Řekni mi, jestli ty Bělu svou znáš, proč tedy takové věcy se ptáš? přisahám po znovu k Bohu.„Bohu.“ 155 „Neškodí skoušeti slibů a slov ženských, co v plamenu šlechetný kov, zdali se změní neb zčerná,„zčerná.“ „S tebouli smejšlím jen nějakou lest, na mne ať sešle Bůh veliký trest. Buď jen ty, jako já věrná.„věrná.“ Nato se poznovu objímali, věrnost sy srdečně přisahali, slzemi máčíce líce. Když sy sedl na koně Vnislav a jel; vsrdcy svém ona y on nesli žel, jakby se nesešli více. Slůnéčko rozvíjí zavřený květ, rozpouští, rozhřívá vosk, sníh a led, dokavad papršlky pálí: ženská tak stálost je letní jen sníh; mívají v hromadě slze y smích, slzemi častěji šálí. Zblízka a zdaleka, z rozličných měst přijeli sokové vzdávati čest, žádajíc od Běly lásky. Odbyla každého: nepřišel zas; trvala v stálosti veliký čas; na věrnost dávali sázky. 156 Halislav zchytralý, plný jen lsti, falše a podvodu, zrady a msty pěkností její jsa jatý, podpláštěm přátelstva on se k ní vkrad, Vnislava začínal vypravovat pod fochem poselství zlatý. Propuštěn častěji přes její práh, hleděl se oblíbit, dáleji šáh, začal y oumysl svůj plésti. Uctěný od ní co přátelský host, hleděl on oklamat bohatstvím ctnost, zrádný y oumysl svůj vésti. „Kdyby mi štěstí jen chtělo tak přát, drobet tvé milosti hledělo dát, žádnýby nebyl tak šťastný, statky y panstvíčka bylaby tvá, nicby mé nebylo, leč ty jen má, nežli tvůj obličej jasný. Na tvůj by jídla vždy čekala hlad, stkvostný a panskýbys nosyla šat, konibys jezdila šesti. Řekni mi, prosým tě, malou jen věc, semnouli chtělabys svobodná přec manželstvo vesele vésti?„vésti?“ 157 Vzdychala. On byl rád, že měl již prst, hledíc y oulisně obdržet hrst, začal y nevěrnost lháti. Vnislava chudobu vypravoval, jí se y ouskočně obdivoval, o něj jak může předc dbáti. Slyšela nevěrná oulisný hlashlas, ale předc Vnislava předlouhý čas v mysli své jediné nesla; v srdcy svém měla teď veliký boj; lákaly bohatství, pohodlí, stroj: věrnost tím Bělina klesla. Když se již přiblížil svadebný den, vyjeli k svatému Vojtěchu ven, radosti plni a smíchu. Nevěsta ale se nemohla smát, musylo o svém se něco jí zdát; nebo se bála předc hříchu. „Zajíc tam přebíhá cestu nám, hle! Druhý tam bílý, a třetí zas zde; pojeďme raději zpátky.„zpátky.“ „Blázýnku! domov má tato zde zvěř, na tyto pověry věří jen zběř; vesela buď, a nech hádky.„hádky.“ 158 „Poslechni kání a jestřábujestřábů kváč, přesmutný sejčků a kulišův pláč; strašlivá znamení stále. Tentoť je překrásný svadební zpěv, není to na štěstí, znamená krev; nepůjdu s vámi já dále.„dále.“ „Blázýnku! s poboňky nemař jen slov; nežádej zpívání od hrubých sov, nech jim jen po vůli kvákat. Zpívej a vesela jako mimy buď, nech sy jim pokvákat; nekaž jim chuťchuť, předce sy budem dnes skákat.„skákat.“ Přijeli dáleji na malý vrch, kolo se zlomilo, kočář se zvrh, dostali veliké rány. Nevěsta nechtěla dáleji jít, předce on hledelhleděl ji k tomu zas mít, V tomv tom jim zas kvákaly vrány. Zatím se Vnislav teď k domovu bral, veliké bohatství s sebou sy vzal, život chtěl vésti teď sladký; Zahlídnazahlídna u města známý svůj háj, myslil sy viděti nebeský ráj; neřekl, jak štěstí je hladký. 159 Služky se ochotně, vesele ptá: „Co dělá? zdrávali Bělinka má? jestli pak o mne co dbala? Kde pak jest? co dělá? ještě snad spí? musým sy pospíšit na horu k ní. Častoliž na mne se ptala?„ptala?“ „Nehrubě! – měla zde bohatších dost; pravím mu, dnes je zde zbytečný host, nechceli za vděk vzýt s službou. Kdyby jen o něco přišel byl spíš, na její svadbě dnes mohlomohl být blíž; mohlby být zajisté družbou.„družbou.“ Děsýcý tato pak od služky řeč prohnala jemu hned srdce, co meč; třásl se y na celém těle. Pravdivé pravdy mu potvrdil lid: hnedky tu života svého jsa syt, nežádal býti živ déle. „Potvory proklaté! samá jste lest, podvod a faleš; kyž nebeský trest vaše té zlosti chce mstíti!„mstíti!“ Nato sy na svého koně hned sed, za nimi pustil se nadptačí let, pomsty sy žádaje vzýti. 160 Rozvzteklen přijel až v ženichův hrad, nedbav nic na hlůzu u jeho vrat prošel y udatně bránu. Zaslechna veselý, hudebný zvuk, vejskání svadební, hostinský hluk: do srdce novou zas ránu. Všecken jsa schvácen, tam nahý nesl mečmeč, dále jak přišel, hned přestala řeč, konec byl smíchu a vejsku. Muzyka přestala příjemně znít, sklenice upadly chtícým z nich pít, přestalo žvatlání hejsků. Ženicha odstrčiv k nevěstě sedl, bázlivý ženich co stěna hned zbledl: „Nevěsto! na vaše zdraví! S tebouli smejšlím jen nějakou lest, na mne ať sešle Bůh veliký trest! přísaha naše tak praví. Ňáká jsy bledá, a řekni mi proč? Poď radči do kola, drobet sy skoč; šumaři, pekelnou hrejte! vdává se nevěrný, podvodný plod, bere se peleš a původ všech psot; k vrzání lépe se mějte!„mějte!“ 161 Nevěsta upadla do velkých mdlob. „Nevěrný holoubku, honem se vzchop! hleď se radč k ženichu míti.„míti.“ Ženich se na celém těle svém třás, povolav sloužícý, pochopy, stráž, kázal ho dáti teď jíti. „Bídnícy! po dobrém utecte dál, syce jste synové smrti, tak prál: to jsou mí slibové svatí!„svatí!“ Ženicha zranil, a zmordoval stráž, „Co sy chtěl, bídníku! toto sy máš!„máš!“ Předce byl od druhých jatý. Na ráno k němu hned poslán byl kněz, poselství přesmutné jemu tam nes, že musý ze světa jíti. „Ze světa bídného půjdu já rád, dříve než přijde však ohavný pád, dříve se musým předc mstíti.„mstíti.“ „Zoufalče! pomni, žes ztracený syn, radím ti otcovsky, pokání činčiň, nechcešli do pekla přijít. Bude tě smažiti pekelný host, vyleje na tebe největší zlost, nelze víc odtamtud vyjít.„vyjít.“ 162 „Což pak ty tak mnoho o pekle díš.díš, kde pak je asy jen, jestli pak víš? cýtím já v žilách svých peklo. – Peklo je bez pomsty ze světa jít, aniž pak naděje ku pomstě mít; sáhni, v mých žilách je peklo.„peklo.“ „Zoufalče! modli se, tobě by Bůh odpustit ráčil tvůj veliký dluh; nejvyšší, nesuď ta slova!„slova!“ „Mlč pope! vím já teď, jak se chcy mstít, co budu na živě, pořád chcy klít, posmrti strašit co sova. V půlnocy libě když budou tam spát, anebo na loži oplzně hrát, přijdu je škrtit a trhat.„trhat.“ Darmo ho dlouho kněz nabízel dost, když z něho mluvilo zoufalství, zlost: „O nechtěj pokáním mrhat!„mrhat!“ Nevěsta přišedši k sobě zas z mdlob, nechtěla živa být, hledala hrob, z hlavy sy trhala vlasy. Proklela ženicha proklatou lest, svědomí, nevěrnost, hanba a čest po vše ji trápily časy. 163 Roztrhla svadební roucho a šmuk; nesměl jí na oči podvodný kluk; měla jen pro svého smutek. Spatřivši potom y vylitou krev, též y co způsobil Vnislavův hněv, proklela sama svůj skutek. O něm když slyšela krvavý pád, po něm se začala bedlivě ptát, k němu sy nedala bránit. K němu se dodrala do vězení, žádati bolestně odpuštění: měli jí také co chránit. „Pusťte ho, ať mi jen udělá smrt. Bolesti veliké přestane čtvrt, tvého jsem původce pádu. Nemohu snésti zde kletby té tíž. Abys byl přišel jen o něco spíš, Dřívdřív než sem zpáchala zradu!„zradu!“ „Potvoro! na světě jenom se plaz! Nevěrná! ať je ti podvodný zaszas, živa buď v žalosti pouhé. Kdo bude nevěrnou jmenovat chtít, jméno ať hledí tvé v ustech svých mít: Bůh ti dej trápení dlouhé! 164 Jakž mohl jen asy tvůj nevěrný duch před knězem v chrámě, kde živý je Bůh, že nemáš žádného, lháti? Z mysli tak brzo ti vypadl tvůj slib; nemine božský tě hněvivý šíp; žes chtěla s přísahou hráti. Kdybych tě jak živ jen nebyl byl znal, nebyl byl víry k tvým slovům jen dal, nikdý y přes tvůj práh přešel: nikdý bych nebyl co zločinec zde na místě popravním, v mladosti své, od kata ohavně sešel. Pro tebe musým teď ze světa jít, od rukou katových ohavně sjít; Bůh ti to splatiti ráčí. Nemohu bydleti na světě dýl, blíží se ohavný ochotně cýl, odber se, hodina kráčí.„kráčí.“ Soudce ho vyslyšev, seznalseznal, že krev vycedil; pročež by nebeský hněv ukrotil, ať krev zas teče. „Ty sy chtěl vyliti bezbožný vztek, protož sy přítele neprávně sek! neujdeš také ty meče.„meče.“ 165 Když se již přiblížil popravní den, vyvedli za bránu kati ho ven; k popravě smutně sy kráčel. Zblízka y zdaleka přiběhl sem lid, každý svůj opustil daleký byt, kdo jen mohl, každý se vláčel. Viděla z okna, jak bolestně šel, oči jak sklopené do země měl, za ním sy pospíšit dbala. Dveřmi jí bránili, krátký byl čas: oknem ven skočila – srazyla vaz, – konec ten přesmutný vzala. S krku mu hedbávný svlíkal již šat, zavázav oči a vytáhv meč kat, oddělil od hlavy tělo. Slzel a povzdychl sy pro něho lid; kopal se pro oba – studený býtbyt, vše y s ní outrpnost mělo. Blíž sebe vyžádal míti sy hrob; pročež je obadva jeden jen strop, jeden jen příbytek kryje. Roste tam bodláčí, kopřivy, blín; vidět je v půlnocy bělavý stín, ptactvo tam přesmutně vyje. Š. Hněvkovský.
166

Věk pastýřský.
O vy zlaté, drahé chvíle šťastné světa mladosti! Což leč v písních, nejste míle k naší nikde žalosti? Škod a želů vaše čisté příčinou jsou ozdoby; jako obraz sličný jisté, již víc není osoby. Bohatá a pěkná země sloučila rok po roce podzymní y jarní plémě, sladké s kvítky ovoce. Lidé všickni pastejřili, pastvištěm byl celý svět. Svorně, jako bratří žili, nebyl, by druh druha hnět. Místo střechy z lístí loubí, strop jen z vrbí pletený, za chrám měli husté doubí, za oltář drn zelený. Bohové k nim sstupovali, neškodíce nikomu! po dařích se hojných znali více nežli po hromu. 167 Jejich štěstí prostopášně nekalily nectnosti, nezňaly se plaché vášně, ctnostné byly radosti. Bludy, lsti a duchu lhavý, kdo z nich znal váš lítý jed? Rozum sprostýsprostý, ale zdravý, přešťastně je k cýli ved. V nic se žádný nechtěl tříti, nejlepší řád všudy byl. Člověk byl tím, čím měl býti, méně myslil, lépe žil. Zbytečných v ty šťastné chvíle potřeb, jak my, neznali; jak žít vesele a míle, o to jen se starali. Jích to hrám hlas libý, milý, první zpěvy povinný; duch jích šlechetný a čilý vrš jim tvořil nevinný. Neznaly ty duše věrné pod saláší milou svou, co to mrzutosti černé, co to marné chuti jsou. 168 Nebyla jim, co nás mýlí, nepokojná čáka vděk. Za jedinou šťastnou chvílí neplakali celý věk. Zysk sy světla nerozsvítil, z země střev by zlato bral; Zlézlé ni vojny neroznítil, ni se, kudy plout, hvězd ptal. Žádný tehdáž neohrážel zahrady a pole plot. Člověk kde chtěl, hrušky srážel, kde chtěl, pásl se brav y skot. V ten věk zlatý lidé znali háj a břehy jedině, kde je matky kolíbaly, v milé, vlastní dědině. Jim co voda čistá z vřídla, řeka věku plynula. Smrt, co pro nás mívá křídla, pozdě na ně kynula. Jsouce spolu mile rádi, Jela při svém Polelu, bez viny vší žila v mládi, v stáři žila bez želu. 169 V sprostnosti své nehledala umět něco nad jiné: pěknou býti, to jen znala, mít y srdce nevinné. Bohatstvím jí ovcý sýla, lahůdkou jí malina; zrcadlem zas strouha byla, okrasou zas květina. O vy pěkná, šťastná léta přirození mladého! Kdož vás k ublažení světa svábí s nebe dobrého? Pravda, sprostnost, dvě to byly prvních lidí bohyně! Horlivěj je než my ctili v té slz naších dolině. Ale bylli kdy věk taký? kdož tak pěkné chvíle znal? Vidělli je svědek jaký na světě, co o nich psal? V nejdávnější koukám děje: kdož se koli narodil, každý touže slzy leje, že se pozdě narodil. A. Puchmajer.
170

Na lékaře N.
Ondy zabyl Hynka hrom. Jakéhož tu od lékaře naříkání! Proč? snad že měl utočiště v ňom? Ne to! však že skonal bez stonání, že y hrom se do umění plete, od kterého jest živ v světě. Š. Hněvkovský.

Na správce Hlupáka.
Nechtěj syna rozumného míti: sycby nemohl správcem býti. V. Nejedlý.

Na Tonku. Když jí její milý svůj obraz poslal.
Darmo Tonko! dáváš políbení obrazu, v němž cýtedlnosti není; mně ho dej, věř, já ji mám, já ho tobě zase dám. Tomáš Mních.

Mužský kříž.
Vůbec naši muži ženy za kříž držejídržejí, s radostí předc velkou na tom kříži visejí. Vojtěch Janta.
171

Na Bartouška.
Nechtěla Běla sy nechati hubičku dáti? Měl sy s ní Bartoušku ve tmě; ne na světle státi, na světle každá se zdráhati zná, ve tmě pak sama ti hubičku dá. J. Nejedlý.

Otázka.
Proč nám Bůh dal jeden jazyk, a dvě uši? Odpověd. Proto: Že víc slyšet, nežli mluvit sluší. Vojtěch Janta.

Na ošklivou Nanku.
Máli Nanka muže míti, musý ženich slepý býti. Antonín Pavlovský.
172 Vysvětlení slov pozatmělých.
Anchyzáše – otce Eneášova. Atlantovu vnuku – Merkuryášovi. Bájka. Ezopová toliko Fábule up. vlk a jehně. Báseň – pohádka, fábule. Báseň jest každý kus v vrších vesměs. Běhy – nohy zajíčí. Bídě se – nuzuje se, těžce jda. Bočí se – vypíná, hrdí se. Brav – stádo malého dobytka, grex. Brloha – peleš zvěří, lustrum. Brunátnou – červenou, purpuream. Burácý – bouří. Bycha honí – pozdě želí – pyká. Caparty, na caparty, na kusy. Ceres – bohyně obilná. Apol – Bůh básnířský a hudebný. Cžernobýl – (bylina) Artemisia. Chodcův – žebráků. Chvíti se – třásti, viklati se. Cžiperný – čerstvý – (flink) Ctitelkyně čistoty – Dyana, bohyně čistoty a honby. Byla trojí: na nebi sloula: Luna, Delia, Phoebe, Cynthia, na zemi, Diana a LucynaLucyna, v pekle Hecate. Cžumí – okouní se, lelkuje. Dělo – kus bořícý. Doplíží se – doleze (až k lesu) Dřepí – sedí pořád – (hocken.) Druh – tovaryš. Dusot – dupání, cupání. 173 Enna – město v Sycylii. Eter – povětří. Flora bohyně květin. Krona (Saturna) Boha času. Fauna – jednoho znejstarožitnějších králův latinských. Jemčinou – jemčina, vrata v jezu. Jez – die Wasserwehre – moles. Hatí se – tluče se mezy nohami. Hoch – mladenec – jinoch. Hrčí – hučí – hrkem běží. Hulákání – hluk a křik. Kapradí – (bylina) filix. Klíčí se – vzcházý – germinat. Kmochu. Místo bratr a kmotr říkali staří Čechové brach a kmoch. My dosavad, říkáme: brachu! braši! Komolý – kusý, necelý. Lada. Bohyně lásky a krásy. To slovo má Dalemil. Mluvě o pěkné Šárce takto praví: uličzivše nejkrašší Ladu. m.M. Popov dí, že Slované měli Bohyni Venuši, kterouž pod jménem Lady ctili. Rosa ji jmenuje Zyzlila. On slovo toto vzal z Cromera. Nemaje ale Cromerus v latině čteny (litery) ž, místo Žižlila psal Zyzlila. Bezpochybyť slovo toto pocházý od slovce žhu imperat. žži. Odtud žáha, žihadlo, žižala, zažehám, zažžiti, asnad y žížeňžížeň, ač staří psali žízeň. (charvátsky žéda) Slove tedy Žižlila, jakoby zaněcovala: žiž–lila. Slove y Venuše a Krásopání. Láry – hospodáříčky, škřítky. Lásky – bohyně – Charites. Byly třitři: Aglaia, Thalia, Euphrosyne. 174 Lavinyí – Lavinya dcera Latina a manželka Eneášova. Lelem a Polelem. P. Míchal Popov praví, že Lada měla tři syny, jenž slouli: Lelé (Cupido), didé (Anteros), a Polelé (Hymenaeus). Jiní smejšlejí, že Lel a Polel jsou Castor a Pollux totižto: dennice a zvířednice. Los – zvíře – Elend – alce. Luzých – porostlinách. Marsa – Boha vojenského. Milek – Amor Bůh lásky. Můry – Motýl lítá vedne a slove německy: Schmetterling, latině Papilio. Můra nebo nesytka lítá v nocy a slove německy: Nachtfalter, lat. Phataena. Mžíš – (poprcháváš) dštíš, rosýš. Načitě – velmi, tuze. Ochechule – mořská panna – Syrene. Octl se – přišel, došel. Oháňka – (prut) ocas liščí. Ohlas – Echo, odrážení hlasu. Ohniváček – Samolet phoenix (pták) Okatice – (ryba) petromyzon Fluviatilis. Linné. Osupí se – oboří se zpurna. Pačesy – vlasy. Pouka – pavouka. Poberty – Pan Poberto – zloděj. Pochopem – pochopením mysli. Přiloudajíc se – loudati se, zdlouha a vahavě lezti, jíti. Prochrněli – prospali. Prožluklý – smradlavý – zasmradlý. Pstrou se – krašlí, strakatí se. Rheji – Rheja – matka Remova a Romulova. Rachotil – bouřil. Ržehtt – přílišné chechtání, smích. Sabinskými – Sabinští, národ starožitný vlaský. 175 Saně (saň), drak. (šárkan) hydra. Skap – zcepeněl. Skot – stádo vysokého dobytka, armentum. Slabika – sylaba. Neříkáme sylabář, ale slabikář. Sluchy – uši zaječí. Soptí – z huby vycházejí. Srší – soptí, divně sobě počíná. Švižný – hbitý, (hurtig) Strmí – vykukuje, ční (čníti) Tintidlo (blázen, kortyzoun, tatrman, fučík. Třeštidlo ( Trmáceti – kazyti, štrapicýrovati. Tryskem – cválem, pádem, klopotem. TyjesTyješ – tlustneš. Ucháč – hrnec o dvou uchách. Upšichne se – upichne se. UzpejzamUzpejzám – kradu. Vášně – náruživosti, affektové. Vloní – lonského roku. Vrš – m. verš – versus. Žádné slovo české se nezačíná s ver- ale všecka s vr- u p. vrčeti, vrba. Vřídlo – (vzřídlo) vodní žíla, pramen latex. Komenský píše zřídlo, (takéli kde židlo?) Slovce toto pocházý od vříti, jako německé Quelle od wallen. Polácy říkají žrzodlo, Moravané židlo. Slovácy v Uhřích žřiedlo. Vzřídlo jest pramen teplé aneb vřelé, žídlo (od žíti) ale pramen studené vodyvody. Viz P. F. Durycha Bibl. Slav. Vol. I St. 160. Zátočina – kotlina, vír vodní. Zefír – lahodný západní vítr. Zlobina (Coll.) lid zlostný, bezbožný. Znoje – znoj, horko, vedro, parno. Zříceniny – pozůstalosti na zbořeništi – ruinae. Zrobě – učině (robiti – dělati)
176 Rejstřík.
Stránka. Oda k Bohu2527 Trest neposlušnosti29 Na Václava32 Na Pánka– O Lichváři– Na Lakomce– Běla33 Jele tesknost po jaře3836 Zamilovaný37 Vlk a jehně39 Chlouba kohoutí40 Na doktora Hůrku– Ladino přenocování41 Na babku53 Na svodnicy– Májová píseň54 Pes a Vlk55 Na hrdinu Boleslava57 Zpěv Žencův58 Bohyně Moda59 Blaženost64 Poupě66 Moudré předsevzetí67 Nevděčná dcera68 Pavouk a moucha73 Na opilce74 Učený– Přemožená žádost pomsty75 Oda, Šeb. Hněvkovskému, dle Horace: Vides, ut alta: Oda IX. lib. I.76 Dlouhý a krátký čas77 Vilím a Vlada78 Na lékaře Vraha79 Na Budína– Hrobní nápis na žvavou ženu– Hlemejžď a zajíc80 Spokojený Sedlák81 Na Minku82 Mládek a Jela pastýřka83 Oda na J. K**86 [177] Tesař a Merkur88 O Orfeusovi90 Dívka a Zrcadlo91 Na N.* a P*.– Oda o velikosti Božské92 Třidcátý první den měsýce prosynce94 Budička97 Na Advokáta J**98 Na Lilu– Na Míčku– Mudrák hrnčíř99 Na Bělu105 Janek106 Housenka108 Pole109 Na Galatu– Na doktora Moříka– Na P***.– Oda o nepokojnosti duše nad prozřetedlnosti Božskou110 Vrána a liška115 Přítel– Přemysl Ottokar116117 Liška bez oháňky139 Pomláska140 Žaludek a oudové143 Vděčný syn144 Na zamilovaného148 Běla kvílícý160150 Na Lilu152 Mravency a kobylka polní154 Vnislav a Běla– Věk pastýřský167 Na lékaře N.171 Na správce hlupáka– Na Tonku– Mužský kříž– Na Bartouška172 Otázka– Na ošklivou Nanku–
[178] Poznamenání. (Tyt.) Panů Podpisovatelův.
A. (Tyt.) Pan Akcent, Jan, měštěnín a Kancelista při Magistrátu Netolickém. P. Angelis, Václav, de, posluchač mudrctví. Duchovní P. Antoš, Pavel, Kaplan v Poděbradech.
B. P. Baudis, Jan, posluchač mudrctví. Velebný P. Boušek, Kašpar, první Bibliotekář v klášteře Strahovském řádu Premonstrátského. P. Bayer, J. G. posluchač Bohomluvectví. Panna Bayerová, v Prachaticých. Vel. P. Bělský, Maurus, na Zbraslavi. P. Beran, Fanoel, posluchač práv. Duch. P. Beran, Zefiryn, v Hradcy Králové. P. Berchtold, Frydrych, Hrabě. – Bernt, Ignácyus, mudrctví. – Bílý, Václav Gotthard, učitel v Poděbradech. – Blaha, Jozef, školní učitel v Velimi. – Böhm, Jan, měštěnín Netolický. – Brechler, Antonín, posluchač mudrctví. – Brož, Jozef, měštěnín Berounský. – Bryxy, Jan, posluchač Bohomluvect. – Břečka, Jak. měštěnín Vltavotejnský. – Burger, Vojtěch, měštěnín Vltavotejnský. – Burgermeister, František, posluchač mudrctví.
C. – Charvát, Jan, mlynář KaladejskýKaladějský. – Chládek, František, v Rakovníce. [179] P. Chvalovský, Jozef, měšťan v Poděbradech. Panna Cmundová, Jozefa, dcera P. Ranhojiče Netolického.
Č. P. Cžebiš, Jozef, v Petinově. – Cžech, Jan, soused a mistr sedlářský v Králové Hradcy. – Cžejka, Tomáš, Kapl. zámecký v Krumlově. Duch. P. Cženěk, Jozef, Kaplan v Mlčíně. P. Cžepl, Martin, posluchač mudrctví. – Cžermák, Frant. posluchač Cžeského Pastorálního Bohomluvectví. – Cžermák, Ant. posluchač Bohomluvectví. Duch. P. Cžerný, Joz. v Nalžovicých.
D. P. Dattel, Jan, posluchač Bohomluvectví. – Deckert, František, mládenec kupecký v Praze. – Doležal, Vavřinec. Důstojný P. Dobrovský, Jozef, bývalý Rektor Holomouckého Seminarium, na 9 kusů. P. Dobřenský, Václav, svobodný Pán z Dobřenic. – Družický, Martin, posluchač mudrctví. – Dvořák, posluchač mudrctví. – Dvořák, Václav, rychtář ve vsy Mahouši. – Dubský, Václav, učitel děvčecký v Klatovech.
E. – Eiselt, František, posluchač mudrctví. – Engel, Jan, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví.
F. Duch. P. Fiala, Frant. Kapl. v Poděbradech. P. Fiala, Joz. měštanměšťan Netolický. – Filek, Jiljí, posluchač mudrctví. – Fišer, Jan, Správce Kaladějský. – Flösel, Jan, první Rada v Chotěboři. – Frencel, Bernard, posluchač mudrctví. Duch. P. Friedl, Ignacyus, Kaplan Chejnovský. [180] P. Fryša, Karel, na poště Veselské Expedit. – Fuchs, Bartoloměj, měštěnín a Reprezentant Vltavotejnský.
G. – Jelinek, František, posluchač Bohumluvectví. – Ježek, Edmund, Rytíř z Ryttersfeldu, kr. Uředník nad tabákem v Tiši. – Ježek, Jozef, posluchač mudrctví. Vel. P. Jeřábek, Jozef, Far. v dolní Cerekvi. – Gregora, Jan, posluchač práv. – Großmann, VáclavVáclav, posluchač mudrctví.
H. – Hablesreither, Vincencyus, posluchač mudrctví. – Hájek, Jan, posluchač mudrctví. – Hájek, Jozef, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví. Duch. P. Hanousek, Jan, Kapl. v Sedlcy. P. Hanuš, Ignácyus, posluchač mudrctví. – Hanuš, Jozef, posluchač mudrctví. P. Hatter, Václav, posluchač mudrctví. Veleb. P. Haudt, Kašpar, Far. Ržímov. P. Hek, František, kupec v Dobrušce na 5 kusů. – Henninger, Jan, svobodný Pán z Eberku. – Hennlich, František Eustach, Dyrektor hlavní školy Klatovské. Důst. Pán z Herytesu, Václav, Rytíř, slavné Pražské Kapitoly Probošt. P. Hyršberger, Jozef, knihař v Klatovech, na 2. kusy. – Hněvkovský, Šebestyán, první Radní v Planicy na 4 kusy. – Höpler, Šimon, učitel a regens chori v Berouně. – Honsa, Vojtěch, Měšt. Vltavotejnsk. – Horák, Frydrych, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví. – Horák, Kašpar, sládek městský v Netolicých. [181] P. Horčička, František, posluchač práv. – Hošek, Jan, v Praze. – Hrdlička, Ignácyus, šanckaprál v Králové Hradcy. Vel. P. Hřib, Kandydus, Far. Strčický. P. Hübel, Ignácyus. – Hübel, Jozef. – Hula, Filip, učitel Klatovský.
J. – Jádera, Jozef. – Jeboucký, posl. práv. – Jungmann, Antonín, posluchač mudrctví. – Jůva, Václav, v v hornív horní Cerekvicy.
K. – Kabeláč, Vojtěch, v Heřmanově Městcy. – Kablík, Vincencyus, posluchač mudrctví. – Kales, Leopold, školní učitel Vltavotejnský. Duch. P. Kalina, František, Kaplan Štejnský, na 10 kusů. – Kalina, Tom. Študent Písecký. – Kamper, Jozef, posluchač mudrctví. – Karban, Martin, posluchač mudrctví. – Kareš, Vojtěch, posluchač mudrctví. P. Kouba, Joz. měštěnín Vltavotejnský. – Kavka, Jákub, posluchač mudrctví. Paní Manželka dvorské Rady z Kayßleru ve Vídni. P. Kerner, Jozef, posluchač mudrctví. – Kestřánek, František, Obroční v Chotocho. Vel. P. Kiesel, Vít, Farář u sv. Markéty. P. Kylar, Jan, měštanměšťan v Náchodě. Duch. P. Klein, Vojtěch, Kaplan v Líbeznicých. Vel. P. Klimeš, František, Far. Němčický. P. Kögler, Jan, měšť. a Kommissář politycký v Netolicých. Vel. P. Kohout, Dominyk, Far. Dolanský. P. Kohout, Jan, posluchač Cžeského pastorál. Bohomluvectví. – Kolářík, Karel, podučitelí Klatovský. – Kolářík, Martin, mistr zednický v Chudenicých. – Konrád, Jan, J. V. C. – Kořen, Vincencyus, posluchač mudrctví. – Kotara, Vojtěch, v Proseči. [182] Duch. P. Kotrba, Karel, Kaplan Planický. P. Kozdera, Mattouš, soused a mistr krupařský v Hradcy Král. – Kracmon, Václav, učitel školní v Mladé. – Krafft, Jozef, sládek Vltavotejnský. – Kraméryus, M. Václav, Cžeský Novinář, na 20 kusů. Paní Kraméryusová, Jenovefa, téhož manželka. P. Kratochvil, František, Mládenec apatékářský, v Praze. Paní Krajcarová, Anna Marya, Raitjägrová Jaronická. – Krombholc, Vincencyus, posluchač mudrctví. – Křenek, Martin, měštěnín, a Hospodářský obecní v Netolicých. – Křivánek, František, varhaník a učitel Klatovský. – Křivánek, Jozef, posluchač mudrctví. – Kubička, Václav, posluchač Bohomluv. Panna Kubičková, Marya, z Novévsy. P. Kubík, Jozef, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví, a druhý Prefekt v Arcybiskupském Alumnátu Pražském. Duch. P. Kučera, Prok. Mart. řádů Premonštrát. na Strahově. P. Kučera, Václav, školní učitel Netol. – Kudrna, VojtěchVojtěch, Měšťan Netolický. – Kuna, Matěj, Měštěnín Vltavotejn. – Kvěch, Norbert Ignácyus, poslu. mudr. Duch. P. Kynský, Domin. řád. Piar.
L. Paní Laubová, Měštěnínka Netolická. – Ledvinka, František, sládek v Boskovicých, v Moravě. – Lenk, Xavéryus, Professor Poesý a J. U. C. v Králové Hradcy, na 12 kusů. Důstojný P. Leška, Štěpán, Superint. cýrkví evanjel. A. V. v Království Cžesk. a duchov. pastýř cýrk. Cžeské v Praze na 10 kusů. [183] Paní Lešková, Rebeka, téhož manželka. P. Lippmann, Tomáš, král. Uředník nad Tabákem v Netolicých. – Liška, Jan, Měštěnín Netolický. – Lom, Tomáš, posluchač mudrctví.
M. – Majolli, Antonín, měštěnín Vltavotejnský. – Malinský, Jozef, v Dobřenicých. – Malinský, Jozef, Ržezbář Pražský. – Markes, František, mistr kovářský, v Netolicých. – Mašek, Jozef, měšťan Berounský. – Matějka, Jozef, posluchač mudrctví. – Melcer, Jan, posluchač práv. – Mergel, František, posluchač Bohomluvectví. – Merglas, Matěj, posluchač Bohomluvectví. – Metis, Václav. – Metla, Leopold, Radní Vltavotejnský. – Meulder, Antonín, posluchač mudrctví. P. Michalovic, Jozef, posluchač Bohomluvectví. – Mlčkovský, Norbert, měštěnín Vltavotejnský. Duch. P. Moc, Václav, Kaplan v Bosni. P. Mokrý, Antonín František, Radní a Hospodářský Uředník v Netolicých. – Mysliveček, Frant. posluchač práv.
N. – N. N. Hrabě Polský. – Nejedlý, Jan, posluchač práv, na 2 kusy. Duch. P. Nejedlý, Vojtěch, Kaplan v Drahnooujezdě na 6 kusů. Duch. P. Němec, Jozef, Kaplan v Královém Městcy. P. Němeček, František, král. Gymnasiální Professor na Malém městě Pražském. – Neuburský, Jan, svobodný Pán z Gall-Neuburku, v Netolicých. – Nolc, Šimon, sládek panství Planického. [184] P. Novodvorský, Václav Jan, první Rada v Vltavotejně.
P. Důstojný P. Pařízek, Aleš, Dyrektor hlavní normální školy Pražské, a veřejný Professor Katechetyky. P. Pavíček, František, posluchač inženérského umění. – Pavlíček, Vojtěch, měšťan Vltavotejn. Paní Pavlíčková, Anna, měštěnínka Vltavotejnská. P. Pavlovský, Antonín, posluchač práv. Duch. P. Pecník, Ondřej, druhý Senior cýrk. evanj. A. V. v králov. Cžesk. a duch. pastýř na Kováncy. P. Pelcel, František, Martin, král. pořádný veřejný Professor jazyka Cžeského a Literatury Cžeské. Důst. P. Pinjas, Jozef, Kanovník Budějovský. Duch. P. Pišelý, Antonín, Kooperator Solopiský, na 3 kusy. P. Pitmar, Jozef, posluchač mudrctví. – Pixa, Kašpar, měštěnín Vltavotejnsk. – Pletterbaur, Václav, měštěnín Netolický. Duchov. P. Pokorný, František, Kaplan v Budyni. P. Pokorný, Jiří, sládek Kaladějský. – Pol, Kajetán, posluchač práv. – Polanecký, Jan, Polesný na panství Tejnském. – Procházka, Jozef, měštěnín Vltavotejnský. – Procházka, Karel, posluchač Bohomluvectví. – Proft, Karel, podstarší v Cžeské Skalicy. Vel. P. Puchmajer, František, Farář Oujezdský. P. Puchmajer, Jan, měštěnín Vltavotejnský. – Pýcha, Václav, měštěnín Netolický.
R. – Rataj, Antonín, měštěnín a Reprezen- [185] tant Vltavotejnský. P. Rataz, Felix, posluchač mudrctví. Roušavý, Jozef, v Potštejně. P. Rautenkranz, Jozef, na 10 kusů. Panna Rautenkrancová, Anna, dcerka Královéhradecká. Panna Regrová, Rozálie, dcerka Klatovská. P. Reich, Jan, posluchač mudrctví. – Reichenbach, Augustyn, posluchač práv. – Reichenbach, Jozef, posluchač práv. – Renner, Filip, posluchač Bohomluvectví. – Rosentáler, Jozef, Arcyknížecý Notarius v Klatovech. Vel. P. Rossa, Beneš, Professor u sv. Markéty. Duch. P. Rubeš, Krystyan, řádu Piarystského. P. Rulík, Jan, měšťan Pražský.
Ř. – Ržehář, Václav, v Praze. – Ržib, Ferdynand, posluchač mudrctví. P. Ržíčanský, Jan, měštěnín Vltavotejnský.
S. – Samec, Tomáš, měštěnín Vltavotejnský. – Souhrada, Jozef, měštěnín Vltavotejnský. – Soukup, Vavřinec, měštěnín Vltavotejnský. – Sedláček, Jan, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví. – Seemann, Jan, posluchač Bohomluvectví. – Setelain, Antonín, posluchač mudrctví. – Seydl, Jozef, posluchač mudrctví. – Skalický, Martin, posluchač mudrctví. – Sladký, Václav, měšťan Vltavotejnský. Duch. P. Slůnečko, Křížovník s červenou hvězdou. P. Smutný, František, posluchač mudrctví. Duch. P. Soběslavský, Rudolf, řádu Minorytského. [186] P. Sosnovec, Jan, svobodný Pán z Vlkánova. Vel. P. Spurný, Superior, školředitel v Berouně. P. Sršeň, Ják., rychtář Chocenský. – Stefka, Antonín, posluchač mudrctví. – Stoček, Jozef, posluchač mudrctví. – Stöger, Ignácyus, posluchač práv. – Strašpytel, Tomáš, posluchač Bohomluvectví. – Swerts, Filip, Hrabě z Sporku. – Swerts, Jan, Hrabě z Sporku. Panna Svobodová, Anna, v Praze. P. Špaček, Bernard, Kaplan ve Valči v Moravě. Panna Syxtová, Lenka, ze Skalky.
Š. P. Šacherle, Jakub, školní učitel v Němčicých. – Šauer, Ignácyus, posluchač Cžeského pastorálního Bohomluvectví. Paní Šaušová, Marya Anna, manželka (tyt.) P. Purkmistra v Berouně. Duch. P. Šebor, Rajmund, řádu Cystercyenského v Vyšobrodě, posluch. Cžesk. pastorál. Bohomluv. P. Šedivý, ProkopProkop, v Praze. Vel. P. Ševcovic, Frant. Farář v Věšinech. P. Šimák, MatějMatěj, posl. mudrctví. – Šindler, František, posl. Cžesk. pastoral. Bohoml. na 2 kusy. – Šmidt, Jozef, posl. mudrct. – Schöps Frant. posl. mudrct. – Šrámek, Antonín, Správce v Dunajovicých. Vel. P. Šubarský, Kašpar, Lokalista v Mladé. P. Šubert, Joz. posl. mudrct. P. z Šternberka, FrantišekFrantišek, HraběHrabě. P. z Šternberka, Joachym, Hrabě, na 6. kusů. – Štika, Joz. šenkýř ve vsy Sedlcy. [187] P. Šviha, Jan, měšťan Netolický.
T. Tandler, Kašpar, Faktor Impresorský, v Praze. Duch. P. Tiebel, Jan, Kap. v Tachlovicých. – Tišer, Jozef, posluchač práv. – Tláskal, Václav, posluch. Cžesk. past. Bohoml. – Trábe, Volfg. Kancelista u král. komorního důchodu. – Trnka, Ignácyus, Protokolista při krajském uřadě Klatovsk. – Trojer, Benjamin, Pán z Aufkirchu. – Tříska, Karel, posl. mudrct. – Tuškány, Jan, posl. práv. – Tuvora, Jozef, posl. mudrct.
U. – Ujka, Jan, Amanuensis v Praze. – Umann, Frant. posl. mudrct. Duch. P. Uotter, Ant. Kapl. v Petrovicých. Duch. Urban, Frant. Kapl. Všestarský. – Uttl, Ant. měšťan Netolický.
V. P. Václavík, Frant. posl. mudr. – Václavík, Joz. posl. mudrct. – Valášek, Joz. školní učitel v Vysokém. – Walter, Tom. Kassýr v Berouně. – Vaněk, Joz. v Kostelcy nad Orlicý. – Vanka, Athanáš, posl. pastor. Bohom. – Vatcek, Aloyzyus, posl. mudrct. – Vavrouš, Frant. posl. mudrct. – Vazač, Frant. posl. Bohoml. Vel. P. Weininger, Tom. Farář v LíbeznícýchLíbeznicých. P. Venhák, Václav, měšť. Netolický. Vel. P. Wershauser, Bern. Ant. Katecheta Klatovský na 2 kusy. P. Veselý, Tadyáš, posl. Bohoml. – Veselý, ve VídníVídni. – Vinař, Václ. posl. mudrct. – Vinš, Zebedeus, posl. práv. – Winter, Václ. posl. Bohoml. [188] P. Vlasák, Jak. měšť. Vltavotejnský. – Voborník, Jan, Myslivec na Březhradě u Králové Hradce. – Wolf, Ant. měšťan Berounský. – Volfrám, Václav, posl. mudrct. – Volný, Ant. posl. mudrct. Důst. P. Vydra, Stanislav, král. pořádný veřejný Professor matematyckého umění na vysokých školách Pražských.
Z. P. Zahrádka, Ignácyus, posl. mudrct. – Zlobický, Joz. Cžesk. literatury Professor ve Vídni. – Zvěřina, Dan. posl. práv.
Ž. – Žalák, František, v Praze.
Přídavek. P. Finger, Jakub, kněz cýrkev. v Budějov. – Guth, Jan, posl. Boh. – Hantšel, František, Farář ve Svarově. – Jakeš, Jiří, Farář Bělohuřecký. P. Jakeš, LukášLukáš, Vic. Cur. při Biskupském kostele, a katecheta v Budějovicých. – Janka, Mikulaš, kněz cyrkevní v Budějovicých. – Kekeisen, Jan, Kaplan a Sakrista při Bisk. kostele. – Kuna, AugustynAugustyn, Kaplan Pacovský. – Liška, MartinMartin, Kapl. v Bělovicých. – Millauer, Vavřinec, král. radní v Budějovicých. – Nedbal, František, Doktor obojích práv v Budějovicých. – Richter, Antonín, (Tajemník) Sekretář. Jeho Mil. (Tyt.) P. Biskupa Budějovsk. – Sekvens, Matěj, Kaplan Přeštický. – Špaček, Bernard, Kaplan ve Valči v Moravě. – Stejskal, Tom. Kaplan Vodňanský. – Suchomel, Jan, Kaplan v Štekně. – Suchomel, František, Kaplan v Cetorazých. – Všetečka, Jan, vrchní zbrojní strážník. [189] Nasledujícý nám z Moravy ještě zasláni byli: Vel. Pan Kuča, Antonín, Kooperátor v Kelči. Vel. P. Schreiber, Jan, Kooperátor v Ostrově. Vel. P. Suchý, Karel, Kaplan zámecký v Vesselíčku. Vel. P. Vobnický, František, Farář v Katinově na Těšnickém panství. Vel. P. Volný, Jan, Farář v Paskově.
[190] Omylové. Strán. – Ržádek – Omyl – čti:
36 – 2 – dnem – den 44 – 6 – k s 64 – 1 mezy tě a v pyšném posaď: brachu! 68 – 10 – nadčes – radčis 78 – 3 od zdůla čtena – ctěna 84 – 8 mezy zvěř a lesní posaď se 87 – 4 – poufa – zoufá 88 – 16 – se – (ó 93 – 19 – sněte – sečte 94 – 12 – a – co 110 – 12 mezy svůj a božském posaď: co 111 – 17 nerozumná – nerozumné 130 – 3 – žal – žral 131 – 2 – trpé – trpké 139 – 5 – tam – ten 139 – 11 – ten – tam 140 – 6 – chatí – hatí 144 – 2 nerosudek – nerozsudek 155 – v druhé strofě po prvním řádku přidej tento řádek: hořeli milostí od mladých let,
E: av; 2002 [191]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Puchmajer, Antonín Jaroslav; Hraba, Jan Karel
(Vydané od Antonína Puchmajera. Nákladem vydavatelovým. V Praze, 1797. u Hrabovských Dědiců.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 191

Věnování: Procházka, František Faustin
(Vysoce učenému a Důstojnému Pánu, Panu Františkovi Faustýnovi Procházkovi, Cžechu znamenitému, na důkaz vážnosti a šetrnosti obětuje Antonín Puchmajer.)

Kniha má pevnou vazbu, v současné době je však knižní blok uvolněn z desek, do nichž byl vlepen pomocí pruhu fialového papíru (potištěn německým textem, zřejmě nabídka knih některého nakladatelství). Desky pokrývá hnědo-zelený vzorovaný papír, na hřbetu a v rozích je červená kůže. Kapitálek má bílé a červené proužky. Hřbet rozděluje sedm zlatě vyražených žeber do šesti polí. Ve druhém poli shora je do dvou řádků situován text Básně a Zpěwy., provedený zlatými minuskami. Do středu ostatních polí je vlysován květinový ornament. Ořízka knihy je modře vzorovaná. Předsádku tvoří bílý papír. Frontispis nese podobiznu F. F. Procházky v oválném rámu, v jehož dolní části je uvedeno J. Berka del. et sc. (Jde o Jana Berku, rytce, častého autora portrétů pro frontispisy. Údaje o jeho životních datech se různí: podle Ottova slovníku naučného žil v letech 1758-1815, podle Tomanova Nového slovníku československých výtvarných umělců z roku 1947 však v letech 1759-1838.) Pod rytinou je umístěn nápis imitující ručně psané písmo Frant. Faustýn Procházka narodil se léta 1749. dne 13 Ledna. Titulní list je vysazen černými minuskami, jeho text je zarovnán na střed strany. Údaj Nákladem vydavatelovým. Je ohraničen shora jednoduchou linkou, zdola pak zdobenou zarážkou. Uprostřed strany (pod Puchmajerovým jménem) se nachází ilustrace znázorňující postavu hrající na lyru. Za titulním listem následuje vakát a po něm strana s věnováním (tištěno na střed strany, minusky několika velikostí); strana [4] je opět vakát. Strany [5] a [6] obsahují úvodní slovo vydavatele (Hlas volajícýho na poušti), strany [7] až [24] jsou věnovány výkladu O přízvuku a prozodyi Cžeské, jehož nadpis je podtržen výraznou dekorativní zarážkou. Na střed strany [25] je umístěn nápis Básně, následující strana představuje vakát. V hlavě strany [27], kde začíná první báseň sbírky, se nachází vyobrazení nádoby v klasicistním stylu. Jednotlivé básně začínají vždy zvýrazněnou iniciálou. Paginace je vysazena v hlavě stran u vnějšího okraje, zatímco tamtéž na ose se objevuje motiv větévky. Kromě švabachu se v přítomném almanachu uplatňuje i latinka (dále viz ediční poznámka).

Formát: 170x100 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; Staré tisky 258

Almanach uvádíme v rejstřících plnotextové databáze jednak pod názvem Sebrání básní a zpěvů, jednak pod jménem redaktora A. J. Puchmajera (v předloze vytištěno v podobě Antonín Puchmayer). Ve formalizovaném zápisu titulu měníme verzály na minusky u slov básní a zpěvů. Kniha je vytištěna švabachem. Zachováváme ypsilon po c-, s-, z- a ve spojce i stejně jako spřežky na místě verzál s diakritickým znaménkem (Cžechové, Ržeků, Ržímanů). Ligaturu písmen ae rozepisujeme. V latince (upozorňujeme na ni v komentáři) jsou kromě jednotlivých výrazů (zejména latinských slov) vysazeny také tři celé básně. Verše a nadpisy přesahující v knize na nový řádek zatahujeme, abychom neporušili veršovou statistiku. Jména autorů, uváděná vždy až na konci básně, oddělujeme od poetického textu pro přehlednost jedním volným řádkem. Ne zcela přesný Rejstřík knihy komentujeme podle skutečného znění názvů básní v textu. Stránkové kustody rušíme. V úvodním výkladu O přízvuku a prozodyi Cžeské jsou některá slova odlišena drobnějším typem písma, které nahrazujeme kurzivou. K zaznamenání metra užíváme znaků, které se svým vzhledem co nejvíce blíží originálu; při převodu do elektronické podoby nebylo bohužel možné dodržet zcela přesně umístění znaku nad danou slabikou. Součástí almanachu jsou Vysvětlení slov pozatmělých (s. 173-176; vybíráme pouze výrazy, které jsou pro dnešního čtenáře hůře srozumitelné, a jejich objasnění uvádíme v komentáři k danému slovu) a seznam předplatitelů; obojí je v knize tištěno do dvou sloupců; tuto grafiku v našem vydání vzhledem k charakteru plnotextové databáze nezachováváme. V ediční poznámce se soustřeďujeme na souhrnnou informaci o jevech, které charakterizují jazyk tohoto almanachu jako celku. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (slůnce, hůbičko - hubičku, švíhá, čtyří, déště, tatinka, domu; náši, s ními), hláskovou kvalitu (starečku, kočář, pomláska, švižný, škřivánek, žížně, hesky), včetně tvrdého zakončení feminin skloňovaných podle vzoru kost (čeled, obět, chut - chuť, zed), dvojhlásku ou- (ouzkosti, ouroků), skupinu hlásek -ej- (vejstrahu, blejskavém, ostejchala se), vkladné hlásky (vicher, vzáctný, zavzní, nepostižitedlná, kouzedlnická, předc - přec, třidcet, papršlky - papršků), hláskové výpustky (mha) a přesmyky (mhlu, hedbávím - hedvábí) i další hláskové alternace (nedověra - důvěrnost) a přizpůsobení psaného textu mluvenému projevu (bíme, oslavujmeš). V pravopisu ponecháváme distribuci s-, z- v předponách (stratila - ztracený, skušenému, zbírat, dle zhody), předponu z- místo vz- (zbouří se, zbudíme - vzbuzen), skupinu hlásek -ia- (sepiav, spiaté, odpiala), -mě- (vzpoměl), zdvojené souhlásky, včetně variantnosti (ssulo se, sspustiv sebe; dennice - denicy ad., avšak měká, nevinou tvou krev), pravopis i - y (zefír, dyamanty, kronykáři, zabyl, líra), velké začáteční písmeno v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Český král - jazyk český), v nadpisech (Pes a Vlk) i dalších případech (Advokátů, Lásko); naopak minusku ve slově písmo (= Písmo svaté). Grafický záznam vlastních jmen (Ottokar, Ameryky), včetně dublet jmen autorů (Š. i S. Hněvkovský) neaktualizujeme. Tvary slovesa být v podobě bez j- (s. 116, ř. 1-2: Jakž jsy pěkná, sestro zlatá! / jakž sy všecka hezoučká!) šetříme. Respektujeme rovněž hranice slov v písmu. Charakteristické je především vynechávání mezer po předložkách, jež však není zcela důsledné. Vedle sebe tak stojí výrazy bezsebe - bez sebe, nato - na to, sevší - se vším, nadevším, nadmmou, semnou, po hromadě, v prostřed ad., ale například také slova semtam - sem tam, obadva, kohokoli - jaké koli. Obdobně nejednotné je připojování kondicionálu slovesa být k jinému slovu (vidělbych, nežbych - bych nebyl). Spojka -li je psána bez spojovníku (nechceteli, mášli). V tvarosloví, slovotvorbě a lexiku přejímáme v deklinaci substantiv v plurálu nominativ lvové, vichrové, genitiv sluh, ovec, desk, mužův, hájův, akuzativ noce, lokál dařích, slzých nebo instrumentál slzemi, očma, ustama; kolísání v deklinaci adjektiv: svadební - svadebný, hudebný; užívání zájmena jenž nejen pro singulár mužského rodu (s. 113, ř. 10-11: Viděl sem, že hynou jako tráva, / jenž se z rána zelená a voní,); slovesné tvary indikativu prézentu: snažuje se, koncuje se, působějí, spojejí se a přechodníky: chtěcy, uchopěcy, řkucy; stupňování adverbií: dáleji, častěji - častějc; příklonné -ť: chtělť, zníť, leželyť, jestť, jáť, dostiť a -ž: vpustiž, užívejmež, věřtež, pomozyž; slova odvozená příponami v daných případech odlišnými od současné češtiny a archaické či odlehlé výrazy vůbec: zoufanlivost, pouk, nažíčkého, vesní (= vesnické), rozmazané (= rozmazlené), mnohomnožství, samosedě, zasmuceni, nezačiji ad. Minusku ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, kde zpravidla nejde o ukončení větného celku (s. 97, ř. 2-3: Vstaň, mé zlato! / vstaň, je bílý den;) neopravujeme. V interpunkci doplňujeme znaménko mezi větami v souvětí (srov. s. 79, ř. 8 nebo s. 100, ř. 4) nebo mezi větnými členy (srov. s. 103, ř. 5); naopak rušíme čárku, již vzhledem ke kontextu považujeme za tiskovou chybu (srov. s. 73, ř. 5 nebo s. 116, ř. 9). Nevstupujeme do oddělování vokativu, citoslovcí, komparace uvozené spojkou jak, jako ve větě jednoduché (s. 73, ř. 3: Práva někdy jsou, jak pavučina:), infinitivu (s. 61, ř. 9-8 zdola: věru, žádný nemáš stud, / vychvalovat marný blud.) ani do psaní čárky před spojkou a. Interpunkci ve spojení tam kde, tam tam apod. neměníme. Koncový znak uvozovek vysazený v předloze dole na řádku umísťujeme v souladu s dnešní normou. Zachováváme však minusku na začátku promluvy po dvojtečce (s. 30, ř. 8 zdola: Stará volá: „dej sy řícy,) a uvozovací věty oddělené například pomocí čárky, dvojtečky, vykřičníku ad. (s. 57, ř. 9 zdola: „Hoho! dí vlk: přeji již tvé tobě tloušťky,).