Píseň na smrt.
Smrti! myslíš, že se tebe bojím? –
Ne můj bloudku! nebojím se já!
Vždyť jsi ženka, a – s pohlavím tvojímtvojím,
Dobře vím, jak zacházet se má.
Den jak den ti budů „drahá!“ říkat;
Že jen pro tě hoří srdce mé.
Domácně ti budu sladce tykat,
Však před lidmi máš mít velké jmě.
Nebudu tě nikdy v lásce šálit,
Protože tě mám tak hrozně rád;
Nikdy nechci tvoje služky chválit,
Ale s sokem chci se na krev rvát.
Vždy chci chválit tvoje bílé zoubky,
I též outlost tvého tělíčka;
Řeknu, že jsou ony jako kroupky;
Totoť že jest jako jehlička.
V hezkých šatech chci si chodívati,
Často zpívat tobě lásky pěv;
V myšlénkách tě budu objímati,
Pro tě nýti, kráso našich děv!
Nech mne tedy, smrti! dlouho žíti,
Bych moh’ tebe, zlatá! dlouho ctít!
Mělbych ale ti nevěrným býtí;
Potom – ne dřív! můžeš si mne vzít.
40