Páter Vyklouz.

Páter Vyklouz.
Kleriku zahodil, kolárek též, zarůsti nechal si posvátnou pleš. Hebrejsky zapomněl, latinu z pola, marně jej zvonů hlas do chrámu volá. Nemodlí se v breviáši, a přec říká v obci naší vše mu: Páter Vyklouz. V hospodě sedává po ranní svit, k děvčátkům horoucí v srdci má cit. Jak jen kde zavrznou, v kole se točí, šelmovstvím hrajou mu poťouchlé oči. [58] V krčmě zpívá litanie, o pouti se s chasou bije, přec je – páter Vyklouz. Stateček výnosný otec mu dal; k světu byl podoben, na sebe dbal: přece mu ženidlo nechtělo jíti, která by Vyklouza chtěla si vzíti! „Právě tak jak z semináře“ – zráží matka hospodáře – „z manželství by vyklouz’!“ Tak zůstal na ocet, až chudák zkys’, při tom však zachoval zdráv se jak rys. Hlava sic zlínala, zbělely vlasy, veselost nevzaly ale mu časy. Na rodné jen jeho jmeno bylo dobou zapomněno, všem slul jenom: Vyklouz. 59 Léta se valila dravý jak proud, mnohý se stěhoval v hřbitovní kout. Z dálky jsem vrátil se po dlouhém čase, přítele starého navštívit zase. Marně ptám se otců, matek, u Vyklouzů jen ten statek, ale páter – vyklouz’. 60