Věk pastýřský.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Věk pastýřský.
O vy zlaté, drahé chvíle šťastné světa mladosti! Což leč v písních, nejste míle k naší nikde žalosti? Škod a želů vaše čisté příčinou jsou ozdoby; jako obraz sličný jisté, již víc není osoby. Bohatá a pěkná země sloučila rok po roce podzymní y jarní plémě, sladké s kvítky ovoce. Lidé všickni pastejřili, pastvištěm byl celý svět. Svorně, jako bratří žili, nebyl, by druh druha hnět. Místo střechy z lístí loubí, strop jen z vrbí pletený, za chrám měli husté doubí, za oltář drn zelený. Bohové k nim sstupovali, neškodíce nikomu! po dařích se hojných znali více nežli po hromu. 167 Jejich štěstí prostopášně nekalily nectnosti, nezňaly se plaché vášně, ctnostné byly radosti. Bludy, lsti a duchu lhavý, kdo z nich znal váš lítý jed? Rozum sprostýsprostý, ale zdravý, přešťastně je k cýli ved. V nic se žádný nechtěl tříti, nejlepší řád všudy byl. Člověk byl tím, čím měl býti, méně myslil, lépe žil. Zbytečných v ty šťastné chvíle potřeb, jak my, neznali; jak žít vesele a míle, o to jen se starali. Jích to hrám hlas libý, milý, první zpěvy povinný; duch jích šlechetný a čilý vrš jim tvořil nevinný. Neznaly ty duše věrné pod saláší milou svou, co to mrzutosti černé, co to marné chuti jsou. 168 Nebyla jim, co nás mýlí, nepokojná čáka vděk. Za jedinou šťastnou chvílí neplakali celý věk. Zysk sy světla nerozsvítil, z země střev by zlato bral; Zlézlé ni vojny neroznítil, ni se, kudy plout, hvězd ptal. Žádný tehdáž neohrážel zahrady a pole plot. Člověk kde chtěl, hrušky srážel, kde chtěl, pásl se brav y skot. V ten věk zlatý lidé znali háj a břehy jedině, kde je matky kolíbaly, v milé, vlastní dědině. Jim co voda čistá z vřídla, řeka věku plynula. Smrt, co pro nás mívá křídla, pozdě na ně kynula. Jsouce spolu mile rádi, Jela při svém Polelu, bez viny vší žila v mládi, v stáři žila bez želu. 169 V sprostnosti své nehledala umět něco nad jiné: pěknou býti, to jen znala, mít y srdce nevinné. Bohatstvím jí ovcý sýla, lahůdkou jí malina; zrcadlem zas strouha byla, okrasou zas květina. O vy pěkná, šťastná léta přirození mladého! Kdož vás k ublažení světa svábí s nebe dobrého? Pravda, sprostnost, dvě to byly prvních lidí bohyně! Horlivěj je než my ctili v té slz naších dolině. Ale bylli kdy věk taký? kdož tak pěkné chvíle znal? Vidělli je svědek jaký na světě, co o nich psal? V nejdávnější koukám děje: kdož se koli narodil, každý touže slzy leje, že se pozdě narodil. A. Puchmajer.
170