Z dílny přírody se dodávají
takoví a tací muži, ženy,
s takými a těmi dary ducha,
vášněmi a ctnostmi, zálibami,
sklony, dědictvím a zatížením –
Osud-loutkář sesbírá je moudře,
postaví je na jeviště světa,
nechá jim tu zaimprovisovat
tragedii, komedii, frašku
podle povah duševního fondu.
Seřetězí činy k článkům příčin,
přesným důsledkům dá vyplynout z nich –
což se potom zove historií
národů a států toho světa.
Příroda však – kdo ví – nemá síly –
nemá invence dost – nemá touhy –
nebo nechce ani – také možno,
že už zlenivěla – či se zdá ji,
že dnům našim postačiti mohou
šablony a klišé byvších časů –
vidno pouze, že už pranic nedbá,
aby každý výplod dílny její
na jevišti dějin vystupoval
jako čistý, svěží originál –
Wilhelm II., rex a imperator,
takto do dějin všel: vzala formu,
z níž byl Julian kdys, svatý plamen,
vyšel, když se antický den chýlil
k soumraku – již potom formovala
Karla Dvanáctého, krále Švédů
s duší vojáckého puritána
stále dychtivého laurů bitev;
také v jeho nitru hořel oheň,
který – jako u všech z této formy –
zžíhal v zárodku hned každý nárok
na to obyčejné lidské štěstí,
lásku, ženy, dětí – za pár roků
Josef Druhý vyšel z téže formy
neklidný ten Habsburg, hrůza rodu,
neboť tak se vymkl řádům jeho,
že byl člověkem – a touto formou
vytvořila v posled Hohenzollra.
Byl kaz v kadlubu? Či byl už příliš
opotřebován? Či Příroda máť
zvykem žen se něčím zabírala
pozor nedávajíc, že se hatí
pod prsty jí práce neforemná?
Nebo chtěla k rozmaru a žertu
stvořit parodii synů ohně?
Jak se ušklíb starý Osud nad ním –
ale nevrátil ho. Jeho věcí
není výběr ani korektura.
Vzal jej, postavil do středu dějin,
díval se k těm proměnám pos jeho,
slyšel mluvit jej a viděl jezdit,
blýskat helmou, velikými slovy,
pozoroval tiše jeho činy,
plané plody těkavosti duše,
viděl vzrůstat jeho já až v nebe,
viděl je tam nabízet se bohu
za oprávce zkaženého světa,
viděl národ vším tím zanícený,
pastory a vojsko, profesory,
junkry, básníky i demokraty,
muže, starce, ženy, panny, děti,
jak mu leží před trůnem a hledí
ke rtům jeho v zbožném vytržení –
a když chtělo se mu v žhavé touze
šavli tasit, zkrvaveným laurem
po příkladech slavných zkrášlit čelo –
Osud dívající se, kam dojde
smělost jeho, pošetilost jejich –
nechal ovšem vytasit jej šavli.
Potom díval se, jak miliony
řvali nadšením a pušky brali,
na hranice šli a pěli písně,
krev jak dali za fantasma jeho,
jak se zpustošila města, pole,
jak se svět stal rozbouřeným mořem,
živobytí utrpením, trýzní –
tu vzal Osud blánu zápisníčku,
jako počtář táhl pevnou čáru,
srovnal příčiny i výslednici –
načež sundal s koně Hohenzollra,
vzal mu šavli, strhl bílou přilbu,
vystrčil jej prudce v zákulisí,
kde se ocit na střízlivém světle
v očích spoluherců. Stál tu rázem
jako proklatý hráč, bědný tlachal,
prázdný diletant a břídil dějin,
jenž se hrůzou chví o živobytí.
Vzduté vlny lidstva bouřily se,
pěny krve nesly na hřebenech,
díval se k nim vytřeštěným zrakem –
až měl jistotu, že nedostříknou
v jeho ústraní – tu uklidnil se,
zapálil si tiše cigaretu,
začal z kulis jako prostý divák
pozorovat běh her na jevišti –
divil se – a velice se divil,
že se dále hraje – vůbec hraje –
bez něho – a že se přece hraje.....hraje...