„Letní ty noci, proč celuješ svět,
mne když už nelíbá milenčin ret?
Opadlo kvítí, uvadnul máj,
hřebem a hrobem mi zavřeli ráj.“
V měsíční záři se rozplynul sad,
umdlenou hlavu hoch na rámě klad’,
stříbrný vkrádá v jizbu se lesk,
hochovi v ňadrech už usíná stesk.
Nevelká jizba, v ní chudoby zjev,
do okna sahají haluze rév.
Stařenku v lenošce v koutku jal sen,
sladký ten těšitel za trpký den.
Níže a níže, blíže a blíž
z révových stínů se rozkládá mříž,
modravá záře, houpavý stín
hochovu hlavu již pojímá v klín.
Šelestné listí tak tiše-li lká?
Záře a stíny, co ve vás se tká?
V tělo se spřádá průhledný dým,
milenka sklání se nad hochem svým.
Hladí mu vlasy a líbá jej v líc:
„„Hochu můj, hochu, již neplač mi víc!
Pláč tvůj co jiskry mi na srdce pad’,
touha mne nenechá ve hrobě spát.
Ale jen v měsíční záři smím ven,
střežiti milených očí ti sen.
Zavřen mi ráj v nich, žár jejich zhas’,
mohu jen líbat a líbat je zas.
Jindy, můj hochu, tu za mnou jsi spěl,
když jsi mne shledl, až v srdce se chvěl,
ale teď jináč – ó, těžký to žal!
svazek snad jiný již srdce tvé spjal. –““
„Spjaté, to dvakráte, srdce já mám,
láskou i k tobě i k matičce tam:
Pro tebe, drahá, přál bych si mřít,
pro svoji matičku musím však žít.“
Níže a níže, blíže a blíž
loudí se k okénku stínová mříž.
„„Hochu, můj hochu! sama-li snad
v chladné zas lůžko musím se brát? –““
„Prodli! ó nechoď!“ – „„Kohout už pěl,
révovím ranní už větérek chvěl.
Nenech mne samu, srdce-li máš;
Ztracený rozkvete ráj zase náš. –““
„Matičko, matko! Zda mohu? – Zda smím? –
Kdo by byl podporou šedinám tvým? –
Má milá, marně! Potěš nás bůh!
V pláči tu zůstati musí tvůj druh.“
Šelestné listí tak tiše-li lká?
Záře a stíny, co ve vás se tká?
Tělo se mění v průhledný dým,
milenka loučí se s miláčkem svým.
Vida ji mizeti, tratit se v dál,
toužením neskrotným ve prsou vzplál;
musí spět za ní, nesmí už dbát,
v pusté že chýži proň máť bude lkát.
Hle, již se zvedá, již povstal, jde v před,
z luniných paprsků chodník jej ved’.
Snů jako přízrak sleduje svit,
dále a dále kam vábí jej cit. – –
Let ani krok to, on nešen co duch
z jizby a z okna v noc letní a luh;
po zdi a krovu sleduje jas,
vzhůru a dolů a ku výši zas.
Stařenka vzdychá. Jak hrozné, co sní!
Úzkost ji vzbudila, ze rtů jí zní:
„Kde jsi, můj synu? – Běda, můj sen“ –
Z chýžky již, chvějíc se, ubíhá ven.
V měsíčné záři se rozplývá kraj,
pustá je víska, jen v snách šumí háj.
Klidný je svět, v ní bázeň a bol,
zděšeným zrakem se rozhlíží kol.
„Synu, můj synu! Kde jsi, ó, kde jsi?“
Úprkem dopadá konec už vsi,
Hřbitov, v něm kostel, věž nad ním ční,
strnule pohlíží stařena k ní.
„Synu, můj synu! Ó, kde jsi, ó kdes! –“
Po římse kráčí, již na báň se vznes’,
jako by divem šine se výš
tam, kde se třpytí v kraj zlativý kříž.
Stanul tam. Rozpjal náruč svou v dál. –
Nevidí matku, ni těžký ten žal,
milou jen vidí, nejkrasší z hvězd
nad sebou skvít se a k výši se nést.
Uchvácen touhou chýlí se v před.
Uhasl měsíc, s ním přízrak též zbled’.
„Jene! můj Jene!“ z důli hlas zněl. –
Výkřik! – A na vždy hoch k milence spěl.