Přemysl Ottokar.
Zpěv druhý.
Sotva s nebe osvítila
ospalou zem dennice,
již se pověst rozhlásyla
přes hory a hranice,
Český král že s vojskem táhne.
Již, již pohan strachy prahne;
lítí kněží běhají,
k zbraní lidi volají.
„Vzhůru bratří! ze sna vstaňte
zahnat cyzý národy!
ženy, vlast svou milou braňte –
hajte právní svobody!
dítky, otce, věčné bohy,
braňme každý sebe sám:
syc nám vloží na krk nohy,
zhubí domy, zboří chrám.
V duchu vidím bídné časy,
vraždy, peklo horoucý,
slzy técy, volat hlasy,
o mstu pro vlast hynoucý.
Vidím Čechy Bohy pálit,
lidi podvodit a šálit,
pannám rušit nevinnost,
na starce svou líti zlost.
117
Kati zprzníc dcery, syny
matkám od prs škubají;
mládež hubíc bezvší viny,
z těl jim srdce trhají.
Běda! běda naší vlasti!
štěstí padlo do propasti:
v krvi plyne vešken lid,
otec zoufá, kněz je zbit.
Umřít bratří! umřít máme,
na sta vystát hrozných muk,
než se katům vzteklým vzdáme;
dřív než cyzozemský kluk
břímě tuhé na nás vloží,
spřáhna mysli volné v pluh,
dřív než zhyne sláva Boží,
než se změní statných duch:
Meče z pošvy! – víra hyne,
hyne svatá svoboda,
otroctví Čech vzteklé vine,
strašná hrozý nehoda,
oheň hoří v našem těle,
pomsta volá s nebe smrt.
Leťme zdrtit nepřátele,
bíme, perme, nesme smrt!„smrt!“
118
Řekli. Hnedky zoufanlivost,
hrůza, strach lid zbouřily,
krutá způrnost, vzteklá mstivost,
by žluč sobě vylily,
mezy lidem zdvihá huby,
pění jako lítý pes,
očma točíc, šklebí zuby,
jakby zlý duch do nich vlez.
„Na ně bratří! na ně! na ně!
řičí oheň soptě z tlam.
Na ně dejte ostré zbraně,
na ně honem leťme tam.
Na ně bratří! na ně, na ně!
nešanujme našich těl,těl,“
lid se vzteká jak zlá saně,
řičí jak hrom ze sta děl.
Oheň s hlasem způrných kněží
vsrdce syrná lidu vběh,
plamen vůkol mocně běží;
lid řve: „kde je, kde je Čech?Čech?“
Již, již Prušák na skrz hoří,
v mysli města Česká boří,
vojsko padlo, král je zbit,
v poutech vedou jatý lid.
119
Na ně! na ně! hurtem na ně!
křičíc ze všech všudy stran,
házejí své strašné zbraně,
mnohomnožství bijíc ran;
mečův břinkot, štítu třeskot,
koní dusot, šípů pleskot,
poraněných zoufání
strach a hrůzu rozhání.
Meče břinčí, šípy fučí,
kámen houká smrtícý,
strach a hrůza větrem hučí,
polem krev se vařícý.
Oheň lítá, vicher bouří,
z sylnic prach a popel kouří;
strašlivý a smutný hluk
množí vůkol na sta muk.
Ze všech všudy stran smrt lítá,
z tlamy leje na zem mor;
čerty k bitvě tuhé vítá,
vzteklost vede s sebou s hor,
po lidech jak kosa jede,
hlavy stíná, jako mák;
vojsko proti vojsku vede,
vznáší se jak dravý pták.
120
Zvířata se strachy třesou,
z doupat pádí vlkové.
Na křídlech se sovy nesou,
skrze rány morové.
Kde co žije, padá morem,
smrt zlá lítá dolem horem,
strašlivě jak hrozná noc,
šíří nad zemí svou moc.
Hlad a bída za ní táhne,
ouzkost sebe smrtícý,
bez lidí zem syrá prahne,
ze sebe trn plodícý;
města vůkol šmahem hoří;
domové se za ní boří;
potutedlná dychtivost
vládne s ní y zůřivost.
Všudy, všudy tryskem jedou,
řady proti řadům vedou
vypustivše nase hněv,
cedí, cedí hrozně krev.
Prušák vzteká se jak saně;
král náš jak Bůh veda zbraně
stíná hlavy zůřícým,
milost dává prosýcým.
121
Vímar proti králi bouří,
statečný a krásný rek.
Běda! ach již oči mhouří,
jak ho vůdce mečem sek;
krásná krev mu z boku plyne,
oči hasnou, pamět hyne,
ach, kdes otče rozmilý?
hle, padl tvůj syn spanilý!
Chuďas více neuhlídá
tváře krásné panenky;
vlasti vytrhla ho bída
z náručí své milenky.
Jakž mu mílo u ní bylo!
Neštěstí ho vyloudilo;
byť y život stratit měl,
vlasti milé hájit chtěl.
Šírým polem mezy lesy
bude bloudit dívčička,
bude smutně volat: kde sy,
milý? zlatá hrdlička,
ruce lomit, trhat vlasy,
želet utěšené časy,
až smrt zlá jí ukojí,
rozmilému připojí.
122
Otec vida padat syna,
běží všecken zůřícý,
miláčka sy k srdcy vina,
staví krev se vařícý.
Což jest na plat všecka péče?
což jest na plat vzdychání?
milý otče! ach! krev teče,
duše světa uhání.
Takto v jarní kráse vadne
roztomilá květinka;
povětří když bouří chladné,
sýlu tratí bylinka.
Darmo dítky milé pláčí,
kvítek slzyčkami máčí!
darmo kvílí dívčička:
vadne, vadne růžička!
Ubohý ach! otec kvílí,
vlasy z hlavy trhaje,
žalost víc a víc se sýlí;
stále syna hledaje,
jako omámený běhá,
vůkol sebe mečem šléhá;
hořem jsa již bez sebe,
hledí smutně na nebe.
123
„Kde jsy, milé dítě! kde jsy?
volá chuďas plačícý,
kam sy zašel mezy lesy,
mezy vlky zůřícý?
kde jsy, roztomilé dítě?
smrti vzteklé upadls v sýtě;
čili někde lítý lev
cedí nevinou tvou krev?
Ach, mé zlato! ach můj synu!
do mého poď náručí;
kde jsy, ať tě k srdcy vinu,
ať mne žalost nemučí?
O můj, o můj zlatý synu!
pro tebe tu v slzých plynu.
Ach, kdes, by tvé ručičky
setřely mé slzýčky.?„slzýčky?“
Srdce tluče ctnému otcy,
z očí kropí se mu krev.
Obraz vidí strašné nocy,
slyší vůkol smutný zpěv;
oči zdvihá k tobě nebe,
jakby syna žádaly!
Běduje a souží sebe,
až y skály splakaly.
124
„Ach což není smilování
u vás milé lidinky?
dejte otcy k milování,
dejte poklad jedinký!
Ach, mé dítě kam ste dali?
kam mou rozkoš jedinou?
Proč ste syna otcy vzali,
cedili krev nevinnou?
O vy lvové rozkacení!
o vy vlcy zůřícý!
proč mne v vzteklém roznícení
nezasáhl meč smrtícý?
proč mé ruce spráchnivělé,
proč se syna spustily?„spustily?“
Takto mluvě kráčel směle,
kde zlé zbraně bouřily.
Zoufanlivost otce hnala;
s reky potýkal se kmet.
„Ach, smrt miláčka mi vzala,
k čemu jest mi platen svět?„svět?“
Tak schna hořem sám se mučí,
smrti letí do náručí,
pro vlast jak rek bojuje;
smrt ho s synem spojuje.
125
Lásko svatá k ctnému synu!
lásko lidi blažícý!
Tobě ke cti věnec vinu,
slzami hrob kropícý.
O kdo lásky mocnost cýtí,
dobrá duše, vezmi kvítí,
uví věnec, slzý hrob
poctivého muže skrop!
Kde jsem? vůkol bědování:
vidím krev se valícý,
slyším křiky, proklínání,
slyším meče smrtícý.
O jak hrozná ukrutenství!
běda tobě člověčenství!
lítostí ach, co chcy svou?
lidé sobě kati jsou!
Duše bouří vraždou spité,
bratří bratry mordují.
Zemi jako šelmy líté
krví drahou skropují.
Darmo mátě v slzých plynou,
darmo trnou otcové;
chtíc neb nechtíc v bitvě hynou,hynou
jejich milí synové.
126
Kam jen, kam jen oko hledí,
strach se s hrůzou spojuje.
Bezruký zde jinoch sedí;
tam kmet s smrtí bojuje;
s přítelem se loučí přítel,
voják tropí na sta vin;
ach, ach, zde je ctnostný ctitel,
s bezbožníkem smrti syn!
Vojna nezná šanování,
nezná milosrdenství;
smrt zde káže mordování,
strojí nebezpečenství.
Všecka svatá hynou práva,
lásku ruší zůřivost;
ze všech nejjasnější sláva,
ach, jest pomsty dychtivost!
Kde jste slavní hrdinové,
k zhoubě lidské seslaní?
zde vám kouří oltářové
krví čistou zmáchaní.
Krásná jest to v pravdě sláva,
pálit města kvetoucý,
ana rozkoš duši dává
chvály věčné žádoucý!
127
Jaká bída! k milování
Bůh nás na svět postavil:
proč rek hledá mordování,
by se vraždou oslavil?
proč se nesmrtedlný duchu,
zpouzýš dychtě zkazyt svět,
v pobitýchby lidí puchu
nebeský ráj tobě zkvet?
Života co hledáš v hrobě?
v zhoubě městské svobody?
Chcešli věčnost zýskat sobě:
jdi a osvěť národy.
Patř, tam straší pusté háje,
změň je v rozmanité ráje;
vzdělej skalné ostrovy,
rozdrť lidem okovy.
Ukroť duše zdivočilé,
zazdi v pekle lítý boj;
uveď na svět ctnosti milé,
poraněným rány zhoj,
štěstím na zemi tvoř nebe,
Bohem milým lidu buď:
o tak věčně slaví tebe!
žes jim otcem, z lásky suď!
128
Ale co dím? vojna tvoří
ráje v pekla horoucý:
města v prach a popel boří,
v pouště země kvetoucý.
Kde co živo, mečem hyne,
nevinná krev řekou plyne;
v bitvě hrdě kráčí rek,
zlé se války množí vztek.
Po zemi smrt seje těla,
z mrtvých skály povstaly,
vlídnost z světa uletěla,
msty se čerti chápali;
v krví brodí bujná mladost,
v mordování majíc radost;
v křiku, v kletbě, v soužení
hledá vzteklost blažení. –
Jak v svém moře vlnobití
házý množství lodních desk;
v strašlivém jak hromobití
hřmotem lítá blesk y třesk,
vicher bouře v skalách fučí,
lesem jeda láme strom;
hluk se rozmáhaje hučí,
nebe křastíc mete hrom:
129
Tak vztek války líté bouřil,
zbraně řinčel hrozný hřmot;
oheň boudy žalžral a kouřil,
mučilo lid na sta psot,
v bujném vzteku, proklínání
množství se jich pobilo;
až y vidouc mordování
nebe tvař sy zakrylo.
Plačte matky starostlivé,
plačte dobří otcové!
kvělte dívky milostivé,
kvělte milý bratrové!
ach, již v krutém boji padli,
jako růže parnem zvadli,
v prachu leží rekové,
vaši milí synové.
Jako voda uplynuly
všecky zlaté naděje,
podpory ctné zahynuly,
jak se s vámi poděje?
kam se nyní utect máte,
kam své skrýti šediny?
komu dívky zlaté vzdáte
život ctný a nevinný?
130
Kdo vás těšit v bědování
bude trpétrpké starosti?
kdo vám splatí milování,
vynahradí radosti?
poklad váš y jmění padlo,
jak květ příští štěstí zvadlo,
nastanou dni truchlivé:
plačte duše poctivé! –
České vojsko se jak lvové
žene mezy Prušany,
kteří jak mdlí zajícové
nechtíc válčit s Křesťany,
zpátky v lesy utíkají,
zbraně, všecko, kde co mají,
házý Čechům pod nohy, –
klejí na svět, na bohy.
Pruský vůdce jak čert lítý,
vida svých pád hubícý;
pejchou, zlostí na mol spitý,
letí jak hrom říčícý,
jako řeka s příkré skály
házý vodu zpěněnou;
kámen valí již y vzdálí,
děsý chasu ztřeštěnou.
131
Tak rek palaš v ruce nese,
pádí mezy hrdiny;
vše se před ním strachy třese,
hubí lid jak drtiny,
na dva sáhy dělá skoky,
mečem prohání jích boky,
z každé strany maje nůž,
vzhledem hrozý divý muž.
„Kdo smí, kdo v boj semnou vjíti;
jaký rek či lítý duch?
v prach jak červa chcy ho sstříti,
v hanebný neb spřáhnout pluh;
hrom a ocel jest má ruka,
oko plamen smrtícý,
pod ní skála strachy puká,
před ním schne vlk zůřícý.
S tisýcy sem jak nic hrával,
lámal o ně sochory;
s lvy a obry sem se prával,
potřel líté potvory,
když sme proti sobě stáli;
řeky schly a hřměly skály,
pod nohama kvičel les:
kdo smí v boj vjít semnou dnes?„dnes?“
132
To řka, vůkol lidi raní,
jakby kosou trávu smet.
Ach, teď pod ukrutnou zbraňízbraní
klesna jako jarní květ,
Lobkovic náš sešel s světa –
plačte vděční Čechové!
rek náš jako růže kveta
zašel v kráse májové.
Jako Homér prošel země
zkoumat mravů tvářnosti;
poznat mnohotvárné plémě,
hledat pravé moudrosti.
Jemu, coby pravda byla,
přirozenost vyjevila;
kdeby člověk pobloudil,
z přirození vyloudil.
O jak rozmanité bludy
čistým srdcem napravil.
Zlato čistil z špatné rudy,
jasností zem oslavil.
Co lid vida, vidět nechce,
bystrým okem zkoumal lehce;
když své sladké zpěvy pěl,
zdravý rozum nad ním bděl.
133
Ach již více neposlechnou
Češí písně zmužilé!
Ach, kdes? ach kdes? častějc vzdechnou
dívky ctné a spanilé,
kde jsy Lobkoviče milý,
v jaké božské krajině?
v které svůj zpěv ušlechtilý
pěješ šťastné dědině?
Jarní růže, vonné kvítí
na hrobě ti visejí,
tam, kdo lásku k vlasti cýtí,
tam se svazkem spojejí,
tam tam svolá holubičky
krásné libý chládeček;
tam y vzdělá pro slavíčky
milostný ráj háječek.
Prušák seče lid jak trávu;
ha! v tom krále, českou slávu,
vida proti sobě jít,
počíná hned hrozně klít.
Jako mračno černé v létě
větrnými křídly letě
slůnce k spání zahání,
den y světlost rozhání;
134
Nad světlem hned užasnutým
tichost vůkol panuje,
když se světu mračnem hnutým
bouře strašná zjevuje:
Tak král kráče mezy reky,
přetrhl lítě bitvy vzteky;
všickni tiše čekají,
brzyli se potkají.
Pohan zdvihna hrozné zbraně
na krále jde, jak zlá saně,
z očí divých střílí smrt,
žížní po krvi jak chrt.
Meče břinčí, rány fičí,
zbraně strachy pukají:
štíty jako hadi syčí,
vojska trnouc koukají.
Hrůza lítá každou stranou
popředu y pozadu.
Ha! král přivedl rukou brannou
nepřítele ku pádu.
Pohan hrozně, hrozně kleje,
krev se černá z něho leje,
noha klesá, scházý krev:
ha! padl, zuřícý padl lev.
135
Po mnohé tak padá ráně
křoví drtě statný strom,
v vysoké tak tluče báně
hrozným hřmotem strašný hrom.
Ještě v pádu bije, seká,
jako lítý čert se vzteká,
vzhledem lidi smrtícý,
staví krev svou běžícý.
Kde jsou vaše udatnosti,
hubícý svět, pohané?
trýznit znáte nevinnosti,
jako lítí satané,
pracovitým krásti statky,
dcery otcům, synům matky;
na děti y na vdovy
strojit zrádné okovy.
Rek padl. Prušané hned běžíběží,
jakby zlýduch sám je nes,
zde se hrnou svatí kněží,
tamto juncy skrze les.
Kde co stálo, všecko letí,
bez smyslů y bez pamětí,
každý pádí jako chrt,
před očima maje smrt.
136
Bouřícý tak oheň šléhá,
přední domy zžíraje,
vicher bouří, plamen léhá
dál a dále hltaje;
již, již všecko město hoří,
domové se hřmotem boří;
brzy krásná stavení
šmahem v prach se promění.
Čechové se po nich pouští.pouští,
po vrších y dědině,
šírým polem, skrze houští,
do strašlivé svatyně:
tam kde v zamračeném lese
sosna hlavu k nebi nese,
dubů husté rodiny
množí věčné pustiny.
Nikdý v tomto hrozném háji
slůnce nocy neplaší,
nikdý v roztomilém máji
škřivánek se nevznáší,
ani kvítků neuvidí
kdosy z smrtedlných tu lidí;
tichá hrůza jedině
panuje v té pustině.
137
V prostřed houští oltář stojí,
kde kněz tropí ouskoky,
na němž hněv svých Bohů kojí,
smrtě jaké otroky. –
Z každé strany – Bůh buď s námi! –
krášlí lebky jejich chrámy;
ozdoba zde jediná
jest krev lidí nevinná.
Ej noc roztáhla svá křídla,
hvězdy sem tam blíkaly,
strach a hrůza z svého sýdla
mezy lid se zdvihaly,
mračno na nebi se sstáhlo;
přirození strachy prahlo;
sov a vejruvejrů bukání
po lesých se rozhání.
Každá žíla v tvoru trne,
vlasy vzhůru vstávají,
když se cosy k lesu hrne,
když tu smutně zpívají. –
Zpěv se páří s radováním;
pláče kletby s bědováním
v Českém vojsku mnohý rek,
nad příhodou až se lek.
138
Což to asy musý býti?
jaké hluky? jaký zpěv?
mámeli zde, dějídějí, dlíti?
nám až v žilách mrzne krev.
TamTen se lítých ďáblů leká;
jiný s podivením čeká,
až se pohan ukáže,
divné čáry prokáže.
V. Nejedlý.