Žaludek a oudové.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Žaludek a oudové.
V ona drahá léta krále tuším Hladoleta v člověku se stala v marné zpouře záhubná a pošetilá bouře, bylo v něm až potud dávné království a panování zprávné. Každá částka v stejné společnosti k všeobecní potřebnosti právu svému podlíhala, ráda, co jí náleželo, dala, až se oudy sřekly, že jho těžké dost již dlouho vlekly, bublajíce na žaludek, že jen sedí, dřepí jako dudek; oni vždy že musý zbírati a pracovati, pak ten lenoch jen to hotov požírati. Hned se rázem spikna na něho: Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti? nedodávejme mu ničeho: hlava víc se nesmí myslí másti, nohy nepůjdou, a ramena nižádného nezdvihnou víc břemena; složíť se y ruce; slovem: o té době každý buď sám sobě. 143 Vyschl, y scvrkl, y zamřel žaludek: vizme však, co za nerosudeknerozsudek? Puls již ledva bije, pysky posvadly, nohy seslably a oči zapadly, zvisla ramena, y celé tělo omrtvělo. Poznavše svou zkázu oudy hned, že to není tlustý darmojed, že co krve dodávává žilám, k zdraví přivodí y k sylám, v čemže jemu pracovitě posluhují, tím y samým život vlastní obsylují: hned se dají pospolu do zvyklé zas práce, starostí a mozolů; tak že jako prvé dávné v člověku se stalo kralování zprávné. A. Puchmajer.