Tchoř.

Tchoř.
Nastojte! sousede, neznám se zlostí, v stodole, na sýpce nezvaní hosti se mnou se sdílejí o boží dar; jest-li je nelapím, stihne mne zmar! Paňmámě, nevěstě, synu i dceři, nastává hlídání, jak se jen zšeří; sám ale s větrovkou obcházím dvůr, – nemusí buditi zpěvem nás kúr! [31] Paňmáma, nevěsta, syn ani dcera, já také nezamkli oka jsme včera. Nikdo nic neviděl, neslyšel z nás, přece však zloděj se na sýpce pás’. Babu jsem zavolal, která zná čáry, sýpku jsem prohléd’ až po krovu šáry, z řetězu puštěn byl na noc zlý pes, přece nám upláchnul zloděj i dnes. Kmotříčku rozmilý, divné to věci, jste tu přec uzavřen jako pták v kleci. Věřte mi, zloděj ten, rasík jej zmoř, není než dareba – domácí tchoř! 32 Špatné to hlídání s mámou i s dcerou, s nevěstou, se synem, tchoři kde berou; ani ten buben vám nezjedná klid, tchořovy spády zná jenom náš žid. Kmotříčku, radu dám dobrou vám věru: paňmámu, nevěstu syna i dceru pány Vy učiňte nad sýpkou jen, krásti tchoř přestane ještě v týž den. 33