Ferdinand Březina.
Ferdinande Březino,
vzpomínek mých hrdino,
s kašketem tím placatým,
s kaputem tím šosatým,
když’s u hořké sedávával,
chutě sobě dodávával,
k sklence ještě poslední,
takto mluvě s sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou.“
K uchu stlačiv čepici,
pochop vzal jsi ulicí.
Což Ti byla přeúzkou,
což Ti byla okluzkou!
K tomu tma je jako v pytli,
teplo, až i stružky chytly,
[20]
větry berou pánům báň,
kam Tě zakolebou? –
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
Lehký škraloup na louži,
našince to nesouží,
tudy cesta nejhladší,
ku chalupě nejkratší.
A již na led cupy, cupy,
pod nohou však chrupy, chrupy,
cupy, chrupy, prask a žbluňk!
Brr, což kosti zebou!
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
Leze z vody hastrman.
„Hoši, hoši, tatrman!“
Oko mžourá po kosu,
voda kape ze šosu.
Březinová z okna kouká,
pěstí hrozí, zlostně brouká.
Zle, ach zle je, tatíku,
koště hnulo sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
21