Běla kvílícý.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Běla kvílícý.
Hrozná bouře počínala moře bouřit hluboké. Voda z všech stran lítě hnala vlny nad dům vysoké. Na skále tu Běla sedíc na moře se dívala, vzdychajíc a smutně hledíc žalostivě volala: „Více nežli rok již minul, plný hořkých žalostí, cos své ruce posléz vinul okolo mne s radostí. Ach, jak moři hladovému mohl sy sebe svěřiti? přestaň bouře rozmilému, přesťanpřestaň chvílku bouřiti! 150 Mámť já bouři strašlivější, jenž mé srdce sužuje; kteréž lásku nejstálejší Jinochovi věnuje. Kupec, an své zlato tratí, na tebe jak naříká, že v tvé přišel ruce katí; až hlas vody proniká! Já pak nemám bědovati proto, cos mi zlapila? můžemlimůželi se přirovnati k zlatu, co já stratila? Máli zlato v zbytečnosti s ním dost malou podobu? S ním sem měla zlata dosti, bez něho mám chudobu.„chudobu.“ Uplakaná pohlídala, ženicha by spatřila, lítostivě povzdychala, slzý moře vylila. 151 V tom tu k Běle mrtvé tělo pomalounku plovalo, když pak k samé přijít mělo, najednou stát zůstalo. Běla vidouc je, hned zvadla, jakby na ni vápno vlil. Bez sebe jsouc, na ně padla; neb to – její ženich byl. Jan Nejedlý.