,Honzo, přines čtvrtci od souseda,‘
káže máma. Honza už se zvedá.
Soused mlátí. Divně kouk’,
„Čtvrtci!“ když naň Honza houk’.
»Tak ty čtvrtci jen mi přeješ, kluku?«
V tváři cítí Janek mlatce ruku.
S plačky k mámě když se Honzík vrátí.
,Naděl Pánbůh‘, dí ta, ,měl jsi přáti.‘
Brzy Honza kamsi spěl,
vstříc mu zvolna pohřeb šel.
„Naděl Pánbůh!“ volá Honzík na ně.
Sotva řek, už dostal na chrám páně.
Matka dí: ,Jak nedat za vinu ti!?
Přáti měl jsi lehké spočinutí.‘
V krátce ženich s nevěstou
po vsi s hudbou k svatbě jdou.
Honza, ženichovi zavděčit se chtěje,
lehké odpočinutí mu přeje.
Bit byl. Máma: ,Říc měl’s, když ses díval:
Zdráv s ní býval, hezké děti míval!‘
Po té kolem Honzy kdes
kuchařku si farář vez’.
Honza na ně, jak mu matka děla.
Kočí pošvihal mu záda celá.
Máma řekla: ,Neměl’s jich si všímat.‘
Druhý den se Honza k ohni přimát’.
Každý hasí, jak můž’ kde,
Honza jakby nic kol jde.
Ale chasa ubožáka jala,
na paměť mu notný pardus dala.
Máma kárá: ,Tož’s měl ulívati!‘
V hospodu jde Honza. Tam se rváti
opilce dva uviděl.
Ihned s vědrem k studni spěl;
polil rváče. Smířily se strany,
ale Honza zas už dostal rány.
Káže máma: ,Dít měl’s: Pokoj bratři!‘
Po dni Honza psy se kousat spatří.
Štěkotu je plná ves,
na návsi kde jaký pes.
„Pokoj bratři!“ Honza na ně volá.
Ti však Janka roztrhali spola.
Z ran svých Honza pomalu se hoje
rozjímat jal nehody svoje:
„Věru, tak už nechci žít,
kam jsem přišel, byl jsem bit.“
Táta míní: »Hloupý všude zkusí.«
Máma na to: ,Pánem stát se musí.‘