Ptačí řeč.
Když jsou přišly ty zlé časy
druhdy na Čechy,
oněměly lidské hlasy,
slza jen se kradla z řasy,
z prsou povzdechy.
Běda mu, kdo mluviť uměl,
tomu hrozil meč;
písní ptáků kraj však šuměl,
a lid český porozuměl,
co dí ptačí řeč.
Konipásek přilét’ z jara.
Vše tu jináče!
Rozvalena chata stará,
z trosek hledí smrt jen chará.
„Živ-lis’, sedláče?!“ –
„Na zimu jsem odletěla,
bylo všeho víc,
na jaře jsem přiletěla –“
[77]
vlašťovička družná pěla –
„není nikde nic!“
„Čím, čím?“ Vrabec. Byl tu, ví líp,
kdo tu řádil tak.
„Čimčarara,“ křičí, „štilip,
na rejthara prsty přilíp’
nebrak se i brak.“
Panský holub letí tudy:
„Vrku! sedláku!
Pro mé zuby, chudý, chudý,
nasej hrachu všudy, všudy.
Vrku! nuzáku!“
Linduška zve milým hlasem:
„Orej, orej, sej!“
Sedlák vzdychá u ornice,
o „Pět peněz!“ křepelice
upomíná jej.
„Sedláčku!“ – se strnad táže –
„Čím pak budeš sít?“
A ten s pláčem uzlík váže,
zůstati mu srdce kážekáže,
a přec musí jít.
Naposledy upřel hledy
na svůj rodný krb,
78
nízké stěny, poval hnědý –
v krbu chladném cvrček šedý
zpívá: „Trp, trp, trp!“
A on zůstal, trpěl, strádal,
strádal syn i vňuk,
na syna ten opět skládal
dědictví to, aniž bádal,
kde vře pramen muk.
Unavena bědou, bolem
duše klesá v sen,
neví, co se děje kolem,
nezří, nad krvavým polem
že se rdí už den.
Vlašťovka zas, družka malámalá,
přilétá, zda zříš?
Šveholí ti: „Vstala, vstala,
světa půl jsem oblétala,
a ty ještě spíš!?“
A on vstává, v zpěv se dává,
že zní les i lán.
Žitko se už vymetává,
strnad kolem poletávápoletává,
pěje: „Sedlák pán!“
79