Starý pytlák.

Starý pytlák.
Starý Ty pytláku, pytláku veselý, hrůzo všech ušáků, toužících po zelí, hajných pokušení, myslivcovo klení, oslavo řemesla, kam že Tě zanesla doba, vše jež mění! Druhdy jsi těkával po lesích, po polích; na srnčí čekával ukrytý v údolích. Sokolími zraky pronikal jsi mraky. Jistým byl jsi ranou, [39] zvěř měl’s na vybranou, pánům zbyly braky. Teď sedíš na Hrádku, na prahu chalupy, v parnu i ve chládku, odkud zřel do župy před mnohými časy mocný vladař asi. Sláva ta minula, Tvoje též zhynula, sníh Ti pokryl vlasy. Šindele se střechy větrovský odnesl, barák Tvůj beztěchý, div že již neklesl. To Tě málo souží! Co však prsa ouží? oku hled do šíra mlha že zastírá, svět Ti ve tmu hrouží! Ručnice skladací pod krovem ukryta, dráhně již po práci stýská si, nabita. 40 Ruka po ní sahá, když Tě hoře zmáhá, líbáš ji, celuješ, stesky s ní sděluješ, jeť Tvá družka drahá! ,Až zase prohlédnu, půjdeme do polí, k tváři tě pozvednu, hoj, jak to hlaholí! Dobrá každá rána, znejte svého pána! Veselý ferina ví, kde je zvěřina jemu přichystána. Kdyby však bylo mi souzeno jináče, neštěstí nezlomí vzdor Tvůj, o, pytláče! Ručnice mé milé polibení čilé rázem všecko spraví! Buďte tedy zdrávi! Nechybil jsem cíle. 41 Až pak mi na hrobě vyroste travička, přivábí snad k sobě za rosy zajíčka. On si sedne vzpříma, zastříhá ušima, snad že si vzpomene: vrah mého plemene pod tím drnem dřímá!‘ 42