Jele tesknost po jaře.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Jele tesknost po jaře.
Kolikrát již slůnce vstalo, dnemden co bleskem zanítí: což se světlu mému stalo, že mi potud nesvítí? Kam jen kouknu v kraji koli, již až mílo rozkvetá oseníčko bůjné v poli: můj se klásek nemetá! Hlučně slavík tluče v sadě; háj se celý ozývá; ptactvo zpívá po hromadě: můj mi ptáček nezpívá! Již, co země sněhu zbyla, sýla kvítků vycházý; růže louku ošlechtila: můj mi kvítek nevzcházý! Mámli tě vždy, jaro, prosyt, krutou zažeň nehodu? mámli pláče dýl zem rosyt? vrať mi milou urodu! A. Puchmajer.
36