Oda o nepokojnosti duše z prozřetedlnosti božské.

Oda o nepokojnosti duše z prozřetedlnosti božské. Dle 7272. Žalmu.
Přešťastný, kdo s přímé cesty Páně, chodě sprostě, nikdý nevykročí! slzy hořké, osýchejte s očí! již se srdce způrné ztěš a stůj! Již tě po tvé tuhé, těžké ráně milostivá zhojí ruka Páně. Proč se pneš a zvíráš duchu můj? Vždyť Bůh s hůry svaté čte a vidí poslední krok zlých y dobrých lidí. Odpusť mé, o Pane Bože, mdlobě. Horlilť sem, zlých vida lidí láji, jak zde život svůj, v božském rájiživot svůj, co v božském ráji, v blaženosti stkvostně trávívá; jak se zpupně navzdor Bože Tobě, v mrzkých topíc rozkoších a zlobě, vším, co srdce ráčí, oplývá. Zhlídna, co ta zbujná páše hlůza, zděsyl sem se, až mne pošla hrůza. 110 Moře hojné, v němž jích duše plyne, ukrytých se skalin nebojívá. Jehoť žádná hrubě nezkalívá chvějícých se větrů lítá zlost. Jích bič ostrý, nás co švíhá, mine; jim jen sláva věnce jasné vine; radost jest jích denní milý host. Oni po voňavém kvítí chodí, ctí se pstrou a v rozkoších se brodí. Odkud jim to, že se směle bočí? neznajíce želu, ani bázně plaše žijí bez uzdy y kázně, hrdostí se smělou ovijí. Rozkoš bujná z jejich srší očí, jenž se v tučných kolách divě točí, lahodným se štěstím opijí. Kam je nerozumnánerozumné honí vášně, tam se slepí hrnou prostopášně. Křivdy jedu plné vyplivují, rouhavý jim jazyk z huby strmí, Zlostízlostí prožluklé jích srdce krmí myšlení zlá, zřídka pokojná. Oni krutá zemi pouta kují, proti nebi hrdě vyzdvihují čela ctnosti svaté odbojná. Nemluví nic, leč se honosýce, ohyzdné své činy velebíce. 111 Tady sem se jal v své víře chvíti, tuť má hrozná rostla nedověra. Když Bůh, co se děje dnes y včera,včera s lidmi v světě, s nebe spatřuje: jakž můž na to pozor svatý míti, zlé jích ohavnosti obezříti, žeť jich přísně nepokutuje? jakž můž, nevidíli zas jích zlostí, obsáhnouti svět svou vědomostí? Zatím, když se jim lid vešken klaně, oběti co Bohům nosývává, slepě po jích stopě chodívává, nasazuje za ně život svůj: na mne syčí nad zlé, líté saně, obecné mne vyvrhuje haně, dávajíce v posměch život můj. Vidí, co mne budí ranní záře, jak mi hojné tekou slzy s tváře. Což mi platno, žeť sem v žádné době s zlobinou tou křivou nechtěl státi, aniť jí, o Pane Bože, vzdáti obětí jen tobě povinných? Což mi platno, žeť sem, vzdav se tobě, nemyl leč jen s nábožnými sobě sprostých rukou svých a nevinných? Nač sem Pane zlých se chránívával, se svatými tvými chodívával? 112 Tak sem lkal. O kvapná horlivosti! Tvých, o Pane! neznav cest, Tvé ctěnce pohoršil sem svaté vyvolence, sáhl y v spravedlivost řádů Tvých. Prozřít chtě v své bludné zarytosti velebných Tvých soudů hlubokosti, vždy sem v marných octl se pracech svých. Dočkal sem se předce, až mne míle objal svatých blesk, zlých zlého cýle. Viděl sem, že hynou jako tráva, jenž se z rána zelená a voní, večír ale hlavu zvadlou skloní, od prudkého slůnce spálená. Viděl sem, že zboží, čest a sláva, jíž se hrdí nad zdutého páva, jest syť na jích pejchu kladená. Vímť, že stkvostná, v nichž své hladí kůže, šerednou jen rakev kryjí lůže. Kamž se pro Bůh nenadále děli? kde se octla jejich čest a sláva? což jak běžný stín a zvadlá tráva jejich hrozná zboží zmizela? Co, prý, jích se jasnost, jíž se stkvěli, až y bohy zacloniti chtěli, před sluneční září zatměla? smrt je ze sna vytkla dubového, v němž čas prochrněli věku svého. 113 O mne blouda nepovážlivého.nepovážlivého, že sem prohlidl, jak je lstivé štěstí, vznesši je až k nebi, náhlou pěstí s vrchu slávy svrhlo v propast zas! Jakž v zlém darů Boha milostného požívání došli konce zlého! – Já šel, kam mne rozumu vedl hlas: můj však rozum byl jen červa hnutí, jejž jen slepé smysly k soudu nutí. Z prudkých vln a z smrtedlného víru hrozných vytrhna mne pokušení, mocnés dal mé duši posylnění, milostís mne objal, Bože můj! V boji krutém nadevšecku míru šťastně sem svou svatou zdržel víru, nejdražší, o Pane! poklad Tvůj. Z cesty Tvé mé nohy, ač se chvíly, předce nevyklouzly v žádnou chvíli. Kyž mně možná hodně zvelebiti milostivost Boha všemocného! nebezpečenství mne zhostě zlého ráčil, v válce hrozných slot a psot, milostně se ke mně nakloniti, přemocným mne štítem zacloniti, setřít můj mi valný s čela pot. Bůh mi nyní k nesmírnému štěstí hladkou za běžné zlé cestu klestí. 114 Což mne medle nyní zabavuje? což mi ještě k milování zbývá? zdaž již na tom světě neoplývá nebeskou mé srdce radostí? Tmavou noc z mých očí zapuzuje, zrak můj hrubě pošlý osvěcuje spanilou svou slůnce jasností. Ztichlo, co se na mne bylo ssulo, vše se v lásce vroucý rozplynulo. Bezbožníků zlostných zanechejme, nechť je, když své dovršili viny, vlastní strašné pohřbí zříceniny, ať se jako plívy rozvějí: k Hospodinu lásku věčnou mějme! jemu obět srdcý vděčných vzdejme, Bůh buď stálou naší nadějí. Oslavujmeš jeho božské mocy přepodivné činy ve dne v nocy. A. Puchmajer.