Národní
Písně
obsahu rozmanitého.
Složil
M. A. Přibil.
V Praze a v Hradci Králové.
Písmem a nákladem Jana H. Pospíšila,
činného ouda českého národního Museum.
1830.
[1]
Předmluva.
Píseň má.
Veselé vždy mysli býti,
Boha, krále, Vlasti ctíti;
Totě radost,
Totě blahost!
Komuž pak lze to zapříti?
Bych tedy k dosažení tohoto cíle aspoň poněkud nápomocen byl svým milým krajanům; vybral jsem několik z svých písní za mladších svých let složených, tuto je podávaje, komužkoliv by se líbily. Nápěvy však udati, domníval jsem se
[3]
býti nejen zbytečné, ale i pro nás Čechy spolu téměř zpozdilé. Neboť víme, že již i mládež Česká ku každé písni desatero nápěvů lehce vynajde, aneb aspoň známých použíti umí.
V Praze dne 1. května 1829.
Spisovatel.
[4]
Důvěra v Boha.
Tvůrce! jen když Tebe mám!
Tvorům Tvým Ti žehnat mílo,
Hle, já rukou tvojích dílo,
Tvor, se k Tvůrci utíkám.
Pane! jen když Tebe mám!
Pak necítím zde poroby;
Tvé jsou mého žití doby:
Službě Tvé vždy se rád vzdám!
Otče! jen když Tebe mám!
Ať svět na mne zapomíná;
Ať se zloba nad mnou spíná:
Ničehož se nelekám.
Soudce! jen když Tebe mám!
Ať mne soudí svět dle zdání,
Jen když najdu slitování
Před Tebou na hoře tam!
[5]
Nevinnost.
Sestro duchů čistých, nevinnosti!
Líbá choti anjelů!
Družko věrná ctitelů!
Prvorodní dcero svatých ctností!
K potěšení nám seslalo tebe
Láskavé nebe.
Po zemi tě láska vyprovází!
Duše vížeš v tichosti;
Jed odnímáš křehkosti.
Do tvých sledů věrně zbožnost vchází,
Hříšná srdce lepšíš, čistá bráníš,
Před pádem chráníš.
Zavitá se zdá být svattost v tobě,
Když tvé oko v oblohu
Mile hlíží po Bohu:
Na něm prosíc milost vlasti, sobě.
Ty často hněvu božského částku
Proměníš v lásku.
Poklid, nebe povždy v sobě nosíš;
Neleká tě smrt ni rov;
Netlačí tě vězení kovkov,
Odpuštění ukrutníkům prosíš.
Tam slibeno máš – krásného rána
Viděti Pána!
6
Píseň ponocného.
Blahý, kdo dle povolání
Slouží Bohu, vlasti své!
Zde ho čest, tam smilování
Milostivě k sobě z’ve.
Blahá vlast, kde povinností tíže
Věrně nese sluha jako kníže.
Tamť spí věčně hřích a vina.
„Chval každý duch Hospodina!“
V sladkých snech teď odpočívá
Tělo, které zmořil den;
Neb kdo leže v lůžku zívá,
Hříchem snad si zahnal sen.
Tichý sen, kde srdce tíše bije,
Mysl z hvězd si ve snu věnce vije,
Těm tě přeji hlasným rohem:
„Spěte, bratří! s Pánem Bohem!“
Právo dobré i zlé mívá
Černým rouchem krytá noc.
Nebe, peklo rozesívá
Mezi lidstvo svoji moc.
Kdo se ve tmě rouhá statkům, lásce,
Opustí ho želem anjel strážce:
Hněváť nebe každá vina,
„Chval každý duch Hospodina!“
7
Teď spí také lež a váda;
Jen při lampě mudrc bdí.
Nejspíš že se s Bohem hádá; –
Když již v světě všecko ví. –
Jak se lekám, když kde světlo vidím!
Pročež bdícím zpěv svůj takto řídím:
„Opatrujte světlo, oheň;
Ať žádnému není škoden.“
Měsíc bledne, hvězdy hasnou,
Brzyť vstoupí slunce zář.
Vstaňte bratří! myslí jasnou,
V práci broďte svoji tvář.
Nebude vždy nebe dne nám přáti;
Jednou budem dlouho, dlouho spáti;
Míl pak zazní hlas nám rohem:
„Spěte věčně s Pánem Bohem!“
8
Večer.
Jak chrám Boží oslavuje
Slunce, spát když odchází!
Lůna vážně vystupuje,
Hvězdy když k nám provází.
Rudým rouchem přiodívá
Příroda kraj, lesíček;
Žvavé ptactvo ukolíbá
Libým váním větříček.
Ticho vše. – Jen hlásek smělý
Tvůj zní z trávy skropené,
Cvrčku! tenť zajisté želí
Jako jájá, což ztracené.
Budešli pak v této době
Sedě někdy v krovíčku,
An se bude na mém hrobě
Pnouti, želet, cvrčíčku?
Budeli pak duch můj tebe
Často jak teď slýchávat? –
Ach přijď, prosím tě pro nebe,
Na můj rovek cvrkávat!
9
Píseň u kolebky.
Hajat půjdeš, mé robátko!
Na kolebku svou drobátko
Přistrojenou hezounce.
Již počínáš k spaní zívat,
Máti tvá ti bude zpívat,
By jsi usnul jemnounce.
Nesmíš ručkou sem tam tropit,
Očka musíš pěkně sklopit,
Jak ti velí rodička.
Hned po spánku zase vstaneš,
Něco hezkého dostaneš
Od milého tatíčka.
Jen až budeš hezký chodit,
Matinka tě bude vodit
Do zahrad na kytinky.
Tam si budeš krásně hrávat,
Běhat, nebo mně podávat
Do věnečku květinky.
Až pak dobře mluvit budeš,
Čistě vystrojen si půjdeš
S novým lístkem do školky.
Tam pozorně musíš hleděthledět,
Vůkol tebe budou sedět
Chlapečkové a holky.
10
Doma budeš odříkávat,
A mamince něco čtávatčtávat,
Když u večír bude šít.
Až prý budeš krásně psátipsáti,
Miní babička ti dátidáti,
Co jen budeš od ní chtít.
Dost vycvičen ze škol vyjdeš,
Pak do svého stavu přijdeš,
Který sobě oblíbíš.
Že se budeš dobře chovat,
Rodičům život slazovat,
To nám svatě přislíbíš.
Tak, synáčku! mé radosti
Pořád s tebou budou rosti
Až do věku mužného.
Pak co muž svou statnou sílu
Nesmíš mařit k zlému dílu.
Vždy kaž Čecha vážného.
Bohu budiž zcela oddán,
Zeměpánu věrně poddán;
Matčinou cti řeč a vlast.
Heslo tvé buď ke konání:
Bůh, vlast, svaté povolání.
A tvé jméno: Milovlast!
11
Jaro.
Poutnice co anjel
Ozdobená vínkem
Z svatozemských dolin,
Kde Pán někdy chodil,
Přichází k nám zas.
Vítej nám, ty krásná!
Zrak tvůj modrojasný
Churavého kmeta
V žílách ledostud’ných
Rozpaluje krev.
Čarokrásné líce,
Na nich růže něžná
S lilium se druží,
V usmívání sladkém
Důlky tvoří dva.
Důlkové ti vnadní
Jemně srdce bodnou;
Umdlené též city
K milosti, k plesání
Líbezně nás zvou.
Děkujem ti vroucně,
Žes tu bábu starou,
Jenž se i v kožichu,
Co zimnice třásla,
Předc vyhnala pryč.
12
Co ta nás má trápit
Svým tu navštivením?
Ať si ve severu,
Kamž ji osud zahnal,
Žije s krajany.
Jestli se s ní potkáš,
Spanilá děvečko!
Hned jí řekni směle,
Že ji zaklínáme
Co ducha ze skal.
Řekni jí jen směle:
Jestli k nám zas přijde,
Že ji, jako někdy,
Čarodějnou bábu,
Zrovna spálíme! –
13
Píseň u hrobu Lenky.
Spi milenko
Sladce v hrobě,
Spi, má Lenko!
Pokoj tobě!
Pokoj přeje
Ti milenec;
Sám bol pěje
Opuštěnec.
Slza kane
Na hrob černý;
Vždy zůstane
Hoch ti věrný.
Věrně k Lence
Chce se znáti,
Až milence
Smrt zachvátí!
14
Kukavka.
Aj kukánko, neodlítej!
Na větvince mírně seď;
Mne ctitele sobě vítej,
Dej dotazu odpověd.
Nelekej se, nemám luku,
Hezky plesej: Kuku, kuku.
Pověz, zdaliž dlouhé žití
Popřeje mi tvorů Pán;
Budeli mně vonné kvítí,
Čili trn jen v cestu dán?
Budu píti kalich muků,
Či rozkoše? pověz: Kuku.
Blaha tedy já mám zažít?
Lichotníků straň se roj!
Budeli pak mne též blažit
Přítele vždy svatý spoj?
Podáli vždy věrnou ruku
Druhu svému? pověz: Kuku.
Ještě něco tobě svěřím:
Totiž milost k dívce mé;
Že mne ráda má, to věřím;
Zřím to, když mne obejme.
Sejdemli se, rci, k oltáři? –
Proč teď mlčíš, starý lháři? –
15
Píseň kocourkovského kramáře.
Poďte lidé, než rozházímrozházím,
Zboží brát;
Můžete si krásných věcí
Zde vybrat.
Sloužím pánu i oráči;
Všecko mám, co hrdlo ráčí,
Co kdo rád.
Brejle, kávu, zlaté žíly,
Trubičky;
Puch, pamádu, perný ocet,
Hubičky.
Staré boty, bičbič, ostruhy,
Prsteny, veselé dluhy,
Kuličky.
Komisárek, dobré chutě
Knedlíky.
Líčidlo, a pannen krásukrásu,
Lelíky.
Starou lásku, nové rvačky,
Outlobokost, šněrovačky,
Kbelíky.
16
Slabikáře, umělosti.umělosti,
Sezení.
Mladý rozum, staré fousy,
Mrzení.
Jitrnice, tenké nítě;
Větrnice, ptačí sítě,
Lovení.
Prázdná břicha a dloubátko,
Brambory.
Libé spaní, hezké hole,
Závory.
Bíle kůstky, nové zuby,
Doma bídu, venku chlouby,
Fábory.
Kozí rohy, kudrlinky
Pro holky.
Jarní vítr, ženskou věrnost,
Homolky.
Parádu, a jednu kytli,
Ruce v floru, nohy v pytli,
Podolky.
Nové verše, staré hadry,
Kňučení.
Zbožnou mírnost, babské klepy,
Vrčení.
Právní pře, a dlouhé latě,
Karbonáře, vetché katě,
Mlčení.
17
Rovná záda, plná lejtka,
Obálky.
Pevné hrnce, modní klobouk,
Opálky.
Jemné srdce, omdlévání;
Jedovatost, upejpání;
Kořalky.
Malý střevíc, velkou nohu,
Drahý vál;
Kůří oka, zastavení,
Hlučný bál;
Staré pány, mladé soky –
Dobrá vína, i patoky
A tak dál. –
18
Píseň čarodějek na 1. května.
Paní.(Paní.)
Služky věrné
Učarujte
Kolo černé
Vůkol panípaní,
Tuto noc
Filipovou,
Jakubovou
Čáry zůvou
Naši moc.
(Zbor služek.)
Hurra! budem v této době
Nové masti vařit sobě.
(Paní.)
Z šibenice
Vemte dříví,
Rakev, věnce
Z hrobu panny.
Pod kotel do ohně,
Hoďte tam ochotně:
Lávu dutou,
Síru žlutou.
Pět co živlů
Jedu mají,
Volně tomu
Varu dají.
19
(Zbor služek.)
Ajta, všecko se nám koří!
Huj! již plamen vztekle hoří.
(Paní.)
Burra! hučí,
Vicher fučí;
Sova skučí:
Totoť půlnoc!
Nůže čile,
Služky milé,
Kotle plňme:
Rtutí rychlou,
Psa běsného
Pěnou bílou,
Divokého
Vlka močímočí,
Jedem štíra,
Kozí žlučí,
Krví výra
Ukrutného.
(Zbor.)
Jekotem se všecko vaří,
Huja! sestry, var se zdaří!
(Paní.)
Honem, honem,
Leťte pro hnát
20
Na stinadlo,
Kamo padlo
Brav krkavců.
Chrabrý hnát
Bratrovraha
Leží tam,
Pravím vámvám,
Pode dubem,
Na kterém se
Včera v noci
Oběsil
Lakomec.
— — — —
Slušná věc,
Žes již tady,
Služko s hnátem. –
Míchej volně
A pozorně
Tento varvar,
Ďasa dar.
(Zbor.)
Zeleně se všecko kalí,
Po zemi se pára valí.
(Paní.)
Teď je čas,
Aby zas
Tvrdost vzala
Měkotu.
21
Ráz na ráz
Dáme, dáme
Vařenině
Jakýs kvas.
Dáme tam:
Nejprv hada
Jednu půlu,
Potom černou
Litou smůlu,
Pak strakatých
Pět ocasů
Jedovatých
Ještěrek;
Babí hněvhněv,
Stydlou krev
Divokého
Kocoura,
Z nekřtěněte
Hrobní zem,
Dejte sem
Zeměžluče
Čtyry kusy,
Střeva rusírusí,
Chlupatého
Netopýra,
Srdce výra,
Žábu vodní,
Též blín mornímorní,
Dejte sem
22
Oči raka
Černého,
Jazyk draka
Starého.
(Zbor.)
Klokotem se všecko vaří,
Jedno s druhým ctně se páří.
(Paní.)
Oheň vře,
Mast je mastí!
Teď ji mám,
Budu klásti
Do ruk, služky!
Do ruk vám.
— — —
Hurra, mažte mastí.mastí,
Služky, rohyrohy,
Hlavu, nohy;
Mažte taký
Bystré zraky –
A teď leťte
Do oblak vysoko,
Do světa široko,
Slavit čár hleďte!
(Zbor.)
Huj! jak velíš, učiníme,
Za rok tě zas uvidímeuvidíme,
Hu, vau, vau!! –
23
Umělý Milek.
Mnoho Milek umí,
Mnoho tropí jeho zbraň:
Raní – a – pak čumí.
Tohoť jen se každý chraň.
Zámky, mříže láme,
Bystří, plete hlavinky;
Matky šálí, klame
Zkušené též babinky.
Jůna učí básnit;
Z pouště tvoří vonný ráj.
Starce nutí bláznit;
Z listopadu kouzlí máj.
Z očí bojovníka
Slze loudí, bolnou tíž;
Nohy nádherníka
V chudou vede družky chýž.
Ním i mudřec slavný
Žvatlá jako vesní žák;
Ním se orel dravný
Lichotinký stane pták.
24
Kruté putky svede,
Krvavou působí seč;
V boji pokoj vede,
Přes kolínko lomě meč.
Plaché dívky tresce,
Zkouší děvy milené;
Prázdní plné měšce,
Vazby trhá nucené.
V noci spáti neda.
Vedne svírá, pálí zas,
Skotá, kutí, hledá,
Kratí tu – tam dlouží čas.
To vše Milek umí,
Nepřevládný tento rek:
Raní – smrtí – čumí:
Ale nedá ranám lek.
25
Cikánka.
Když se s pole uklízela
Pohánka,
Seděla tam u potůčku
Cikánka.
Z pole zklízel lepý jinoch
Pohánku,
A spatřil tam u potůčku
Cikánku.
Pojď sem, hochu! počne bába
Volati;
Já ti budu ze tvé dlaně
Hádati.
Dlouho jůnek se volati
Nenechal,
Hádati si ze své dlaně
Ponechal;
Tu cikánka ostře zírá
Na tahy,
„Ou!“ rce – „divné máš kochánku!
Povahy.
Vidím, vidím, že jsi hrozný
Nevěrník;
Že chceš býti dvou děvčátek
Milovník.
26
Nešiď dívky; jich nevinný
Cti věnec;
Poslyš bábu, šťastný budeš
Mládenec.
Jedním srdcem, jedné budiž
Milenec;
Sicbys umřel, jako starý –
Mládenec.“ –
27
Žel děvčete.
Kde jsou dnové,
Zlatí dnové
Věku mého mladého!
Ach proč nebe
Nechce děvám
Přát osudu stálého!
Sotva se mi
Šestnáckráte
Háječek náš zelenal;
Již ten osud,
Zlobný osud
Pryč odemne blahost hnal.
Když jsem ještě
Malá byla,
Nestála sem o lásku;
Ale, hleďte!
Tu mne všecko
Líbalo, co o sázku.
Nyní cosi
Takového
Mneby více těšilo;
Teď však od mne
Všecko prcháprchá,
Jakby se to zděsilo.
28
Jen Vilímek
MěMně jediný
Ještě se nevyhýbal.
Ach, Vilímek
Kdyby nebyl,
Mneby žádný nelíbal!
29
Píseň chudého.
Když jsme chudí, ať jsme chudí!
Na to málo dbám.
Ať se nad tím každý trudí,
Já se směji sám.
I nerozdal Pán Bůh všecko,
Ještě mnoho má;
Pročbych plakal jako děcko?
Onť mých potřeb zná.
Aj, což nedal mně již dosti
Bůh, an šatí les?
Kdo mi popřál zdravé kostikosti,
Kdo cit, milku, ples?
U mněmě přísloví to platí, –
(Kdo chceš, hlavou vrť):
„Vždyť chudoba cti netratí,
Peníze jsou smrt.“
Ať bohatec v zlatě pýchá;
To neblaží nic;
On tak dobře jak já vzdýchá,
A snad mnohem víc.
Sám Pán, který svět oslavil,
S nebe vstoupiv k nám:
„Chudí, blaze vám!“ vždy pravil,
„Vládnout máte tam.“
30
Ponaučení.
Ne tak prudce
Zmilené děvy!
V všem mějte míru,
Slyšte mou Lyru,
Co ta vám jeví:
„Prudká láska
Kvapně se stočí;
Láska pak pouhá,
Jenž zraje zdlouha,
Konce nezočí.“
31
Dobrá rada.
Dobrou radu mám,
Tu vám, holky! dám;
Nesmíte však mne zraditi:
O hoších vám chci raditiraditi,
Neb je dobře znám.
Já pro vaši lest
Mám sic všecku čest;
Ale když vás hoch pohladí,
Tuť vám rozum i lest s chladíschladí;
Po vás veta jest.
Nevěřte jim nic,
Oklamou vás sic.
Jako básně znají lhátilháti,
Ví zrak rouškou zastírati,
A jiného víc.
Přisahají vám
Celý lásky krám,
Však když se jim jiná líbí,
Tu hned místo vás políbí:
Věrnost – jest ta tam.
32
Co nevinný květ,
Jakby neznal pět,
U vás sedí – očkem mouří,
Ale venku šibal bouří,
Div neskácí svět.
Těšívají vás,
Že v kratinký čas
Konec dají namlouvání;
A potom kopulování –
Mine vás na vlas.
Pročež slyšte mne,
Jen vás se to tkne,
Buďte povždy opatrné,
Sic pachole nepatrné
Vás nerázně tne.
33
Vyhrožování.
Nechoď více mne na oči,
Ty Venušin kluku!
Ať je konec hluku!
Sic já vztáhnu rukuruku,
Ta věř s tebou zle zatočí.
Jestli ještě moji Lyru
Budeš k zpěvu ladit:
Nechci se víc vadit;
Ale krk chci sadit:
Že na tě pošlu Satyru.
Mělbys ale sám se vloudit
Do mé chudé chýže –
Tam k topolu blíže,
Ruka má tě svíže,
A pak bude metla soudit.
34
Píseň Vojenína.
Jede mládec na svém konikoni,
Jede do boje,
Vraný koník bujně skáče –
Ale dobrá máti pláče
Pro dítě svoje.
Neplač, máti, dobrá máti!
Neplač pro syna;
Ajta, jedu tebe chránit,
Jedu vlast a krále bránit,
I Lenky věna.
Přiklusám já zase tobě
Na svém koníku.
Nedá Čech se snad zabíti,
Věnec bude Lenka víti
Mně i vraníku,
Mělbych ale v kruté sečiseči,
V seči zajíti;
Pak netruchli, milá matko!
Pomni, že je Čechů sladko
Pro Vlast zemříti!
35
Píseň veselého.
Pročbychom veseli nebyli,
Když nám mladost přeje? –
V žílách se veselá krev vaří,
Mysl bodrost seje.
Pročbychom veseli nebyli,
Když nám Mílek přeje?
Tenť zkouzlí děvince hubinku,
Že se na nás směje.
Pročbychom veseli nebyli,
Když nám tvorstvo přeje?
Nad hlavou světy nám tancují,
Zem nám poklad kreje.
Pročbychom veseli nebyli,
Když nám Tvůrce přeje?
Tenť blahotvorné vždy rozkoše
S nebe na nás leje.
36
Lorinka.
Jak jsi hezká,
Děvo česká!
Lorinko!
Jak se stydím,
Když tě vidím
Děvinko!
Srdce bodáš,
Ohně podáš,
Srdénko!
Kyž je moje
Srdce tvoje,
Milenko!
ŠtastnýmŠťastným zazvu,
Až tě nazvu:
Chotinko!
37
Píseň Slovana.
Slovan pěje,
Slovan pí;*)
Slovan také
Mnoho ví.
Když ještě jiní hrubí byli,
A ječmenovou vodu pili;
Slovan pěl,
Vína měl.
Slovan cítí
Jemně rád!
Nenávidí
Chlub a vád.
Tenť sladce mluví, sladce píše,
Mužně koná, však vše tíše.
Pochlebu
Není mu.
Boha, krále
Slovan ctí;
Přítelem být
Rozumí;
A kde se mnohý třese, bojí,
Tuť Slovan jako skála stojí:
Slovan rek
Věk po věk.
———
*) Místo píje; poněkud opovážlivě ode mne a některých jiných užíváno.
38
Šetřte, bratří!
Slávů čest,
Kdo z vás věrný
Slovan jest.
A běda mladý sláve tobě,
Pakliže nectíš Slávy v hrobě.
V tobě strast
Najde vlast.
Šetřte, bratří!
Slávů čest,
Kdo z vás věrný
Slovan jest.
A blaze, mladý Sláve tobě,
Ctíšli i skutky Slávů v hroběhrobě,
V tobě slast
Najde Vlast!
39
Píseň na smrt.
Smrti! myslíš, že se tebe bojím? –
Ne můj bloudku! nebojím se já!
Vždyť jsi ženka, a – s pohlavím tvojímtvojím,
Dobře vím, jak zacházet se má.
Den jak den ti budů „drahá!“ říkat;
Že jen pro tě hoří srdce mé.
Domácně ti budu sladce tykat,
Však před lidmi máš mít velké jmě.
Nebudu tě nikdy v lásce šálit,
Protože tě mám tak hrozně rád;
Nikdy nechci tvoje služky chválit,
Ale s sokem chci se na krev rvát.
Vždy chci chválit tvoje bílé zoubky,
I též outlost tvého tělíčka;
Řeknu, že jsou ony jako kroupky;
Totoť že jest jako jehlička.
V hezkých šatech chci si chodívati,
Často zpívat tobě lásky pěv;
V myšlénkách tě budu objímati,
Pro tě nýti, kráso našich děv!
Nech mne tedy, smrti! dlouho žíti,
Bych moh’ tebe, zlatá! dlouho ctít!
Mělbych ale ti nevěrným býtí;
Potom – ne dřív! můžeš si mne vzít.
40
Pravá chudoba.
Bez milosti
By v hojnosti
Štěstí nám smálo se všude;
Bez milosti
Vší hojnosti
Srdečko naše jest chudé.
Přej milosti,
Sic v hojnosti
Srdce máš, milenko! chudé;
A hojnosti
Ku milosti
Svět žádá nynější všude.
41
Píseň rybáře.
Plyň, lodičko! plyň,
Ku břehu se viň;
Klekání se ve vsi zvoní,
A rybáře honí
Domu.
Plyň živote, plyň,
K nebesům se viň;
Jednou budou hrana hráti,
Budou tebe zváti,zváti
Domu.
42
Zastaveníčka.
[43]
U nevěsty.
Již jsi došla cíle, povolání!
U oltáře vínek děvinky
Změnila si v prsten chotinky,
S mužem statným, hodným milování.
O tak přijmi sladkých citů přání,
Ano z utrob srdce vychází:
Libé štěstí ať tě provází
Na všech cestách tvého putování!
Vždycky, vždycky nechť ti vánek vlažný
Tvé příjemné chladí tvářnosti;
Ať se leká mocné jasnosti
Cnoty tvojí svůdník, prostopašný!
Všady ať tvůj anjel nebes strážný
Tebe chrání se svou milostí;
Nechť tě vede k čisté radosti
Milenost a osud svatoblažný.
Miluj Boha! onť své požehnání
Vždy otcovsky bude na tě klásti;
Buď okrasou naší drahé vlasti,
Dlouhý život ží zde beze lkání!
45
Milůj chotě! tak ti dnové tiší
V sladkém toku vždycky budou plouti;
Láskuj, co tvým plodem bude slouti,
A vám žehnat bude Otec vyšší.
46
U přítele vlastenského.
Jez Miloušku! pí,
DlouhoDlouho, dlouho ží;
Až tvá dobrá hlava zbělí,
Zoubky vypadají celí,
Pak blaze umři.
Žertuj, hovoř, pěj,
V rozmaru se měj!
Ať ti bodrost z očí hledí,
Moudrost ať ti na rtech sedí;
Své milence přej.
Mysli vždy a spiš,
Cokoli jen víš,
Neb co z tvého péra teče,
Plodí světlo – žádné křeče,
Ani z hory myš.
Lež hebounce vždy,
A líbezně spí;
Oučinlivý tvoje kosti
Zasluhují klidu dosti;
O nebi si sni!
Jez, miloušku! pí,
Dlouho, dlouho ží;
Až tvá dobrá hlava zbělí;
Zoubky vypadají celí,
Pak – blaze umři!
47
U duchovního pastýře.
1.
Proude citů vděčných! jev se v plesu,
Nebť jsi dávno bažil zjeven být!
Mocným křídlem leť, duchu! k hvězd kresu,
Bys tam mohl pocty věnec vít:
Pro starečka mileného,
Činy svými důstojného.
2.
Však nám nelze, drahý! co ti přáti,
Když již hojně Tobě žehnal Bůh;
Hřiven pět On Tobě ráčil dáti,
Ty pak Jemu vždy jsi věrný sluh;
Jenom teď ať setrvání
Přeje svému požehnání.
3.
Aj, tak ží přemnohá leta vlasti,
Hleď jí slovem, skutky prospívat;
By jsi mohl boluprázdné slasti
Za tvé snahy u nás požívat;
Bys moh’ trudu slze stírat;
Pro věčnost si zásluh sbírat.
48
4.
Povždy budeš v našich srdcích žíti,
Která láskou soběs podrobil;
Synovsky Tě touží každý ctíti,
Horlí, jakby Tebe ozdobil.
Na důkaz vem, otče milý!
Věnec, jejž tví věrní vili.
(Tuť se mu podá věnec, jejž hned na začátku jest bylo viděti.)
49
U učitele.
Vítej nám, dne přežadoucí!
Hodný hlučné slavnosti!
V kterém Tobě city vroucí
Lze nám vylit v tichosti.
Nechcem chválit Tvoje píle,
Znajíc Tvoji pokoru;
Že i mnohou v mužné síle
Stavíš vlasti podporu.
Mile snášíš unavení
Povolání svatého;
Jen pro dítek zvelebení
Žiješ žití drahého.
Japnou rukou seješ símě
V srdce outlá hluboce;
Pohled sladí Tvoje břímě
Na budoucné ovoce.
Za to ať Tě dárce svatý
Silí s vyšší milostí!
Za to ať Ti hojně platí
Bůh milenou blahostí.
50
Písně školní.
[51]
Píseň školní.
1.
Bratříčkové a sestřinky!
Jak jest mílo v škole být!
Zde naše pilné ručinky
Mohou sobě štěstí sít.
(Zbor.)
Zde jest blaze, mílo býti,
Zde my chceme rádi dlíti!
2.
Škola věrně ukazuje
Boha nám na vysosti;
Sladký zákon v nás vštípuje
Krista Pána v tichosti.
(Zbor.)
Vždy chcem Boha milovati,
Zákon Krista zachovati!
3.
Velkou zem a krásne nebe
Zde se znáti učíme;
Krále, otce, též i sebe,
Slušně ctít se dovíme.
(Zbor.)
Po nebi vždy chcem bažiti,
Zem si láskou oblažiti!
53
4.
Zde nás ruka učitelů
Pěstuje co bylinky;
Zde se bludy mámitelů
Rozplynou co bublinky.
(Zbor.)
Tam kde hlupec se bojívá,
Našinec jen se usmívá!
5.
Pročež sestry, bratříčkové
Pějme zpěvy s radostí,
Dokud drazí školní dnové
Nás zvou k švarné pilnosti.
(Zbor.)
Ty k našemu namahání
Dejž nám Bože! požehnání!
54
Po škole.
Teď tě zase opouštíme,
Školo hezounká!
S tebou milounká;
My neradi se loučíme.
Nyní se zas navrátíme
K otcům, matinkám,
K bratřím, sestřinkám,
Jich uctivě pozdravíme.
Když se s ními potěšíme,
Budem se jich ptát,
Chtějíli nám dát
Práci, – tuť hned učiníme.
Po práci se odpustíme
Ke hře, k plesání,
Ale skotání
Mezi sebou netrpíme.
Až se hraní nabažíme,
Bude chutnat jíst;
Budem psát a číst;
Pak se líbezně vyspíme.
55
Dřív, než slunečko spatříme,
Jak přívádí den,
Budem z lůžka ven:
Ráno nejlíp se učíme.
Potom tě zas navštivíme,
Školo hezounká!
V tobě, milounká!
Zejtra se zas uvidíme!
56
Žák u včelníka.
(Píseň školní při odpočinutí.)
O včelinko!
Má družinko!
Nepopíchej mne.
Nejdu oul tvůj kazit;
Jen se chci vyrazit
S tebou, zlatá, upřímě.
Drahý přítel,
Pan učitel
MněMě sem posílá;
Bych zde viděl pilnost,
Pořádek a mírnost
U tebe, má rozmilá!
S ochotností
Vše žádosti
Plníš paní tvé;
Já pak s uctivostí
Neposlouchám dosti
Milé roditele své.
Jak se vlídně
A poklidně
Chováš k sestřičkám!
Kde já jiné soužím,
Nelaskavě bouřím
Proti žákům a žáčkám.
57
Kvítky čítáš,
Na ně lítáš
Pro med slaďounký!
Kde já v lenivosti
Trávím bez radosti
Zlatý věk svůj mlaďounký.
Ach proč vahám,
Nepřisahám
Tobě, družinko? –
Teď máš také vědět,
Že chci svatě hledět,
Tě sledovat, včelinko!!
58
Jiná před školou.
O školo má!
Mé blažení!
Ty mi tvoříš
Potěšení.
Za to tě vroucně miluji,
S tebou mé srdce zděluji.
Ty mou duši
Šlechtíš míle;
Ty mně jevíš
Blahost cíle;
Co jsem a mám být, ty mi díš;
Co máti dobrá nad mnou bdíš.
Ať tě lenoch
Zanedbává;
Ať své štěstí
Podkopává:
Kdo však chce někdy blaze žít,
Ten musí rád do školy jít.
59
Jiná po škole.
Otče dobrý, starostlivýstarostlivý,
Jenž nahoře přebýváš,
A svým tvorům milostivý
Poklad darů otvíráš!
Přijmi za ta naučení
Svých milánků díkčinění!
Tvůj hlas volal nás do školy:
„Nechte malých přijít tam.“
Hle! my přišli přes vrch, doly,
Rozeznat zde pravdu, klam.
Přijmi za ta naučení
Svých miloučků díkčinění!
E: av; 2002
60