Housenka.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Housenka.
Ach, tak v mladém živobytí že já zahynouti musým! Ani medu, ani kvítí, ani světa neokusým! Sotva počínám zde býti, ze světa již musým jíti; sotva dýchám, již, již hynu! – Housenka sy naříkala, zakuklit se v škořepinu majíc; nyní za své vzala. Však se brzy změna dala: nebo roztomilé ptáče z škořepiny vyletělo. Kde jsem? směje se a skáče, jaká krása na mne plyne? Jaká z ušlechtilých kvítí rozmanitá vůně kyne, a mé sladí živobytí? Zde sem byla! tyto květy, stromečky sem vídávala; čili vidím nové světy? v rájli sem se odebrala? Všecko staré jest y jiné. Housenka tak radost majíc, lítá věku požívajíc, div se v kráse nerozplyne. 108 Upokoj se milý duchu! byť y tělo zpráchnivělo, byť svět zašel všecken v puchu. Proč se duše smrti leká? nový život na tě čeká. V. Nejedlý.