NA BÍLOU HORU.
Na tu Bílou horu
všecko naříkává –
ale já jí volám:
Sláva! Věčně sláva!
Na té Bílé hoře
není „dokonáno“ –
na té Bílé hoře
vysvitlo nám ráno!
Tam byl potřen cizák
jazykem a vírou,
a se svými vrahy
upaloval z Prahy.
A ta rozeštvaná
duše mého lidu
tam na Bílé hoře
dočkala se klidu.
Usedla si k přádlu
do chudobných chatek,
kolébavkou sládla
z úst prostinkých matek.
V tichém zadumání
nastřádala skvostů,
že z nich trávit bude
statisíce hostů.
49
Z její klenotnice
Křížkovský a Manes,
Smetana a Dvořák,
Aleš perel nanes,
do čelenky Vlasti
perlu k perle rovná,
žádná jiná v světě
se jí nevyrovná.
Národ, silen spánkem,
k nové práci vstává –
a tak Bílé hoře
sláva, věčná sláva!
POZNÁMKA. Naše lidově písně jsou téměř vesměs dítkami doby pobělohorské. Politická samostatnost, kterou národ ztratil vinou vůdců, kteří jej rozeštvali, nahrazena mu byla samostatností a slovanskou svérázností lidového umění a života. Třebízský nazval Bílou horu očistou národa.
50