Oda k Bohu.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Oda k Bohu.
Bože mocný! jenžs tam v samém sobě, kde se přirození k pádu uchyluje, v dědičných kde věčnost propastech má sýdla, kde svá stará roztahuje nestvořenost nepostižitedlná křídla: Pane, nechť má předkem Tobě, jehož tvář mi odsloňuje víra, hlučně zavzní líra. Z trůnu, vůkol něhož cherubíni v blejskavém ti bílém rouše chválu pějí, kruhy světů tančí podpodnoží jeho, vidíš, že co usta lejí, plyne z vřídla upřímného srdce mého. V této pověčnosti sýni vůlí tvou y mocý dychám, čiji, myslím, jsem y žiji. [27] Pod tvými se Pane křídly kryji. Milostně mé dodej čitedlnosti mocy, světla pochopům, a obrazům mým ducha. Zanechášli? slepé nocy lenivě mne tíží hrubá mha y hluchá. Zablejsknešli? vzbuzen čiji, vidím cosy, bystře pochopuji, hořím, vylituji. Láskou tvou se tvory všecky hřejí. Po svrchované tvé Lásce stále vzdychám; spusť ji známou ducha mého na pokoru. Bez ní vadnu, pousychám; hlava má, jak zprahlý kvítek na uhoru. Však se, když mžíš rosou její, mysli rozvinou, jak z poupat lístky, z jarní ratolístky. Co, kdy dělná moc, jak slůnce pole, tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje? poslušný Vtip všudy, z vysokého práva, kam chceš koli, dosahuje; přiněmž jasně letí chvála, ctnost y sláva, Zapal; v hvězd y já tvých kole zastkvím, mezy Polelem a Lelem, ohnivým se čelem. Antonín Puchmajer.
28