Dívka a Zrcadlo.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Dívka a Zrcadlo. Bájka.
Bětolince neštovice po tváři se vysypaly, jejíž roztomilé líce nemilostně rozdrápaly. Sotva že se uzdravila, již, již u zrcadla byla, by se v vroucý radosti divila své pěknosti. Ale Bože! víc než pekla škaredé se tváře lekla; hrůza celou zdřevěnila. „Pán Bůh semnou! co se děje?děje?“ ruce lomíc promluvila: „Ne, ne, nemůže to býti, abych měla krásy zbýti; zrcadlo se mi jen směje.„směje.“ Hned jeje, jak to vymluvila, na caparty rozdrtila. Tak se častějc s pravdou děje. V. Nejedlý.