PÍSNIČKY.
NAPSAL
LADISLAV QUIS.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXXIII.)
V PRAZE.
NAKLADATEL: EDUARD VALEČKA.
1887.
[1]
Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
Kovář.
Kovář nedbá, že už den
za hory se kloní,
do železa buší jen,
s čela pot se roní.
Rány na kov prší,
kolem jiskry srší,
duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
Žhavý kov již bere tvar,
jaký mistr žádá,
na tvář však mu díla zdar
úsměv nepobádá.
Ač se rámě zvedá,
klesá hlava šedá.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
[3]
Podkovy on robí dnes
koni syna svého,
v svatý boj by hocha nes’,
a zpět vítězného.
Poslední svou sílu
obětuje k dílu.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Nezdupejte, podkovy,
otčiny mé trávu,
rozneste však vrahovi
naloupenou slávu.
Na šiji mu šlapte,
ku předu jen kvapte!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Zvoňte, mně jak zvonily
po cestě kdys mojí,
když jsem, junák zmužilý,
druhdy spěchal k boji.
Jarosť v mysli buďte,
smutek z duše puďte!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
4
„Tehdá v cizí krajině
s Turkem jsme se bili,
že té krve otčině
své jsme nešetřili!
Kdo, co přijde, tuší?!“ –
Vztekle mistr buší.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehnul po černých zděch.
„Na Čechy zas přívalem
vrahů mrak se snáší,
po vznětu však bývalém
veta v krvi naší.
Žižkův lid se chvěje,
kam, ach, vlasť se děje?!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„V jarmu lid a zvrhlý pán,
víra s vírou v půtce,
král nám Němec falcký dán,
cizincem náš vůdce.
Na pomoc zvem cizí,
kde že meč náš ryzí?!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
5
„Přece v boj bych spěchal sám,
však mé tělo v mdlobě.
Jednoho jen syna mám,
toho, vlasti, Tobě,
třeba srdce kvílí,
dávám v těžké chvíli.“
Duní a zvoní to, zahučí měch
rudý žár zašlehnul po černých zděch.
Na železo, v žhoucí spar,
kane slza skvělá,
otcovské to lásky dar,
padši zasyčela.
Láska k vlasti v duši
žárem slzy suší.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
Kmet se modlí. Ctností tré
v duši jemu plane:
„Vrať mi ho! však ne dle mé,
vůle Tvá buď, pane.
Vlasti jen, již hroutí,
nedej zahynouti!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
6
S láskou, vírou, nadějinadějí
v rukou dílo roste,
a již rány neznějí,
kleslo rámě prosté.
Pot si utřel s čela
kovář, práce celá.
Doduněl. Dozvonil. Dohučel měch,
uhasl oheň, noc po černých zděch.
7
Poslední noc.
Byl odsouzen. Sám v cele zas.
Zdi mocné, těžké dveře
svět odlučují, luny jas
jen mříží sem se deře.
Kles’ na lůžko a sní – a sní.
Ta noc jest jeho poslední,
hrob hotov, kule lita jest.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Proč upomínáš, zvuku ty,
mne, že můj národ robem,
boj ztracen, vítěz překrutý
že vlasť mou činí hrobem?
O, vím to, ty’s mi připomněl,
že hanbou, kdybych dále chtěl
co parob život bídný vést.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
[8]
Ty’s, matko, chtěla oloupit
se o všecko své jmění,
bys mohla syna vykoupit,
však to jim dosti není.
Kdybych byl prodal otčinu,
měl dosti bych, však za vinu
tu život nedal bych, jen čest.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Ty’s děla: „Propiluj tu mříž
a prchni.“ – Matko, máti!
Mně bylo k pláči, však ty víš,
že nedovedu štkáti.
Mříž, za níž vězněm svoboda,
ta se mé ruce nepodá,nepoddá,
jí zkrušit můž’ jen lidu pěsť.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Dvanáctá bije. Pomalu
za ranou rána hučí,
stráž dole volá na valu
a z dálky ohlas zvučí. –
Co matek ztrácí den co den
teď syny, věc to všední jen.
A moje smrť? Zda lepší jest?
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
9
Ó vlasti, lásko, matičko,
přec vše se smrti vzpírá!
Žil jsem tak krátko, kratičko,
což se to těžko zmírá!
Jak žil bych, jak bych miloval,
jak myslel, jak bych pracoval!
Teď umřít, kdy má život kvést!
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Tak prudký myšlenek mých let,
že jedna druhou skrývá.
Vím, sečten hodin mojich sled,
přec vše v nich víří, splývá.
Co minulo, co nastává,
se v stálých změnách protkává,
zřím život kol se letem nést –
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Proč jen ta píseň veselá
mi mozkem žhoucím hraje,
jež z blahých ňader letěla
tak často v luhy, háje?
Tiší se duše zmítaná,
ó, přijď již, smrti vítaná!
A přec mi život milým jest! –
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
10
Tak došeptal. Dech tichý jen
se po žaláři nesl.
A zašel měsíc, svítal den,
již noci závoj klesl.
Ven vedou jej. Pláň v zardění. –
Vír bubnů. – Výstřel. – Mlčení. –
Zas přišla noc, noc prosta hvězd.
Pout žalářem již nezní chřest.
11
Snění.
Noc klidná se sklonila nad spící kraj,
ji papršky měsíce šeří,
tu bělá se cesta, tam černá se háj,
zde stříbrná řeka se čeří.
Klid, srdce že svého až dosléchám tluk.
Než přece, tam v dáli, to podkov je zvuk,
tu duně, zas tichna, teď zvoně,
ni jezdce však nezřít, ni koně.
Kdo jezdec ten pozdní? Kde cíl jeho jest?
Zda muž to, či jinoch je bujný?
Zda k domovu pospíchá z dalekých cest,
či pohár snad lásky pít rujný?
Ni touha, ni vášeň, snad žene jej strach,
snad před trestem, svědomím prchá tam vrah.
Či lupič snad kořisť tam loví?
Zda sluha neb pán to, kdo poví?
[12]
Sním. – Jezdce zřím. Ve větru hraje mu vlas
a ve srdci radostná touha,
vždyť z ciziny navrací domů se zas,
v níž trudil se po léta dlouhá.
On dojede dědiny milené dnes,
o, jaký jej přivítá jásot a ples,
byť nenesl z pouti si perné
nic domů než srdce své věrné.
Když odjížděl, zanechal slzy tu jen
a v srdci svém odnášel žaly,
jej provázel milenčin bolestný sten
a rodiče za jdoucím lkali.
On loudavým krokem se potácel v před,
ba na stokrát k vísce své obracel hled,
až zapadla v mlze a dolu;
svou mladost tam pochoval spolu.
Teď vrací se. Lesa již projíždí tmou,
kde v pravo a v levo to šumí,
jak mladosti písně ty dumy jej zvou,
on všecky, ba všecky je umí.
Přec ku předu chvátá, vše kol letí zpět,
tak cválá, jak chtěl by dnes objeti svět,
že hvězdy a měsíc ten skvělý
jej nadarmo předstihnout chtěly.
13
A hvězdy ty planou mu v radostnou tvář,
kdy v údolí patří zas milé,
a měsíce modravá celuje zář
tam u lípy stavení bílé,
a dále tam v žlutavý z okénka kmit
svůj stříbrný toužebně vměsuje svit,
a dříve, než musí se skrýti,
se ve slzách radosti třpytí.
Tu procit’ jsem. – Dále kraj dřímá svůj sen
a tichounko ve spánku dýše,
háj se řekou píseň mu šeptají jen,
stráž hvězdná zří na spící s výše.
Již dávno znik’ ve dálce tajemný cvál,
jen v duši mé zavznívá ohlasem dál,
však slabě, vždy slaběji zvuče,
že slyším, jak srdce mi tluče.
14
Na stráži.
Zachází slunce za hory
rudě dva planou tábory;
dřív než vyjde z druhé strany,
jinak zardí se ty lany;
dnes barví zbraň jen slunce žár,
krví ji zítra zbarví svár.
Zatmělé nebe vysoko,
otčina moje daleko;
však ta hvězda, již tam zříti,
také nad mou vlastí svítí.
Jedno nás nebe pokrývá,
sterá však zášť nás rozrývá.
Samoten stojím na stráži,
hlahol sem dvojí doráží,
od ohně tam zářivého
slyším píseň lidu svého,
příbuzných zpěvů hučení
z nepřátel zvučí ležení.
[15]
V jediný splývá dvojí zvuk,
rozkoše plný, plný muk;
v náruč píseň písni letí,
vždyť jsou jedné matky děti;
sestry se v pláči spojují,
bratři však spolu bojují.
Matičko drahá, písně Tvé
každý syn pojal v srdce své;
ale žaly je tam dusí,
až z těch prsou spěti musí,
v která snad ruka bratrova
vražednou ocel pochová.
Leťte, o písně, v širý svět,
bratrské lásce dejte vznět.
A když sladké vaše tóny
sloučí srdcí milióny
v jediný svorný, mocný cit,
lidstvu pak vzejde slunce svit.
16
Červená voda.
Pantáta ze mlýna
bíle si chodí,
jak se to červené
pivo mu hodí;
celý den polyká
v mlejnici prach,
kterak by z korbele
večer měl strach?!
Pantáta ze mlýna
sucha se bojí,
vždyť bez té vlažičky
všecko to stojí!
Kolo se netočí,
ve mlýně poušt;
vlažičko, vlažičko,
houšť jenom, houšť!
[17]
Stavidla nahoru,
vyražte čepy,
mlýnskému kamenu
nestačí cepy.
Hospodo, pusť i ty
nádržky své,
červená vodo, teč
na struhy mé.
Voda se valí už,
lopaty močí,
ve mlýně klapy, klap,
kolo se točí.
Červená voda jak
svlaží mi ret,
zatočí, roztočí
se mnou se svět.
Pantáto ze mlýna,
zle je, ach, zle je,
veliká voda tu,
kam se mlýn děje?
Hráze se trhají,
povolil klín,
červená voda Ti
odnese mlýn.
18
Odnese, zanese,
co bude z toho,
červená voda jich
pobrala mnoho.
Pobrala, pobere,
ať si je má,
jen když mě do kola
zatočit zná!
19
Ferdinand Březina.
Ferdinande Březino,
vzpomínek mých hrdino,
s kašketem tím placatým,
s kaputem tím šosatým,
když’s u hořké sedávával,
chutě sobě dodávával,
k sklence ještě poslední,
takto mluvě s sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou.“
K uchu stlačiv čepici,
pochop vzal jsi ulicí.
Což Ti byla přeúzkou,
což Ti byla okluzkou!
K tomu tma je jako v pytli,
teplo, až i stružky chytly,
[20]
větry berou pánům báň,
kam Tě zakolebou? –
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
Lehký škraloup na louži,
našince to nesouží,
tudy cesta nejhladší,
ku chalupě nejkratší.
A již na led cupy, cupy,
pod nohou však chrupy, chrupy,
cupy, chrupy, prask a žbluňk!
Brr, což kosti zebou!
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
Leze z vody hastrman.
„Hoši, hoši, tatrman!“
Oko mžourá po kosu,
voda kape ze šosu.
Březinová z okna kouká,
pěstí hrozí, zlostně brouká.
Zle, ach zle je, tatíku,
koště hnulo sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s Tebou!“
21
To se ví!
,Holka, nechoď ze světnice!
Kolem statku večernice
chodí, jak se tmí.‘
„Ani krokem, milá máti,
vždyť Ty víš, jak znám se báti.“
Inu – to se ví!
Šla matička, šla už spáti,
dceruška chce peří dráti,
v statku všecko spí.
Zanechalo děvče peří.
Kam pak, holka, kam z těch dveří?
Inu – to se ví!
Lhala máti, v hrdlo lhala,
večernici nepotkala,
nesešla se s ní.
Kdo však přece kolem chodil,
kdo se s holkou sadem vodil?
Inu – to se ví!
[22]
Napij se!
Napij se, bratříčku,
napij se z hluboka,
kdo ví, co bude z nás
do dne a do roka!
Kdo ví, co bude z nás,
bratříčku, po letě –
bez sladu, bez chmele
co pak je po světě!
V korbeli spojena
hořkosť se sladkostí,
jako v tom životě
rozkoše s žalostí.
Přihni si z plna jen,
nepřestaň na doušku.
žízní se mořiti
zanechej svatoušku.
[23]
K čemu jsme na světě,
ne-li snad k užití?
K čemu nám pivo jest,
ne-li snad ku pití?
Žíti a pivo pít,
pokud dá hospoda,
v tom všecka moudrost je;
dopij jen do spoda!
Do spoda, do dna jen,
dokud máš nalito,
soudek až zazvoní:
„Dopito, dožito!“
24
Vory.
Co to plyne po řece,
roztaženo dalece?
Hladem se to svijí,
kolem zvolna mijí,
ranní až mlha vše halí.
Šerem jen plamének malý
ještě se zablýskne;
popěvek zavýskne,
zniká, sotva’s postřeh’ jej.
Náhle kdesi
hromem v lesy
houkne výkřik: „Uhýbej!“
Mih’ se bílý kabátek,
mládek stojí u vrátek,
zří, jak volným splavem
bouří v chvatu dravém
[25]
proudy se tísnící s jekem,
dole pak, pěnící vztekem,
vlnami hladinu
čeří, až v tišinu
zase tratí se jich rej.
Člunku malý,
ty již z dáli
vlnám těm se uhýbej!
Rychlej’ však, vždy rychleji
vory plujou k peřeji.
Vesla, mocné kmeny,
v stříkající pěny
plavcové úsilně noří.
V letu se rovná již oři
hranáč ten dlouhatý.
Hle, již jest nad vraty!
Padá, vlny kryjou jej!
Slyš, tu z jeku
přese řeku
houklo táhlé: „Uhýbej!“
A pak zas loudavě
v daleké výpravě
s proudem plují vory.
S břehů šumí bory,
26
ozvěny ze skalin znějí,
z luhů se dědiny smějí.
Šíří se údolí,
záhy již hlaholí
s břehů Prahy ruch a rej.
A již je v Podskalí
strejcové vítali
českým dávným: „Uhýbej!“
27
Na výminku.
Na výminku, na výminku
se to žije vesele,
o, ty sladký odpočinku,
každý den co neděle!
Kázal jsem to sice synku:
Nejí ten, kdo nemele;
jinak ale, pantatínku,
kdo si dobře ustele!
Co je psáno, to je dáno,
praví staré přísloví,
vše dřív dobře ujednáno,
než jsem ustoup’ synovi.
Světnice mi jasné přáno,
půdy na půl podkroví,
krávě v stáji podestláno,
chlév mám pro kus vepřový.
[28]
Pod okénky zahrádečku,
v kurníku své slepice,
sklep, v něm zemčat mnohou bečku,
v sýpce s žitem pšenice.
Máslo, mléko, mám i břečku
ze židovy konvice,
panské dříví na dvorečku,
jitro dobré ornice. –
Nadál jsem se dobrých časů,
živobytí jako král –
nedozrálo žito v klasu
a já jsem již jinou hrál.
Co syn ženat, díky ďasu,
jak by jiný vítr vál,
selka řídí muže, chasu,
já pak abych táhnul dál.
Zahrádka má zdivočená
pelechem je drůbeři,drůbeži,
stáj i půda uzamčena,
nesypou mi, neměří.
Hodino ty umučená!
Nezkušený nevěří,
jakou zpívá mi ta žena
od snídaně k večeři!
29
U soudu teď, advokátů
právo musím hledati,
z truhly dukát po dukátu
na procesy tahati.
Za nedlouho bez kabátu,
chuďas, musím ostati.
Dobře, synku, chováš tátu –
kéž se vňuk můj potatí!
Na výminku, na výminku
se to žije vesele,
o, ty sladký odpočinku,
o, vy postní neděle!
Já to blázen, říkal synku:
Nejí ten, kdo nemele!
Každý, ouvej! pantatínku,
leží, jak si ustele!
30
Tchoř.
Nastojte! sousede,
neznám se zlostí,
v stodole, na sýpce
nezvaní hosti
se mnou se sdílejí
o boží dar;
jest-li je nelapím,
stihne mne zmar!
Paňmámě, nevěstě,
synu i dceři,
nastává hlídání,
jak se jen zšeří;
sám ale s větrovkou
obcházím dvůr, –
nemusí buditi
zpěvem nás kúr!
[31]
Paňmáma, nevěsta,
syn ani dcera,
já také nezamkli
oka jsme včera.
Nikdo nic neviděl,
neslyšel z nás,
přece však zloděj se
na sýpce pás’.
Babu jsem zavolal,
která zná čáry,
sýpku jsem prohléd’ až
po krovu šáry,
z řetězu puštěn byl
na noc zlý pes,
přece nám upláchnul
zloděj i dnes.
Kmotříčku rozmilý,
divné to věci,
jste tu přec uzavřen
jako pták v kleci.
Věřte mi, zloděj ten,
rasík jej zmoř,
není než dareba –
domácí tchoř!
32
Špatné to hlídání
s mámou i s dcerou,
s nevěstou, se synem,
tchoři kde berou;
ani ten buben vám
nezjedná klid,
tchořovy spády zná
jenom náš žid.
Kmotříčku, radu dám
dobrou vám věru:
paňmámu, nevěstu
syna i dceru
pány Vy učiňte
nad sýpkou jen,
krásti tchoř přestane
ještě v týž den.
33
Sudič.
Že jsi jenom jedním kolem
přejel mého role cíp?
Cestu děláš si mým polem,
rozumímtě tomu líp!
Že už nechceš jezdit tudy?
Kmotře, znám to, u všech všudy!
Jednou jen tak necháno,
už je právo zadáno.
Zima tady, práce málo,
peníze mám za žito,
kdyby to i statek stálo,
žaluju Tě, nesyto!
Směj se jenom, pomsta chvátá!
Však až na Tě advokáta
vyzvednu a komisi,
hlava Tobě olysí.
[34]
Že v tom soudu nevyhraju?
Že v tom soudu vyhraju!
Že v tom soudu o svou hroudu,
že v něm na Tě vyzraju!
Na kopy mám pamětníků,
mezník pěkně na mezníku,
přísahat, ne dosti-li,
v smrtelné chci košili.
Až pak budeš v kanceláři
smutně sázet útratu,
budu já se plnou tváří
smáti tomu obratu.
Zvíš, že není slovo holé:
Jedna jízda přes mé pole –
řiď se dle té výstrahy –
dražší než tři do Prahy!
35
Strýček Aťsisi.
Znáte strýčka Aťsisi?
Ne. Nic na tom nevisí,
jemu je to jedno!
Ať je dobré, nebo ne,
sklence hledí ve dno;
když v ní rozum utone,
nebývá mu bědno.
Připij mu, s ním vejskni si:
„Aťsi, aťsi, aťsisi!“
,Mráz je, strýčku.‘ – „Aťsisi!“ –
,Čtyři zmrzli za Lysí‘Lysí.‘ –
„Co mi po tom, jářku?
Mrtvý mrtev, živý živ,
k čemu pro to nářku?
Zmrznouť v zimě, to je div
leda pro kovářku.“ –
[36]
,A, což sám tak abysi –‘
„Aťsi, aťsi, aťsisi!“
,Velká voda! –‘ „Aťsisi!
Či snad slavné komisi
na mozek se vrhá?“ –
,Seno z luk Ti bere, běž! –‘
„Bloud jen slovy mrhá.
Chceš-li dík, mé volky těš!“ –
,Však i louku trhá!‘ –
„Louku? Nač mám zápisy?
Aťsi, aťsi, aťsisi!“
,Soused hoří!‘ – „Aťsisi!
Já teď sedím u mísy,
haste, koho pálí.“ –
,Běda! Dům Tvůj také chyt’!‘ –
„Tak? Nu, shoří, má-li.
Však ty staré zdi a kryt
pro myši jen stály.
Nestarám se o krysy,
aťsi shoří, aťsisi!“
,Okradli Tě!‘ – ,,Aťsisi!
Aspoň vše když vzali si,
nebude co hlídat.“ –
,Kterak ale dále žít?‘ –
37
„Chceš-li se mnou jídat?
Však se budem dobře mít,
bídu s nouzí střídat.
Jak? Že bychom dali si?
Aťsi, aťsi, aťsisi!“
,Těžce stůněš.‘ – „Aťsisi!
Pro mne doktor předpisy
nemusí se trudit.“ –
,Ale smrt! O, považ jen!‘ –
„Br! ta bude studit;
po soudný však za to den
nemusím se budit.
Když i ten mne nevzkřísí –
aťsi, aťsi, aťsisi!“
38
Starý pytlák.
Starý Ty pytláku,
pytláku veselý,
hrůzo všech ušáků,
toužících po zelí,
hajných pokušení,
myslivcovo klení,
oslavo řemesla,
kam že Tě zanesla
doba, vše jež mění!
Druhdy jsi těkával
po lesích, po polích;
na srnčí čekával
ukrytý v údolích.
Sokolími zraky
pronikal jsi mraky.
Jistým byl jsi ranou,
[39]
zvěř měl’s na vybranou,
pánům zbyly braky.
Teď sedíš na Hrádku,
na prahu chalupy,
v parnu i ve chládku,
odkud zřel do župy
před mnohými časy
mocný vladař asi.
Sláva ta minula,
Tvoje též zhynula,
sníh Ti pokryl vlasy.
Šindele se střechy
větrovský odnesl,
barák Tvůj beztěchý,
div že již neklesl.
To Tě málo souží!
Co však prsa ouží?
oku hled do šíra
mlha že zastírá,
svět Ti ve tmu hrouží!
Ručnice skladací
pod krovem ukryta,
dráhně již po práci
stýská si, nabita.
40
Ruka po ní sahá,
když Tě hoře zmáhá,
líbáš ji, celuješ,
stesky s ní sděluješ,
jeť Tvá družka drahá!
,Až zase prohlédnu,
půjdeme do polí,
k tváři tě pozvednu,
hoj, jak to hlaholí!
Dobrá každá rána,
znejte svého pána!
Veselý ferina
ví, kde je zvěřina
jemu přichystána.
Kdyby však bylo mi
souzeno jináče,
neštěstí nezlomí
vzdor Tvůj, o, pytláče!
Ručnice mé milé
polibení čilé
rázem všecko spraví!
Buďte tedy zdrávi!
Nechybil jsem cíle.
41
Až pak mi na hrobě
vyroste travička,
přivábí snad k sobě
za rosy zajíčka.
On si sedne vzpříma,
zastříhá ušima,
snad že si vzpomene:
vrah mého plemene
pod tím drnem dřímá!‘
42
Špičky.
Ani letos, ani loni,
ani předloni
nestala se věc ta, o ní
svět už nezvoní.
Za krále to bylo Karla,
kdy již jeho hlava stárla,
jak nám Beneš Krabice
vypravuje v kronice,
hřeše na ty špičky.
Na Košťále hradě tenkou
zapřádám svou niť,
purkrabě tu s purkraběnkou
v nových šatech zřít.
Slunce září do komnaty,
a v něm svítí jejich šaty
přepodivně strakaté.
[43]
Od nohou pak dlouhaté
vzhůru ční jim špičky.
V různobarvých čtvero polí
rozdělen jich kroj,
zeleň, žluť, modř ve svévoli
zlý tu vedou boj.
Červeň krve z této směsi
pomatené zraky děsí,
v něž lesk zlata, kamene,
šípy metá plamenné, –
kterým hrozí špičky.
Spíš by v kládě než v tom rouchu
sevřený se vrt’,
muž spjat v pasu, po kolouchu
slídící to chrt.
Kovový se kolem šíje
obojek mu nad to vije,
popsán divnou literou.
A tu slávu veškerou –
tvrdí botek špičky.
„Jaký vkus to, jaká krása!“
purkraběnka dí,
„v Německu jen, šat ten hlásá.
ušlechtilost dlí.
44
Pryč již s halenami všemi,
s řízami a se sukněmi
odhoďme náš selský háv,
strojme se, jak v Němcích mrav.
Ó, vy krásné špičky!“
,Mnohou mne to kopu stálo.‘stálo,‘
purkrabí jen hles’. –
„Za to nám,“ dí ona, „málo
vyrovná se dnes.
K sousedu již bez meškání!
Bude to proň podívání,
pro ženu a pro dceru
na tu naši nádheru –
a což na ty špičky!“
Vyřčeno a vykonáno.
Oba v nádvoří,
pro každého osedláno
bujném po oři.
Tu však s nebe čista jasna
následuje vřava třasná,
blesk! – a k hrůze paniců
chloubu, ach, on střevíců
urazil jim, – špičky!
45
Starý Beneš dodal k tomu,
„boží prst“ že v tom,
předc však marnost málo komu
že prý zahnal hrom.
Marná práce, posle boží!
Kde se cizota tak množí,
jako v Čechách den co den,
na věky bys musel jen
urážeti – špičky!
46
Facír.
Jak jmenoval se, nevím už,
snad ani neměl jmena,
jen věděl, že mu otcem muž
a matkou byla žena.
My facírem jej zvali jen.
Vždy přicházel, kdy vzrůstal den
a ptačí zpěv zněl lesem.
My děti jsme jej s plesem
vždy vítaly, i starý pes,
neb facír všem věc milou nes’.
Na čapích nohou krátký trup
a stářím shrblá šíje,
na lysé lebce sporý chlup,
knír šedý ústa kryje.
Zahnutý nos a bystrý zrak,
však v sivých očích hraje šlak,
[47]
a v smědé tváři vrásky,
jak písmo dávné zkázky.
Dlouhaté ruce, rudá pěsť,
aj, to náš starý facír jest.
Vysoké boty, sšlapané,
se pyšní barvou lišky;
punčochy pestře protkané
a kabát, z šedé myšky,
výložkem zdoben zeleným,
též barvy klobouk s děleným
tetřívka peřím stranou,
přes plece brašnu zdranou,
z úst dýmka visí, dvojka v zad:
tak vyšnoren k nám facír vpad’.
Ba do naší vpad’ myslivny
ten bludný pták, vděk dětem,
jež hovor jeho podivný
kouzelným vodil světem.
Nechť otec, matka broukali,
my na přítele nedali,
jenž pohádky a šprýmy,
přemnohé pěkné rýmy
vždy z dlouhé pouti přines’ nám,
jež povídat jen uměl sám.
48
Však otec, matka smířili
se s krotkým hostem záhy;
zbraň vše se leskla po chvíli
a záhon vždy měl vláhy.
Myslivnou zněl náš dětský smích
a nebylo, by hovor stich’
kdy při společném stolu –
leč hráli staří spolu –
vždyť v myslivecké latině
náš facír prvním v otčině!
Když večery se dloužily,
tu svým jsme jej už zvali;
však oči jeho kroužily
teď často kdesi v dáli.
Zamyšlen, truchliv bývával,
i před námi se skrývával.
Když první padlo jíní,
tu s rána stanul v síni
vypraven k cestě. Šeptnul dík
a facír v pestrém doubí znik’.
49
Májová.
V daleký široký kraj
hlásám to, zlatý tu máj!
Andulko ve stráni,
slyš moje volání,
ozvi se, jsi-li tu dnes,
píseň by větřík Ti nes’.
Píseň mou, písničku,
milému srdíčku
radosť by sdělila mou.
Héla helilalou!
Hlásám a jásám, že svět
celičký obalen v květ!
Vůně vše opijí,
ve srdci rozvijí
květina také se nám.
Kterak ji nazvati mám!
[50]
Blaženým toužením,
radostným soužením
ňadra se ožilá dmou.
Héla helilalou!
Les i luh jediný zpěv,
v žilách též hraje mi krev.
Slyšíš-li, miláčku,
učme se od ptáčků
milovat, lásky kdy čas,
dříve než uplyne zas.
Volám Tě přes lesy,
ozvi se, kde že jsi?
Skrýši zraď, má milá, svou.
Héla helilalou!
Héla, ho, helilalou!
Héla! Slyš pode skalou.
Pažitem, osením,
kvítím a zelením
slova mne přemilá zvou.
Héla, ho, helilalou!
Héla! zní z olšiny.
Hlas to mé dívčiny,
ústa též spanilá jsou.
Héla helilalou!
51
Syčák.
Každý má své povolání
na tom světě zlém,
v potu tváří, v namáhání
po chlebu jde svém.
I ten boháč, chudák, zkusí,
peníze když hlídat musí.
Zle, ach zle je všem!
Hyne, hyne řemeslo,
bídy rostou šiky,
proto přisáh’ na heslo,
já jsem: hladit kliky!
K městu chodím ode města,
ku vsi ode vsi,
mou jest v zemi každá cesta,
té mi přou jen psi.
Ti a strážci bezpečnosti
na světě jsou jenom k zlosti,
[52]
člověk na ně ksí!
Rozum bůh dal radovi,
nám hůl, na ty psíky,
nohy, prchat drábovi,
ruce, hladit kliky.
Šat můj – darmo povídati,
obuv – marná věc,
nechce mi je vystřídati
krejčí ani švec.
Leč že někdy hastroš v zelí
přebytek svůj se mnou sdělí,
ten má srdce přec.
Za to nejsem dlužen nic,
peníze ni díky:
Lezte, lýtka, z nohavic,
ruce, hlaďte kliky!
Všude vídají mne rádi –
hochu, syč jen, syč! –
malí, velcí, staří, mladí,
ale – když jdu pryč.
Jen když nesu na památku
trojník, krejcar sobě v šátku,
k hospodě to klíč.
Že mne lecjak jmenují,
inu, ctěme zvyky,
53
vždyť to z lásky věnují,
že jim hladím kliky.
Při hořké pak ve židovně
pánem jsem, tam ráj,
s rovnými tu jednám rovně.
Dědku, Ty nám hraj!
Dozpíváno, dopito-li,
od zdi ku zdi dobatolí
se mé tělo v háj.
Kdys též prosním v příkopu
blahé okamžiky,
porobuju Evropu
ve snu, hladě kliky.
V letě hej! Však hůř by bylo,
v tvář když pálí mráz,
kdyby právo nepokrylo
chranným křídlem nás.
Vítejte, vy kobky milé,
jenom klouče pošetilé
„lapákem“ zve vás.
Kdy však jaro tu a květ,
poroučím se s díky,
touha mne zas žene v svět:
blížním hladit kliky.
54
Zlatá mládež.
V svítilen záři Příkopy,
kol šumí to a šustí,
dav, jako vlny potopy,
zdá se vždy více růsti.
Co žene se, co valí se
jak falangs těsně spjatá?
Co v proud se vrhá, nechvěje?
To vlasti naší naděje,
to naše mládež zlatá!
Od Kaprů k boudě Špinkově,
od Můstku k Prašné bráně
rodičů hodných synkové
sem kvapí jmenem páně.
V před ženou se, v před valí se,
[55]
kam povinnosť zve svatá,
o, drahá vlasti, klidna buď,
Tvou pavézou ta statná hruď,
ta naše mládež zlatá.
Žel, zhasla mnohých očí zář,
že věrně pro vlast bděly,
tak mnohá sbledla, vpadla tvář,
kde dřív se růže skvěly!
Přec žene se, přec valí se
nadšením vroucím vzňata,
s vztýčenou hlavou, ruku v bok,
a půdu deptá pevný krok –
ta naše mládež zlatá.
Vše pro vlast! její heslem jest
až do hrdel a statků,
pružné jest páže, pádná pěst,
hotova chránit matku.
Tak žene se, tak valí se
jen rozbit pouta klatá,
v něž vlast je spjata předrahá,
pro kterou žíti neváhá
ta naše mládež zlatá.
Příkopy v záři svítilen
a ryčná roste vřava
56
do domu vniká, do dílen
jak jarní bouře dravá.
Kol žene se, kol valí se
jediným citem jatá,
jak moře, kdy se rozedme,
od páté vždy až do sedmé
ta naše mládež zlatá.
57
Páter Vyklouz.
Kleriku zahodil,
kolárek též,
zarůsti nechal si
posvátnou pleš.
Hebrejsky zapomněl,
latinu z pola,
marně jej zvonů hlas
do chrámu volá.
Nemodlí se v breviáši,
a přec říká v obci naší
vše mu: Páter Vyklouz.
V hospodě sedává
po ranní svit,
k děvčátkům horoucí
v srdci má cit.
Jak jen kde zavrznou,
v kole se točí,
šelmovstvím hrajou mu
poťouchlé oči.
[58]
V krčmě zpívá litanie,
o pouti se s chasou bije,
přec je – páter Vyklouz.
Stateček výnosný
otec mu dal;
k světu byl podoben,
na sebe dbal:
přece mu ženidlo
nechtělo jíti,
která by Vyklouza
chtěla si vzíti!
„Právě tak jak z semináře“ –
zráží matka hospodáře –
„z manželství by vyklouz’!“
Tak zůstal na ocet,
až chudák zkys’,
při tom však zachoval
zdráv se jak rys.
Hlava sic zlínala,
zbělely vlasy,
veselost nevzaly
ale mu časy.
Na rodné jen jeho jmeno
bylo dobou zapomněno,
všem slul jenom: Vyklouz.
59
Léta se valila
dravý jak proud,
mnohý se stěhoval
v hřbitovní kout.
Z dálky jsem vrátil se
po dlouhém čase,
přítele starého
navštívit zase.
Marně ptám se otců, matek,
u Vyklouzů jen ten statek,
ale páter – vyklouz’.
60
Šosák.
Hleďme, hleďme, hleďme přec,
jak se v městě roztahuje!
Hleďme, hleďme, hleďme přec,
takovýhle cizinec!
Co pak chce tu? Kdo ho zná?
Co pak má? – Nic nemá! –
Čest by vzácnou měl v tom zříti,
chtějí-li se k tomu míti,
na něho by pohledli
měšťané zde usedlí,
kteří mají, neprodají,
pole, luka, dům.
Jakže? Cože? Aj, aj, aj!
Nad nás chce se povýšovat.
K smíchu! Že zná cizí kraj
od Francouzska po Kytaj!
[61]
Kdo mu za to něco dá?
Nic nedá! Nic nemá!
Já jsem také vandrem chodil,
prachem se a blátem brodil,
za pekařem pekaře
obešel až za Lnáře.
Po té cestě ujal v městě
pole jsem a dům.
Třesky, plesky! Ha, ha, ha!
Že prý knihy čísti máme.
O, ty duše neblahá,
k čemu čtení pomáhá?
Co má on z knih, ptám se já?
Nic nemá, nic nemá!
V mladých letech čet’ jsem také
mnohé knihy, ach, a jaké!
Teď spíš než-li k Bruncviku
k pivu sednu, ku cviku.
Nač mi čtení? Vždyť mám jmění,
pole, luka, dům!
Hleďme, hleďme, hleďme přecpřec,
jak se v městě roztahuje!
Hleďme, hleďme, hleďme přecpřec,
takovýhle cizinec!
62
Kdyby umřel, zvon by zněl:
„Nic neměl – nic neměl!“
Až kdys – však chci dlouho žíti –
mně též budou hrany zníti,
všech tu zvonů hlaholy
hlásat budou okolí,
čím jsem býval, že jsem míval
„pole! luka! dům“!dům!“
63
Loučení.
Tak se s Vámi loučím,
drazí věřitelé,
již Vám odporoučím
svoje jmění celé.
Úrodu jsem sklidil,
vezměte si pole,
pořádek jsem zřídil
dobrý ve stodole.
V perně se to svítí,
že bys našel vlásek,
kdyby střecha chytla,
neshořel by klásek.
[64]
Stáj je pěkně čista,
těšte se z té zprávy,
by tam bylo místo,
odvedeny krávy.
Aby nezůstalo,
harampátí v statku,
lidé, co se dalo,
vzali na památku.
Prkna, klády, latě,
dříví, píci, seno,
na dvoře i mlatě
jako vymeteno.
Vozy a k nim koně
pobrali, ba pluhy –
vhod vše bylo pro ně,
jen ne moje dluhy.
Však ty dluhy mi tu
straší v pustém statku,
zvlášť ten, co sed’ v štítu
roveň holoubátku.
Dvanáct míval ze sta,
přec vždy víc chtěl zobu,
65
hlad jej nyní trestá,
chuďas krní k hrobu.
Tak se loučím s vámi,
věřitelé drazí,
o, vy zdě, vy trámy,
mne to ve vás mrazí.
Mějte si to, mějte,
dobrodinci moji,
na buben to dejte,
schlaďte žízeň svoji.
Já si vezmu pouze
hrstku země z polí
a tu bledou nouzi
se žebráckou holí.
Ještě za dědinou
ohlednu se zpátky,
z hřbitova mi kynou
hroby otce, matky.
Neplač na té dráze
pro nás, dobrý synku,
nám je tady blaze
věčném na výminku.
66
Neplač, synku milý,
tak to chodí v světě,
štěstí trvá chvíli,
bída věčně v květě.
Zatoč si svou holí,
pusť se, kam se ráčí,
co Tvé srdce bolí,
neutopíš v pláči.
Povznes hlavu výše,
nepřipusť si tíseň,
zazpívej si spíše
o Velvarech píseň.
Zkrátí líp než hoře
cestu Ti v zem cizí,
kde co kámen v moři
naše jmeno zmizí.
67
Kuželky.
Modré nebe, nikde ani mráčku,
slunce již již v západě,
parno, mlčí píseň ptáčků,
list se nechví v zahradě.
Náhle však pod stínem košatých stromů
zavzněly rachoty, dunění hromů –
jaká to bouře? jaký to hluk?
Sousedům kuželky postavil kluk;
kule tu po žlábku drčí,
nazpět zas po prkně hrčí.
,Dobrá díra! Málo škody,
aspoň nic nám nezkazil. –
Ouvej, štěkla! To jsou hody! –
A teď „brandejs“ vyrazil!‘
Válečnou hrajou dnes. Protivné voje
na sebe zírají dychtivy boje,
[68]
vůdce svůj vzbuzuje, pořádá šik,
cinkot zní sklenic a smíchy a ryk.
Koule a kuželka chrastí;
bitva jak o blaho vlasti.
„Čtyry padly. Blázen dřevo!
neví, koho má se bát;
ale pozor! tamhle v levo
vidím ještě „fanku“ stát.“
Hráči se střídají, první a druhý,
dřevaře posílá vůdce v boj tuhý.
Marně! Vrh přímý, ni pudl tu vhod,
minul tě „fanku“ i devátý hod.
Hněvem se armáda chvěje,
ryčně se nepřítel směje.
„Jenom do nich, pláteníci!
na kuželku jednu pět!
Ostrostřelci, dráteníci,
viděl-li to někdy svět?“
V klopotu, supotu, ve potu tváře,
házejí, zmatek již na celé čáře –
nastojte, poslední, vůdce jde v boj!
„Fanko, ach, fančičko, pevně jen stoj!“
Namířil, hodil a rázem,
kácí se kuželka na zem.
69
Vítězně kol hledí vůdce,
svým čest dobyl zase zpět.
A kluk staví. Bledne škůdce.
Hod a výkřik: „Všech devět!“
Hlavy zas vypnuli zoufalí k výši,
sokové stojí tu, sotva že dýší.
Rozmach a poslední zaduní vrh,
osm on kuželek do písku strh’.
Vesele oči se svítí:
,Do třetí třeba jim jíti!‘
A již čile nastupují
nepřátelé k závodu,
mračna z dýmek vystupují
ve večerní pohodu.
Kabáty svlečeny, rukáv se kasá.
„Však my vás!“ Řezník dí: „To bude masa!“
,Jest-li jen nezbude „fanka“ vám zas!‘
„Brachu, psí do nebe nevolá hlas!“
Hodil, a kule se v dáli,
po drnu bez cíle valí.
Tak boj dál a dále zuří,
ač již soumrak omylný
ze snu vábí havěď můří,
v letu kolem svítilny.
70
Klekání doznělo, do noci tmavé,
rozléhá vřava se bitky té dravé.
Dvanáctkrát zatroubil ponocný kdes,
soupeři zápasí dále i dnes.
Vždyť pak to nebolí pány –
v kuželky buší jen rány!
71
Umíráček.
Neklinkej, necinkej,
zlověstný zvonečku,
neskuhrej, nebřinkej
bídu mou městečku.
Co je živým po ní?
A nač mrtvým zvoní
srdce tvé ve výši?
Oni tě neslyší. –
A proč pláčeš pro ni?
Či snad ti bývala
družkou v tom životě,
či snad tě mívala
za syna, za chotě?
Či’s ji milovával,
s ní se těšil, hrával?
Zda-li tě líbala,
věrně tě hlídala,
když jsi umdlen spával?
[72]
Zřel jsi ji umírat
na lůžku v chudobě?
viděl’s ji rozstírat
náruč snad po sobě?
Zřel’s, jak oči obě
mroucí točí k tobě,
slyšel’s ji šeptati:
„Kéž mohu zůstati,
choti můj, mé robě!“?
Vidíš tu světici
v rubáši oděnou
s úsměvem na líci
bledou a studenou?
Křížem ruce leží
na ňadrech, v nichž svěží
srdce již nebije.
Ona již nežije!
Co ty víš v té věži!
Ustaň již kvíleti,
zanech té přetvářky
s každým se sdíleti
o pláč a o nářky!
Na mne shlédni k důli.
Já jsem jako z žuly.
73
Nepláču, nekřičím,
nevzdýchám nad ničím,
a přec srdce v půli.
Co víš, ty kovový
zvonku, co bolesti,
jícen když hrobový
loupí nás o štěstí,
co tu moji duši
v tajném nitru kruší?
Neklinkej, necinkej,
neskuhrej, nebřinkej,
slepče, v hluché uši!
74
Vražda.
Nastojte, lidičky rozmilí,
hroznou vám zvěstuju zprávu,
čeho jsme pro bůh se dožili!
Oznámit spěšte to právu.
Nešťastná nová ta hospoda!
Že pak ji nestrávil plamen,
o, že ji nepodmlel od spodu
příval a neroznes’ kámen!
Šenkýři, nešťastný člověče,
proč jsi se narodil z matky!
Však už Tě mistr kat povleče
k čekanu na žebřík vratký.
Chyťte ho! k soudu s tím taškářem!
Zda-li to stalo se kdysi?
Celá ves, s konšeli, s rychtářem,
v šenkovně na trámu visí!
[75]
Bratr z mokré čtvrti.
Píseň, druzi, panenky,
dobré pivo k tomu,
dnes už sotva od sklenky
dostanu se domů!
Daleká ta cesta jest,
plna bláta, louží,
a já nevím, na mou čest,
kdo tam po mně touží.
Pijme, pějme, kozel vem!
trampoty a dluhy,
dnes jsme živi, zítra mřem’,
nač dbát o den druhý!
Sude, tvoje vládne moc!
Vše jde se mnou rejdem.
Rozume můj, dobrou noc –
bůh ví, kdy se sejdem!
[76]
Ptačí řeč.
Když jsou přišly ty zlé časy
druhdy na Čechy,
oněměly lidské hlasy,
slza jen se kradla z řasy,
z prsou povzdechy.
Běda mu, kdo mluviť uměl,
tomu hrozil meč;
písní ptáků kraj však šuměl,
a lid český porozuměl,
co dí ptačí řeč.
Konipásek přilét’ z jara.
Vše tu jináče!
Rozvalena chata stará,
z trosek hledí smrt jen chará.
„Živ-lis’, sedláče?!“ –
„Na zimu jsem odletěla,
bylo všeho víc,
na jaře jsem přiletěla –“
[77]
vlašťovička družná pěla –
„není nikde nic!“
„Čím, čím?“ Vrabec. Byl tu, ví líp,
kdo tu řádil tak.
„Čimčarara,“ křičí, „štilip,
na rejthara prsty přilíp’
nebrak se i brak.“
Panský holub letí tudy:
„Vrku! sedláku!
Pro mé zuby, chudý, chudý,
nasej hrachu všudy, všudy.
Vrku! nuzáku!“
Linduška zve milým hlasem:
„Orej, orej, sej!“
Sedlák vzdychá u ornice,
o „Pět peněz!“ křepelice
upomíná jej.
„Sedláčku!“ – se strnad táže –
„Čím pak budeš sít?“
A ten s pláčem uzlík váže,
zůstati mu srdce kážekáže,
a přec musí jít.
Naposledy upřel hledy
na svůj rodný krb,
78
nízké stěny, poval hnědý –
v krbu chladném cvrček šedý
zpívá: „Trp, trp, trp!“
A on zůstal, trpěl, strádal,
strádal syn i vňuk,
na syna ten opět skládal
dědictví to, aniž bádal,
kde vře pramen muk.
Unavena bědou, bolem
duše klesá v sen,
neví, co se děje kolem,
nezří, nad krvavým polem
že se rdí už den.
Vlašťovka zas, družka malámalá,
přilétá, zda zříš?
Šveholí ti: „Vstala, vstala,
světa půl jsem oblétala,
a ty ještě spíš!?“
A on vstává, v zpěv se dává,
že zní les i lán.
Žitko se už vymetává,
strnad kolem poletávápoletává,
pěje: „Sedlák pán!“
79
O hodinkách.
Pod kostelní kruchtou tají
stařena šat chudinký,
pustým chrámem rozléhají
smutné se dnes hodinky.
Na trojhranu při oltáři
třináct svící temně září,
s žalmů dumou hlasnou
po jedné vždy hasnou
k výši od dola.
A již plápolá
ze všech spolu
na vrcholu
jediná!
O, vy žalmy! Život dal mi
k vaší temné řeči klíč,
[80]
všecko štěstí pochoval mi
s vámi hrobníkův již rýč.
Kol mne co se dítek smálo,
co, ach, drahých očí plálo!
Sotva pláč můj bědný
stich’, kdy stměly jedny,
druhé, třetí zas,
všech až svit mi zhas’!
Zem je skryla,
já jen zbyla
jediná!
81
Co dříve.
Kde se pění džbánek,
zvolil sobě stánek,
pije jen a volá: „Pivo sem!“
Čelo jeho svraštěné a chmurné,
oko vpadlé, žhoucí však a vzpurné,
strnule zří v zem.
Od rána až k ránu
žal svůj topí v džbánu,
od noci až k noci den co den.
O tom, co jej hněte, co jej moří,
s nikým nesdílí se, nehovoří,
pije, pije jen.
Zatím v jeho statku
vše se chýlí k zmatku,
[82]
hospodář jej vydal čeledi.
On už na nic nedbá v světě celém,
co mu po tom statku osiřelém,
kdo jej podědí!
V nedaleké době
holubici sobě
na stateček milý přivedl.
Štěstí se naň z její oček smálo,
vše se dařilo mu, vše mu přálo,
kam jen pohledl.
Srdce ženy vratké!
Jestřáb štěstí sladké,
holubici, mu, ach, uchvátil.
A on vyšel z pustého teď domu,
slova neřek’, a co děl by komu?
Již se nevrátil.
Kde se pění džbánek
zvolil sobě stánek,
pije jen a volá: „Pivo sem!“
Zkouší, dřív-li v džbánku utopiti
smutek může nebo živobytí
na vzdor jí a všem.
83
OBSAH
Str.
1. Kovář3
2. Poslední noc 8
3. Snění12
4. Na stráži15
5. Červená voda17
6. Ferdinand Březina20
7. To se ví!22
8. Napij se!23
9. Vory25
10. Na výminku28
11. Tchoř31
12. Sudič34
13. Strýček Aťsisi36
14. Starý pytlák39
15. Špičky43
16. Facír47
17. Májová50
18. Syčák52
19. Zlatá mládež55
20. Páter Vyklouz58
21. Šosák61
22. Loučení64
23. Kuželky68
24. Umíráček72
25. Vražda75
26. Bratr z mokré čtvrti76
27. Ptačí řeč77
28. O hodinkách80
29. Co dříve82
E: ph + jf; 2002
[84]