Píseň na smrt.

Martin Alexander Přibil

Píseň na smrt.
Smrti! myslíš, že se tebe bojím? – Ne můj bloudku! nebojím se já! Vždyť jsi ženka, a – s pohlavím tvojímtvojím, Dobře vím, jak zacházet se má. Den jak den ti budů „drahá!“ říkat; Že jen pro tě hoří srdce mé. Domácně ti budu sladce tykat, Však před lidmi máš mít velké jmě. Nebudu tě nikdy v lásce šálit, Protože tě mám tak hrozně rád; Nikdy nechci tvoje služky chválit, Ale s sokem chci se na krev rvát. Vždy chci chválit tvoje bílé zoubky, I též outlost tvého tělíčka; Řeknu, že jsou ony jako kroupky; Totoť že jest jako jehlička. V hezkých šatech chci si chodívati, Často zpívat tobě lásky pěv; myšlénkách tě budu objímati, Pro tě nýti, kráso našich děv! Nech mne tedy, smrti! dlouho žíti, Bych moh’ tebe, zlatá! dlouho ctít! Mělbych ale ti nevěrným býtí; Potom – ne dřív! můžeš si mne vzít. 40