Vnislav a Běla.
Blizoučko od Prahy leží tam hrob.
Kdoskoli miloval, slze tam krop;
Vnislav a Běla v něm spějí.
Na živě štěstí jim nechtělo přát,
po smrti přeje jim pospolu spát:
předivné věcy se dějí.
Obadva překrásní nad jarní květ,
hořeli milostí od mladých let,
obadva sličností jati
čekali radostně blížit se čas,
určitý, svadebný, veselý kvaskvas,
rozkošné závazky svatý.
„Musým pryč od tebe; stůně mi děd;
rozmilá Bělinko; brzy se zpět
přes hory, přes lesy vrátím.
Není mi dědek, tys ale můj cýl,
nebudu prodlívat chvílčičku dýldýl,
cestu sy s rychlostí skrátím.
Přislib mi, abych měl spokojný sen,
jestli mne miluješ samého jen:
věrnostli doufati mohu?„mohu?“
„Řekni mi, jestli ty Bělu svou znáš,
proč tedy takové věcy se ptáš?
přisahám po znovu k Bohu.„Bohu.“
155
„Neškodí skoušeti slibů a slov
ženských, co v plamenu šlechetný kov,
zdali se změní neb zčerná,„zčerná.“
„S tebouli smejšlím jen nějakou lest,
na mne ať sešle Bůh veliký trest.
Buď jen ty, jako já věrná.„věrná.“
Nato se poznovu objímali,
věrnost sy srdečně přisahali,
slzemi máčíce líce.
Když sy sedl na koně Vnislav a jel;
vsrdcy svém ona y on nesli žel,
jakby se nesešli více.
Slůnéčko rozvíjí zavřený květ,
rozpouští, rozhřívá vosk, sníh a led,
dokavad papršlky pálí:
ženská tak stálost je letní jen sníh;
mívají v hromadě slze y smích,
slzemi častěji šálí.
Zblízka a zdaleka, z rozličných měst
přijeli sokové vzdávati čest,
žádajíc od Běly lásky.
Odbyla každého: nepřišel zas;
trvala v stálosti veliký čas;
na věrnost dávali sázky.
156
Halislav zchytralý, plný jen lsti,
falše a podvodu, zrady a msty
pěkností její jsa jatý,
podpláštěm přátelstva on se k ní vkrad,
Vnislava začínal vypravovat
pod fochem poselství zlatý.
Propuštěn častěji přes její práh,
hleděl se oblíbit, dáleji šáh,
začal y oumysl svůj plésti.
Uctěný od ní co přátelský host,
hleděl on oklamat bohatstvím ctnost,
zrádný y oumysl svůj vésti.
„Kdyby mi štěstí jen chtělo tak přát,
drobet tvé milosti hledělo dát,
žádnýby nebyl tak šťastný,
statky y panstvíčka bylaby tvá,
nicby mé nebylo, leč ty jen má,
nežli tvůj obličej jasný.
Na tvůj by jídla vždy čekala hlad,
stkvostný a panskýbys nosyla šat,
konibys jezdila šesti.
Řekni mi, prosým tě, malou jen věc,
semnouli chtělabys svobodná přec
manželstvo vesele vésti?„vésti?“
157
Vzdychala. On byl rád, že měl již prst,
hledíc y oulisně obdržet hrst,
začal y nevěrnost lháti.
Vnislava chudobu vypravoval,
jí se y ouskočně obdivoval,
o něj jak může předc dbáti.
Slyšela nevěrná oulisný hlashlas,
ale předc Vnislava předlouhý čas
v mysli své jediné nesla;
v srdcy svém měla teď veliký boj;
lákaly bohatství, pohodlí, stroj:
věrnost tím Bělina klesla.
Když se již přiblížil svadebný den,
vyjeli k svatému Vojtěchu ven,
radosti plni a smíchu.
Nevěsta ale se nemohla smát,
musylo o svém se něco jí zdát;
nebo se bála předc hříchu.
„Zajíc tam přebíhá cestu nám, hle!
Druhý tam bílý, a třetí zas zde;
pojeďme raději zpátky.„zpátky.“
„Blázýnku! domov má tato zde zvěř,
na tyto pověry věří jen zběř;
vesela buď, a nech hádky.„hádky.“
158
„Poslechni kání a jestřábujestřábů kváč,
přesmutný sejčků a kulišův pláč;
strašlivá znamení stále.
Tentoť je překrásný svadební zpěv,
není to na štěstí, znamená krev;
nepůjdu s vámi já dále.„dále.“
„Blázýnku! s poboňky nemař jen slov;
nežádej zpívání od hrubých sov,
nech jim jen po vůli kvákat.
Zpívej a vesela jako mimy buď,
nech sy jim pokvákat; nekaž jim chuťchuť,
předce sy budem dnes skákat.„skákat.“
Přijeli dáleji na malý vrch,
kolo se zlomilo, kočář se zvrh,
dostali veliké rány.
Nevěsta nechtěla dáleji jít,
předce on hledelhleděl ji k tomu zas mít,
V tomv tom jim zas kvákaly vrány.
Zatím se Vnislav teď k domovu bral,
veliké bohatství s sebou sy vzal,
život chtěl vésti teď sladký;
Zahlídnazahlídna u města známý svůj háj,
myslil sy viděti nebeský ráj;
neřekl, jak štěstí je hladký.
159
Služky se ochotně, vesele ptá:
„Co dělá? zdrávali Bělinka má?
jestli pak o mne co dbala?
Kde pak jest? co dělá? ještě snad spí?
musým sy pospíšit na horu k ní.
Častoliž na mne se ptala?„ptala?“
„Nehrubě! – měla zde bohatších dost;
pravím mu, dnes je zde zbytečný host,
nechceli za vděk vzýt s službou.
Kdyby jen o něco přišel byl spíš,
na její svadbě dnes mohlomohl být blíž;
mohlby být zajisté družbou.„družbou.“
Děsýcý tato pak od služky řeč
prohnala jemu hned srdce, co meč;
třásl se y na celém těle.
Pravdivé pravdy mu potvrdil lid:
hnedky tu života svého jsa syt,
nežádal býti živ déle.
„Potvory proklaté! samá jste lest,
podvod a faleš; kyž nebeský trest
vaše té zlosti chce mstíti!„mstíti!“
Nato sy na svého koně hned sed,
za nimi pustil se nadptačí let,
pomsty sy žádaje vzýti.
160
Rozvzteklen přijel až v ženichův hrad,
nedbav nic na hlůzu u jeho vrat
prošel y udatně bránu.
Zaslechna veselý, hudebný zvuk,
vejskání svadební, hostinský hluk:
do srdce novou zas ránu.
Všecken jsa schvácen, tam nahý nesl mečmeč,
dále jak přišel, hned přestala řeč,
konec byl smíchu a vejsku.
Muzyka přestala příjemně znít,
sklenice upadly chtícým z nich pít,
přestalo žvatlání hejsků.
Ženicha odstrčiv k nevěstě sedl,
bázlivý ženich co stěna hned zbledl:
„Nevěsto! na vaše zdraví!
S tebouli smejšlím jen nějakou lest,
na mne ať sešle Bůh veliký trest!
přísaha naše tak praví.
Ňáká jsy bledá, a řekni mi proč?
Poď radči do kola, drobet sy skoč;
šumaři, pekelnou hrejte!
vdává se nevěrný, podvodný plod,
bere se peleš a původ všech psot;
k vrzání lépe se mějte!„mějte!“
161
Nevěsta upadla do velkých mdlob.
„Nevěrný holoubku, honem se vzchop!
hleď se radč k ženichu míti.„míti.“
Ženich se na celém těle svém třás,
povolav sloužícý, pochopy, stráž,
kázal ho dáti teď jíti.
„Bídnícy! po dobrém utecte dál,
syce jste synové smrti, tak prál:
to jsou mí slibové svatí!„svatí!“
Ženicha zranil, a zmordoval stráž,
„Co sy chtěl, bídníku! toto sy máš!„máš!“
Předce byl od druhých jatý.
Na ráno k němu hned poslán byl kněz,
poselství přesmutné jemu tam nes,
že musý ze světa jíti.
„Ze světa bídného půjdu já rád,
dříve než přijde však ohavný pád,
dříve se musým předc mstíti.„mstíti.“
„Zoufalče! pomni, žes ztracený syn,
radím ti otcovsky, pokání činčiň,
nechcešli do pekla přijít.
Bude tě smažiti pekelný host,
vyleje na tebe největší zlost,
nelze víc odtamtud vyjít.„vyjít.“
162
„Což pak ty tak mnoho o pekle díš.díš,
kde pak je asy jen, jestli pak víš?
cýtím já v žilách svých peklo. –
Peklo je bez pomsty ze světa jít,
aniž pak naděje ku pomstě mít;
sáhni, v mých žilách je peklo.„peklo.“
„Zoufalče! modli se, tobě by Bůh
odpustit ráčil tvůj veliký dluh;
nejvyšší, nesuď ta slova!„slova!“
„Mlč pope! vím já teď, jak se chcy mstít,
co budu na živě, pořád chcy klít,
posmrti strašit co sova.
V půlnocy libě když budou tam spát,
anebo na loži oplzně hrát,
přijdu je škrtit a trhat.„trhat.“
Darmo ho dlouho kněz nabízel dost,
když z něho mluvilo zoufalství, zlost:
„O nechtěj pokáním mrhat!„mrhat!“
Nevěsta přišedši k sobě zas z mdlob,
nechtěla živa být, hledala hrob,
z hlavy sy trhala vlasy.
Proklela ženicha proklatou lest,
svědomí, nevěrnost, hanba a čest
po vše ji trápily časy.
163
Roztrhla svadební roucho a šmuk;
nesměl jí na oči podvodný kluk;
měla jen pro svého smutek.
Spatřivši potom y vylitou krev,
též y co způsobil Vnislavův hněv,
proklela sama svůj skutek.
O něm když slyšela krvavý pád,
po něm se začala bedlivě ptát,
k němu sy nedala bránit.
K němu se dodrala do vězení,
žádati bolestně odpuštění:
měli jí také co chránit.
„Pusťte ho, ať mi jen udělá smrt.
Bolesti veliké přestane čtvrt,
tvého jsem původce pádu.
Nemohu snésti zde kletby té tíž.
Abys byl přišel jen o něco spíš,
Dřívdřív než sem zpáchala zradu!„zradu!“
„Potvoro! na světě jenom se plaz!
Nevěrná! ať je ti podvodný zaszas,
živa buď v žalosti pouhé.
Kdo bude nevěrnou jmenovat chtít,
jméno ať hledí tvé v ustech svých mít:
Bůh ti dej trápení dlouhé!
164
Jakž mohl jen asy tvůj nevěrný duch
před knězem v chrámě, kde živý je Bůh,
že nemáš žádného, lháti?
Z mysli tak brzo ti vypadl tvůj slib;
nemine božský tě hněvivý šíp;
žes chtěla s přísahou hráti.
Kdybych tě jak živ jen nebyl byl znal,
nebyl byl víry k tvým slovům jen dal,
nikdý y přes tvůj práh přešel:
nikdý bych nebyl co zločinec zde
na místě popravním, v mladosti své,
od kata ohavně sešel.
Pro tebe musým teď ze světa jít,
od rukou katových ohavně sjít;
Bůh ti to splatiti ráčí.
Nemohu bydleti na světě dýl,
blíží se ohavný ochotně cýl,
odber se, hodina kráčí.„kráčí.“
Soudce ho vyslyšev, seznalseznal, že krev
vycedil; pročež by nebeský hněv
ukrotil, ať krev zas teče.
„Ty sy chtěl vyliti bezbožný vztek,
protož sy přítele neprávně sek!
neujdeš také ty meče.„meče.“
165
Když se již přiblížil popravní den,
vyvedli za bránu kati ho ven;
k popravě smutně sy kráčel.
Zblízka y zdaleka přiběhl sem lid,
každý svůj opustil daleký byt,
kdo jen mohl, každý se vláčel.
Viděla z okna, jak bolestně šel,
oči jak sklopené do země měl,
za ním sy pospíšit dbala.
Dveřmi jí bránili, krátký byl čas:
oknem ven skočila – srazyla vaz, –
konec ten přesmutný vzala.
S krku mu hedbávný svlíkal již šat,
zavázav oči a vytáhv meč kat,
oddělil od hlavy tělo.
Slzel a povzdychl sy pro něho lid;
kopal se pro oba – studený býtbyt,
vše y s ní outrpnost mělo.
Blíž sebe vyžádal míti sy hrob;
pročež je obadva jeden jen strop,
jeden jen příbytek kryje.
Roste tam bodláčí, kopřivy, blín;
vidět je v půlnocy bělavý stín,
ptactvo tam přesmutně vyje.
Š. Hněvkovský.
166