Starý pytlák.
Starý Ty pytláku,
pytláku veselý,
hrůzo všech ušáků,
toužících po zelí,
hajných pokušení,
myslivcovo klení,
oslavo řemesla,
kam že Tě zanesla
doba, vše jež mění!
Druhdy jsi těkával
po lesích, po polích;
na srnčí čekával
ukrytý v údolích.
Sokolími zraky
pronikal jsi mraky.
Jistým byl jsi ranou,
[39]
zvěř měl’s na vybranou,
pánům zbyly braky.
Teď sedíš na Hrádku,
na prahu chalupy,
v parnu i ve chládku,
odkud zřel do župy
před mnohými časy
mocný vladař asi.
Sláva ta minula,
Tvoje též zhynula,
sníh Ti pokryl vlasy.
Šindele se střechy
větrovský odnesl,
barák Tvůj beztěchý,
div že již neklesl.
To Tě málo souží!
Co však prsa ouží?
oku hled do šíra
mlha že zastírá,
svět Ti ve tmu hrouží!
Ručnice skladací
pod krovem ukryta,
dráhně již po práci
stýská si, nabita.
40
Ruka po ní sahá,
když Tě hoře zmáhá,
líbáš ji, celuješ,
stesky s ní sděluješ,
jeť Tvá družka drahá!
,Až zase prohlédnu,
půjdeme do polí,
k tváři tě pozvednu,
hoj, jak to hlaholí!
Dobrá každá rána,
znejte svého pána!
Veselý ferina
ví, kde je zvěřina
jemu přichystána.
Kdyby však bylo mi
souzeno jináče,
neštěstí nezlomí
vzdor Tvůj, o, pytláče!
Ručnice mé milé
polibení čilé
rázem všecko spraví!
Buďte tedy zdrávi!
Nechybil jsem cíle.
41
Až pak mi na hrobě
vyroste travička,
přivábí snad k sobě
za rosy zajíčka.
On si sedne vzpříma,
zastříhá ušima,
snad že si vzpomene:
vrah mého plemene
pod tím drnem dřímá!‘
42