PŘEDNÁŠKA J. S. MACHARA
O KŘESŤANSTVÍ A ANTICE.
Ohlušný potlesk sálem doburácel.
Dým kadidla se kolem boha ztrácel,
Syn Heliův se z jeho mraků nořil
a věřícím svým půvabně se dvořil.
Keř růžový nes – kořen nahoru –
a takto počal v sladkém hovoru:
Přátelé slunce!
Jak každý z vás se přesvědčiti může,
jest to, co v ruce tady nesu růže.
My v čítankách to čtli a v učebnicích,
že růže královnou je ve květnicích,
ji chválil Hâfiz, Šalomoun v své písni
duch její sladký v sametové třísni...
To však je všechno švindl – věřte mi! –
Šeredy větší není na zemi!
Jen vizte (zdvihá kořen nahoru)
tu roztřapanou, černou potvoru!
A její vůně? – Přivoňte, jak páchne –
tu leze po ní červ! Mně neupláchne!
A zlostný tvor je růže, nelítostný!
Zde, prosím, vizte zakřivené ostny,
jež po celém jí těle drze trčí –
nu, zkrátka: Zmetek s poťouchlostí krtčí!
171
Dál slavena buď, stvůro nebásnická –
jeť nesmrtelná věru hloupost lidská...
(Odhazuje růžový keř gestem pohrdání a
zdvihá durman květem vzhůru:)
Muž rozumný a ve vší kráse gourmand
ctít může pouze nádherný zde Durman:
To jméno! Jako když hrá harmonium!
Datura – zní – Stramonium!
On roste volně, bez pout zahradníka,
má hojnost bodců, ostrých jako dýka –
tož mužnosti znak, síly neústupné.
Nechť noha stáda na hlavu mu dupne,
on s příštím létem rozkvétá zas v kráse! –
Stříbrné číši květ ten podobá se,
z níž pije král! A bouquet toho vína!
Kdo okusil, ten strastí zapomíná,
a hlava jde mu v omámení kolem –
Ó Durmane, můj bratře, květem spolem!
Dvacáté století má spasný úkol:
by všechny růže vyplenilo vůkol
a církev římskou – zvlášť pak Lutinova,
že kritisuje činy mé a slova...
Tak vidím pravdu Já – Syn Slunce – Machar.
Kdo vidí jinak, mamičc jest a chachar,
172
ten vypráskán buď z lidské společnosti –
a bez pardonu! – ať v něm praští kosti.“
Hlas lidu hřmí: „Hle, dobrý, měkký člověk!
Buď veleben a chválen věků po věk.“
173