Špičky.
Ani letos, ani loni,
ani předloni
nestala se věc ta, o ní
svět už nezvoní.
Za krále to bylo Karla,
kdy již jeho hlava stárla,
jak nám Beneš Krabice
vypravuje v kronice,
hřeše na ty špičky.
Na Košťále hradě tenkou
zapřádám svou niť,
purkrabě tu s purkraběnkou
v nových šatech zřít.
Slunce září do komnaty,
a v něm svítí jejich šaty
přepodivně strakaté.
[43]
Od nohou pak dlouhaté
vzhůru ční jim špičky.
V různobarvých čtvero polí
rozdělen jich kroj,
zeleň, žluť, modř ve svévoli
zlý tu vedou boj.
Červeň krve z této směsi
pomatené zraky děsí,
v něž lesk zlata, kamene,
šípy metá plamenné, –
kterým hrozí špičky.
Spíš by v kládě než v tom rouchu
sevřený se vrt’,
muž spjat v pasu, po kolouchu
slídící to chrt.
Kovový se kolem šíje
obojek mu nad to vije,
popsán divnou literou.
A tu slávu veškerou –
tvrdí botek špičky.
„Jaký vkus to, jaká krása!“
purkraběnka dí,
„v Německu jen, šat ten hlásá.
ušlechtilost dlí.
44
Pryč již s halenami všemi,
s řízami a se sukněmi
odhoďme náš selský háv,
strojme se, jak v Němcích mrav.
Ó, vy krásné špičky!“
,Mnohou mne to kopu stálo.‘stálo,‘
purkrabí jen hles’. –
„Za to nám,“ dí ona, „málo
vyrovná se dnes.
K sousedu již bez meškání!
Bude to proň podívání,
pro ženu a pro dceru
na tu naši nádheru –
a což na ty špičky!“
Vyřčeno a vykonáno.
Oba v nádvoří,
pro každého osedláno
bujném po oři.
Tu však s nebe čista jasna
následuje vřava třasná,
blesk! – a k hrůze paniců
chloubu, ach, on střevíců
urazil jim, – špičky!
45
Starý Beneš dodal k tomu,
„boží prst“ že v tom,
předc však marnost málo komu
že prý zahnal hrom.
Marná práce, posle boží!
Kde se cizota tak množí,
jako v Čechách den co den,
na věky bys musel jen
urážeti – špičky!
46