Jaro.
Poutnice co anjel
Ozdobená vínkem
Z svatozemských dolin,
Kde Pán někdy chodil,
Přichází k nám zas.
Vítej nám, ty krásná!
Zrak tvůj modrojasný
Churavého kmeta
V žílách ledostud’ných
Rozpaluje krev.
Čarokrásné líce,
Na nich růže něžná
S lilium se druží,
V usmívání sladkém
Důlky tvoří dva.
Důlkové ti vnadní
Jemně srdce bodnou;
Umdlené též city
K milosti, k plesání
Líbezně nás zvou.
Děkujem ti vroucně,
Žes tu bábu starou,
Jenž se i v kožichu,
Co zimnice třásla,
Předc vyhnala pryč.
12
Co ta nás má trápit
Svým tu navštivením?
Ať si ve severu,
Kamž ji osud zahnal,
Žije s krajany.
Jestli se s ní potkáš,
Spanilá děvečko!
Hned jí řekni směle,
Že ji zaklínáme
Co ducha ze skal.
Řekni jí jen směle:
Jestli k nám zas přijde,
Že ji, jako někdy,
Čarodějnou bábu,
Zrovna spálíme! –
13