Píseň ponocného.

Martin Alexander Přibil

Píseň ponocného.
Blahý, kdo dle povolání Slouží Bohu, vlasti své! Zde ho čest, tam smilování Milostivě k sobě z’ve. Blahá vlast, kde povinností tíže Věrně nese sluha jako kníže. Tamť spí věčně hřích a vina. Chval každý duch Hospodina!“ V sladkých snech teď odpočívá Tělo, které zmořil den; Neb kdo leže v lůžku zívá, Hříchem snad si zahnal sen. Tichý sen, kde srdce tíše bije, Mysl z hvězd si ve snu věnce vije, Těm tě přeji hlasným rohem: Spěte, bratří! s Pánem Bohem!“ Právo dobré i zlé mívá Černým rouchem krytá noc. Nebe, peklo rozesívá Mezi lidstvo svoji moc. Kdo se ve tmě rouhá statkům, lásce, Opustí ho želem anjel strážce: Hněváť nebe každá vina, Chval každý duch Hospodina!“ 7 Teď spí také lež a váda; Jen při lampě mudrc bdí. Nejspíš že se s Bohem hádá; – Když již v světě všecko ví. – Jak se lekám, když kde světlo vidím! Pročež bdícím zpěv svůj takto řídím: Opatrujte světlo, oheň; Ať žádnému není škoden.“ Měsíc bledne, hvězdy hasnou, Brzyť vstoupí slunce zář. Vstaňte bratří! myslí jasnou, V práci broďte svoji tvář. Nebude vždy nebe dne nám přáti; Jednou budem dlouho, dlouho spáti; Míl pak zazní hlas nám rohem: Spěte věčně s Pánem Bohem!“ 8