Facír.
Jak jmenoval se, nevím už,
snad ani neměl jmena,
jen věděl, že mu otcem muž
a matkou byla žena.
My facírem jej zvali jen.
Vždy přicházel, kdy vzrůstal den
a ptačí zpěv zněl lesem.
My děti jsme jej s plesem
vždy vítaly, i starý pes,
neb facír všem věc milou nes’.
Na čapích nohou krátký trup
a stářím shrblá šíje,
na lysé lebce sporý chlup,
knír šedý ústa kryje.
Zahnutý nos a bystrý zrak,
však v sivých očích hraje šlak,
[47]
a v smědé tváři vrásky,
jak písmo dávné zkázky.
Dlouhaté ruce, rudá pěsť,
aj, to náš starý facír jest.
Vysoké boty, sšlapané,
se pyšní barvou lišky;
punčochy pestře protkané
a kabát, z šedé myšky,
výložkem zdoben zeleným,
též barvy klobouk s děleným
tetřívka peřím stranou,
přes plece brašnu zdranou,
z úst dýmka visí, dvojka v zad:
tak vyšnoren k nám facír vpad’.
Ba do naší vpad’ myslivny
ten bludný pták, vděk dětem,
jež hovor jeho podivný
kouzelným vodil světem.
Nechť otec, matka broukali,
my na přítele nedali,
jenž pohádky a šprýmy,
přemnohé pěkné rýmy
vždy z dlouhé pouti přines’ nám,
jež povídat jen uměl sám.
48
Však otec, matka smířili
se s krotkým hostem záhy;
zbraň vše se leskla po chvíli
a záhon vždy měl vláhy.
Myslivnou zněl náš dětský smích
a nebylo, by hovor stich’
kdy při společném stolu –
leč hráli staří spolu –
vždyť v myslivecké latině
náš facír prvním v otčině!
Když večery se dloužily,
tu svým jsme jej už zvali;
však oči jeho kroužily
teď často kdesi v dáli.
Zamyšlen, truchliv bývával,
i před námi se skrývával.
Když první padlo jíní,
tu s rána stanul v síni
vypraven k cestě. Šeptnul dík
a facír v pestrém doubí znik’.
49