Běla.
Dnem y nocý Mílon toužil,
dnem y nocý bědoval;
vlasy trhal a se soužil,
nešťastně že miloval,
chodě semtam mezy lesy,
volal: „Bělo milá, kde sy?„sy?“
Volal k břehům, volal k hoře,
ruce lomě jedině.jedině,
„kde jsy? kde jsy?„jsy?“ až skrz hoře
zašel z světa nevinně.
V tažení, ach! když již zýval,
milé dívky jméno vzýval.
Nyní lítost Bělu jala;
láska v ní se vtělila.
Tváři, prsy sobě drala,
omámená chodila;
strachy trnouc jak zed bledla,
ruce lomíc nářek vedla.
„O je! o je! co se dělo?
co sem bídná činila?„činila?“
padnouc objímala tělo,
slzami je kropila.
„Ach mou vinou, ach mou vinou
pro tě, milý, slzy plynou.
33
Kam se jasné jako záře,
bystré oči poděly?
krev a mlíko, krásné tváře,
škaredě se zatměly.
Ach, mou vinou, ach mou vinou
oči zhasly, krásy hynou.
Vstaň! o vstaň můj milý svatý!
vykrop z očí slzyčky!
vyjasni zas pohled zlatý,
vdechni na tvář růžičky!
ach, mou vinou, ach, mou vinou
duchové mu z hrobu kynou.„kynou.“
Takto mluvíc vytrženě
divy vůkol viděla.viděla,
teď se smála utěšeně,
do nebe zas hleděla,
planým kvítím cestu stlala,
vlasy sobě pořádala.
„Hle, můj milý rukou kyne,
anděl v bílém oděvu;
holubinka v lásce plyne,
nebe plésá při zpěvu;
brzy, brzy budem svoji,
láska stálá srdce spojí.
34
Poďte zbírat vonné kvítí,
poďte milé divčinky!
zde se panská růže třpytí,
tady kvetou květinky.
Hleďte věnec čistě víti;
neb dnes musým pěkná býti.
Hle, jak krásní andílkové
korunku mu sázejí!
libě pějí slavíčkové;
jakž se hosté sházejíscházejí!
honem hleďte věnec víti:
brzy musým s ními jíti.
Hesky v vlasy vonné kvítky
vpleťte šťastné nevěstě!
Ej, ej patřte sličné dítky,
již jsou pro mne na cestě!
honem musým věnec vzýti:
s bohem! již mne nutí jíti.„jíti.“
Vytrhnouc se zevší sýly,
skokem k vodě běžela;
klekla; na nebesa chvíli
jasným okem hleděla.
„Dnes, dnes, milý, spatřím tebe:„tebe:“
řkucy svrhla v řeku sebe.
V. Nejedlý.
35