Běla.

Běla.
Dnem y nocý Mílon toužil, dnem y nocý bědoval; vlasy trhal a se soužil, nešťastně že miloval, chodě semtam mezy lesy, volal: „Bělo milá, kde sy?„sy?“ Volal k břehům, volal k hoře, ruce lomě jedině.jedině, „kde jsy? kde jsy?„jsy?“ až skrz hoře zašel z světa nevinně. V tažení, ach! když již zýval, milé dívky jméno vzýval. Nyní lítost Bělu jala; láska v ní se vtělila. Tváři, prsy sobě drala, omámená chodila; strachy trnouc jak zed bledla, ruce lomíc nářek vedla. „O je! o je! co se dělo? co sem bídná činila?„činila?“ padnouc objímala tělo, slzami je kropila. „Ach mou vinou, ach mou vinou pro tě, milý, slzy plynou. 33 Kam se jasné jako záře, bystré oči poděly? krev a mlíko, krásné tváře, škaredě se zatměly. Ach, mou vinou, ach mou vinou oči zhasly, krásy hynou. Vstaň! o vstaň můj milý svatý! vykrop z očí slzyčky! vyjasni zas pohled zlatý, vdechni na tvář růžičky! ach, mou vinou, ach, mou vinou duchové mu z hrobu kynou.„kynou.“ Takto mluvíc vytrženě divy vůkol viděla.viděla, teď se smála utěšeně, do nebe zas hleděla, planým kvítím cestu stlala, vlasy sobě pořádala. „Hle, můj milý rukou kyne, anděl v bílém oděvu; holubinka v lásce plyne, nebe plésá při zpěvu; brzy, brzy budem svoji, láska stálá srdce spojí. 34 Poďte zbírat vonné kvítí, poďte milé divčinky! zde se panská růže třpytí, tady kvetou květinky. Hleďte věnec čistě víti; neb dnes musým pěkná býti. Hle, jak krásní andílkové korunku mu sázejí! libě pějí slavíčkové; jakž se hosté sházejíscházejí! honem hleďte věnec víti: brzy musým s ními jíti. Hesky v vlasy vonné kvítky vpleťte šťastné nevěstě! Ej, ej patřte sličné dítky, již jsou pro mne na cestě! honem musým věnec vzýti: s bohem! již mne nutí jíti.„jíti.“ Vytrhnouc se zevší sýly, skokem k vodě běžela; klekla; na nebesa chvíli jasným okem hleděla. „Dnes, dnes, milý, spatřím tebe:„tebe:“ řkucy svrhla v řeku sebe. V. Nejedlý.
35