Pan Choiseul kdys vybíd’ Palissota,
Aristofanův laur si získat směle
a s bičem satiry a kordem vtipu
jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele
je Rousseau, hnusný komediant citu,
ď Alembert spustlík, Diderot, ten cynik,
a mrskat je, bít plytké pravdy jejich,
ideje špatné, státu nebezpečné,
učení bludná, která v mladých hlavách
zvlášť povážlivým stávají se kvasem –
vtip jedině a satira jen může
s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus
a vystavit je na posměšný pranýř
Paříže celé, dvora ba i světa.
On, Palissot, hned poslech’ a hru složil
„Mudrci“ zvanou. Bože, ti jej sprali!
Teď bude jinak. Choiseul je tady
a představí jej jí, té všemohoucí,
té nedostupné panovnici Štěstí,
markýze Pampadour. A všecko přijde:
prebenda tučná, úřad v lesku dvora
i členství Čtyřiceti Nesmrtelných...
A madame Pompadour mu uštědřila
milostný úsměv, jeden z nejluznějších,
jež vůbec měla – načež kývla rukou,
a její nosítka zas dále plovou –
a to je vše..
Já, Machar, vzal to chytřej!
Já oděl jsem se v černou řízu Husa
a řezal pátery a špinil církev –
a to se v Čechách vždycky rádo slyší,
zvlášť výská student, když se špiní „káťa“,
to zbavuje ho jaksi povinností...
Ó, madame Pompadour, já na Vás kýchám!
Mé knihy „jdou“ – jsou drahé jako šafrán –
Šimáček platí tučné honoráře,
i Herben musí za feuilletony klopit!
Čtu starou bajku za čtyři sta korun –
a filištýni by se umačkali
po Kocourkovech, pokrokových Lhotách.
Mám krásné služné z milionů banky,
mé římské výlety se platí zlatem...
Já dovedl jsem býti prozíravým:
Na všechny strany svištěly mé střely,
jen Zlaté tele s úklonou jsem minul.
A Helios mi žehná zlatým deštěm,
pan Taussig ráčil vlídně se mnou mluvit
a thateleben Stránský gratuluje...
Ó, Palissote! Hloupý Palissote!