Vory.

Ladislav Quis

Vory.
Co to plyne po řece, roztaženo dalece? Hladem se to svijí, kolem zvolna mijí, ranní až mlha vše halí. Šerem jen plamének malý ještě se zablýskne; popěvek zavýskne, zniká, sotva’s postřeh’ jej. Náhle kdesi hromem v lesy houkne výkřik: „Uhýbej!“ Mih’ se bílý kabátek, mládek stojí u vrátek, zří, jak volným splavem bouří v chvatu dravém [25] proudy se tísnící s jekem, dole pak, pěnící vztekem, vlnami hladinu čeří, až v tišinu zase tratí se jich rej. Člunku malý, ty již z dáli vlnám těm se uhýbej! Rychlej’ však, vždy rychleji vory plujou k peřeji. Vesla, mocné kmeny, v stříkající pěny plavcové úsilně noří. V letu se rovná již oři hranáč ten dlouhatý. Hle, již jest nad vraty! Padá, vlny kryjou jej! Slyš, tu z jeku přese řeku houklo táhlé: „Uhýbej!“ A pak zas loudavě v daleké výpravě s proudem plují vory. S břehů šumí bory, 26 ozvěny ze skalin znějí, z luhů se dědiny smějí. Šíří se údolí, záhy již hlaholí s břehů Prahy ruch a rej. A již je v Podskalí strejcové vítali českým dávným: „Uhýbej!“ 27