Vlk a jehně.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Vlk a jehně. Bájka.
Vlk, vrah jehňat nejlítější v světě, jednou v létě žížně stanul nad potokem, kamž y přišlo jehně tichým krokem; onen chlemtal stoje výš, toto pilo povzdál níž. Vlk se na ně ošklíbá a vrčí: „Co mi, praví, kalíš vodu, pyšný mane?„mane?“ Jehně zhrozý se a skrčí, pokorně mu pravě: „Jemnost pane! nemohu ti jistě kalit vody, co tu čistě od tvých noh k mým ustům hrčí.„hrčí.“ „Víšli, osupí se: hromské zvíře! jak sy sedě v díře vloní na mne vrčelo, vřešťělovřeštělo a bečelo?„bečelo?“ 39 Beran nato: vždyť„vždyť sem teprv letos v létě druhý měsýc na tom světě.„světě.“ „Takto bratr tvůj; jáť ho znám.„znám.“ „Ale já jsem sám a sám!„sám!“ „Či ty, či tvůj bratr; neb buď kdo koli jiný, jest mymi celý ten váš národ zločinný a vinný; darmo: neujdeš víc smrti!„smrti!“ Zaškřipne, a roztrhne je v čtvrti. Vida, tu máš při a pravo vlčí. Což brav na to? hrozý se a mlčí. A. Puchmajer.