Na Lilu.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Na Lilu.
Šťastný jak Bůh, mládenec slouti může, jemuž na tvém pohledu kvetou růže; milou lásku zjevuje srdce věrné očičko černé. Šťastný, šťastný, na tvé kdo patří ctnosti, s jasnou tváří spářené nevinnosti; láskou kdo v tvém náručí srdce sytí, Bohem se cýtí. Kyž tak krásná mohu, tě milovati! v tvém se milém objetí radovati! chtělbych stříbra, zlata sy nevšímaje, opustit ráje. 152 Sotva milá na tebe pohledělo oko všetečné: ach, kam? kam se dělo srdce svobodné? – již ho oheň moří, pro tebe hoří. U vnitř plamen zžíravý, ach, mne dusý. Běda! duše pekelné muky zkusý; vařícý krev ouzkostí srdce svírá, radosti zžírá. Sotva chcy snu vzdáti se do náručí, lásky prudkost strašlivě v mne hučí, mysli obraz růžový představuje, pouta jí kuje. U prostřed mne rozkoší, láska stíhá, mozek mate, v pustině na mne číhá, v srdce sevší bůjností roznícené šípy mi žene. Kdybych v máje rozvití nebeského snad žil bez tě obrazu andělského, vadnout kvítí vidělbych, krásu sjíti, radosti mříti. 153 Ach, má Lilo! živote štěstí mého! z klepet smrti vytrhni zoufalého! jedno opět mrtvého políbení k životu změní. V. NejedlyNejedlý.