Bohyně Moda.

Bohyně Moda.
Vše se tobě v světě klaní, Modo, hrdá bohyně! cti tě kněžna, hokyně. – Kněží, mniší tebe haní: ty jsy předce jejich paní, poroučíš jim jejich kroj, těm zas kážeš nový stroj. V hlavních městech máš své chrámy; tam ty vždycky přebýváš, cti a slávy nabýváš. Oltářové jsou tvé krámy; slouží tobě v nich y dámy. Každý tvému kněžstvu rád běží hojnou obět vzdát. Krejčí jsou tví arcykněží, jeptišky tvé švadleny, čepčářky a pradleny. Na radu k nim všecko běží: tvůj v nich prorocký duch leží; z nich tvůj mluvívává hlas, co chceš míti každý čas. 59 Na koho tvá milost ráčí zhlídnout, hrd se nafoukne, na jiné jen pokoukne. Hrdě, pyšně sobě kráčí, paty pyšné divně vláčí; kouká z něho velký duch, že on jest tvé slávy druh. Ženské k tobě větší mají, že jsy ženská, důvěrnost, v rozkazých tvých povolnost. Nerády sy kázat dají, od tebe vše přijímají; na pout jezdí do tvých měst slavit, zvelebit tvou čest. Jako hodné pod ochranu ledakohos přijímáš, jemu vážnost najímáš; šatstvo dáváš za obranu, jím mu kryješ hloupost, hanu; uděluješ vážnost, vtip, zakrýváš mu na sta chyb. 60 Co ty velíš, to je heský, nechť to jak chce vyhlíží. Staré vážnost poníží; jako slavný jazyk český chceš, by zdál se nyní veský. Věř, zní lépe jazyk můj, než ten uvedený tvůj. Modlo! do všeho se pleteš, nadevším chceš paní být, hodným věcem vážnost vzýt. Ledacos ty také meteš, dohromady lecos spleteš: věru, žádný nemáš stud, vychvalovat marný blud. Vím já, že máš podřikačku, vrtkavé máš rozkazy, třeštěné pak ukazy. V nových věcech vidouc dračku, myslíš, každý že tvou hračku od tebe sy musý vzýt, otrokem a bláznem být? 61 Ukrutnice! mnohé panny připravilas o věnec. Často mnohý mládenec pro tě dopustil se hany; dát se ti chtě do ochrany, žádnou neměl daň a plat, by mohl zýskat nový šat. Lstivá! mnohý jako oka v hlavě šetřil tebe rád; jak ti nemohl daně dát, opustilas svého soka, shodilas ho do hluboka. Nevděčná! ty z milých svých strháváš sy často smích. Vrtkavá! dnes chocholaté čepce, díš, jsou přeheské, zejtra zase připlesklé. Klobouky tu kulovaté, tu zas chválíš tříhranaté; brzy velké jako věž, brzy malé míti chceš. 62 Dobře staří lidé mají, oblíbíc sy starý kroj, že vždy haní nový stroj, na něj nevrou, bručí, lají: málo na to mladí dají, marný jest předc obou křik; podrží svůj každý zvyk. Ale co jest po té haně, když předc nelze bez tě být? Ač tě nechcy vroucně ctít, chtěj neb nechtěj se ti klaně musým klásti předce daně: z nových, starých lepší věc, něco nosýtnosyt musým přec. Chcešli však být ve vážnosti, v dobrém lépe stálá buď, v změně řídké dobře suď. Zanech marné třeštěvosti, měj předc pro vlast uctivosti; dobré mravy Čechům kaž, české řeči sobě važ,važ. Š. Hněvkovský.
63